Ani závěrečný díl "platnéřské" trilogie mě při čtení nezklamal. Už když jsem knihu otevřela, měla jsem pocit, že se vracím domů :o). Staré známé postavy, nekonečné trampoty a dobrodružství, navíc z Lukášova návratu do Prahy na mě bůhvíproč dýchla až vánoční atmosféra (možná proto, že první díl trilogie jsem začala číst vloni na Vánoce :o). Zkrátka kniha jak má být, ale pěkně po pořádku.
Co se děje týče, ústředním motivem je tentokrát Lukášova snaha získat v Praze pro svého pána, milánského vládce Viscontiho, od českého krále Václava IV. vévodskou korunku. Jak ale správně tušíte, nebude to vůbec jednoduché, protože o to Visconti usiluje vlastně už od začátku celé trilogie a při jejím získávání neuspěl ani Lukášův velmi vlivný přítel a ochránce, Lorenzo Scorsini. Ona už samotná Lukášova cesta z Milána do Prahy se ukáže být poměrně životu nebezpečnou, naštěstí ho milánský vladař "vybavil" nenápadným osobním strážcem vycvičeným v Castello Nuovo, se kterým se mladý platnéřský mistr časem i spřátelí. V Praze pak na něj čekají staří známí jako strýc Zoula, který se mu pořád snaží dělat potíže, ale naštěstí nepobral moc rozumu, nebo rychtář Pardus, který už je v důchodu a stará se o Hadovčina hada Barnabáše :o), a také staronoví nepřátelé. Lukášovi tak zase půjde při plnění jeho úkolů o život a dokonce se nechtěně (jako ostatně vždycky) zaplete do pokusu otrávit českého krále Václava IV.
"Prý jsi i zdatným léčitelem?"
"Ach tak. Je to jen mou zálibou. Přispěji tam, kde zrovna není doktor nebo jiná pomoc, ale i tam, kde sice ranhojič už odvedl svou práci, jenže rána se zanítí a tak. 
Ale v Praze se svoji zálibě příliš nevěnuji, to pro svou skutečnou práci."
"A to ses všechno, co umíš, naučil od báby Hadovky?"
Lukáš zůstal na Jenštejna civět. "Jak tohle víš, pane?" zeptal se celý vyvedený z míry.
"Řekněme," pronesl Jenštejn záhadně, "že jsem občas i já využíval jejích služeb. Byla neobyčejně schopná. Kromě toho, že léčila, uměla prý i sprovodit lidi ze světa."
"Slyšel jsem o tom."
"A co ty? Ty umíš také takové věci?"
Lukášovi začal přejíždět po zádech mráz a nepomohlo ani svařené víno, které předtím vypil. Tenhle rozhovor nevěstil nic dobrého a Lukáš si začal uvědomovat, že se opět nachází, tak jako už mnohokrát, na tenkém ledě. "Ne, pane arcibiskupe," odpověděl ne zcela po pravdě, protože už i takové věci by uměl. "S bábou Hadovkou jsem se seznámil poté, když jsem byl s mojí matkou vyhnán z arcibiskupského paláce a tím mi bylo znemožněno jít na studia. Musel jsem se začít učit platnéřem, ale byl jsem na takovou práci příliš slabý a brzy jsem dostal od věčného bušení kladivem zánět šlach. Tehdy mi Hadovka pomohla. A co se otázky týče, dle mého pevného názoru, vzít lidský život přináleží jen Bohu, a ne člověku."
"A kdyby to bylo skrze Boha?"
"Jak to myslíš?"
"Jsou situace, kdy může být jeden člověk zdrojem neobyčejného zla, protiví se Bohu a jeho chování může přinést neštěstí tisícům lidí. Myslíš, že by bylo proti Božím přikázáním odstranit takové zlo?"
"To by záleželo na okolnostech," odvětil Lukáš vyhýbavě, uvědomuje si, že si musí dávat pozor na každé slovo.
"Kdyby tě někdo požádal o takovou pomoc, odmítl bys? Uvědom si, že se řítíme do strašné doby, ve které bude každý, i ty, potřebovat ochranu."
Ta slova Lukáše vyprovokovala a on zapomněl na opatrnost. "Pane arcibiskupe," řekl tiše, ale každé jeho slovo bylo jako rána perlíkem, "ochranu jsem potřeboval, když jsem byl malý. Ale té se mi tehdy nedostalo."
"Mýlíš se. Ochranu potřebuje každý, i ti nejmocnější. Ale jsem připraven to napravit. Víš, že se říká, že jsem tvým otcem?"
Ta slova by jinému podrazila nohy. Ale Lukáš už nabyl někdejší rovnováhy. "Lidé toho napovídají," vyslovil nevinně.
"Jsi chytrý, a ani se nedivím," na Jenštejnově tváři se objevil křečovitý úsměv. "A také prostořeký. Ale neodpověděl jsi mi na moji otázku." (str. 118-119)
Líbilo se mi, že František Niedl zpestřil Lukášovo putování přes Alpy retrospektivním prolínáním s událostmi, které jeho cestě předcházely. Dozvíte se tak, že se Lukáš od vašeho posledního setkání oženil s dcerou svého mistra, Giomou, a že už i čekají dítě, že navzdory tomu Lukáš stále miluje Angelu Scorsini a dokonce s ní má také dítě (Angelin otec ho sice připisuje svému mrtvému zeti, ale podle mě stejně nejspíš něco tuší). Stejně tak se mi líbilo, že to Lukášovi neusnadnil a nenechal ho získat vévodskou korunku hned napoprvé, protože to by bylo moc jednoduché :o). Takhle se Lukáš po neúspěšném pokusu otrávit českého krále, kterému se jim nakonec nepodařilo zabránit, přestože odhalili strůjce celého úkladu, musí vrátit s nepořízenou zpátky do Milána, kde si ho Visconti pojistil tím, že mu nasadil do dílny navrátivšího se nezdárného syna mistra Pratiniho, Luigiho, který se ho snaží z otcovy dílny za každou cenu vyhnat. Netrvá to proto dlouho a Lukáš se více méně z donucení vrací na rozkaz svého pána zpátky do Prahy, přičemž jeho úkol zůstává pořád stejný – bez vévodské korunky se nemá do Milána vracet.
"Je příjemné vidět zase po dlouhé době v této Bohem zapomenuté krajině krajany," zahlaholil a pokynul jim ke stolu. Zatleskal do dlaní, a když vešel sloužící, přikázal, aby donesl ještě dva poháry. Ostatního nebylo třeba, protože na stole ležel tác s krmí a velký džbán s vínem. "Já jsem Francesco Fratello, vyslanec Giana Galeazza Viscontiho," představil se, "ale to asi víte," dodal.
Lukáš vstal a uklonil se. "Já jsem Lukas Praghese, signore Fratello, a jak je z mého jména patrné pocházím z tohoto města ležícího v této Bohem zapomenuté zemi."
Fratello se rozesmál. "Nechtěl jsem se tě nijak dotknout, příteli."
"Nedotkl ses mne. Žil jsem tady sice většinu života, než jsem se odstěhoval do Milána, a musím přiznat, že jsem měl mnohdy stejný pocit jako ty."
"A ty mi také o sobě něco řekneš?" obrátil se Fratello k Lukášovu společníkovi.
"Já budu dohlížet na to, aby se nikomu nic nepřihodilo, a jmenuji se Sergio."
"Jenom Sergio?"
"Ano."
"Chápu. Kdybych se ti podíval na pravé rameno, co bych tam uviděl?"
"Já se před muži neobnažuji," odbyl ho Sergio.
"Měl bys to někdy zkusit," pronesl Fratello bez zábran. "Není na škodu porovnat přednosti obého. Jak ženské, tak mužské."
"Já už v tom mám jasno," odpověděl Sergio ledově.
"Aspoň jsme si to vyjasnili hned na začátku," řekl Fratello bez jakékoliv známky uraženosti. "Protože budeš bydlet v tomto domě. Tady náš přítel," Fratello ukázal na Lukáše, "tu sice dnes také přespí, ale zítra se přesune do svého nového domova. Musíš být u našeho nejmilostivějšího signora dobře zapsaný, že do tebe investoval takové prostředky, protože ten dům, ale i to ostatní..., jednoduše nic z toho nebylo levné."
"Signore Visconti také za tu investici hodlá hodně získat," odpověděl Lukáš. "Jeho očekávání jsou veliká. A mně kladl na srdce, abych ti připomněl, signore Fratello, že je třeba napnout veškeré síly a za každou cenu vše urychlit." (str. 74-75)
I když jsem nakonec četla knihu poměrně dlouho (hlavně proto, že jsem v říjnu a listopadu neměla moc čas, ale aspoň jsem si ji mohla pořádně vychutnat :o), určitě je pořád stejně čtivá a napínavá jako předchozí díly, možná dokonce trochu čtivější než ten předchozí, protože se z Lukáše stává sebevědomý, a když chce, tak i poměrně nebezpečný muž :o). A jsem ráda, že konec zůstal tak trochu otevřený pro případné další pokračování, protože se mám aspoň na co těšit :o). Zrovna včera mi udělalo neskutečnou radost, když jsem na webu zjistila, že má příští rok na jaře vyjít od tohohle našeho skvělého autora další historický román Rytíři z Vře/... s naprosto epesní obálkou...
"Když se v předsálí ukázal komoří Girlani, Lukáš vstal, zastoupil mu cestu a oslovil ho: "Signore Girlani, byl bys tak laskav a ohlásil mě u signora Viscontiho?"
Girlani si Lukáše změřil pohledem plným údivu, těžko říct, zdali skutečného, nebo hraného. "Pokud vím, měl ses hlásit bezodkladně po svém příjezdu. A to, nemýlím-li se, bylo včera. Myslíš si snad, že vládce Lombardie odsune všechny záležitosti jenom proto, aby přijal zrovna tebe?"
"To by mne ani ve snu nenapadlo, signore komoří. Jen bych rád, aby věděl, že jsem tu. A jestli mě přijme, nebo pošle domů, to samozřejmě nemohu ovlivnit, a také bych si nic takového nedovolil, jelikož vím, že jsem osoba nedůležitá."
Girlanimu zacukaly koutky úst. "A také drzá," dodal, ale znělo to spíše pobaveně.
Lukáš se znovu posadil a čekal. Bylo zajímavé pozorovat ostatní. Někteří dávali na odiv svoji důležitost, a pokud důležití nebyli, aspoň se tak tvářili. Jiní vypadali ustrašeně a na dalších bylo patrné napětí, neboť si nebyli jisti, jak jejich setkání s Viscontim dopadne.
Čekal další dvě hodiny, ale když se opět otevřely dveře k Viscontimu, bylo vyvoláno jeho jméno. Dokonce přeskočil i několik těch, kteří přišli před ním. Podívali se po něm a začali přemýšlet, co je na něm tak význačného, že dostal přednost." (str. 173-174)