Hunger Games: Síla vzdoru – 1. část

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Když už dnes jdeme do kina na filmové finále Hunger Games, řekla jsem si, že by nebylo od věci dohnat další z restů a nějak srozumitelně shrnout své dojmy z předchozího dílu :o). Koneckonců jsem ho včera viděla z DVD, co jsem dostala k narozeninám, takže bych měla mít i trochu oprášenou paměť a dojmy a vůbec.

Než jsme vloni vyrazili do kina, zvládli jsme (stejně jako letos) poctivou domácí přípravu a předchozí dva večery koukali na první dva díly :o). Filmové zpracování se poměrně věrně drží románové předlohy a slovnímu popisu dodává krásně názorný obrazový rozměr coby přidanou hodnotu. Například v knize mi prostředí podzemních katakomb Třináctého kraje nepřišlo zdaleka tak stísněné a klaustrofobické jako ve filmu (částečně asi i proto, že se tam řeší jiné věci, než jenom popis prostředí a "akční" styl Suzanne Collinsové s vyprávěním děje v přítomném čase nedává moc prostoru vstřebávat podružné informace). Ve filmu naproti tomu přímo bije do očí, jak je všechno hnusně šedozelené, unylé a jednotvárné (včetně uniforem, které všichni nosí, aby dávali na odiv svoji utopickou vizi světa, kde si jsou všichni rovni), což teda trochu jiným prostředkem vyjadřuje filmově jinak trochu opomíjenou striktnost života ve Třináctém kraji. Líbilo se mi, že z toho bylo přímo fyzicky cítit, jak musel v tomhle prostředí Katniss chybět volný pohyb na čerstvém vzduchu a v přírodě, zeleň lesů, sluneční paprsky a tak.

Moc povedené taky bylo bombardování Třináctého kraje, které mi v knize nepřišlo nijak zlé, protože Katniss si ho moc nepřipouštěla a spíš se rozptylovala hrou s kocourem Pryskyřníkem (čímž teda úspěšně rozptylovala i ostatní, včetně své vyděšené sestry Prim), ale ve filmu působí tahle scéna mnohem hrozivěji, máte z toho až nepříjemně realistický pocit, že by je bombardování taky mohlo nadobro pohřbít v onom podzemním bunkru desítky metrů pod zemí. Většinou člověk žije v jakési iluzi, že když je to bunkr postavený jako ochrana před bombardováním, měl by to vydržet, ale tady ve filmu to bylo tak hezky udělané (to praskání stropu a tak), že vás coby diváka velice rychle vyvedou z omylu a vy začnete uvažovat, že to musí být pěkně hnusné takhle někde dřepět a přemýšlet, jestli vám spadne strop na hlavu hned nebo až za chvíli.

Pokud jde o celkový verdikt, musím říct, že se mi film i navzdory nijak lichotivým recenzím na internetu líbil a jsem ráda, že jsem na něj šla do kina. To, že autoři rozdělili poslední díl knižní předlohy na dva filmy, není nic překvapivého a osobně mi to nijak zvlášť nevadí. Navíc když to autoři udělají tak vtipně a šikovně jako tady, že rozdělí film v poměrně napínavém momentě, máte se alespoň na co těšit :o). Stejně tak mi nepřišlo, že by první část Síly vzdoru byla nějaká "nastavovaná kaše" – ano, autoři sice přidali pár ryze filmových scén z útoků v krajích a z vysvobozování Peety v Kapitolu, ale podle mě to bylo jen k dobru věci, protože v knize řeší Katniss především samu sebe a své pocity, takže jste jako čtenář de facto ochuzeni o všechno, čeho není Katniss vyloženě svědkem, a to může být občas škoda. Každopádně loňská návštěva kina a předchozí "promítání" všech dílů ve mně vzbudily chuť znovu si přečíst celou knižní trilogii, což jsem taky vloni a začátkem letošního roku udělala, a knihy se mi moc líbily i napodruhé :o)

Zpět na hlavní stranu blogu