Slovo, které nejlíp vystihuje můj současný stav, je asi apatie. Je mi jedno, co jím, nebo jestli vůbec jím, co mám na sobě nebo jestli jsem se česala a nejspíš by mi bylo úplně ukradené, i kdyby mě za pět minut přejel autobus. Je toho na mě zkrátka moc, potřebovala bych si alespoň na chvilku odpočinout, aspoň na chvilku vypadnout z toho kolotoče, jenže jako na potvoru mám neskutečné málo volného času...
Nepopírám, že si za to můžu sama, protože jsem od poloviny ledna začala s vidinou lepších zítřků chodit na částečný úvazek ještě do druhého zaměstnání. V prvotním opojení mě vůbec nenapadlo, že fungování na 130% může být TAKOVÁ zabíračka. Výsledkem je, že momentálně už padám na ústa a ty chvilky volna, které mi zbývají, jsou tak vzácné, že mají doslova cenu zlata. Nicméně jsem palice dubová, takže to chci dotáhnout do konce s co možná největší ctí a dál vstávám o půl šesté, chodím do jedné práce, do druhé práce, večer přijdu domů utahaná jak vorvaň, padnu do postele a sotva zavřu oči, už vstávám nanovo. Za blbost se zkrátka platí!
Asi nemusím zdůrazňovat, že při současném stavu věcí moje soukromé záležitosti stagnují a blog není žádnou výjimkou, což mi připomíná, že jsem se chtěla omluvit za neaktuálnost některých článků (zvlášť z rubriky Filmových okecávek). A pozitivum na závěr? Alespoň jsem díky téhle zkušenosti nabyla 100% jistotu, že nemám sklony k workoholismu :o)