A svoji řadu "vzpomínkových" textů o zážitcích dávno minulých naruším ještě jednou aktualitou, a sice pojednáním o letošním prvním (i když v celkovém pořadí už sedmém) abonentském koncertě Jihočeské filharmonie, tentokrát s houslovým sólistou Janem Mráčkem, na který jsem kupovala lístky teprve začátkem ledna.
Prvním kouskem, který na koncertě zazněl, byly Chopinovy Sylfidy upravené z klavíru pro symfonický orchestr a jako obvykle nám k nim pan dirigent Talich nezapomněl sdělit několik informací týkajících se jejich historie a transkripce (údajně ne vyloženě od hudebního skladatele, ale od jakéhosi velmi nadaného sekretáře známého skladatele :o) s tím, že premiéra se odehrála někdy v roce 1909 jakožto doprovod k baletnímu představení. A musím říct, že jsem při jejich poslechu úplně viděla, jak na podobné melodie baletky tančí, byly moc krásné, takové malebné, a přišel si při nich na své i filharmonický "bubeník" – když nepráskal do trianglu, tak se činil u tympánu, zkrátka byl v jednom kole (normálně ho dost často litujeme, že tam de facto prosedí celý večer, než se dočká své chvíle a jednou si do něčeho bouchne :o) a líbezná byla v Sylfidách i harfa.
V prostřední části od Mendlesona se dostal ke slovu mladinký (nebo tak aspoň vypadal) sólista, kterého pan dirigent Talich uvedl mimo jiné slovy: "Tohle je naše první spolupráce s Honzou Mráčkem... a doufám, že ne poslední." (a mě hned napadlo, že jsou vlastně na jevišti minimálně dva Honzové :o) a který byl strašlivě vážný a takový soustředěný, ale hrál opravdu výborně, bez nějakých nepříjemných manýrů nebo předvádění, moc se mi to líbilo. Však si také od publika vysloužil velký potlesk, za který nám zahrál ještě jeden malý přídavek od Johanna Sebastiana Bacha, a nejvíc k zulíbání bylo, jak byl na něj pan dirigent skoro až otcovsky nebo profesorsky hrdý, když jsme mu aplaudovali, měl z toho radost skoro jako by to tak dobře odehrál on sám :o).
Po přestávce nás pak čekal Haydn, kterého pan dirigent uvedl tím, že je pro orchestr ozdravný :o), protože v Beethovenovi se ještě něco schová, v Mozartovi už tak moc ne a v Haydnových čistých, jasných melodiích se neschová vůbec nic :o). A když už člověk zvládne technickou stránku věci, přijde na řadu výraz :o). Navíc ta "naše" Haydnova symfonie byla prý na svou dobu revoluční v tom, jak si Haydn šetřil tympán a trubku do té jediné chvíle, kdy hudba téměř utichá – takovýto překvapivý moment byl prý na tu dobu neslýchaný (my dnes jsme na to už údajně zvyklí z Pirátů z Karibiku a podobně :o). Každopádně mě osobně se líbila i poslední část repertoáru onoho večera a z koncertu jsem odcházela celkem spokojená.
Závěrem nesmím zapomenout ještě na jeden postřeh – tím, že jsem kupovala lístky až docela pozdě, měli jsme jiná místa než obvykle, víc u stěny, a tak jsem si poprvé od doby, co chodíme na filharmonické koncerty, všimla jednoho houslisty ve středním věku schovávajícího se běžně ve druhé řadě, který celou dobu seděl rozvalený na židli, jako doma v obýváku u televize a hrál tak na housle. Přišlo mi to hrozně zvláštní a až skoro neslušné nebo neuctivé vůči nám divákům i vůči panu dirigentovi, protože takhle prostě houslisti nesedí (všichni jsou vždycky rovní jak svíčka) a ani si nejsem jistá, jestli takhle vůbec může hrát a trochu mě to zarazilo. Krom jiného to byl ale další důkaz, že ať chodíme na filharmonické koncerty, jak dlouho chceme, pořád objevujeme něco nového :o)
Program:
Frederyk Chopin – Les Sylphides
Felix Mendelssohn-Bartholdy – Koncert pro housle a orchestr č. 1 e moll
Joseph Haydn – Symfonie č. 88 G dur