Vzhledem k tomu, že už jsem stihla tuhle knihu za poslední tři roky dvakrát přečíst, a zatím jsem o ní tady na blogu nenapsala ani čárku, hodilo by se myslím, abych to napravila a konečně se s vámi podělila o své postřehy (navíc, když je dneska toho Valentýna, že :o)
Bezpečný přístav vypráví příběh mladé Katie skrývající se před svou minulostí a násilnickým manželem v malém zapadlém městečku na jihu USA. Postupně se jako čtenář dozvídáte, co ji přimělo k útěku, jak to provedla (manžel ji držel naprosto stranou – bez přátel, bez vlastních peněz, takže to rozhodně nebyla procházka růžovým sadem) a jak se v Southportu postupně zabydluje a osměluje a získává nejen přátele, ale možná i lásku. Když jsem knihu četla poprvé, zhltla jsem ji za pouhé dva dny, tak moc se mi líbila :o)
"V okolí by se nenašlo moc svobodných příslušnic opačného pohlaví, natož takových, které by stály o kompletní rodinu včetně dětí. A to byla pochopitelně hlavní překážka. Možná byl osamělý, toužil po společnosti, ale nemínil kvůli tomu obětovat své děti. Zažily si toho už dost a pro něj budou vždycky na prvním místě.
A přece... říkal si, nějaká možnost by tu byla. Zaujala ho ještě jiná žena, ačkoli o ní skoro nic nevěděl, kromě toho, že žije sama. Od začátku března chodívala jednou či dvakrát týdně do jeho obchodu. Když ji zahlédl poprvé, byla bledá a hubená, téměř vychrtlá. Obvykle by si jí už nevšímal. Lidé, kteří městem projížděli, se v obchodě často zastavili pro limonády, benzin nebo na něco k snědku; zřídkakdy je viděl znovu. Ale ona nic takového nechtěla; místo toho zamířila se skloněnou hlavou k uličkám s potravinami, jako kdyby se snažila zůstat neviditelná, duch v lidské podobě. Naneštěstí pro ni to nefungovalo. Byla příliš hezká, aby prošla bez povšimnutí. Alex odhadoval, že jí táhne na třicítku, měla hnědé vlasy, nad ramena trochu zubatě ostříhané. Nebyla nalíčená a vysoko posazené lícní kosti a kulaté, daleko od sebe posazené oči jí dodávaly půvabný, byť křehký vzhled.
Když přišla k pokladně, uvědomil si, že zblízka je ještě hezčí než zdáli. Měla světle hnědé oči s nazelenalým nádechem a zlatými tečkami a letmý, roztržitý úsměv zmizel z její tváře tak rychle, jak se objevil. Na pult položila pouze běžné zboží: rýži, ovesné vločky, těstoviny, arašídové máslo a nějaké toaletní potřeby. Vycítil, že rozhovor by jí byl nepříjemný, a tak začal markovat beze slova. Když skončil, poprvé zaslechl její hlas.
"Máte fazole?"
"Omlouvám se, obvykle je nemívám na skladě."
Když naskládal nákup do tašky, postřehl, že se žena dívá ven a nepřítomně si kouše ret. Zničehonic měl podivný dojem, že začne plakat.
Odkašlal si. "Kdybyste si je ale chtěla kupovat pravidelně, rád je zajistím. Jen potřebuju vědět, jaký druh chcete."
"Nechci vás obtěžovat." Odpověděla sotva šeptem.
Zaplatila mu malými bankovkami, vzala si tašku a vyšla z obchodu. Alexe překvapilo, že jde dál, a tehdy si uvědomil, že nepřijela autem, což jen víc podnítilo jeho zvědavost.
Příští týden už měl nekonzervované fazole na skladě. Nakoupil tři druhy: fazoli strakatou, fazoli červenou a fazoli měsíční, i když od každé jen jeden sáček. A když neznámá zase přišla, nezapomněl ji upozornit, že je najde na spodní polici v rohu vedle rýže. Přinesla si k pokladně všechny tři sáčky a zeptala se, jestli náhodou nemají cibuli. Alex ukázal na malý pytel, který ležel v koši plném různého zboží u dveří, ale mladá žena zavrtěla hlavou. "Potřebuju jen jednu," zamumlala a usmála se váhavě a omluvně. Když odpočítávala bankovky, ruce se jí třásly. A zase odešla pěšky.
Od té doby měl fazole vždycky na skladě, k mání byla i cibule na kusy a žena se v následujících týdnech stala pravidelnou zákaznicí. Tmavé kruhy pod očima postupně bledly a také se trochu opálila za těch několik dnů hezkého počasí. Trochu přibrala; ne sice moc, ale stačilo to, aby se její rysy zjemnily. Také hlas jí zesílil, a i když to neznamenalo, že by o něj projevila zájem, vydržela Alexův pohled maličko déle, než uhnula očima. V konverzaci nepostoupili nikam dál od zdvořilého Našla jste všechno, co potřebujete?, následovaného odpovědí Ano, děkuji. Ale místo aby proletěla obchodem jak pronásledovaná laň, občas uličkami bloumala a dokonce se dala do řeči s Kristen, když se ocitly o samotě." (str. 21-23)
Ačkoli je to primárně vlastně romantické čtení, má na rozdíl od některých ostatních Sparksových románů ještě hlubší rozměr, a sice v tématu domácího násilí. Z pasáží vyprávěných z pohledu Katieina manžela až běhal mráz po zádech. Člověk si pak uvědomí, že ačkoli se to může zvenčí zdát snadné a jasné, nemusí být vždycky jednoduché opustit násilnického manžela či přítele, zvlášť když je jako v tomhle případě policistou nebo prostě jen inteligentním mužem s všeobecně dobrou pověstí.
"Už se ani nenamáhal uklízet svou pistoli značky Glock do trezoru ve skříni. Měl tam ještě jednu zbraň pro osobní použití. Erin se zbraní bála, odjakživa, dávno před tím, než jí tu svou přiložil k hlavě a vyhrožoval, že ji zastřelí, jestli znovu uteče. Křičela a plakala, když přísahal, že zabije každého, s kým by se vyspala, každého, o něhož by projevila zájem. Byla tak hloupá a Kevin měl vztek, protože utekla. Chtěl vědět, kdo jí pomáhal, aby ho mohl zabít. Erin kvílela a žadonila o život a zapřísahala se, že nikdo takový neexistuje. A on jí uvěřil, protože to byla jeho žena. 
Slíbili si věrnost před Bohem a před svými rodinami. A Bible praví: Nesesmilníš. Nevěřil, že by mu byla nevěrná. Nikdy nevěřil, že měla někoho jiného. Navíc si to už od svatby ověřoval. Každou chvíli volal domů. Nedovoloval jí chodit do obchodu, ke kadeřnici nebo i do knihovny, aniž by o tom věděl. Neměla auto ani řidičský průkaz a Kevin projížděl kolem jejich domu, kdykoli se ocitl poblíž. Chtěl si být jistý, že je doma. Neutekla kvůli nevěře. Jen už ji unavovaly všechny ty kopance a bití, to, jak ji shazoval ze schodů do sklepa. Kevin věděl, že je to špatně; vždycky se cítil provinile. Omlouval se, jenže to nestačilo.
Nemělo se to stát. Její odchod mu zlomil srdce. Miloval ji víc než sám sebe a vždycky se o ni staral. Koupil jí přece dům, ledničku, pračku, sušičku a nový nábytek. Doma bývalo vždy čisto. Jenže dnes je dřez plný špinavého nádobí a koš přetéká odpadky.
Věděl, že by měl uklidit, ale neměl na to sílu. Sebral se a v kuchyni z mrazáku vytáhl další láhev vodky. Ještě tam zbývaly čtyři, před týdnem jich tam bylo dvanáct. Uvědomoval si, že to s pitím přehání. Měl by se spíš najíst a přestat pít. Jenže nemyslel na nic než na láhev, na to, jak si sedne na gauč a bude pít. Vodka byla dobrá. Z člověka netáhlo a po ránu nikdo nepoznal, že má kocovinu.
Nalil si sklenici a vypil ji. Pak si nalil další. Bloumal prázdným domem. Srdce ho bolelo. Erin byla pryč. Kdyby se zčistajasna objevila ve dveřích, samozřejmě by se omluvil za to, že ji bil. Všechno by vyřešili a pak by se v ložnici milovali. Chtěl ji objímat. Šeptat, jak moc ji zbožňuje. Jenže věděl, že se nevrátí. A i když ji miloval, občas se na ni hodně zlobil. Manželka přece jen tak manželovi neuteče. Náhle měl chuť ji praštit, nakopnout, zfackovat. Vláčet ji za vlasy. Vždyť byla tak strašně hloupá. Tak zatraceně sobecká. Chtěl jí dokázat, že útěk neměl smysl.
Vypil třetí sklenku vodky a potom čtvrtou.
Cítil se zmatený. Dům byl málem v troskách. Na podlaze v obývacím pokoji se válela prázdná krabice od pizzy a rám dveří od koupelny byl rozštípnutý a prasklý. Dveře se nedaly úplně dovřít. Vykopl je, když se tam před ním zamkla. Držel ji v kuchyni za vlasy a bil ji. Utekla do koupelny. Běžel za ní a vykopnul dveře. Najednou si nemohl vybavit, proč se tehdy vlastně hádali.
Tu noc si nepamatoval. Nevzpomínal si, že jí zlomil dva prsty. A potom jí celý týden nedovolil jet do nemocnice, dokud se podlitiny na jejím obličeji nedaly zakrýt make-upem. Celou tu dobu musela vařit a uklízet jednou rukou. Koupil květiny a omluvil se. Přísahal, že ji miluje, a slíbil, že se to už nestane, a když jí sundali sádru, vzal ji na večeři do drahé restaurace v Bostonu. U stolu se na ni usmíval. Potom šli do kina. Cestou domů si Kevin opakoval, jak moc ji miluje. Jaké má štěstí, že je jeho ženou." (str. 145-146)
Líbilo se mi, že hlavní mužský hrdina Alex je zase takový ten správný hodný chlap a jak moc miluje své dvě děti. Líbila se mi i taková ta líně letní prázdninová atmosféra městečka Southport a hrozně se mi líbily dialogy s dětmi, které byly tak kouzelné a opravdové, že jsem se u nich dost často od srdce zasmála, no prostě roztomilost sama :o)
"Josh rybařil na molu, což byla jeho úplně nejoblíbenější činnost. Alexovi se sice nelíbilo, že je syn venku sám; nepochyboval, že někteří lidé by ho mohli považovat za špatného otce, když to dovolí, ale Josh vždycky zůstával v dohledu kamery, která byla napojena na monitor u pokladny. Toto pravidlo Josh dodržoval. Kristen jako obvykle seděla u stolku v koutku za pokladnou. Roztřídila oblečky do několika hromádek a vypadala spokojeně, když svou panenku převlékala z jedněch šatiček do druhých. Pokaždé vzhlédla s veselým nevinným výrazem a zeptala se tatínka, zda se mu panenka líbí, jako kdyby snad jeho odpověď mohla někdy znít ne.
Malé holčičky. Ty dovedou obměkčit i ta nejzatvrzelejší srdce.
Alex narovnával nějaká koření, když zaslechl zvonek nad vchodem. Zvedl hlavu a uviděl, že do obchodu právě vchází Katie.
"Ahoj, slečno Katie," zavolala Kristen a vyběhla od pokladny. "Jak se vám líbí moje panenka?"
Z místa, kde stál, viděl za pultem sotva dceřinu hlavu, ale v ruce třímala... Vanessu? Rebeku? Ať už se panenka s hnědými vlasy jmenovala jakkoli, držela ji dost vysoko, aby si jí Katie všimla.
"Je moc krásná, Kristen," odpověděla jí. "To jsou nové šatičky?"
"Ne, ty už mám dlouho. Ale poslední dobou je nenosila."
"Jak se jmenuje?"
"Vanessa," prozradila Kristen.
Tak Vanessa, opakoval si Alex v duchu. Až bude později také panenku chválit, bude to vypadat, že je mnohem všímavější otec.
"Tys ji tak pojmenovala?"
"Ne, tak už se jmenovala. Pomůžeš mi nasadit jí boty? Vůbec mi to nejde."
Alex sledoval, jak dcera podala Katie panenku a ta začala zápolit s měkkými plastovými botkami. Ze své zkušenosti věděl, že to je těžší, než se zdá. Malá holčička neměla šanci je nasadit. Sám s tím měl co dělat, ale Katie se to nějak docela snadno podařilo. Podala panenku Kristen a zeptala se: "Dobrý?"
"Super," pochválila ji Kristen. "Myslíš, že jí mám oblíknout i kabát?"
"Venku není zas tak chladno."
"Já vím. Ale Vanessa někdy nastydne. Myslím, že kabát potřebuje." Kristenina hlava zmizela za pultem a za chvíli zase vykoukla. "Který? Modrý nebo fialový?"
Katie si položila prst na rty a zatvářila se vážně. "Já bych řekla, že fialový."
Kristen přikývla. "Taky myslím. Díky."
Katie se usmála, otočila se a Alex zaměřil pozornost zase k policím, aby si nevšimla, že na ni civí. Posunul sklenice s hořčicí a nakládanou zeleninou dopředu. Koutkem oka pozoroval, že Katie popadla malý nákupní košík a vydala se do jiné uličky." (str. 26-27)
Bezpečný přístav je zkrátka dalším hodně dobrým románem Nicholase Sparkse a já jsem moc ráda, že ho mám ve své knihovně. Líbil se mi totiž i při druhém čtení, i když už jsem věděla, jak to vlastně s Katie všechno bylo a jak to na konci dopadne. Užívala jsem si jednotlivé detaily a to, jak do sebe všechny ty komplikované střípky pěkně zapadají :o)