Plakáty na tuhle pražskou výstavu jsem vídala v metru už vloni na podzim, když jsem tam dojížděla na překladatelský kurz, ale protože mě nijak zvlášť nezaujaly (naopak mi připadaly spíš ošklivé), nevěnovala jsem tomu pozornost. Až když jsem si tady u Boudiccy přečetla co že je to vlastně za výstavu, řekla jsem si, že by nebylo špatné ji vidět na vlastní oči, zamluvila jsem si přes web dokonce komentovanou prohlídku a v pátek 13. března 2015 (tedy dva dny před koncem výstavy) vyrazila s "plnou polní" do matičky Prahy :o)
Mé původní plány zahrnovaly i prohlídku Královské zahrady Pražského hradu, ale jaksi mě nenapadlo se podívat na jejich otevírací dobu (žila jsem v bláhovém přesvědčení, že jsou otevřené celoročně), takže když jsem dorazila na místo, našla jsem jen zavřené brány. V ještě přece jen zimním počasí (jako na potvoru bylo celkem chladno, zataženo a občas poletoval i déšť se sněhem) jsem tak najednou měla hodinu času navíc, ale nebojte se, to bych to nebyla já, abych si nenašla nějaký ten plán B :o) – místo Královské zahrady jsem vyrazila na obchůzku hradních nádvoří. Nestihla jsem je samozřejmě všechna (navíc jsem se musela pekelně snažit, abych se tam někde nezamotala a trefila zpátky k Jízdárně Pražského hradu), ale ke Katedrále sv. Víta jsem se dostala :o) Tady se také zrodilo mé pevné odhodlání konečně si poctivě projít historické jádro našeho hlavního města a především Pražský hrad.
Výstava jako taková se nacházela v prostorách Jízdárny Pražského hradu, a přestože jsem měla rezervaci komentované prohlídky, musela jsem si vystát frontu na lístky, což mi trochu udělalo čáru přes rozpočet a chvíli jsem se bála, že nakonec svoji prohlídku od půl čtvrté ani nestihnu. Naštěstí to nebylo tak zlé, a protože měl náš přednášející komentátor chvíli zpoždění, zvládla jsem si i odložit tašku a další zbytečnosti v šatně (taky už se vám někdy stalo, že jste si odložili kabát do šatny i se vstupenkou v kapse? No, co vám budu povídat, ať žijou zmatky a svobodné matky – paní šatnářka ze mě měla radost :o)
Nicméně při rezervování komentované prohlídky jsem si nějak nevšimla, že ta, kterou jsem si vybrala, je zaměřená vlastně jen na část výstavy (u některých ostatních to bylo přímo uvedeno, ale u téhle bylo jen "komentovaná prohlídka", tak jsem žila v přesvědčení, že mě čeká možná sice stručnější, ale přece jen komentovaná prohlídka celé výstavy). Konkrétně šlo o téma "Aristokratická sídla v období baroka a klasicismu", tzn. od konce 17. století až po začátek 19. století, tudíž asi druhou a třetí "místnost" od konce. U starších exponátů, které mě de facto zajímaly nejvíc, jsme se tak ani nezastavili :o(
PS: Všechny obrázky z vnitřku výstavy pochází ze stránek Národního památko/...
Chvíli jsem zvažovala, jestli se nemám na komentované procházení vykašlat, ale nakonec jsem vytrvala a sem tam se dozvěděla i něco nového – kupříkladu že v období baroka měla aristokratická sídla jasně daný půdorys dle významnosti postavení svého majitele (byl jasně daný půdorys knížecího sídla, hraběcího a tak, což mi přišlo celkem vtipné, jako by si vybírali z katalogu :o) a že například hraběcí majitel zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, kam se už léta marně chystáme, chtěl větší prestiž, a rozhodl se proto nechat si postavit knížecí rezidenci (tudíž jakože o level vyšší :o), jenže nakonec neměl dost peněz na dostavbu, ani na provoz. Provoz aristokratického sídla a šlechtický společenský život obecně byl poměrně nákladnou záležitostí, bylo potřeba udržovat rozsáhlé zahrady, pořádat nejrůznější zábavy pro panstvo ze sousedství, přátele, příbuzné a tak (aristokratická sídla tak vždycky byla částečně i "hotelem"), časem se k tomu přidalo sběratelství uměleckých děl, obrazů apod., vydržování si orchestru či sólových hudebníků, skladatelů a vůbec všechny možné druhy uměleckého mecenášství, zkrátka bylo potřeba okolí neustále dokazovat exkluzivitu svého postavení a navíc bylo nutné být v rámci těchto aktivit takzvaně "in", tedy sledovat, co je zrovna v módě, což zpravidla určoval svými činnostmi a zájmy panovník, vyšší šlechta a tak. No co vám budu povídat, neměli to chudáci vůbec jednoduché a celý ten model mi chtě nechtě připomněl současné celebrity, které de facto udávají trendy v dnešní době (jakože oholené/neoholené podpaží, vyholená půlka hlavy a tak :o)
Co mi ale na druhou stranu u našeho průvodce-komentátora hodně vadilo, byl fakt, že neznal někdy ani základní věci, jako jsou například jména šlechticů na obrazech – konkrétně šlo o obraz hraběnky Eleonory ze Schwarzenbergu v loveckém kostýmu s malým synem, kterou si pamatuju proto, že její manžel byl údajně nešťastnou náhodou zastřelen císařem Karlem VI. při lovu u Brandýsa nad Labem, a o které se říká, že byla možná upírem a posloužila Bramu Stokerovi coby předloha pro Drákulu, přičemž obraz je normálně k vidění ze zámku v Českém Krumlově – a náš průvodce o něm mluvil hlavně v souvislosti s lovem coby šlechtickou zábavou a okomentoval ho slovy: jako například dáma v loveckém kostýmu támhle na tom obraze, já vám ani neřeknu, jak se jmenuje, ale je to takový hodně ironický obraz, protože její manžel byl zastřelen při lovu :o(
Zaprvé mi přišlo jako amaterismus, že si teda není ani schopný dojít se k tomu obrazu podívat a jméno oné dámy nám třeba aspoň přečíst, pokud si ho nepamatuje, i když bych řekla, že jestli dělal komentované prohlídky už někdy od podzimu loňského roku, mohl by to mít za tu dobu celkem zažité, ještě navíc jestli pořád provází stejnou částí výstavy. Zadruhé mi vadil celý ten jeho rádoby vtipný a cool styl provázení, protože od komentátora (a teoreticky i kurátora) výstavy čekám především vědomosti, proto jsem taky na tu komentovanou prohlídku chtěla jít, abych se dozvěděla něco víc, než co je napsáno na cedulkách u jednotlivých exponátů a ne jen nějaké jeho dohady, které nám předkládal jako fakta. A zatřetí mi to přišlo jako znevažování a neúcta, že viděl něco vtipného na tom, že Eleonora, která údajně celý život měla ráda lov, se nechala vymalovat v loveckém úboru, když byl její manžel na jednom lovu zastřelen (mimochodem, trochu jsem zapátrala na internetu a kdyby pan komentátor znal souvislosti, tak by věděl, že obraz byl namalován v roce 1727, tzn. nějakých osm let před onou nešťastnou příhodou :o( Zkrátka bych od komentované prohlídky čekala méně ignorance, jako že se budou spíš chlubit všemi těmi exponáty, které se jim podařilo nashromáždit, podobně jako jsem na to byla zvyklá u komentovaných prohlídek výstav naší Alšovy jihočeské galerie (omlouvám se, že jsem se tak rozvášnila, ale díky téhle výstavě jsem v sobě objevila jakési patriotské sklony, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám :o)
Po skončení komentované prohlídky jsem si samozřejmě prošla i pěkně od začátku celý zbytek výstavy a kroutila nevěřícně hlavou například nad obrazem Přemysla Oráče z 16. století, na kterém vypadá spíš jako nějaký turecký šáh než český kníže :o) Zaujala mě ale třeba i lebka muže prostřelená šípem z kuše (a ten šíp vězel pořád uvnitř :o), kompletní brnění pro rytíře a koně z doby kolem roku 1560 nebo ona nádherná renesanční mříž ke studni ze zámku v Jindřichově Hradci (tyhle dvě věci mě vlastně na výstavu přilákaly :o). Z obrazů se mi líbilo Dělení růží (já ho znám opět z Českého Krumlova, ale originál se údajně nachází na zámku v Telči) zobrazující legendu, podle které Vítek z Prčice rozdělil panství mezi svých pět synů, čímž vzniklo pět rodových větví Vítkovců s erby s pětilistou růží v různě barevných polích, nebo mě dosud neznámé obrazy se členy šlechtického rodu Hohenemsů – Zahradní hostina s vyobrazením většiny vlivných mužů Evropy konce 16. století (podle našeho průvodce údajně svatební hostina Jakuba Hannibala I. z Hohenems a Hortensie Boromejské z Arony; Jakubova matka pocházela z rodiny Medicejských a byla sestrou papeže Pia IV., který Jakuba s Hortensií oddával, stejně jako matka Hortensie, byla to tedy svatba bratrance se sestřenicí) a obraz rytířského klání a ohňostroje v Theatro Vaticano u příležitosti sňatku Jakuba Hannibala I. z Hohenemsu s Hortensií Boromejskou roku 1565, kterého se zúčastnilo 86 rytířů, přičemž zajímavé mi přišlo, že tenhle poměrně významný šlechtický rod měl zámek v Čechách (konkrétně Bystré na Svitavsku).
Samozřejmě jsem si pořádně prohlédla i tolik oslavovaný Relikviář sv. Maura, i když dost dobře nechápu, jak mohl být nějaký Maur prohlášený za svatého, když se proti nim vedly války a křižácké výpravy :o) Na výstavě nechyběly ani nejrůznější historické zbroje a zbraně, oblečení, stříbrné nádobí (u toho jsem dumala, jak hrozně těžké asi musely ty obrovské stříbrné servírovací tácy být), na zdech visely rozměrné tapisérie (které byly velmi drahé už v době svého vzniku, takže vlastník něčeho takového byl považován za zámožného člověka), Beethovenovo piano nebo celá Buquoyská "síň slávy" (apoteóza) z Nových Hradů, z novodobé historie pak bylo k vidění i celé auto (konkrétně šlo o Benz, i když jsem to původně tipovala na Škodovku :o) nebo vysavač z roku 1900.
Vzhledem k tomu, co všechno bylo na výstavě k vidění a že se jednalo o originály, mě docela zaráželo, že bylo možné fotit (já slušně vychovaná blbka jsem si samozřejmě nechala foťák v tašce v šatně :o( Upřímně řečeno se vůbec nedivím, že měli podle slov komentátora s některými institucemi problém domluvit se na zapůjčení exponátů, já osobně bych jim za těchhle podmínek taky nic nepůjčila. Působilo to na mě až barbarsky, jako že si Pražáci nechají dovézt poklady z celé republiky až pod nos a ještě se k nim nechovají s náležitou úctou, ale možná jsem byla jen negativně ovlivněná naším průvodcem. Každopádně výstava ve mně kvůli tomu zanechala trochu rozporuplné pocity, i když jinak se mi celkem líbila.