Vzhledem k tomu, že jsem si před návštěvou Rezistence v kině znovu přečetla první díl knižní předlohy Divergence (tedy kromě toho, že jsme před kinem koukali i na film), jsem si řekla, že vhodnější čas na přečtení jakési doplňkové povídkové knihy k téhle trilogii už asi nenastane :o) Kniha s názvem Čtyřka obsahuje čtveřici povídek (proto i onen celkem vtipný a dvojsmyslný název) vyprávěných z pohledu Tobiase Eatona alias Čtyřky, a to většinou z doby dávno před tím, než do Neohroženosti přestoupí Tris. Jako čtenář tak sledujete Čtyřku ještě coby šestnáctiletého Tobiase Eatona, který se musí při Obřadu volby rozhodnout, jestli sebou nechá po zbytek života manipulovat násilnickým otcem, nebo jestli se mu vzepře, a proč si vlastně vybral zrovna Neohroženost. Jste svědky toho, jak si vede během výcviku, nachází nové přátele a tak dále.
"Otec rázně vejde a jeho pohled okamžitě putuje k dřevěné židli v mých rukou.
"Na cos tady měl tu židli? Chtěls přede mnou něco ukrýt?" podezřívá mě.
"Ne, pane."
"Už jednou jsi mi dnes lhal. Nevychoval jsem svého syna proto, aby se z něho stal lhář."
"Já..." Žádná výmluva mě nenapadá. Vezmu židli a odnesu ji zpátky ke stolu, 
na kterém spočívá štos vyrovnaných učebnic.
"Cos tady dělal, že jsem to neměl vidět?"
Zaryju prsty do opěradla židle a zírám na knížky.
"Nic," odpovím tiše.
"Opět lžeš," podotkne otec tichým, ale tvrdým tónem. Přiskočí ke mně, až instinktivně couvnu. Místo aby mě udeřil, shýbne se a zpod postele vyškubne kufr. Zkusí ho otevřít, ale víko nepovolí.
Všechno se ve mně sevře strachem. Žmoulám v prstech lem košile, ale jako by se mi z nich vytratil cit.
"Tvá matka tvrdila, že v něm jsou přikrývky," řekne otec. "Že ti prý v noci bývá zima. Ale víš, co mi nešlo do hlavy? Proč si potom ten kufr zamykáš."
Natáhne ruku, rozevře dlaň a povytáhne obočí. Vím, co chce – klíč. A já mu ho musím dát, protože otec pozná, když lžu. Pozná na mě všechno. Sáhnu do kapsy a vložím mu klíč do ruky. Dlaně mám jako kusy ledu a mělce, přerývaně dýchám, jako vždy když se otec chystá vybuchnout vzteky.
Otevře kufr a já zavřu oči.
"Co to má znamenat?" Ledabyle se prohrabává mými nastřádanými poklady. Jeden za druhým po mně začne házet. "Na co potřebuješ tohle nebo tohle...?"
Snažím se jeho střelám vyhnout a nemám na to co říct. Je to zbytečné. Zcela zbytečné.
"Tohle hraničí s bezuzdností!" zařve a strhne kufr z postele, až se celý jeho obsah rozsype po podlaze. "Svou sebestředností jsi otrávil celý dům!"
Ztuhnou mi i svaly v obličeji.
Jeho ruce dopadnou na mou hruď. Klopýtnu vzad a narazím do prádelníku. Otec se zeširoka napřáhne, aby mě uhodil. "Obřad je už zítra, tati!" hlesnu. Hrdlo mám stažené strachem.
Otec se v nápřahu zarazí. Schoulím se do klubíčka a opřu se o prádelník. Vidím příliš rozmazaně, než abych někam utekl. Většinou si dává na můj obličej pozor, zvláště když před sebou mám důležitý den jako teď, kdy na mě bude spousta lidí upírat zrak a přihlížet mé volbě.
Ruka mu klesne k tělu a já si na chvíli pomyslím, že je po všem, že jeho hněv opadl. Ale otec řekne: "Dobrá. Ani se nehni."
Ochable se opřu o prádelník. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že odchází nadobro a později se vrátí, aby se mi omluvil. To se ještě nestalo.
Vrátí se s opaskem a šrámy, kterými zmaluje má záda, se snadno schovají pod košilí a za poslušným výrazem ve tváři, jak se na Odevzdané patří.
Odvrátím se a v předtuše toho, co se bude dít, se roztřesu. Sevřu hranu prádelníku a čekám.
* * *
Tu noc spím na břiše. Každé mé myšlenky se zmocňuje bolest. Na podlaze se válí mé rozbité poklady. Když mě zmlátil tak, že jsem si musel nacpat pěst do úst, abych utlumit svůj křik, každou věc z mého kufru do mrtě rozdupal. Nato švihl kufrem o zeď, až jeho víko vyletělo z pantů.
Neubráním se myšlence: Jestli si vybereš Odevzdanost, nikam se před ním neschováš.
Zabořím tvář do polštáře.
Nemám v sobě dost síly na to, abych se dokázal vzepřít své odevzdané netečnosti, svému strachu, který mě žene směrem, který pro mě otec vytyčil.
* * *
Ráno si dám studenou sprchu. Ne že bych chtěl šetřit teplou vodou, jak řád frakce nakazuje, ale uleví to od bolesti. Zvolna se obléknu do prostého, volného oblečení a stoupnu si před zrcadlo na chodbě, abych si zastřihl vlasy.
"Udělám to," zaslechnu otcův hlas z konce chodby. "Koneckonců dnes je tvůj velký den."
Odložím strojek na římsu posuvného panelu a pokusím se narovnat. Otec se postaví za mě. Strojek se rozhučí a já odvrátím pohled. Čepele kryje nejkratší hřebenový nástavec – pro muže v Odevzdanosti existuje jediná přípustná délka vlasů. Trhnu sebou, když mi otec přidrží hlavu, a doufám, že si toho nevšimne – že si nevšimne, jak mi jeho sebemenší dotek nahání hrůzu.
"Víš, co tě čeká," řekne. Jednou rukou mi zakryje ucho a druhou ho obkrouží strojkem. Dnes se bojí, aby mi neporanil ucho, včera na mě vytáhl řemen. Myšlenka účinkuje jako jed a zvolna mnou proniká. Je to skoro k smíchu. Skoro.
"Postavíš se na své místo. Až zavolají tvé jméno, půjdeš si pro nůž. Pak se řízneš a necháš svou krev skápnout do patřičné mísy." Naše pohledy se v zrcadle setkají a otec zkřiví ústa v pokusu o úsměv. Položí mi ruku na rameno. Teprve teď vidím, že jsme stejně velcí, stejně silní, i když se pořád cítím mnohem menší a slabší.
"Zabolí to jen na chvíli," dodá jemně. "Symbolicky se rozhodneš a bude po všem."
Říkám si, jestli si ten včerejšek vůbec pamatuje. Nebo jestli už ve své mysli, kde existuje jako zrůda i jako otec, všechno smetl do patřičné přihrádky. Ale já takhle přemýšlet neumím. Před mýma očima se konfrontují všechny jeho totožnosti – zrůda i otec, vůdce frakce i vdovec.
A najednou se mi prudce rozbuší srdce a rozhoří tváře, až se to nedá vydržet.
"Nedělej si starosti. Snášet bolest jsem se naučil už dávno," poznamenám.
Na okamžik se jeho oči v zrcadle promění v dýky a můj nával hněvu vystřídá důvěrně známý strach. Ale otec jen vypne strojek, vrátí ho na místo a sejde po schodech dolů. Oklepu si vlasy z krku a ramen, smetu je ze země na lopatku a odnes strojek zpátky do skříňky v koupelně.
Pak se vrátím do svého pokoje a zadívám se na spoušť na podlaze. Shrnu všechny úlomky na hromadu a kousek za kouskem vložím do odpadkového koše u stolu. S úšklebkem vstanu. Nohy se mi třesou.
V tu chvíli, kdy se mi před očima promítne můj ubohý život, s kterým jsem se spokojil, kdy uvidím, jak se to málo, co jsem měl, proměnilo v hromádku střepů, ve mně uzraje myšlenka: Musím se odsud dostat.
Překvapí mě svou silou. Bije ve mně na poplach jako zvon a dožaduje se mé pozornosti. Musím odsud vypadnout. Udělám pár kroků k posteli a vsunu ruku pod polštář, kde v bezpečí odpočívá soška od matky. V ranním světle celá září jako modré nebe. Postavím ji na stůl vedle učebnic, vyjdu z pokoje a zavřu za sebou dveře.
Jsem příliš nervózní, než abych se nasnídal, ale ukousnu si kus toustu, abych se vyhnul všetečným otázkám. Všechno by mělo být v klidu. Otec předstírá, že neexistuju, že sebou poděšeně necukám, vždy když se mám pro něco sehnout.
Musím se odsud dostat. Z myšlenky se stane mantra, která se stále opakuje, která představuje můj záchranný kruh.
Otec dočte ranní noviny, které Sečtělí denně vydávají, a já po sobě domyju nádobí. Pak mlčky společně vyjdeme z domu. Kráčíme po chodníku a rozdáváme úsměvy našim sousedům. A pro Marcuse Eatona je vždy všechno v naprostém pořádku, až na jeho syna. Až na mě. Já jsem všechno, jen ne v pořádku.
Ale dnes jsem za to rád.
Nastoupíme do autobusu a místa k sezení přenecháme ostatním na výraz respektu k nim. Iluze odevzdanosti je dokonalá." (str. 21-24)
Hodně věcí, které se Tobias během svého pobytu v Neohroženosti dozví nebo které si domýšlí, mnohem víc (vlastně skoro přesně) odpovídá filmovému zpracování, než úvodní díl knižní trilogie Divergence vyprávěný z pohledu Tris. Nutilo mě to k přemítání, co bylo dřív – jestli vejce nebo slepice? Film nebo povídková kniha? – autorčino úvodní slovo o tom, že původně začala psát příběh Divergence z Tobiasova pohledu se totiž vůbec nemusí vztahovat na všechny povídky, které v knize najdete, ale klidně jen na tu první. Každopádně ať už to bylo, jak chce, Čtyřka je příjemně oddechové čtení, podobně jako byla Divergence, jen bych řekla, že je trošičku víc "pro zasvěcené" – nejsem si totiž jistá, jestli by lidem, kteří nečetli celou trilogii, děj knihy až zase tolik říkal. Mě osobně se ale líbila a v budoucnu se k ní nejspíš ještě vrátím (třeba až půjde do kin Aliance nebo tak :o)
"Základna Neohroženosti se svými temnými, tajuplně tichými zákoutími mi poskytne dostatek prostoru na to, abych se vzpamatoval.
Nedaleko Jámy objevím liduprázdnou chodbu, kde si sednu a zády se opřu o kamennou stěnu. Nechám do sebe proniknout její chlad. Hlava mi opět třeští a k ní se navíc přidávají rány utržené v souboji. Nic z toho příliš nevnímám. Na kloubech prstů mám krev, Ericovu. Pokusím se ji setřít, ale už se stačila vpít do kůže. Ten duel jsem vyhrál a zajistil si mezi vrstevníky aspoň na čas dobré postavení – měl bych cítit uspokojení, ne úzkost. Měl bych být rád, že konečně někam patřím, že můžu být s lidmi, kteří přede mnou u oběda neuhýbají pohledem. Ale ve mně převažuje pocit, že všechno dobré má i své stinné stránky. Co všechno obnáší být Neohroženým?
"Ahoj." Zvednu oči a uvidím Shaunu, jak klepe na skálu, jako by to byly dveře. Roztáhne rty do širokého úsměvu. "Myslela jsem, že budeš tancovat radostí."
"Já tancovat neumím," odpovím.
"Jo, to mě mohlo napadnout." Posadí se naproti mně a opře se o stěnu. Přitáhne si kolena k hrudníku a rukama si je obejme. Prsty našich chodidel jsou sotva několik centimetrů od sebe. Ani nevím, proč mě to zaujalo. Ale ano, vím – protože je to holka.
Nevím, jak mám s holkama mluvit. A už vůbec ne s těmi odsud. Něco mi říká, že jejich reakce by mohly být nevyzpytatelné.
"Eric je v nemocnici," řekne s úsměvem. "Mají podezření, žes mu přerazil nos. A docela určitě jsi mu vyrazil jeden zub."
Sklopím pohled. Já že někomu vyrazil zub?
"Napadlo mě, že bys mi mohl pomoct," vyjádří se a palcem na noze mi dloubne do boty.
Jak jsem předpokládal – dívky z Neohroženosti jsou nevyzpytatelné. "Pomoct s čím?"
"S bojováním. Jde mi to mizerně. Zatím se všichni bavili na můj účet." Zavrtí hlavou. "Za dva dny mám nastoupit před tu holku. Jmenuje se Ashley, ale chce, aby jí všichni říkali Ash." Shauna protočí panenky. "Chápeš, hraje si na drsňačku. Faktem ale zůstává, že patří k nejlepším z naší skupiny, a já se bojím, že mě zabije. Jako že opravdu zabije."
"Proč chceš, abych ti pomohl zrovna já?" zeptám se podezíravě. "Protože víš, odkud jsem přišel a že si tam musíme pomáhat?"
"Cože? Ne, tak to není," brání se. Zmateně svraští obočí k sobě. "Chci, abys mi pomohl, protože ve vaší skupině jsi nejlepší."
Zasměju se. "To se pleteš."
"Hele, ty a Eric jste byli jediní dva, kteří neutrpěli porážku, a dneska jsi mu to natřel, takže jo, jsi. Ale jestli mi nechceš pomoct, stačí..."
"Pomůžu ti," přeruším ji. "Jenom nevím jak."
"Něco vymyslíme," řekne. "Co zítra odpoledne? Potkáme se u arény?"
Přikývnu. Usměje se, vstane a má se k odchodu. Po několika krocích se otočí a vrací se zpátky.
"Přestaň trucovat," řekne. "Na všechny jsi udělal dojem. Už to pochop."
Dívám se za ní, dokud na konci chodby nezahne za roh. Ten zápas mě rozrušil natolik, že jsem si ani neuvědomil, co mé vítězství znamená – první příčku v naší skupině. Možná jsem do Neohroženosti zbaběle utekl, ale nepřežívám tu. Mé místo tady je zasloužené.
Upřeně se zadívám na Ericovu krev na svých prstech a usměju se.
* * *
Později toho dne zajdu za Shaunou do tělocvičny. Krátké vlasy má stažené dozadu a pevné boty, které nosívá nonšalantně rozvázané, si mimořádně pečlivě zašněrovala. Máchá pěstmi naprázdno, mezi jednotlivými výpady upravuje svou pozici. Chvíli ji pozoruju, protože nevím, jak jinak začít. Sám teprve přicházím na to, jak se při boji chovat; méně pověřenou osobu už si Shauna vybrat nemohla.
Ale chvíli ji sleduju a začnu si určitých věcí všímat. Nohy má prkenné, nepruží v kolenou, obličej nechává nekrytý, úder vede z lokte, místo aby využila váhy celého těla. Odpočine si a hřbetem ruky si otře čelo. Když si mě všimne, úlekem nadskočí.
"Pravidlo číslo jedna pro slušný lidi," řekne Shauna. "Když tě někdo nevidí přicházet, ohlas se mu sám!"
"Promiň," omluvím se. "Mám pro tebe pár tipů."
"Aha." Kousne se do dásně. "Ven s nima."
Řeknu jí, čeho jsem si všiml, a pak se postavíme proti sobě do arény. Začneme pomalu, při každém úderu se stáhneme dozadu, abychom se zbytečně nezranili. Každou chvíli ji musím dloubnout pěstí do loktu, abych jí připomněl, že si má chránit obličej, ale za půl hodiny už se pohybuje lépe.
"Ta holka, co s ní máš zítra bojovat," řeknu, "dal bych jí ránu přímo sem, do čelisti." Zespodu se dotknu čelisti. "Stačí jeden dobrej zvedák. Zkusíme to spolu."
Připraví se na střet. S potěšením konstatuju, že má nohy ohnuté v kolenou a pruží v nich. Několik vteřin kolem sebe kroužíme a pak na mě pravou rukou zaútočí. Levá ruka jí při tom klesne k pasu. Vykryju úder a vedu ránu na odkrytý obličej. V poslední chvíli se zarazím a s povytaženým obočím se na ni podívám.
"Možná bych si to zapamatovala líp, kdybys mi vážně jednu vrazil," poznamená a narovná se. Pleť má námahou zčervenalou a na čele podél vlasů se jí tvoří kapičky potu. Má jasné, kritické oči. Vůbec poprvé si uvědomím, že je hezká. Jinak, než si obvykle představuju – není jemná ani něžná. Její půvab spočívá v síle a schopnosti.
"To bych vážně nechtěl," odmítnu.
"Ty tvoje rádoby rytířský zásady mi už lezou krkem," odsekne. "Dokážu se o sebe postarat. Dokážu snést trochu bolesti."
"O to nejde," řeknu. "Nejde o to, že jsi holka. Já prostě... nerad lidem ubližuju, když nemusím."
"To vám vtloukali do hlavy už od mala?"
"Nevtloukali. Prostě se na to u nás nehrálo. Představ si Škroba tady – nechá si radši rozmlátit hubu," vysvětlím a pousměju se. Nejsem zvyklý takhle mluvit, ale něco už jsem ze zdejší hantýrky pochytil – líbí se mi. Její rytmus mě uvolňuje. "Nepřipadá mi to jenom jako hra, to je celý."
Poprvé jsem se s tím někomu svěřil. A vím, proč mi to nepřipadá jako hra – protože po tak dlouhou dobu to pro mě byla realita, ve dne i v noci. Tady jsem se naučil bránit. Získal jsem sílu. Ale jednu věc jsem se nenaučil a nikdy nenaučím: libovat si v působení bolesti druhým. Jestli se ze mě má stát Neohrožený, budu se řídit vlastními pravidly, i za cenu toho, že na jednu stranu zůstanu Škrobem.
"Tak dobře," řekne Shauna. "Pojďme na to znovu."
Oťukáváme se, odkud nezvládá zvedák bezchybně. Málem jsme zmeškali večeři. Na odchodu mi poděkuje a přátelsky mě obejme kolem ramen. Okamžitě ztuhnu a Shauna se zasměje.
"Jak se stát Neohroženým: kurz pro začátečníky," zažertuje. "Lekce první – obejmout svý přátele je normální."
"My jsme přátelé?" zeptám se jen napůl žertem.
"Sklapni už," řekne a rozběhne se k pokoji, kde jsme ubytovaní." (str. 60-64)