Román Anne Riceové je vlastně jedním souvislým vyprávěním životního příběhu upíra Louise mladému novináři, který ho sledoval poté, co se náhodou potkali v baru. Líčí mu svůj život v Louisianě na konci 18. století před tím, než se stal upírem. Vypráví mu o své blízkosti s bratrem a o tom, jak moc trpěl, když jeho bratr nešťastnou náhodou zemřel po hádce s ním. Že chtěl zemřít, ale neměl odvahu spáchat sebevraždu. A o svém osudovém setkání s Lestatem, který mu připadal naprosto úchvatný, výjimečný a natolik okouzlující, že ani nezaváhal, když mu dal na výběr mezi věčným životem a smrtí.
Po své proměně v upíra však Louis zjišťuje, že si ho Lestat vybral kvůli jeho penězům a indigové plantáži. Jinak spolu nemají nic společného. Louis si pořád zachovává hodně ze své lidskosti, je přemýšlivý a citlivý, zatímco Lestat je bezcitný cynik, který přestože pochází také z aristokratických kruhů, není příliš vzdělaný a rád se obklopuje okázalým přepychem. Nebýt toho, že s ním Lestat mistrně manipuluje – zezačátku hlavně tím, že se mu snaží namluvit, kolik toho Louis ještě neví a že by ho jeho nevědomost mohla stát život – určitě by ho už dávno opustil.
"Změnil jsem se natrvalo; to jsem pochopil. A to, co jsem v sobě cítil úplně nejhlouběji a ve vztahu ke všemu, dokonce i ke zvuku karet pokládaných jedna za druhou do rovných řad pasiánsu, byla úcta. Lestat pociťoval opak, nebo možná necítil nic. Byl to prostě buran, ze kterého se nic jemnějšího stát nemohlo. Stejně otravný jako obyčejný smrtelník, stejně banální a nešťastný jako smrtelník, žvanil o hře. Znevažoval mé zážitky, naprosto uzavřený jakékoli možnosti vlastních. Ráno jsem si uvědomil, že jsem mu už úplně nadřazen, a cítil jsem se pořádně podvedený, že jsem ho měl za učitele... Cítil jsem vůči němu chlad. Nebylo to pohrdání z nadřazenosti, jen hlad po nových zážitcích, po tom, co bylo krásné a zdrcující jako ono zabití. Poznal jsem, že mám-li co nejvíc využít každý dosažitelný zážitek, musím uplatnit své vlastní síly k učení." (str. 26)
Později, aby k sobě Louise (samozřejmě kvůli zajištění své vysoké životní úrovně) připoutal, využije jeho slabosti a udělá z holčičky, kterou Louis jedné noci málem zabije, upíra.
"Je to naše dcera," oznámil. "Budeš teď žít s námi," usmál se na ni, jeho oči však zůstaly chladné, jako by to všechno byl jen strašlivý žert... Postrčil dívenku ke mně...
Byl jsem jí fascinován, tím, jak se proměnila, každým jejím gestem. Už to nebylo dítě, teď to byl malý upír. "Víš, Louis nás chtěl opustit," vykládal Lestat a jeho pohled se svezl ke mně. "Chtěl odejít, ale už nechce. Protože teď s námi zůstane a bude se starat o tebe, abys byla šťastná. Že nechceš odejít, viď, Louisi?" (str. 75)
Louis Claudii upřímně miluje, je mu mnohem bližší než Lestat už jen proto, že ji učí přemýšlet o věcech a o světě stejným způsobem, jako to dělá on. Ale Claudie je také Lestatovým dítětem, a tak "zdědí" i část jeho necitelnosti chladného zabijáka.
"Jedna noc, už dávno minulá, byla pro mě stále tak živá, jako bych ji právě prožíval, jenže to jsem jí neprozradil. Té noci byla zoufalá, utekla od Lestata, když na ni naléhal, aby zabila jistou ženu na ulici, od níž se zděšeně odvrátila. Byl jsem si jist, že se ta žena podobala její matce. Nakonec se nám úplně ztratila, já jsem ji však našel ve skříni mezi kabáty a plášti, jak se tulí k panence. Donesl jsem ji do postýlky, sedl si k ní a zpíval jí a ona se na mě dívala s panenkou v náručí, jako by se snažila nevědomky a tajuplně utišit bolest, kterou ještě ani nezačala chápat. Umíte si to představit, tu nádhernou rodinnou atmosféru, ztlumené lampy, a tatínek upír zpívá své upíří dcerušce? Jenom panenka měla lidskou tvář, pouze ta panenka." (str. 151)
Jak plynou roky, Claudie přesto, že je uvězněná v těle dítěte, dospívá, stává se z ní dospělá žena, začíná si uvědomovat, o co přichází tím, že nikdy nevyroste, a začne se pídit po tom, kdo z nich ji stvořil.
"Z jejího obličeje panenky teď jako by stále nápadněji hleděly dvě zcela vědoucí, dospělé oči a nevinnost se zdála být ztracena někde mezi opuštěnými hračkami spolu s trpělivostí." (str. 80)
"Měl jsem vědět, že to bylo nevyhnutelné, a měl jsem si všímat náznaků, jež se objevovaly. Jenže já jsem se v ní přímo viděl, miloval jsem ji bez výhrad; byla mi společnicí v hodinách mého bdění, jedinou, kterou jsem kromě smrti měl...
Náznaky tu ovšem byly. K Lestatovi se stávala chladnou. Někdy na něj zírala celé hodiny. Když mluvil, často mu neodpověděla, a bylo těžko zjistit, jestli jím tak pohrdá, nebo ho neslyšela. Náš křehký domácí klid vybuchl, když ho jednou popadl vztek. Nežádal, aby byl milován, ale odmítal být ignorován." (str. 83)
Napětí mezi Claudií a Lestatem vyvrcholí jejím promyšleným plánem otrávit ho absintem, proříznout mu hrdlo a tělo hodit do bažin. Potom Claudie přesvědčí Louise, aby spolu odjeli do Evropy a pokusili se najít další upíry. Ve východní Evropě, ze které pochází nejvíc upířích historek, najdou pouhé zombie, neživé a nemyslící tvory, ale po jejich příjezdu do Paříže, když už téměř ztratili naději, se jim naskytne příležitost setkat se s upíry "jejich úrovně". Stanou se svědky Upířího divadla, které Louise hluboce zasáhne a znechutí, seznámí se s Armandem, údajně nejstarším žijícím upírem, který je Louisovi důstojným partnerem v jeho filozofických úvahách, a s "ředitelem" divadla Santiagem, který Louise s Claudií podezírá, že zavraždili svého stvořitele. Když se potom objeví na scéně Lestat, je výsledná tragédie nasnadě.
Kniha na 100% splnila moje očekávání, protože dala oproti filmovému zpracování z roku 1994 s Tomem Cruisem a Bradem Pittem v ústředních upířích rolích jednotlivým postavám větší hloubku a přestože je celý příběh vyprávěný z pohledu Louise, poodhrnula roušku k myšlenkám a motivům všech hlavních postav. Navíc je v knize hezky patrný Louisův psychologický vývoj z mladíka věřícího navzdory všemu v Boha a živícího naději, že na světě jsou ušlechtilejší upíři než Lestat, aby postupem času prohlédl, že jeho vlastní druh se skládá z bezcitných, arogantních stvoření, odmítajících ve své sobeckosti nad čímkoli hlouběji uvažovat a naprosto pohrdajících vším živým, a že neexistuje žádný Bůh, který by spasil nebo zatratil jeho duši.
"Bolest je pro tebe strašná," řekl. "Cítíš ji jako žádný jiný tvor, protože ty jsi upír. Nechtěj v tom pokračovat... Zlo je věc hlediska," šeptal. "Jsme nesmrtelní... Bůh zabíjí, a to budeme dělat i my; On bere bez rozdílu nejbohatší a nejchudší, a to budeme dělat i my; protože není po Bohu druhých takových tvorů, jako jsme my." (str. 70)
Takže můj konečný ortel zní: pokud máte rádi silné příběhy nebo vyprávění o upírech se všemi jejich stinnými stránkami (ne jen zromantizované vize Stephenie Meyerové), bude se vám Anne Riceová určitě líbit.
