Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
František Niedl: S vlčí hlavou v erbu
8. leden 2016 | 19.39 |
Včera jsem si udělala krásný oslí můstek článkem o besedě se spisovatelem Františkem Niedlem, takže dnes se s vámi konečně podělím o dojmy z třetího dílu Tasovské série :o)
S vlčí hlavou v erbu je prozatím jediný díl, který začíná jakýmsi retrospektivním vyprávěním, kdy ošklivě zraněný Tas najde uprostřed zimy útočiště v jedné zapadlé tvrzi a zatímco se pomalu vylízává ze svých ran a dává se dohromady, vrací se v myšlenkách do minulosti, k událostem, které tomu všemu, včetně jeho zranění, předcházely. Musím přiznat, že mi v tom trošku chyběl obvyklý nadhled a připadalo mi to dokonce až tak vážné, že jsem se docela bála, aby Tas na konci nezemřel (přece jen to byl tehdy ještě poslední díl trilogie :o(.
"První ze strážných, na kterého narazil v zadní části tvrze, nefalšovaně spal. Pravidelné pochrupávání toho bylo důkazem. Jeho spánek prodloužil úderem do týla, pak mu utrhl cár haleny a nacpal mu kus do pusy jako roubík. Tenkým provazem ho svázal do kozelce a zbytek odřízl. Pak ho odnesl na slámu pod přístřešek, aby bušením o fošny, až se probere, nemohl na sebe nikoho upozornit.
Druhý strážný, jehož stanoviště bylo ve věži nad bránou, nespal, hlídal dobře most k bráně i okolí, přepadení zezadu však nečekal. Vetřelec se na bosých nohou přiblížil jako lesní kočka a strážného potkal stejný osud jako toho, co spal.
Vešel do dřevěného srubu. Ve velké jizbě leželi muži porůznu, ale nikdo z nich se neprobudil. A pokud ano, myslel si, že se jen některý z jeho druhů šel nad ránem vymočit na dvůr. Dveře do panské jizby trochu zavrzaly, ale ani potom se nic nestalo. Postel, vystlaná kožešinou, byla obsazena hned dvěma lidmi a muž jen doufal, že opačného pohlaví. Leželi pod houní v dost intimní příchylnosti. Sedl si za stůl, zabodl dýku do jeho desky a pak už jen čekal.
První se probudila žena, snad senzitivnější než ten, se kterým lože sdílela, vycítila, že nejsou v místnosti sami. Posadila se, houni přitisknutou na prsa, zatřásla svým milencem.
"Dobré jitro," zazněl od stolu známý hlas. "Omlouvám se, že jsem přišel neohlášen," přidal posměšně.
Zakokrhal kohout a noc s přicházejícím ránem začala blednout.
"Jak ses sem..."
"...dostal? To nebylo těžké."
"Postavil jsem přece stráže."
"Ty stráže musí ale hlídat. A ty stráže musí také někdo občas kontrolovat. Dostal jsem se sem tak snadno, že snadnější to být nemohlo. Tvé muže, spící v jizbě před tvou ložnicí, jsem mohl podříznout jednoho po druhém jako kuřata, pane na Blatci."
Mladý Hynek vstal z postele a začal se oblékat. Pak si sedl naproti svému otci. "To všechno proto, aby ses mi mohl posmívat?" řekl dotčeně.
"Takhle to vidíš? Ale tak to vůbec není. Přišel jsem se jen přesvědčit, jak moc si vážíš svého života... a svěřené tvrze. A životů svých lidí. Je to tak, Ulriko?" Tas se zadíval na ženu dosud ležící v posteli.
"Tvůj otec má bohužel pravdu, Hynku," přitakala Ulrika. "On nemá ve zvyku se posmívat. I když jeho konání může druhému připadat jako jeden velký výsměch."
"Správně, děvče," řekl Tas s uspokojením, jako by se mu dostalo bůhvíjaké pochvaly. "A teď vyskoč a usmaž nám vejce na slanině a k nim by bylo docela příjemné horké pivo." Pak vyšel Tas na dvůr skrze probouzející se muže, ještě rozespalé a udivené, jak se dostal do ložnice jejich pána. Pod bránou rozvázal strážného a přikázal mu, aby otevřel vrata. Vystoupil na věž a zvláštním táhlým způsobem měnícím výšku, zapískal. Krátce nato vyšel z lesa Flavius, šel kus po břehu a pak se stočil k mostu vedoucímu k bráně Blatce. Na lávce se rozběhl a fošny duněly, jako když bubeník tluče do vyšponované kůže.
"Blázne jeden," zabručel Tas, "ještě se to pod tebou propadne." (str. 68-69)
Tentokrát začaly trampoty Hynka Tase z Boru nenápadně, když chce uniknout monotónnosti usedlého života na své tvrzi Vlkově (resp. nevydrží jen tak sedět v klidu a chce se neustále udržovat ve střehu a v dobré formě) a nechá se od svého přítele přemluvit k tomu, aby se svými muži dělal za úplatu ozbrojený doprovod bohatým německým rodinám, které utíkají před husity z Prahy. V bouřlivé době, která nastává, je to samozřejmě silně krátkodobá příležitost, jak si přivydělat, protože bezpečný průchod Českým královstvím lze pomalu putujícím karavanám zajistit pouze do určité chvíle, protože boje a šarvátky se rychle šíří a de facto bojují všichni proti všem (k bojovníkům za víru se přidávají i nejrůznější prospěcháři a šizuňkové využívající všeobecného zmatku, kteří rabují a okrádají, kde mohou). O dobrodružství tím pádem není v knize rozhodně nouze a s přiostřující se situací přijde nakonec Tas nejen o svoji ženu (vrátí se jí opět zdravý rozum a s ním i stará nenávist k manželovi), ale i o svou tvrz.
"Nuže?" zeptal se Tas Brusnického po večeři. Seděli sami u malého stolu v koutě hostince.
Brusnický neodpověděl hned a obličej se mu stáhl do trpkého šklebu. "Choval jsem se uvážlivě, jak jsi mi radil, Hynku."
"To rád slyším. I když... tomu příliš nevěřím. Co Brusnice?"
Štěpán máchl rukou. Pak do sebe obrátil z korbele zbytek piva a zavolal na hostinského, aby sebou hodil. "Zmar," odpověděl konečně, "jenom zmar."
"A tak ses vypravil rovnou za námi."
"Ano. Jen s malou zajížďkou."
"Myslel jsem si to."
"Jen jsem zajel za králem Zikmundem."
"Aha. A on ti padl kolem krku a hořce zaplakal nad zhovadilostí svých lidí. A pak ti nabídl bohaté odškodnění."
"Tak nějak. Jenom s tím rozdílem, že se mnou nejdříve smýkli do bláta a odškodnění se mi dostalo téměř takového jako mé rodině. K Zikmundovi jsem se vůbec nedostal a chvíle mého života se rychle krátily. V posledním okamžiku se mě zastal sám moudrý Čeněk z Vartenberka a místo odškodnění mi nezištně poskytl pár moudrých rad."
"Které ty jsi nevyslyšel."
Štěpán z Brusnice kývl. "Možná to nebyly zrovna ty rady, které jsem chtěl slyšet."
"Takže ses nechoval uvážlivě."
"Choval jsem se stejně uvážlivě jako ty před léty – opověděl jsem Zikmundovi."
"Tak tedy vítej do spolku vyděděnců," povzdychl si Tas. "A jak víš, že já...?"
"Prosím tě. Tahle vousatá historka mnohokrát padla jak u dvora, tak při tlachání královských vojáků u korbele. Jen mi jaksi uniklo, proč jsi to tehdy udělal, když už mluvíme o té uvážlivosti. Co ty jsi měl za důvod?"
Tas se Brusnickému podíval dlouze do očí, než odpověděl. "Zikmundovi Kumáni mi zabili psa a ukradli koně," řekl s nebývalou vážností.
Brusnický se poprvé od chvíle, kdy se dozvěděl o tragédii své rodiny, rozesmál. "No, je vidět, že i ty máš o uvážlivosti svou představu. A já pořád, proč si spolu tak rozumíme." (str. 102-103)
Hynek Tas je zkrátka pořád stejný provokatér, hazardér a dobrodruh, který necouvne před žádnou výzvou (a přesně proto ho mám jako knižního hrdinu tak ráda :o), i když se samozřejmě nevrhá do ničeho bezhlavě a používá svůj zdravý rozum. A přestože mi právě ta část zápletky s jeho manželkou Markétou tak úplně neseděla – pamatovala jsem si totiž z předchozího dílu, že se to mezi nimi s Tasem urovnalo ještě dřív, než přišla o rozum, že se spolu usmířili, když jí Tas odpustil její nevěru s pánem z Brodců, ale tady se všichni tváři jako po restartu a vše začíná zase nanovo -– stejně mě čtení zase hodně bavilo (svým způsobem určitě víc než platnéřská trilogie, protože Tasova dobrodružství jsou přeci jen trochu akčnější :o) a už se nemůžu dočkat, až se pustím do dalšího pokračování. Dokonce uvažuju, že bych si znovu přečetla minimálně první díl, tak moc jsem si tohohle knižního hrdinu oblíbila :o)
"Když se přiblížili ke Zbytinám, uviděli jednoho ze zadních ztracenců, jak za nimi žene svého koně, až mu odlétalo bláto od kopyt.
"Jízdní oddíl za námi," hlásil celý zadýchaný.
"Kolik?" zeptal se Tas.
"Možná šedesát."
To nebylo ještě tak zlé. S pěšáky a dalšími z karavany, kteří byli též ozbrojeni, mohli dát bez potíží dohromady stejný počet. Ovšem ztráty mohou být veliké. Za své mohl dát Tas ruku do ohně, ale jak se budou bít ti druzí...? "Co jsou zač?" ptal se dál, protože i tohle bylo důležité.
"Husité," zněla krátká odpověď.
Víc nebylo třeba dodávat. Budou se bít jako ďábli – kořist je příliš veliká.
"Kdy nás dostihnou?"
"Půl hodiny, možná trochu déle, ale ne o moc."
Bylo třeba získat výhodu, ale krajina, kterou zrovna projížděli, ji nenabízela. Napravo louka se svahem do boku, nalevo listnatý hájek, ale bez listí, skýtající jen málo prostoru, kde by se dalo skrýt.
Karavana pokračovala dál, ale bylo zbytečné pohánět ji k většímu spěchu, jízdním nebylo možné uniknout. Tas horečně přemýšlel, ale nedokázal přijít na nic, co by mělo smysl. Zůstaly dvě možnosti, jako to ostatně bývá. Utéct a karavanu nechat napospas, což nepřicházelo v úvahu, nebo přijmout boj, který bude mít za následek velké ztráty. Ale někdy se stává, že ten, kdo míchá karty, nabídne ještě třetí možnost, ale ta je daleko horší než ty dvě předcházející.
Ze záhybu cesty se proti nim vyřítil jeden z předních ztracenců a Tas ani neměl chuť se ho na cokoliv ptát. Ale ani nemusel – jezdec spustil sám, hned jak u nich zarazil koně.
"Jezdci!" vykřikl.
"Bože," zasténal Tas, "radši mi někdo řekněte, kde žádní nejsou."
"Cože, pane?" zeptal se jízdní nechápavě.
"Ale nic. Kolik, jak daleko?" Nechtěl se už dál zdržovat.
"Padesát. Tři čtvrtě hodiny jízdy," zněla odpověď. Pak se jízdní zarazil, ale vzápětí pokračoval: "No, když vlastně jedeme proti nim, tak možná i míň."
"Takže si nás ti boží bojovníci vzali do kleští," přidal se Brusnický.
"Ale to nejsou husité, nýbrž Rožmberští!"
"Hynku," začal být Brusnický netrpělivý, "musíme se rozhodnout!"
Tas se na něho podíval a vycenil zuby. "Já už jsem se rozhodl," řekl hlasem plným uspokojení. Pak pozval k sobě všechny velitele a vůdce karavany. "Za námi jsou husité, před námi Rožmberští," začal úspornými větami. "Jsou ve velké přesile, ale nemají se rádi. Necháme karavanu stát na místě, celý pěší doprovod se schová, jak nejlépe dovede, v tom hájku a já s jízdními odjedu za ten kopec napravo."
"To tu necháš napospas nás i veškeré zboží?" zeptal se jeden z vůdců karavany a ostatní se k němu přidávali.
"Nic takového jsem neřekl," odsekl Tas. "Jen to, že odjedu za kopec, ne že uteču."
"A co máme dělat?"
"To, co já. Když budu schovaný, budete schovaní i vy. Budete schovaní i potom, co nás uvidíte, až se znovu objevíme. Ale když zaútočíme, zaútočíte také. Všichni, kteří mají zbraň! Ať nikoho nenapadne, že by mohl zůstat hubou v blátě a čekat, jak to dopadne." Pak se Tas obrátil na oba ztracence. "Vy se vrátíte ke svým. Necháte se od nepřítele zpozorovat, ale budete se chovat tak, jako že jste překvapení. Pak se dáte na útěk směrem ke karavaně a budete se modlit, aby vám na ten trik skočili a pustili se do vašeho pronásledování. Dá-li Bůh, srazí se tady. Nemají se rádi a vidina tak velké kořisti, jak doufám, bude pracovat pro nás. Vy se pustíte do kopce za námi a předpokládám, že vás pro vaše proprděné gatě pronásledovat nebudou."
Karavana se zastavila, uběhlo jen několik chvil a zůstala opuštěná. Koním, zapřaženým do vozů, a soumarům to přišlo jako dobrý nápad a někteří začali hledat něco chutného v uschlé trávě.
Dunění kopyt bylo slyšet až za návrší, kam se Tasovi jezdci ukryli. Tas s Brusnickým a mladým Hynkem se přikradli zpět ke zlomu stráně a zalehli na zem. Celý prostor měli před sebou jako na dlani. Mělo na něm dojít k představení, o kterém se nevědělo, jako bude hráno, a herci, kteří v něm měli vystupovat, nevěděli, jaké role jim připadnou.
Oba oddíly se nezadržitelně blížily k opuštěné karavaně, a když ti, kteří byli pronásledováni, se obrátili směrem do kopce, nedal se nikdo z pronásledovatelů do jejich stíhání. Vše bylo tak překvapivé, že nebylo možné o čemkoliv přemýšlet, nezbývalo než vytasit meče. Boj byl neobyčejně prudký a sveřepý. Začal bez přípravy, ale všichni si uvědomili jedno: kdo zůstane v sedle – vítězí, kdo se zřítí k zemi – je mrtvý. Všichni chtěli zůstat v sedle.
Bojujících ubývalo. Tas ještě chvíli počkal, aby si byl jistý, že si to nerozmyslí, a pak se s Brusnickým a s Hynkem vrátil ke svým. Všichni vsedli do sedel a Tas jim rukou pokynul, aby se hnuli dopředu.
"Už?" zeptal se Diviš.
"Ještě ne," odpověděl mu Tas. "Jen chci, abyste také něco viděli. A korouhevník nechá zatím korouhev sklopenou a vztyčí ji, až mu řeknu."
Bojující do sebe sekali, tak jako každý, kdo si je jist, že si tak může prosekat cestu k životu. Když uviděli na kopci nehnutě stojící jízdní oddíl, který se jen díval, nechápali. Nevěděli, pohne-li se kdy, a pokud ano, na čí stranu se přidá. To ticho na kopci jim rvalo uši a jako by přehlušilo všechnu tu vřavu boje. Postupně si mnohý ze zbylých bojujících začal uvědomovat, že ti nahoře tu nejsou proto, aby jim pomohli, a že nepomohou nikomu z nich.
Boj začal ustávat, ale Tas nechtěl, aby ustal. "Korouhev!" zavelel a nad hlavami jim zavlála korouhev s vlčí hlavou. Pak pobídl Flavia a ostatní vyrazili za ním s pokřikem, který jim už mnohokrát pomohl jako neviditelný, ale mocný pomocník.
Zbývalo ani ne deset kališníků a možná patnáct Rožmberských. Stále ještě síla, která, když by se spojila, dosahovala by téměř počtu Tasových a Brusnického lidí. Ale byli unaveni a dezorientováni a nebyl čas, aby je napadlo, že by se na něčem takovém mohli domluvit. Ještě než dojeli vlci na bojiště, zvedli se z hájku pěšáci a členové karavany. Všichni, kdo měli zbraň. Šli si pro snadné vítězství a nikdo nechtěl zůstat pozadu.
Toho dne se nebrali zajatci. Později se bude říkat, že se tu pobili husité s Rožmberskými a potom je jen někdo obral. Ale ještě později to některým připadne divné a napadne je, že to bylo všechno možná úplně jinak." (str. 328-331)
