Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Antonio Vivaldi: Čtvero ročních dob
26. prosinec 2015 | 18.24 |
Než se pustím do samotného rozplývání se nad Vivaldim, musím se ještě zmínit o jednom předcházejícím koncertě Jihočeské filharmonie, a sice o zahajovacím koncertu 35. sezóny, který se uskutečnil ve čtvrtek 17. září 2015 a naneštěstí ve mně nezanechal nijak hlubokou stopu. Dirigoval sice náš oblíbenec pan Talich, který nás na úvod nezapomněl poškádlit výrokem, že je rád, že jsme se nenechali zastrašit Šostakovičem :o), ale sólista na violoncello, Jiří Bárta, mi byl z nějakého nevysvětlitelného důvodu hodně nesympatický. Byl to takový typicky rozervaný umělec, který svou hru na můj vkus až moc pateticky prožíval a taky u ní úplně příšerně supěl, což mě neskutečně rušilo. Chápu, že dýchat musí, ale co je moc, to je moc :o(. Jediná část koncertu, která tak stála za to, byl jeho úvod, jazzová suita, kdy se ke slovu dostaly neobvyklé hudební nástroje jako banjo nebo xylofon, to bylo naprosto úžasné. Na pódiu byla vlastně jen malinkatá část orchestru, ale hudba byla taková neuvěřitelně hravá, chvílemi ve valčíkovém a chvílemi snad i v tangovém rytmu, na trubky se v pravidelných intervalech nasazovaly takové ty kvákavé nástavce, zkrátka mě to opravdu bavilo. Pak už to ale bylo jen horší :o)
Zahajovací koncert 34. sezóny
Dimitrij Šostakovič: Jazzová suita č. 1
Dimitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1
Dimitrij Šostakovič: Hudba z filmu Osud smělých (Gadfly)
Přesným opakem však byl hned následující abonentský koncert s názvem "Antonio Vivaldi – Čtvero ročních dob", ten byl naprosto dokonalý, dokonce až tak, že jsme si ho s velkým nadšením v říjnu ještě jednou zopakovali :o). Už před koncertem jsem tušila, že se budeme mít na co těšit, protože nejen, že jsem Vivaldiho Quatro Staggioni znala a věděla jsem, že se jedná o krásné skladby, ale podle programu měl mít navíc pan dirigent Talich sólo na housle. Skutečnost však moje vysoká očekávání dalece předčila :o)
2pt">Hned v úvodu nám pan Talich oznámil, že se jim jen Čtvero ročních dob zdálo málo a že měli strach, abychom jim po přestávce neutekli (to mimochodem říká dost často :o), a tak na začátek přidali ještě dvě skladby – Koncert pro dvoje housle a orchestr v A moll od Vivaldiho a Koncert pro dvoje housle a orchestr D moll od Johanna Sebastiana Bacha. Jako druhého sólistu si k sobě přibral prvního houslistu a koncertního mistra Jihočeské filharmonie, Martina Týmla, přičemž nezapomněl okomentovat, že ještě na zkoušce byl jeho koncertní mistr zdráv, ale teď že má těžký zánět ucha a tudíž skoro nic neslyší – to (spolu s krásně lišáckým úsměvem pana dirigenta) rozesmálo celý sál, až mi skoro tekly slzy :o). Pak ještě dodal, že to má alespoň tu výhodu, že je pan Týml dobrý partner, protože si na nic nestěžuje (s podtitulem, že nic neslyší :o). Potom se nám pan dirigent Talich snažil vysvětlit, proč se rozhodli zařadit do abonentských koncertů zrovna takhle známou skladbu, že je to pořád krásný kousek hudby a že on ji má osobně moc rád. Že ji ještě na konzervatoři hráli pořád a pořád dokola a že si doteď pamatuje, jak jim jejich profesor vyprávěl, že si Vivaldi vždy vybíral na hraní jen ty nejtalentovanější dívky ze sirotčinců, takže vlastně hrají skladbu padlých dívek, načež svůj proslov zakončil tím, že tedy uslyšíme symfonii padlých dívek, tentokrát v podání Jihočeské filharmonie :o)
Po celý večer nám hrál jen "malý" orchestr – pouze smyčce a k nim cembalo, které působilo naprosto geniálně a úžasně se k těm skladbám hodilo. Pan Talich je precizní houslista, na jaře u těch Cikánských fantazií to tak úplně nevyniklo, protože jim spíš jen tak přicmrndával, ale tady, v těch všeobecně profláknutých melodiích to mohl ocenit i takový kulturní barbar a neznaboh jako jsem já :o). Líbilo se mi, jak se i při své hře na housle snažil dirigovat zbytek orchestru a že pokaždé, když se k nim otočil, objevil se mu na tváři ten jeho věčný úsměv. Bylo hezké sledovat, jak všechny skladby prožívá doslova každou buňkou svého těla a jak moc miluje to, co dělá, že je hudba celý jeho život (na rozdíl od pana Bárty na mě tohle působí jako upřímná, čirá radost z hudby) a jednoduše nešlo nesdílet to jeho obrovské nadšení. Při hraní nevydržel chvíli v klidu, neustále se pohupoval do rytmu nebo se vytahoval na nohách do výšky, občas až téměř povyskočil, potom se zase přikrčil a v tichých, něžných částech dokonce zavíral oči :o). Výsledkem byla nádherná hudba, která se v žádném případě nedá srovnávat s poslechem nahrávky na youtube nebo kdekoli jinde. Díky tomu, jak si krásně "předávali" melodii od pana Talicha ke zbytku houslí a zase zpátky, jak hudba bublala a kudrnatěla se, dostala její mnohovrstevnatost na živém koncertě téměř hmatatelný objem, skoro třetí rozměr a byl skutečný požitek to poslouchat :o)
Co se skladeb týče, líbí se mi vlastně všechna "roční období", i když Jaro si pamatuju asi ze všech nejvíc. Fascinuje mě, jak přesně se Vivaldimu podařilo vystihnout jednotlivé roční doby – z Jara je jednoznačně znát zpěv ptáků a celkově ono radostné třepčení probouzející se přírody, v Létě je zas krásná ta bouře, i když je to teda hrozná makačka na ruce – bylo neuvěřitelné, jak rychle jim běhaly prsty po pražcích a jak rychle a hlavně bezchybně to pan Talich zahrál, prostě nádhera, až jsem z toho občas zapomněla dýchat :o). Podzim ve mně nekompromisně evokuje hony a trubače a Zima mi zas připomíná zámecké plesy se spoustou rozzářených světel a v jistých momentech i sněhovou vánici :o). Každopádně jsem měla tendenci jim po každé části nadšeně tleskat (a evidentně jsem nebyla sama, protože v jednu chvíli to jakási dáma v publiku nevydržela a hlasitě zvolala "bravo" :o) a na konci se od nás dočkali dlouhého potlesku vestoje, za který nás odměnili přídavkem, kdy znovu zahráli prostřední část Podzimu :o).
PS: Všechny fotografie pocházejí z facebookových stránek Jihočeské filharmonie
Byl to úžasný koncert, a protože se nám tak strašně moc líbil, chtěli jsme si ho za každou cenu poslechnout ještě jednou. Nicméně druhý termín abonentských koncertů byl beznadějně vyprodaný, a tak když se v harmonogramu pár dní před ním jako zázrakem objevil koncert v Českém Krumlově, ani na chvilku jsme nezaváhali a rozhodli jsme se udělat si menší hudební výlet :o). Koneckonců v Českém Krumlově jsme nebyli ani nepamatuju (a to bývaly roky, kdy jsme tam byli doslova pečení vaření :o).
Ve středu 21. října 2015 jsme vyrazili hned z práce, a protože jsme měli relativně dost času, zašli jsme si před koncertem ještě i na kávu :o). Potom už zbývalo jen najít Egon Schiele Art Centrum, které je kousek za hlavním náměstím, tam najít tu správnou pokladnu, kde jsme měli telefonem zamluvené lístky, a pak už se jen usadit na nějaké pěkné místo :o). Prostory Art Centra mi trochu připomínaly sklep, protože mají výrazně klenuté stropy, v jedné části dokonce vyzdobené jakýmisi jeskynními malbami, ale na druhou stranu měly překrásnou akustiku, takže měl koncert zas úplně jiný zvuk :o). Jen mi trochu vadily lampičky nad notovými party, které neměly stínítka směrem do místnosti, takže nás jako diváky částečně oslňovaly a já pak tak dobře neviděla na pana Talicha :o(
Každopádně na začátku mi pan dirigent Talich přišel takový skleslý a nezvykle vážný, neměl žádné úvodní slovo, prostě přišel a začali hrát. Chyběla mi tam taková ta jeho radost a okamžitě jsem si vzpomněla, jak před abonentním koncertem mluvil o tom, že zrovna Čtvero ročních dob je taková až zprofanovaná skladba všelijakými těmi vystoupeními a koncerty pro turisty, a říkala jsem si, že právě tady v Českém Krumlově to je opravdu koncert pro turisty, protože dokonce ani mimo hlavní letní sezónu tam na ulici nepotkáte moc Čechů, spíš samé Japonce, Němce apod., a byla jsem z toho taková rozpačitá, jakože jsme tam snad ani neměli jezdit a takhle ho trápit :o(. Ale u hlavního bodu programu se naštěstí začal zase usmívat a ukázalo se, že má nejspíš rýmu – evidentně se mu špatně dýchalo, protože normálně nejsou jeho nádechy při hře vůbec slyšet, což se mi líbí (jinak mě to celkem ruší), a v jednotlivých přestávkách se pak vždycky vysmrkal nebo si alespoň utíral nos (samozřejmě zády do publika, což mi přišlo roztomilé :o). Navíc jsem si pak všimla, že má pod košilí s knoflíčky zapnutými až ke krku jakési triko s dlouhým rukávem, které se snažil schovávat neustálým popotahováním rukávů košile o pauzách, což bylo opět k pomilování :o)
Koncert byl i tentokrát nádherný, zase bravurně odehraný, zase jsem chvílemi zapomínala dýchat a zase jsem nechtěla, aby to vůbec někdy skončilo :o). Pan Talich svoji hru zase moc hezky prožíval a jednou za čas se nezapomněl podívat a hlavně usmát do orchestru na ostatní hudebníky, a zvlášť po nějaké té masakrální části, kdy jim prsty kmitaly po hmatníku tak rychle, že jste je stěží zvládli postřehnout, to se pak pan dirigent Talich na ostatní vždycky tak zářivě usmál, až mi připomněl moje drahé Muse a to, jak se Matt pokaždé raduje, když se mu při nahrávání alba podaří nějaký obzvlášť těžký riff :o). Zkrátka taková ta radost z dobře odvedené práce :o). Publikum tentokrát tleskalo i v pauzách, kde se normálně netleská, a když v jedné takové pauze začal někomu z posluchačů hlasitě vyhrávat mobil a zvonil docela dlouho, než ho někdo umlčel, pan dirigent se pouze shovívavě usmíval a dokonce naznačil na danou melodii i malý taneček :o). Zkrátka skrz naskrz pozitivní člověk – dovedu si představit, jak by se jiní dirigenti kvůli něčemu podobnému dovedli škaredit.
V krumlovském Art Centru byla nicméně docela zima, takže jsem se ke konci koncertu chtě nechtě nekontrolovatelně třásla jako ratlík. Dokonce i hudebníci ladili mnohem častěji nástroje, než jsme normálně zvyklí (možná i díky větší vlhkosti, koneckonců sklep je sklep, že? :o). I tak to byl ale nezapomenutelný koncert a jeden z mých úplně nejoblíbenějších, co jsme od Jihočeské filharmonie zatím slyšeli. Poslouchat naživo Čtvero ročních dob je skoro jako droga, chtěla bych ho slyšet znovu a znovu dokola, protože žádný záznam či nahrávka není zkrátka ono, připadá mi, že tam snad hrají jiné nástroje, že to zkrátka takhle nepatří, že to nehrají pořádně a navíc mi každá nahrávka přijde neuvěřitelně "plochá" :o(
Ještě celý týden jsem si po cestě do práce pobrukovala Jaro nebo Podzim a nejmíň celý jeden měsíc jsem si pouštěla Čtvero ročních dob alespoň z počítače, když jsem psala na blog :o)