Dan Brown: Ztracený symbol

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Ztracený symbol Dana Browna jsem si vzala s sebou v polovině června na cestu do Budapešti, protože se svými čtyři sta šedesáti stranami to byla největší bichle, kterou jsem doma našla :o)

Po jejím otevření jsem ale velice záhy měla pocit, že vlastně čtu Šifru mistra Leonarda, jen s menší obměnou. Hlavního hrdinu, profesora Langdona, zase nahání CIA (minule to asi byla jiná tajná služba, ale ve výsledku je to jedno), jen tentokrát ve Washingtonu. Zase je do několika málo hodin nacpáno strašné množství děje, zase se luští symboly a staré mapy, zase pomáhá dámě v nesnázích, zkrátka stále stejné schéma. Velice brzy se mě tak zmocnil nepříjemný pocit, že od Dana Browna si nejspíš stačí přečíst jen jednu knihu o Robertu Langdonovi a znáte vlastně všechny :o(. Kdybych neměla knihu s sebou ve vlaku, nejspíš bych ji odložila nedočtenou. Takhle jsem ale neměla nic lepšího na práci ani na čtení, a tak jsem se jí prokousala až do konce.

---

"Mark Zoubianis, odborník na zabezpečení systémů, se nořil hlouběji a hlouběji do futonu a chmuřil se na informace, jež naskakovaly na obrazovce notebooku.

Co to je sakra za adresu?

Na tenhle dokument i na tu Trishinu záhadnou IP adresu byly krátké i jeho nejlepší hackerské triky. Uteklo deset minut, a Zoubianisův program pořád ještě marně bušil na brány síťového firewallu. Nedávaly moc nadějí na průnik. Není divu, že mi za to slíbili takový balík. Už už se chystal zvolit jiný přístup, když mu zazvonil telefon.

Kristepane, Trish, říkal jsem přece, že ti zavolám. Ztlumil fotbal a zvedl to. "Co je?"

"To je Mark Zoubianis?" zeptal se mužský hlas. "Kingston Drive 375, Washington?"

V pozadí slyšel Zoubianis tlumený šum dalších hovorů.

Telemarketing? Když se hraje playoff? To se zbláznili? "Budu hádat. Vyhrál jsem týden na Havaji?"

"Nevyhrál," opáčil hlas beze stopy humoru. "Tady je oddělení systémového zabezpečení CIA. Rádi bychom věděli, proč se snažíte proniknout do jedné z našich utajených databází." (str. 138)

---

V knize mi tentokrát připadalo docela dost rozporů – například Katherine Solomonová Robertovi nejdřív tvrdí, že nikdy o žádné bratrově pyramidě neslyšela, a vzápětí zas prohlašuje, že vyrůstala v zednářské rodině, takže o pyramidách slyšela v jednom kuse (možná šlo o nějakou chybu v překladu, ale dost o tom pochybuju). Stejně tak mi docela dost vrtaly hlavou ty "dýchatelné" kapaliny, které se na jednu stranu údajně používaly k navození pocitu oddělení duše od těla (neboli jakési formy bezvědomí), a na druhou stranu se měli s jejich pomocí potápět potápěči do mnohem větších hloubek a piloti zvládat mnohem větší přetížení, což mi doteď nějak neštymuje. Nejspíš museli dýchat kapaliny rozdílného složení, protože jinak nechápu, k čemu by byl platný potápěč nebo pilot, který nevidí a tak trochu vlastně ani nevnímá nic ze svého okolí?

---

"Dnes večer zažívala Katherine Solomonová jednu premiéru za druhou.

Nikdy předtím z temné haly netelefonovala. Také tou tmou nikdy neběžela jako o život. Teď ovšem poslepu pádila po nekonečném koberci a mobil tiskla k uchu. Pokaždé, když ucítila, že šlápla mimo, vyrovnala krok a řítila se neproniknutelnou tmou dál.

"Kde je teď?" zeptala se bez dechu strážného.

"Podívám se," odpověděl strážný. "Přetáčím... už ho mám, jde po chodbě... směrem k pětce..."

Katherine ještě zrychlila a doufala, že se k východu dostane dřív, než sklapne past. "Jak dlouho mu to bude trvat ke vchodu do haly pět?"

Strážný se odmlčel. "Paní Solomonová, vy jste mě nepochopila. Já pořád ještě přetáčím dopředu. Tohle je záznam. To už se stalo." Pauza. "Moment, podívám se na výpis vstupů." Opět se odmlčel a pak řekl: "Paní Solomonová, záznamy o kartě slečny Dunneové ukazují vstup do haly 5 asi před minutou."

Katherine se v tu ránu prudce zastavila uprostřed temnoty. "On už odemkl halu pět?" zašeptala do telefonu.

Strážný horečně ťukal do klávesnice. "Ano, vypadá to, že dovnitř vešel... před devatenácti vteřinami."

Katherine ztuhla. Přestala dýchat. Připadalo jí, že tma kolem ní najednou ožila.

On je tu se mnou.

V tu chvíli si uvědomila, že jediné světlo v celém tom prostoru vydává její mobil, který jí ozařuje polovinu obličeje. "Pošlete mi sem pomoc," zašeptala. "A jděte se podívat do Mokré haly za Trish." Pak mobil opatrně zaklapla a světélko zhaslo.

Rozhostila se naprostá tma.

Stála bez hnutí a dýchala co nejtišeji. Po pár vteřinách z temnoty před ní zavanul dusivý pach etanolu a sílil. Cítila, že tu někdo je, že čeká jen pár desítek centimetrů před ní na koberci. V tom tichu jí připadalo, že ji může prozradit i bušení srdce. Potichoučku si zula boty, po centimetrech se přesunula doleva a sestoupila z koberce. Chodidly nahmatala studený beton. Ještě jeden krok, a byla mimo běhoun.

Luplo jí v prstu.

V tichu to zaznělo jako výstřel.

Jen několik metrů před ní náhle zašustilo oblečení. Katherine uskočila o zlomek vteřiny později, z prázdnoty se vymrštila silná paže a tmou začaly divoce šátrat dvě dlaně rozhodnuté zmocnit se kořisti. Otočila se právě ve chvíli, kdy jedna z dlaní sevřela cíp jejího pláště jako do svěráku, trhla s ní vzad a prudce ji otočila k sobě.

Katherine zapažila, vyklouzla z pláště a vysvobodila se. A pak náhle nevěděla, kudy ven, a naslepo se řítila nekonečnou černou hlubinou." (str. 172-173)

---

Abych ale byla spravedlivá, musím říct, že se v knize našla i myšlenka či dvě, které stály za to. Například úvaha o podivnosti náboženských zvyklostí a rituálů – jak nám připadají zvláštní ty cizí a jak asi musí působit ty naše na ostatní kultury, že se modlíme k člověku přibitému na kříž a tak. Vzpomněla jsem si na to pak i v Budapešti, v Matyášově chrámu na Hradním vrchu, kde mají coby relikvii jakéhosi světce nabalzamovanou (možná vysušenou) nohu ufiknutou nad kotníkem, což mi přišlo už poměrně dost hardcore. K přemýšlení mě taky přiměly všechny ty odkazy na sílu naší vlastní mysli, ale jinak to byla celkem bída.

---

"O pět minut později už si Langdon zapínal bezpečnostní pás na zadním sedadle escalade. Vedle něj seděl Peter Solomon a za volant si právě sedal Simkins. Přes parkoviště se k nim blížila Sató.

"Pane Solomone?" pronesla ředitelka, zatímco si zapalovala cigaretu. "Vyřídila jsem ten telefonát, o který jste mě žádal."

"A?" zeptal se Peter přes stažené okénko.

"Nakázala jsem jim, ať vás pustí dovnitř. Na chvíli."

"Díky."

Sató se na něj zvědavě zahleděla. "Musím říct, že je to hodně nezvyklá žádost."

Solomon jen tajuplně pokrčil rameny.

Sató tedy dál nevyzvídala, obešla vůz k Langdonovu okénku a zaklepala na ně.

Langdon okénko stáhl.

"Pane profesore," spustila ředitelka bez nejmenší známky vřelosti, "vaše spolupráce, ač zdráhavá, měla pro náš dnešní úspěch klíčový význam a za to vám chci poděkovat." Dlouze potáhla z cigarety a vyfoukla kouř stranou. "Přesto pro vás mám na závěr jednu radu. Až vám příště nějaký vysoce postavený činitel CIA řekne, že stojí před celonárodní bezpečnostní krizí..." Oči se jí černě zaleskly. "Tak laskavě nechte všechny ty kecy v Cambridgi."

Langdon otevřel ústa, že něco řekne, ale ředitelka Inoue Sató už se otočila a vykročila přes parkoviště k čekajícímu vrtulníku.

Simkins se s kamennou tváří ohlédl přes rameno. "Připraveni, pánové?"

"Ještě moment," zarazil ho Solomon. Vytáhl kus poskládané černé látky a podal ho Langdonovi. "Roberte, než vyjedeme, rád bych, aby sis nasadil tohle."

Langdon si látku zmateně prohlížel. Byl to černý samet. Když ho rozložil, zjistil, že drží tradiční zednářskou pásku, kterou se zavazují oči kandidátům prvního stupně. Co to má znamenat?

"Nechci, abys viděl, kam jedeme," vysvětlil Peter.

Langdon se k němu otočil. "Mám tu cestu absolvovat se zavázanýma očima?"

Solomon se usmál. "Moje tajemství. Moje pravidla." (str. 426-427)

---

Hodně zklamaná jsem taky byla z toho, že kniha de facto vůbec nenavazovala na předchozí díl a že jsem se tudíž nedozvěděla, co se nakonec stalo mezi Langdonem a Sophie (resp. jestli se vůbec něco stalo, ale podle všeho to vypadá, že na nějaké chození, které naznačoval závěr Šifry mistra Leonarda, vůbec nedošlo :o(. Jinak co se děje a jeho napínavosti či vtipnosti týče, myslím, že za vše mluví fakt, že většina těch nejlepších scén se vlastně vůbec netýkala Roberta Langdona, ale některé z vedlejších postav. V knihovně mám od Dana Browna ještě Inferno, ale nevím, jestli se po tomhle fiasku někdy odhodlám do něj pustit...

Zpět na hlavní stranu blogu