Trish Dollerová: Aspoň trochu normální

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Na tuhle knížku jsem narazila víceméně náhodou, a protože mě po přečtení anotace opravdu hodně zaujala, neváhala jsem, koupila jsem si ji a během dvou dnů mezi Vánoci ji zhltla :o)

Hlavním hrdinou je Travis, který hned po střední škole narukoval k mariňákům, aby se vyhnul přílišným nárokům svého otce, a teď se vrátil na měsíční dovolenou domů z mise v Afghánistánu, protože to dostal od svého velitele nařízeno, aby se vzpamatoval ze smrti svého kamaráda. Problém ale je, že Travis by byl nejradši kdekoli jinde než doma. Evidentně trpí posttraumatickou poruchou a dělá mu potíže zničehonic se tvářit, že by mohl vést stejně normální život jako před tím, než byl odvelen do války.

---

"Na konci haly vidím pár studentů ze střední školy, jak vyhrávají mariňáckou hymnu, a několik starších chlápků, kterým se uniforma povážlivě napíná přes břicho, co se tváří jako vlajkonoši. Panebože, snad pro mě máma nenajala kapelu?!

Máma má doširoka rozpažené ruce a drží v nich ceduli popsanou zářivými holčičími barvami – VÍTEJ DOMA, TRAVISI! K zápěstí má přivázané strašlivé množství heliových balónků. Dost blbý bylo se i jen vrátit do Fort Myers. Tohle je ještě horší. Navíc se nemůžu tvářit, že tahle uvítací šílenost patří někomu jinýmu – byl jsem jediný mariňák na celém letišti.

Cedule se mezi námi zmuchlá, jak se na mě máma vrhne, stoupne si na špičky a dá mi ruce kolem krku. Balónky se zhoupnou níž a jemně se mi odrážejí od hlavy. A v tom jediném objetí je schován rok a půl, kdy mě nemohla sevřít v náručí, a mám dojem, že kdyby to bylo aspoň trochu možné, už by mě nikdy nepustila.

"Díkybohu, že jsi doma," zašeptá mi do hrudníku a hlas se jí zlomí. "Díkybohu, že jsi naživu."

Je mi na zvracení. Částečně proto, že netuším, co bych měl říct, a částečně proto, že jsem naživu. "Je fajn..." Ta lež se mi zasekne v krku, takže musím začít znova: "Je fajn být doma."

Objímá mě hrozně dlouho a lidi, kteří okolo nás procházejí, mi sahají na záda a na ruce a říkají díky a vítej doma a já z toho málem vyletím z kůže. Selský rozum mi říká, že tihle lidé v tričkách státu Ohio a baseballových čepicích newyorských Yankees jsou jen turisti. Obyčejní lidé. Posledních sedm měsíců jsem ale strávil v zemi, kde se nepřítel skrývá mezi běžnými obyvateli, takže si nikdy nemůžete být jistí, komu věřit. Připadám si zranitelně a je mi nepříjemný, že nemám svou pušku.

"Musím si dojít pro tašku," říkám a uleví se mi, když mě máma konečně pustí. Poděkuje vlajkonošům, obejme několik holek z kapely a pak se společně vydáme k pásu se zavazadly.

"Jaký byl let? Dali ti něco k jídlu? Nemáš hlad? Můžeme se klidně někde cestou stavit na oběd, jestli máš hlad." Mluví moc rychle, jak se snaží vyplnit ticho mezi námi. Kovový ženský hlas hlásí turistům místní čas a počasí. Moje hodinky jsou stále ještě nastavené na afghánský čas, přestože jsem ve Státech už dva týdny. Nejspíš jsem zapomněl." (str. 7-8)

---

Knížka je neuvěřitelně čtivě napsaná (vlastně jen z pohledu Travise a většinou v přítomném čase popisujícím aktuální dění a jeho pocity) a nenechá vás odtrhnout oči od stránek, dokud se nedozvíte, jak to vlastně všechno dopadne. Na zhruba dvou stech stránek sice zachycuje opravdu jen dobu Travisovy dovolené (při čtení mi chvíli trvalo, než mi tahle skutečnost došla :o), ale vzhledem k tomu, jak má tenhle hrdina zamotaný život – má nejen komplikovaný vztah s otcem, ale i s mladším bratrem, který mu za dobu jeho pobytu v armádě stihl přebrat holku, jezdí v jeho autě..., to je potom těžké cítit se doma jako doma :o) – se jako čtenář rozhodně nudit nebudete a navíc je Travis velký sympaťák :o). Jen ta obálka se podle mě ke knížce moc nehodí.

---

"Nazdar, Charley Harpere, můžu ti koupit pivo?" Není to zrovna nejlepší věta, jak zahájit konverzaci, ale necítím se dvakrát dobře. Jsem trochu nesvůj. A taky jsem opilej.

Zvedne svůj téměř plný kelímek, ale nepodívá se na mě. "Už mám, dík."

Ok.

"Možná si mě nepamatuješ, ale já jsem..."

"Travis Stephenson," přeruší mě a její slova jsou jak nějakej zátaras. "Vítej doma. A teď mě nech na pokoji."

Sakra, ta je teda jedovatá.

"Máš nějakej problém?"

Harper na mě chvíli zírá a já jsem totálně unesenej jejíma zelenýma očima. Takže vůbec nepostřehnu, že mi chce dát pěstí. "Děláš si ze mě srandu?"

"Ježíšikriste... au!" V oku mi tepe – rozhodně nedává rány jako křehká dívka, zřejmě budu mít pěknej monokl. "Za co?"

"Bylo mi třináct, Travisi!" ječí na mě a všichni se na nás dívají, včetně Lacey a jejího ošuntělýho motorkáře. "Ještě jsem si hrála s barbínama, když mě nikdo neviděl. Na té párty jsem s nikým nespala, ale tys všem řekl, že jo. A když jsem se to pokoušela popřít, nikdo mi nevěřil. Zničil jsi mi pověst a já si teď mám nejspíš myslet, jak je rozkošný, že si pamatuješ, že nejsem pojmenovaná po zasraný Harper Leeový!"

"Já to..."

"Co? Neudělals to? Nemyslels to tak? Nech si svoje výmluvy."

Chtěl bych se nějak obhájit, ale hodně mi to připomíná výcvik. Je jedno, jestli jsem vinen, nebo ne. Strávila roky tím, že si o mně myslela, že jsem hajzl, a jediný, co to může spravit, je omluva. "Harper..."

Přichází k nám barman. "Je všechno v pořádku?"

"Jasně," štěkne Harper. "Odcházím. A moje pivo napište na jeho účet."

Tak to teda sedlo. A i když mě zjevně nenávidí, docela mě to rozpálilo a přeju si, aby neodcházela. "Připište mi tam ještě panáka tequily," řeknu barmanovi, ale on jen zavrtí hlavou. "Už jsi měl dost."

Což je na hovno, protože ještě nejsem ani zdaleka dost opilej. Vyklopím do sebe zbytek piva a hodím na bar několik bankovek. Doufám, že je to dost, abych trochu vynahradil to divadlo, který jsem tady dneska předvedl." (str. 38-39)

---

Líbilo se mi téma (od dob, co jsem začala číst romány Nicholase Sparkse, mám tak trochu slabost pro vojáky :o) i zpracování, prostě po dlouhé době opravdu skvělá knížka. Donutí vás se zamyslet nad některými věcmi a nejvíc mě fascinovalo, že navzdory všemu, co prožil, a všem těm siláckým řečem před kamarády a úvahám zralého muže, které ho napadají, je Travis vlastně pořád jen devatenáctiletý kluk, kterému by ve Spojených státech neměli po správném ani nalít alkohol, což mi přijde svým způsobem strašný, že má zaděláno na problémy na celý život už od takového mládí. Holt válka není žádná legrace a některá naše rozhodnutí můžou být, jak se říká, osudová.

---

"Takže, Trave," řekne Eddie a vytáhne z futrálu AK-47. Po zádech mi přejede mráz a naprosto mě znehybní. Každou racionální buňkou svýho těla vím, mě můj kámoš touhle puškou nezastřelí, ale dlaně se mi potí a srdce mi buší jak splašený. Prsty se mi sevřou do pěstí, kdybych ho náhodou musel praštit, a přeju si, abych měl svoji M16. "Slyšel jsem, že ses dal dohromady s Harper Grayovou."

Ztuhlost ze mě vyprchá a jsem jen naštvanej – na sebe, že jsem tak zpanikařil, a na Eddieho, že říká takový hovadiny. "Kdes to slyšel?"

"Paige mi říkala, že ses ji pokoušel sbalit v baru," ozve se Ryan. "A já ji viděl, jak tě tuhle večer vyzvedává u nás doma."

Pokrčím rameny. "Jsme kamarádi."

Michalski se zasměje tím svým tupým smíchem a strčí mi hlavu nad rameno. "No, tak ona je taková kamarádská," prohlásí a sevřenou rukou před pusou naznačí, jak ho někomu kouří, a já mu vrazím loket do břicha. Předkloní se a začne kašlat. "Ty vole, chlape, za co?"

"Drž tu svoji hubu zavřenou," odpovím. Eddie mezitím zasune zásobník a zacvakne pojistku.

"Co máš za problém?" ozve se zase Ryan. "Všichni vědí, že Harper je..."

"Co?" Můj hlas je ostrej jako nůž a na moji otázku neexistuje správná odpověď.

"Nebude vám, vy slečinky, vadit, když půjdu první?" přeruší nás Eddie, ale my na sebe dál nevraživě zíráme. Ryanovy pěsti jsou sevřené, jako by mě chtěl praštit. Ne že bych se nechal. "Ještě jsem neměl příležitost ho vyzkoušet."

"Je to tvoje," řeknu.

Michalski stojí mezi mnou a Ryanem jako nějaký nárazník a společně se odsuneme trochu stranou, abychom Eddiemu uvolnili místo na střílení. Dívám se dalekohledem, jak Eddie vyprázdní polovinu zásobníku na papírový terč se siluetou postavy, vzdálený asi devadesát metrů. Zvuk ákáčka – ostrý a jakoby vzdálený – jsem slýchal v Afghánistánu den co den a musím si v duchu opakovat, že teď po mně nikdo nestřílí.

Nikdo na mě nestřílí.

Z patnácti střel asi jen šest zasáhne terč, a to ještě většinou po okrajích. Nic, co by zanechalo nějaké vážnější zranění.

"Sakra," Eddie podá zbraň Michalskému. "Slyšel jsem, že tyhle věcičky nejsou zrovna přesný, ale tohle je šílený."

Nepoukážu na to, že chyba je tady nejspíš ve střelci. Povstalec, kterej to napálil do mýho nejlepšího kamaráda, neměl zjevně žádnej problém s přesností AK-47.

Michalski se postaví a vystřílí zbytek zásobníku a trefí se asi jen polovinou střel z patnácti. Možná že by tím někoho trochu poranil. Nic smrtelného.

"Časem se to zlepší," snažím se ho povzbudit a vezmu si od něj pušku. Vyndám prázdný zásobník a zasunu na jeho místo nový. Ryan po mně střelí pohledem, jako bych se nějak předváděl nebo co. Jako by střílení lidí nebyla moje práce.

"Tak jaký to je?" zeptá se Eddie. "V Afghánistánu myslím."

"Horko a špína v létě, zima a špína v zimě." Neřeknu jim to, co opravdu chtějí slyšet. Jaký to je někoho zastřelit. Pro každýho je to jiný, ale já cítil nával adrenalinu. Prchavý pocit triumfu. A potom v noci, když už bylo ticho a klid, mě zasáhla vlna viny, jako bych dostal pěstí do břicha. Protože i když se mě ten druhej snažil zabít, to já vzal někomu život. A to jsou pocity, který jsem se snažil nechat v Afghánistánu. Protože nevím, jak jinak bych mohl sám se sebou žít. "Je to vlastně nikdy nekončící puťák peklem."

"A fakt tam choděj holky celý zakrytý?" zeptá se Michalsi.

Na ulicích jsme moc žen nikdy neviděli, ale pokud jo, většinou byly zahalené v modrých burkách, v kterých vypadaly jako duchové. "Víceméně jo."

Eddie se zachichotá. "Myslíš, že si je nechávaj i během sexu?"

Všichni se zasmějou a napětí trochu povolí. Natáhnu se přes pult a usmívám se. Pušku mám opřenou o rameno. Zaměřím terč. Zavřu oči, abych se uklidnil, a pak je zase otevřu.

Na konci dráhy stojí vedle terče černě oděný tálibánec. Na hlavě má turban a polovinu tváře má zakrytou černým šátkem, takže jsou mu vidět jen oči. Muslimská verze psance z Divokýho západu.

Připadá mi, že se zpomalil čas. Slyším svoje kámoše, jak se smějí a něco říkají, ale nevnímám co, soustředím se jen na toho muže. Část turbanu má rozervanou a pod ním je vidět hlava pokrytá zaschlou krví. Vím, kdo to je.

Zabil jsem ho.

Snažím se zamrkat, aby zmizel, ale pořád tam je. Ústa se mi zaplní slinami a mám pocit, že budu zvracet. Polykám, abych to zastavil.

Zmáčknu spoušť a čas se zase rozběhne.

O patnáct střel později je ten mrtvý muž pryč a Michalski vydechne. "Ty vole, Trave." Když podávám pušku Ryanovi, ruce se mi třesou, ale myslím, že si toho nikdo nevšiml. "To bylo teda něco."

Eddie položí dalekohled a zakření se na mě. "Ty jsi teda fakt nebezpečnej, chlape."

Zasměju se, ale nebezpečně se necítím ani trochu. Srdce mi šíleně buší. Prochází si Kevlar podobnejma sračkama jako já? Nebo Mosse? A kdybych jim zavolal, přiznali by to?" (str. 90-93)

Zpět na hlavní stranu blogu