Druhé pokračování životních peripetií platnéřského učně Lukáše, který na konci prvního /... odcestoval se svým "mecenášem" Scorsinim z Prahy, kde mu hrozilo nebezpečí od lupičské party s kontakty vysoko u královského dvora, se odehrává v italském Miláně, kde se Lukáš poměrně slušně usadí v jedné z mnoha zdejších platnéřských dílen a mohl by býval vést poklidný život, jenže to by byla pro čtenáře samozřejmě příliš velká nuda, sledovat hlavního hrdinu, kterak se mu všechno daří a nemusí překonávat žádné překážky či nástrahy nepřátel, a tak se Lukáš ani tentokrát nevyhne útrapám a dobrodružstvím.
Lukášovi se v Miláně líbí, lidé vůči němu nemají tolik předsudků jako v Praze a platnéřská dílna, kde jako učeň pracuje, začne být díky jeho pracem brzy vyhledávaná (dokonce si s mistrem zavedou jakousi obchodní značku v podobě rytiny s pavoučí sítí – odtud asi taky pochází název celé knihy :o), ale záhy se najdou tací, kteří mu jeho úspěchy závidí. Když je pak navíc pozván na svatbu Scorsiniho dcery a své tajné lásky Angely do vévodského paláce, kde si ho dokonce sám vévoda Visconti vezme na chvíli "na slovíčko" (nevěří svému českému vyslanci Scorsinimu a chce se od Lukáše dozvědět víc informací o poměrech v Praze) a kde si ho všimne i řada dalších vlivných pánů, je už zase až po uši v průšvihu a ani o tom neví. Jedné noci je pak Lukáš odvlečen neznámými únosci na opevněný hrad Castello Nuovo, kde se pod přísným dohledem cvičí budoucí profesionální zabijáci a osobní strážci a kde má pro svého nového pána vyrábět svá tolik ceněná brnění. Mezi drsnými muži si musí nejen vybojovat své postavení, ale především právo na život, což je pro Lukáše, který nechce nikoho zabít, celkem zapeklitý úkol. Nakonec se mu ho ale podaří díky jeho důvtipu a troše toho léčitelského umění, které ho před odjezdem z Prahy naučila bába Hadovka, zvládnout. Setkává se tu kromě jiného také se svým krajanem – Hynkem Tasem z Boru a vzniká mezi nimi zvláštní přátelství. A časem se dokonce Lukášovi podaří získat zpět svoji svobodu a opustit Castello Nuovo jako právoplatný člen zdejšího bratrství (před odchodem mu udělají stejné tetování, jaké mají zdejší "absolventi", přestože vlastně žádným zabijáckým výcvikem neprošel).
"Co je s ním?" zeptal se Lukáš Bellarda.
"Jeden z jeho horlivých přátel ho v loveckém zápalu," uchechtl se Bellard, "postřelil místo toho, který teď už stydne za barákem."
"Ty jsi taky střílel?" sehnul se Lukáš nad zraněným.
"Tak jako všichni, Migale," odsekl ležící a hodně se snažil, aby potlačil sténání.
"Jsi hrdina, určitě to přežiješ i beze mne," odpověděl Lukáš jízlivě, a bylo to od srdce. Obrátil se k odchodu a vzápětí vrazil do capitana Varezziho.
"Cos to řekl?" zasyčel na Lukáše Varezzi nevěřícně.
"Že vrahy neošetřuji."
"A proč zrovna ne tohohle, když ostatní jsi ošetřoval?"
"Jelikož ti ostatní byli zraněni, řekněme, v čestném boji, protože všichni měli přibližně stejné podmínky, a především bojovali spolu víceméně dobrovolně. Ale tady se jednalo o vraždu bezbranného, kterou jsi ty nařídil. A to, že se tady ten vraždy zúčastnil, byť na tvůj rozkaz, z něho jeho část viny nesnímá."
Všichni v ošetřovně nad takovými neslýchanými slovy oněměli.
"Ty pokroucenej spratku!" zařval Varezzi. Vzápětí chytil Lukáše za ruku a zkroutil mu ji tak silně, že kdyby se Lukáš nepředklonil, snad by mu ji zlomil.
A pak se stalo něco, co ani sám Lukáš nečekal a co si ani později nedokázal vysvětlit. Jeho obličej se ocitl nad Bellardovým stolkem s chirurgickými nástroji. Najednou měl v ruce ostrou a špičatou lancetu, jednu z těch, se kterou prováděl Bellard své úkony. Protočil se ještě o jednu otáčku a v mžiku se lanceta opírala o kůži na Varezziho krku. Dokonce ji na jednom místě lehce prořízla a tím způsobila slabé krvácení.
"Víš, co máš pod tou kůží?" zeptal se Lukáš Varezziho až nečekaně vyrovnaným hlasem. "To je krční tepna. Já vím, že bys se mnou mohl kdykoliv smýknout o zem. Ale přitom by došlo i k pohybu lancety a tvá smrt by nastala dřív, než bys stačil zatřepat nohama."
"Toho by ses neodvážil, ty zbabělče."
"Máš jenom jednu možnost, jak to zjistit," vysmíval se Lukáš kapitánovi do obličeje.
Na Varezzim bylo vidět, jaký vnitřní boj podstupuje. Snažil se Lukášovi vniknout do mozku. Nakonec jeho napětí povolilo a jen řekl: "Dej to pryč." A zároveň pustil ze sevření druhou Lukášovu ruku. Ten do něj odskočil. Pak se Varezzi zeptal: "Udělal bys to?"
Lukáš se usmál. "To už se teď nedozvíš. Byla jenom jediná možnost, jak to zjistit, ale tu jsi nevyužil." (str. 137-139)
Musím říct, že kniha už mi připadala trochu slabší než první díl a rozhodně než celá "Tasovská" trilogie, ta byla hodně povedená a zatím pořád patří od Františka Niedla k mým nejoblíbenějším :o) Proto se mi taky v Pavoučí síti nejlíp četlo o Lukášově pobytu na Castello Nuovo a jeho příhodách s ještě mladým Hynkem Tasem z Boru, byla to totiž jedinečná příležitost malinko poodhrnout závoj k tajemstvím jeho minulosti a udělat si představu, jaký asi byl život na Castello Nuovo. Ostatní pasáže už mi nepřipadaly až tak zajímavé (ani v úvodu, ani v závěru) – buď byly moc zašmodrchané a zápletky, proč byl vlastně Lukáš unesen, nebo proč vévoda Visconti nevěří jeho mecenášovi Scorsinimu a proč že je tudíž nebezpečné být jeho přítelem, byly na můj vkus moc komplikované a těžko uvěřitelné, nebo byly naopak poměrně dost předvídatelné (koneckonců už i podle názvů jednotlivých dílů si celkem snadno odvodíte, co v nich asi hlavního hrdinu čeká :o), z tohohle pohledu byl proto zatím nejnapínavější a tudíž i nejčtivější první díl "platnéřské" trilogie. Nechápejte mě ale špatně, pořád jde o moc dobrý historický román a pořád jiskří oním zvláštním humorem, až jsem se u čtení občas i smála nahlas, to jen ty ostatní knihy, které jsem od Františka Niedla četla před tím, nasadily laťku moc vysoko :o)
"Jistě víš, že na ubikacích je zakázané topit," provrtával Collona Lukáše pohledem.
"Nepřipravil jsem hrad ani o polínko dřeva, ani o hrst uhlí. To teplo, když ho nepřivedu sem, uteče škvírami oken a dveří dílny."
"O to nejde, porušil jsi pravidlo!" vyštěkl na něj Collona.
"V tom případě nechám otvory zase zazdít. Ale jak sis jistě všiml, signore, jsem velmi vyzáblé konstituce a z toho důvodu velmi trpím zimou. A pakliže přijdu ráno zkřehlý do dílny, trvá mi jistou dobu, než moje ruce zase dostanou cit, abych mohl dobře dělat svou práci. Proto jsem si myslel..."
"Ty máš na všechno odpověď, že? Na to jsi přišel sám?"
"Ne. Ale slyšel jsem, že už křižáci německého řádu víc jak před sto lety měli na hradě Malborku vytápění teplým vzduchem, kdy se topilo v jedné velké peci a vzduch se kanály v podlaze rozváděl i do vzdálených komnat. Dokonce už staří Římané něco takového používali před tisíci lety."
"Jsi snad německý rytíř nebo římský senátor?"
"Ne. Jen vychrtlý platnéř, kterého ničí zima."
Collona neodpověděl a jen se na Lukáše upřeně díval. A Lukáš si nebyl jistý, jestli ho tady na místě jednou ranou nezabije.
Ale nakonec se ten strašlivý pán hradu začal smát řezavým smíchem. "Ty jsi ale parchant. Víš to?"
"Ano, signore, dozvěděl jsem se to, když mi bylo asi čtrnáct let." (str. 127-128)
