Jsem hasič. Nebo si tak poslední dobou aspoň dost často připadám. Kvůli zbývajícím pár dnům v práci hasím všechny možné nedodělky, na které si vzpomenu, a vysedávám tam tudíž občas déle, než je zdrávo (poslední dny teda hlavně třídím nashromážděné papíry a skartuju jako o život nebo balím své osobní cetky, ale i tak). Následně po pár takových dnech hasím situaci doma a vařím a peču, uklízím a peru, žehlím a vůbec všeobecně smejčím všechen ten bordel, co se tam za dobu mého předchozího workoholismu nakupil. Načež hasím resty tady na blogu a snažím se alespoň koncem měsíce projevit nějakou aktivitu (možná jste si teď v říjnu všimli :o). Taky hasím plnění svých 101 cílů. Sice mi ruční práce dělají dobře a skvěle u nich relaxuju i v téhle mojí rozbouřené osobní době, ale vzhledem k tomu, že se všemi kolegy, kteří za něco stojí, končíme už 30. listopadu, pochybuju, že do té doby stihnu dodělat původně plánované bambulové sněhuláky, které jsem jim chtěla dát pod stromeček. Momentálně mám totiž namotáno na jednoho a půl bambuláka a před sebou pouhých čtrnáct dnů na zbývající čtyři :o(. Takže hasím. Hasím, co se dá, a občas už jsem z toho pěkně otrávená. Mají to takhle všechny pracující ženy, nebo jsem na sebe zbytečně náročná a beru si toho moc?
