Když už jsem nedávno psala o své zimní návštěvě Hluboké, nebylo by asi od věci zmínit se i o mém letním výletu na tenhle překrásný zámek, který se sice uskutečnil už před pár lety – ano, jsem ostuda, ale snažím se své resty likvidovat, takže hurá do toho :o)
Po jednom moc krásném, prosluněném a prohřátém víkendu, který jsem celkem otráveně proseděla doma na zadku, jsem se vztekla a hned další pátek 26. července 2013 vyrazila na sólový výlet do Hluboké nad Vltavou (z práce jsem se kvůli tomu utrhla dřív, takže mi odpoledne naplněné příjemnými zážitky navíc nádherně prodloužilo víkend :o). Tentokrát jsem se rozhodla navštívit po dlouhé době interiéry zámku, konkrétně první prohlídkovou trasu reprezentačních sálů (za nemalé vstupné 150 Kč). Jednotlivé prohlídky v nejrůznějších světových jazycích jsou tu solidně nahuštěné, klidně i po dvou minutách (ta naše začínala kupříkladu ve 14:37 a předcházela jí německá "výprava" ve 14:35), přesto jsem na její začátek musela s ostatními, převážně slovenskými výletníky chvilku čekat, ale aspoň jsem si při té příležitosti pozorněji prohlédla některé detaily nádvoří. Příjemné bylo, že u pokladny jsou k dispozici dřevěné skříňky, kam si za pěti nebo desetikorunovou zálohu můžete odložit tašky, takže se vám po zámku běhá mnohem lehčeji :o)
Prohlídka zámku začíná v překrásné vstupní Schodišťové hale, která dostala svůj název podle rozložitého schodiště s nádherně vyřezávaným dřevěným zábradlím. Údajně se jednalo o reprezentativní vchod do zámku, kterým se vodily návštěvy, a před poslední novogotickou přestavbou stávalo na jejím místě třetí nádvoří původně barokního zámku. Ve Schodišťové hale jsou kromě vystavených brnění a nejrůznějších částí zbroje, které měly příchozí hosty utvrzovat o dlouhé rytířské historii rodu Schwarzenbergů i celého zámku, k vidění také portréty význačných osobností, např. Adolfa ze Schwarzenbergu, vítěze nad Turky u Raabu, a dona Baltazara De Marradas, španělského velitele císařských vojsk, který získal Hlubokou v roce 1622 a od jehož dědiců pak v roce 1661 koupil panství Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu (vnuk výše zmiňovaného schwarzenbergského vojevůdce a první kníže z rodu Schwarzenbergů, v jejichž vlastnictví zůstala Hluboká přes 280 let).
Z pompézní Schodišťové haly se pokračovalo do znatelně skromnější Vstupní místnosti, kde je zdokladován (většinou obrazy) architektonický vývoj zámku od gotického hradu, přes renesanční palác, barokní rezidenci a později zámek až po dnešní novogotickou podobu, kterou mají na svědomí kníže Jan Adolf II. a jeho manželka Eleonora. Ti v roce 1838 navštívili u příležitosti korunovace královny Viktorie Anglii a tolik se jim zalíbila zdejší novogotická architektura (zejména prý hrad Windsor), že se rozhodli v tomto stylu přestavět jedno ze svých sídel a volba padla právě na Hlubokou :o). Novogotický zámek pak ožíval především na podzim, kdy se zde konaly proslulé hony, kterých se účastnili tak vzácní hosté jako např. císař František Josef I. Habsburský, waleský princ a pozdější anglický král Eduard VII., František Ferdinad d'Este a další.
Další místností prohlídkové trasy byla Ložnice kněžny Eleonory, ve které mě zaujala soukromá kaple s vitrážovými okny přivezenými na Hlubokou například z Českého Krumlova (jsou gotické z 15. století) nebo ze zrušeného kostela ve Švýcarsku (ty jsou ze 16. a 17. století) – říkala jsem si, že teda docela vykrádali starožitnosti :o). A druhou zajímavostí nebo spíš jen perličkou byl jeden s obrazů – Madona se sv. Jiřím, který namaloval italský malíř Bernardino Luini, který byl také hlavním hrdinou románu Mariny Fiorato Mandlová madona a já jsem si tehdy (při čtení) naivně myslela, že jde čistě jen o smyšlenou postavu a nikoli o skutečně žijícího malíře :o)
S ložnicí sousedila samozřejmě Oblékárna kněžny Eleanory, opět s nádherně zdobenými kazetovými stropy a také se skrytým vchodem do toaletní místnosti a vstupem pro komornou, která jsou v současném aranžmá částečně zakrytá holandskou tapisérií ze 17. století, kterých mají Schwarzenbergové ve svých sbírkách požehnaně (celkem asi 87 a myslím, že jde o největší sbírku tapisérií v Evropě).
Poté následovala pracovna kněžny Eleanory (je v bývalé věži, proto ten kruhový půdorys :o), které se ale říká Hamiltonův kabinet podle obrazů loveckých scén a zvířecích (především koňských) portrétů od skotského malíře Johna George Hamiltona, které v pracovně visí. Nádherný byl především křišťálový lustr z benátského ostrova Murano, který ve srovnání s českými lehce humpoláckými křišťálovými lustry v předchozích místnostech působil neuvěřitelně něžně a křehce, jako by byl seskládaný z krystalků ledu :o). Za zmínku také stojí bohatě vyřezávaný dřevěný krb, který samozřejmě nesloužil k vytápění, ale pouze jako dekorace, protože topení bylo zajišťováno horkým vzduchem proudícím do místností ze suterénu prostřednictvím mosazných mřížek – holt devatenácté století :o)
Reprezentativní Ranní salon, orientovaný na východ, aby byl neustále zalitý sluncem, je jednou z nejkrásnějších místností. Líbilo se mi ono bohatě vyřezávané dřevěné obložení stěn i stropu a celková hřejivá atmosféra místnosti. Při výkladu jsem si ale uvědomila, že hlavní iniciátoři celé přestavby hlubockého zámku do nynější podoby si z jeho krásy asi moc neužili, protože ta trvala víc než dvacet let (podle internetu asi od roku 1840 až do roku 1871), což znamená, že Jan Adolf II., zabývající se především zámeckým parkem, a jeho manželka Eleonora, která prý osobně vybírala vzory pro interiéry, žili na Hluboké de facto coby na staveništi, a to mi přišlo celkem smutné :o(
Další kruhovou místností v tzv. Adolfově věži byla Čítárna, která je na rozdíl od Hamiltonova kabinetu prosvětlena velkými vitrážovými okny a má strop zdobený sítí žebrové klenby. Nad krbem z carrarského mramoru je umístěno velké zrcadlo v nádherně zdobeném dřevěném rámu, který pro kněžnu Eleonoru zhotovila pětice místních řezbářů za neuvěřitelných 17 měsíců. Stěny jsou zdobeny sbírkou modrobílého fajánského porcelánu z Delftu.
Malá jídelna je pak věnována především významných schwarzenberským ženám, jejichž portréty tu visí na zdi – například obraz Eleonory Amálie rozené z Lobkowicz v loveckém úboru spolu se synem a dlouho očekávaným dědicem Josefem I. Adamem, jejíž manžel Adam František, třetí kníže ze Schwarzenbergu, tragicky zemřel poté, co ho v roce 1732 během honu u Brandýsa nad Labem postřelil tehdejší císař Karel VI. (je známá hlavně z Českého Krumlova jakožto zdejší upírka, ale o tom až někdy jindy :o). Dále obraz Marie Arnoštky provdané za krumlovského vévodu Jana Kristiána z Eggenbergu, která coby bezdětná odkázala obrovské eggenberské dědictví včetně českokrumlovského panství a titulu vévody rodu Schwarzenbergů (konkrétně v roce 1719). A také obraz kněžny Idy, rozené z Liechtensteinu (nikdy mě nepřestane udivovat, jak se tyhle profláknuté šlechtické rody mezi sebou vdávali a ženili), která jako jediná ze schwarzenberských žen měla možnost oslavit s manželem zlatou svatbu, a stalo se tak přímo na hlubockém zámku v roce 1907.
V Kuřáckém salonu pak čeká na návštěvníky opět překrásně opět nádherný krb (tentokrát údajně z bílé žuly) a obložení stěn, včetně zlacených kožených tapet, ale také několik moc pěkných skříněk a hracích stolků – například na u šlechty oblíbenou hru begemon čili trick track čili vrhcáby :o)
Následuje Přijímací salon, do kterého schwarzenberské návštěvy vstupovali přímo ze Schodišťové haly a kde můžete vidět dva velké portréty knížecích manželů Paulíny a Josefa II. Jana ze Schwarzenbergu, které vznikly krátce po tragické smrti mladé kněžny. Paulína se s manželem a dvěma dcerami (celkem měli devět dětí – tři syny a šest dcer – a všechny své děti podle dostupných pramenů opravdu milovali a na tehdejší dobu se k nim chovali značně neformálně) účastnili plesu v zahradách rakouského velvyslanectví v Paříži u příležitosti Napoleonova sňatku s Marií Luisou Habsburskou, který se však konal v provizorním dřevěném sále. Když pak vypukl během plesu požár, Paulína zemřela při pokusu o záchranu svých dcer poté, co se na ni zřítil strop. Obě její dcery však již byly tou dobou v bezpečí. Paulíně bylo pouhých třicet šest let a manžel se po její smrti již znovu neoženil, což mi přijde celkem romantické :o)
Velké jídelně navazující na Přijímací salon dominují především obrovské holandské tapisérie a nádherný dřevěný kazetový strop, který byl údajně na Hlubokou převezen z jednoho měšťanského domu v Českých Budějovicích (a jsme opět u toho vykrádání starožitností :o) a původní kazety z roku 1642 byly doplněny přesnými kopiemi. V jídelně je také rozkládací jídelní stůl, u kterého prý mohlo stolovat až sedmdesát dva hostů, což mi přijde neuvěřitelné, protože zas tak velký ten stůl nevypadal (i když byl složený).
Potom jsme prošli na tehdejší dobu nejspíš pokrokovými posuvnými dveřmi do Knihovny, která je opět jednou z nejkrásnějších místností celého zámku. Nádherný dřevěný strop byl prý do hlubocké Knihovny převezen z rodového hradu Schwarzenberg na území dnešního Bavorska a krásně zdobené knihovní skříně zas pochází ze zrušeného kláštera ve Würzburgu a byly doplněny vykládanými sloupy a nástavci s šestadvaceti erby jednotlivých držitelů hlubockého panství. Knihovna má prý na dvanáct tisíc svazků a jsou mezi nimi třeba i detektivky Agáty Christie, francouzská encyklopedie Diderot nebo výtisk Robinsona Crusoe. A moc se mi líbily i ty historické globy :o)
Z Knihovny se pokračovalo dál úžasně roztomilou chodbou připomínající pavlač s velkými zdobenými okny (tam by se mi líbilo zalézt si s knížkou a nerušeně si číst) až do místnosti zvané U koně, kde je dřevěný model koně se zbrojí nesoucí rytíře v brnění z počátku 16. století. Na ni navazovala Předsíň zbrojnice dokládající schwarzenberským návštěvám válečnou slávu předků a shromažďující nejcennější kousky ze všech rodových sídel. K vidění tu jsou chladné i palné zbraně od konce 16. století (především z doby třicetileté války) do století devatenáctého.
V Rondelu, který je poslední místností prohlídkové trasy, jsou pak vystaveny ještě starší zbraně, zhruba od poloviny 15. století, a sice především meče a kordy, dřevce sestavené do dekorativních útvarů nazývaných panoplie, brnění i malá děla. Uprostřed pak stojí sádrový odlitek sochy Adolfa Schwarzenberga, který v roce 1598 dobyl Turky obsazenou pevnost Raab (dnešní Györ v Maďarsku) a byl za to od císaře Rudolfa II. povýšen na hraběte. Od té doby také mají Schwarzenbergové v erbu havrana klovajícího do hlavy Turka. Jinak první prohlídková trasa ústí do prosklené oranžerie propojující zámek s jízdárnou, kde se dá také koupit nějaký ten suvenýr (nebo knížka o hlubockém zámku :o) a vpravo za rohem je malá restaurace a toalety.
Já jsem se nicméně chtěla ještě podívat na zámeckou věž, postavenou v roce 1847, takže jsem nelenila a za vstupné 40 Kč jsem vyšplhala po oněch 245 schodech :o). Hlubocká zámecká věž je vysoká 52 metrů a uvnitř je krásně zdobená (ve stejném novogotickém stylu jako celý zámek), přičemž ve spodní části, která je vzdušně široká, jsou na zdech lovecké trofeje (paroží). Samotný výstup na vrchol věže už je standardně úzký a bez zdobení (jen bíle omítnuté zdi), ale ze shora se nabízí úchvatný pohled do okolí.
Spokojeně jsem se tam kochala, až dokud mě nevyhnala slečna prodávající lístky, která přišla zamknout dvířka na ochoz :o). Ve výsledku jsem tam byla asi třičtvrtě hodiny (sluníčko se mi chvílemi schovávalo za mraky, a tak jsem dost často čekala, až zase vykoukne, abych mohla pořídit hezčí záběry :o), přestože jsem zahajovala výstup těsně před čtvrtou hodinou, kdy oficiálně končí otevírací doba, protože slečna byla tak hodná, že mi nechala nějaký čas k dobru.
Na závěr svého vydařeného výletu jsem si ještě prošla zámeckou zahradu a pořídila další kupu prosluněných fotek (je k nevíře, že když máte spoustu času, tak to zpropadené sluníčko najednou za mraky vůbec nezalézá :o). Obešla jsem si zámek ze všech možných stran a úhlů a důkladně prošmejdila všechny pěšiny, včetně kousku kovového schodiště u vstupu do obřadní síně, a pak jsem spokojeně vyrazila na cestu domů.
Jinak pro úplnost – vzhledem k časovému rozestupu mezi výletem a psaním tohohle článku (a také svým poměrně skromným poznámkám) jsem drtivou většinu informací dohledala na internetu, včetně fotek interiéru zámku, protože tam samozřejmě fotit nesmí :o)
