Rebarbora | Jihočeská filharmonie a Petr Čech

V rámci dopisování restů nesmím zapomínat ani na články o událostech aktuálního roku, takže tady máte zase jeden hudební :o)

Minulou středu, 10. února 2016, jsem byla na dalším z abonentních koncertů Jihočeské filharmonie v doprovodu varhaníka Petra Čecha a zvláštní byl především tím, že to byl první koncert filharmonie, na který jsem vyrazila sama (když nepočítám generální zkoušku :o), přece jen totiž začíná být znát naše rozdílné rozvržení pracovní doby... Každopádně i když jsem z toho byla původně trochu nesvá (ještě když jsem kupovala lístek, tak jsem byla na pochybách, jestli je to dobrý nápad), nakonec to bylo naprosto v pohodě – nevím, jestli už se projevuje ten nový čínský rok ohnivé Opice, ale necítila jsem se nijak trapně nebo divně a celý večer jsem si opravdu užila. Protože jsem před koncertem měla ještě zhruba hodinovou mezeru (musela jsem odejít z práce kvůli kódování budovy a neměla jsem se kam vrtnout), rozhodla jsem se posedět chvíli v kavárně a číst si. Původně jsem si chtěla sednout do kavárny přímo u koncertní síně (jsem pohodlnost sama a byla jsem ochotná vydržet i případný cigaretový kouř), ale bylo tam plno, a tak jsem neplánovaně vyzkoušela další z našich zdejších nekuřáckých kaváren na opačném konci téže ulice a ve výsledku jsem tam byla moc spokojená (přemýšlím, že bych mohla o zdejších nekuřáckých kavárnách napsat samostatný článek a zvýšit tak povědomí veřejnosti, neb už jich znám docela dost :o). Strávila jsem tam nerušenou skoro hodinku čtením a popíjením čaje s příspěvkem na týrané pejsky (kavárna je zaměřená tímhle sympaticky charitativním směrem) u stolku zhotoveného z europalet (každý ze stolů v kavárně je z jiného nevšedního materiálu; možná to slouží obsluze místo čísel :o). Před odchodem na koncert jsem se tam dokonce nerušeně přezula z kozaček (ty jsem si mimochodem koupila nedávno zbrusu nové online z Deichmanna a mám z nich obrovskou radost, protože vysoké kozačky mi málokdy jsou :o) do lodiček a v plné parádě vyrazila do koncertní síně Otakara Jeremiáše.

Samotný koncert byl moc pěkný a místy celkem zajímavý :o). Musím se přiznat, že jedním z hlavních důvodů, proč jsem na něj chtěla za každou cenu jít, byla zvědavost – chtěla jsem zjistit, jestli mají v koncertní síni a bývalém Kostele sv. Anny vůbec funkční varhany a jak budou znít. Překvapivě mi nevadila ani ta první řada (když jsem lístky kupovala, jiná místa už nebyla), poslední dobou jsem taková nějaká rázná a odvážná a začínám se vrhat i do věcí, které jsem dlouho odkládala (např. nějaké pravidelné organizované cvičení :o). Ten nový pracovní začátek mi vlil do krve nový elán, takže mi nevadí ani to, že budu muset dělat úřednické zkoušky. Naopak to beru jako možnost posunout se někam dál, jsem asi praštěná, ale zdá se, že potřebuju k motivaci a pocitu, že směřuju někam dál, nové výzvy a zkoušky, abych měla srovnání a jasně daný výsledek (udělala/neudělala) než jen jeden za druhým realizovat projekty, sice úspěšně, ale bez jednoznačného výstupu jakým je osvědčení v ruce :o)

Ale dost už o mně, zpátky ke koncertu. Úvodní promluva pana dirigenta Talicha byla tentokrát o tom, že zařazují do abonentských cyklů i poměrně současnou hudbu (jak se ukázalo při děkovačce, autor té první skladby s varhanami dokonce seděl v hledišti) a že jsme v dnešní době doslova zavaleni hudbou, která je ale většinou nekvalitní, zato všudypřítomná a obklopující nás každý den. Pan dirigent mluvil o tom, že je těžké najít si chvíli nerušeného klidu jen pro sebe a své myšlenky (u toho mě napadlo, že si většinou takovou chvilku utrhnu v MHD, právě když si pouštím do sluchátek svoji oblíbenou hudbu :o) a že bychom měli mladou generaci vychovávat ke kvalitní hudbě, i k té vážné, a rozšiřovat jim tak obzory, protože na vážnou hudbu si prý člověk musí většinou zvyknout (to mi přišlo hrozně vtipné, protože to přesně vystihovalo moji situaci – na filharmonické koncerty jsem začala chodit právě s tím úmyslem rozšířit si trochu své hudební obzory, a i když se mi některé koncerty opravdu mimořádně líbí, pořád není vážná hudba zrovna to, co bych běžně poslouchala :o)

První skladba byla taková ultramoderní (myslím, že by se dalo s trochou nadsázky říct, že byla zajímavá :o), ale kupodivu měla i celkem pěkné momenty. Líbilo se mi například ono napínavé chřestění činelů připomínající bouři nebo neodbytné klapání xylofonu ála tikot hodin. Na druhou stranu by mě nenapadlo, že takový ten nepříjemný pištivý zvuk vyluzují varhany :o). Občas ušla i nějaká ta pasáž na housle, ale jinak to bylo hodně podobné hudbě v seriálu Návštěvníci nebo ve filmu Marečku, podejte mi pero u té jejich nové haly, spíš takový šílený předpoklad, jak asi bude znít hudba budoucnosti, jen samé rozhárané shluky tónů, no prostě Marťani hadr :o)

Druhou skladbou večera byla Mahlerova symfonie, ke které měl pan dirigent taky malý proslov, a sice o tom, že je tato skladba mylně považovaná za melancholickou a smutnou a že to je nejspíš kvůli tomu, že je spojována s filmem Smrt v Benátkách, a také proto, že byla v posledních letech hrána hodně pomalu, ale že nejnovější výzkumy ukázaly, že v původním aranžmá měla kolem sedmi minut – v pozdějších adaptacích ji prý dirigenti byli schopni natáhnout až na dvojnásobek času, což údajně například v případě dirigenta Bernsteina až tak nevadilo, protože to posluchačům vynahradil charismatem své osobnosti (hned jsem si říkala, že náš pan dirigent by to zvládl taky, ale že on se raději vrací k těm původním provedením, a tak určitě zahrají tu rychlejší verzi :o). Symfonie prý byla vlastně milostným vyznáním, které Mahler složil pro svoji budoucí manželku Almu roz. Schindlerovou – poslal ji prý partituru bez jakéhokoliv vzkazu a ona mu odpověděla: "Okamžitě přijď.". Pan dirigent si také neodpustil poznámku o tom, že samozřejmě chápe, že se to může zdát jako určitý snobismus, když u skladeb přemýšlí o tom, jak má být která z nich dlouhá, resp. jak pomalu/rychle ji mají zahrát, ale že on si myslí, že by se o hudbě mělo přemýšlet. Já jsem si na to konto říkala, že ho vlastně svým způsobem lituju (a nenapadlo mě to rozhodně poprvé), protože takovéhle znalosti a rozebírání skladeb do nejmenších detailů připraví člověka o možnost prostě jen vnímat krásu té hudby, nezabývat se jednotlivými tóny, ale vnímat ji jako celek a nechat se jí unášet. Je to podobné jako s překládáním – v momentě, kdy nějakou knihu nebo text překládám, přijdu o ten jedinečný pocit, kdy si člověk může danou věc jen nerušeně přečíst a ponořit se do děje, místo aby se zabýval tím, jestli by to nešlo přeložit ještě jinak, líp, jestli je tam správný slovosled apod. a nevybavovat si při čtení původní anglické obraty a to, kolik mi dalo práce najít k nim vhodný český ekvivalent. Takže já osobně jsem v tomhle případě spokojená tak, jak jsem – jako laik :o)

Každopádně Mahlerova hudba byla celkem hezká a taková opravdu filmová :o), nebo mně tak aspoň připadala, podobně jako poslední skladba po přestávce, kterou byla další Haydnova symfonie. K ní nám pan dirigent ještě řekl jako zajímavost to, že prý její partituru prodal Haydn dvakrát – jednou pařížské Olympijské lóži a potom ještě svému mecenáši, knížeti Esterházemu, kterému se vymluvil na špatnou kvalitu partitury a pak mu symfonii zahrál při své cestě do Londýna, přičemž si neodpustil malinké popíchnutí, že by se tím mohli inspirovat i dnešní autoři :o)

Na závěr zbývá snad jen říct, že se z toho středečního vyklubal úžasně oddechový večer, přesně jak jsem si ho ve své hlavě ideálně plánovala, a ačkoli jsem byla sólo, moc jsem si ho užila :o)

Jiří Teml: Koncert pro varhany, smyčce, trubky a bicí č. 1

Gustav Mahler: Adagietto from Symphony No. 5

Joseph Haydn: Symfonie č. 90 C dur