Jak už jsem se tu zmiňovala, na čarodějnice, tedy ve čtvrtek 30. dubna 2015 nás v pražském Hudebním divadleKarlín čekal po dlouhých letech (tedy alespoň v mém případě) muzikál Dracula. Abychom si to lépe užili, vzala jsem si na čtvrtek dovolenou, která se mi teda nakonec neuvěřitelně šikla, protože jsem si ještě dopoledne musela dojet vyzvednout zkrácené šaty (viz. můj minulý článek :o) Pak už to ale byla pohoda – jen jsem dobalila pár posledních drobností (včetně teda těch šatů :o), naobědvali jsme se, já zkoukla ještě část snookerového zápasu Robertsona proti Hawkinsovi z mistrovství světa a frčeli jsme autobusem Student Agency směr Praha :o)
Tentokrát jsme se ubytovali v hotelu Troja, který jsem po delším bloumání vyhrabala na booking.com jakože není až tak moc drahý a je na metru (linka C, stanice Kobylisy). Nakonec se to ukázala být dobrá volba, hotel byl hezký a hlavně v klidné části, což pro nás hledající odpočinek bylo asi nejdůležitější. No a snídaně druhý den byla taky opulentní, takže naprostá spokojenost :o) Jediný problém byl, že jsem ve svém časovém harmonogramu nepočítala s asi patnáctiminutovým zpožděním autobusu Student Agency a taky jsem do něj nějak zapomněla zakomponovat cestu z hotelu do divadla (nějak mi nedošlo, že to nebude jako v případě Fantoma opery do divadla pěšky pět minut za roh :o). Ve výsledku jsem tak měla nějakých ubohých dvacet minut na to, abych se převlékla do večerních šatů, nalíčila se a zkrátka se nachystala. Aby se to nepletlo, musela jsem se ještě od výtahu vracet zpátky na pokoj pro lístky, no prostě zmatek a chaos :o) Česala jsem se až u šaten v divadle, protože to už bych vážně nestíhala (stačilo, že jsem se v tom fofru na pokoji zvládla trefit řasenkou a vůbec), což se ale nakonec ukázalo jako výhoda, protože bych jinak stejně díky všem těm průvanům v metru měla na hlavě vrabčí hnízdo :o)
Každopádně představení začínalo v 19 hod. a my ho stihli. Co mě ale překvapilo, byla budova Hudebního divadla Karlín – neměla jsem ani tušení, že bude uvnitř tak krásné! Prostor hlediště, balkony a všechna ta barokní nádhera mi doslova braly dech (jak jsem si dohledala na internetu – divadlo je pouze pseudobarokní, protože bylo postavené v roce 1881, ale na kráse mu to nijak neubírá :o), nemluvě o tom, že jsme měli naprosto úžasné lístky do druhé řady (z kraje po levé straně prostřední části, za 790,- Kč/osobu), takže jsme měli jeviště opravdu na dosah a kousíček před námi bylo i shora otevřené orchestřiště (obdivovala jsem herce, že tam během představení nikdo z nich "v zápalu boje" nespadl :o) Před představením, ale hlavně potom o přestávce jsem si celé divadlo samozřejmě pěkně prošmejdila (teda kromě balkónů), jukla jsem i do orchestřiště a snažila jsem se něco vyfotit na mobil (foťák jsem si totiž zase já blbka nevzala :o(, ale moc mi to nešlo a ten přechytralý dotykový krám mi pořád kladl na srdce, abych držela přístroj pevně, že se snaží zaostřit :o( Nu což, zase jedno poučení pro příště – foťák je lepší brát absolutně všude, i do psaníčka, a v nejhorším případě ho člověk prostě nevytáhne :o)
Co se muzikálu jako takového týče, měli jsme v hlavní roli hraběte Drákuly Mariana Vojtka (místo původního Daniela Hůlky), jeho věčnou lásku Adrianu hrála Eva Burešová (v 90. letech ji hrála Lucie Bílá) a její následnou "náhražku" Lorraine představovala Leona Machálková (stejně jako kdysi :o). A hned ta úvodní scéna v kostele s opravdovým kadidlem na jevišti a vůbec vším byla super, tu už jsem si z Kongresového centra nepamatovala. Ono to celkově byl tentokrát úplně jiný zážitek, když jsme byli tak blízko, že jsme viděli hercům do tváře (kdysi dávno v Kongresovém centru jsme měli lístky někam nahoru na balkon, takže já jakožto lehce slabozraká osoba jsem z toho dění na jevišti moc neměla a spíš jsem se jen nechávala unášet hudbou :o). Ta je mimochodem opravdu skvělá – spousta pěkných melodií s překrásnými texty, navíc se ty melodie v některých případech vrací s obměněným textem a vytváří tak překvapivě promyšlené "podvědomé" mosty – člověk by snadno zapomněl, že nejde o žádnou zahraniční převzetinu (podobně jako můj tolik oblíbený Fantom opery nebo Jesus Christ Superstar), ale o opravdu původní český muzikál z pera Karla Svobody (hudba), Zdeňka Borovce (texty) a Richarda Hese (libreto), na který si myslím, že můžeme být právem hrdí.
Zaujalo mě, že nad jevištěm (zhruba v horní části opony) byly k textům promítané anglické titulky (jakože překlad :o) a malinko mě zarazilo, jak jsou jednotlivé výstupy, resp. písničky, krátké (aspoň mi to tak připadalo ve srovnání s Fantomem opery, kterého jsem ještě pořád měla v živé paměti). Hrozně zvláštní taky bylo, že jsem tentokrát měla z celého příběhu úplně jiný dojem než kdysi před lety (a taky, že jsem si u některých scén nebyla vůbec jistá, jestli tam předtím byly – třeba to kasíno). Tenkrát mi Drákula připadal hrozně romantický, jak věrně miloval svoji Adrianu a tak, přišlo mi to víc než jasné, že nějaká Lorraine nemohla jeho věčnou lásku nahradit. Teď mi ale připadalo, jakože Drákula vlastně ani svoji Adrianu tolik nemiloval. Ano, sice pro ni plakal a tak, ale jakmile zjistil, že je nesmrtelný, jako by na ni lusknutím prstů zapomněl, šel hýřit s lehkými ženštinami a vůbec užívat života. Stejně jako si pak nevážil věrné a upřímné lásky Lorraine a neuměl ji docenit, čeho všeho se pro něj vzdala, že ho ani nevinila ze smrti bratra a podobně. A o nějaké to století později se klidně zakouká do další ženské jen proto, že je podobná Adrianě, a Lorraine by zavrhl stejně jako trojici svých předchozích milenek. Drákula mi teď zkrátka připadal jako pěkně nadutý macho (i když teda v Transylvánii, než se z něho stal upír, se mi ta jeho sebejistota a přesvědčení, že dělá světu službu a svými činy ho mění k lepšímu, když kašle na církev a dělá věci po svém, líbila :o) a Marian Vojtko ho hrál náležitě arogantně, nicméně jsem se neubránila úvahám, jaký by byl muzikál v hlavní roli s původním Drákulou Danielem Hůlkou, jestli by pak na mě třeba celý muzikál nepůsobil stejně jako kdysi – přece jen je v tom i kus nějakého toho herectví a každý z představitelů může u diváků vyvolat jinou odezvu – tedy ne, že by se mi Marian Vojtko nelíbil, ale znáte to, červíček pochybnosti doluje, i když za vším samozřejmě taky může být fakt, že jsem o nějakých pár let starší a tudíž vnímám svět kolem sebe, včetně muzikálového představení, trochu jinak :o). Každopádně ale musím říct, že takhle zblízka byly scény s vražděním kněží nebo mučením Šaška mnohem surovější, naturalističtější, neřku-li brutálnější, a textům dávaly mnohem větší váhu :o). Na druhou stranu jsme ale taky měli možnost postřehnout, že většina hlavních protagonistů běhá celou dobu po jevišti bosky, nebo sledovat, jak se ona výsuvná část jeviště (ze začátku to byla jakože obrovská postel s nebesy, později tajná podzemní laboratoř) poměrně nebezpečně kývá, když na ní herci stáli a ona s nimi putovala nahoru, nebo jak si Marian Vojtko každou chvíli uhlazuje ty svoje dlouhé vlnité vlasy a dokonce jsem viděla i mikroporty, které měli zpěváci nenápadně přilepené na tváři nebo uprostřed čela :o)
Pokud jde o zpěv, musím říct, že mě trochu zklamalo, že byli hlavní představitelé Drákuly a Adriany ze začátku takoví nejistí, jako by se báli pořádně se do zpěvu opřít a sem tam jim i nějaký ten tón ujel. Zase jsem se neubránila srovnání s Fantomem opery, kde herci prostě přišli a bez okolků dávali i ty největší výšky. Nicméně časem protagonisté svoji ztracenou půdu pod nohama naštěstí našli (nejlepší byla asi Leona Machálková, ta neměla se zpěvem od začátku svého výstupu nejmenší problém) a až do konce představení mě už žádné podobné komplikace netahaly za uši. Sice mi trochu nesedělo obsazení Šaška – mám prostě zafixovaného Jiřího Korna (celkově mě překvapilo, jak dobře jsem si i po těch letech všechny písnička pamatovala :o) a Šaškův nový představitel Tomáš Trapl si na moje gusto celkem dost upravoval svoje party, takže z toho pak vznikla úplně jiná verze písničky, než jak ji člověk zná a trochu mě to rušilo (chápu, že dlouhé tóny se ve slově "smrt" zpívají dost těžko, ale vůči posluchačům není podle mě slušné si to zjednodušit jen jednoslabičným uplivnutím :o).
Jinak se mi líbilo, že herce doprovázel živý orchestr, včetně moc povedené elektrické kytary (z našich míst jsme dokonce občas zahlédli dirigentovu ručku nebo hůlku :o) a moc pěkné byly i Drákulovy doslova upírské manýry, např. když se snažil sápat na Lorraine, která k němu přijela hledat přístřeší (kdyby ho sluhové nedrželi, zakousl by se jí do krku příbuzná nepříbuzná a ještě u toho dělal celkem legrační zvuky :o), nebo když ke konci honil novodobou "Adrianu" a jakože vzlétnul nad město (tenhle zvláštní efekt s "přechodem" na promítací plátno a zase zpátky byl sice jedním z mála, ne-li dokonce jediným v celém muzikálu, ale byl fakt povedený :o).
Účinkující si od nás vysloužili poměrně dlouhý potlesk ve stoje (až jsem měla u Vojtka občas pocit, že ho to trochu otravuje, ale možná mu jen táhlo na ty jeho bosé nohy :o) a já jsem z Draculy odcházela upřímně nadšená a nadmíru spokojená. Před odchodem jsem si ještě koupila jako suvenýr CD za 290,- Kč a pak už jsme šupajdili na hotel :o)
PS: Fotky, které tu vidíte, pochází buď z googlu, nebo přímo ze stránek Hudebního divadla/....