Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Welsh Open 2016
23. únor 2016 | 18.42 |
V neděli večer jsem dokoukala snookerový turnaj Welsh Open, a protože jsem u něj strávila celkem příjemný týden, musím si o tom udělat záznam i tady na blog :o)
Koukat jsem začala víceméně náhodou, když jsem v úterý 16. února při přepínání kanálů uviděla na obrazovce známou zelenou plochu snookerového stolu. Tehdy hrála mně neznámá dvojice, nicméně komentátoři zrovna probírali fakt, že Ronnie O'Sullivan vyhrál svůj včerejší zápas 4-0 za pouhých 40 minut (pro úplnost nutno dodat, že na Welsh Open se zejména v těch prvních kolech až do čtvrtfinále hrálo na 4 vítězné framy, tedy celkem na max. 7 framů, což jsou ve srovnání s Mistrovstvím světa, kde se běžně hraje na 13 až 18 vítězných framů, hodně krátké zápasy), takže jsem si je vyposlechla a začala lovit v programu, kdy že se teda snooker na Eurosportu vysílá :o).
První šanci sledovat svého oblíbence (kdo by nefandil nejlepšímu, že? :o) Ronnieho O'Sullivana jsem dostala ve středu 17. února. Sice byl původně od osmi večer v plánu trochu jiný program, ale souhrou okolností jsem nakonec v inkriminovanou dobu seděla před televizí sama, takže jsem tam samo sebou lupla Eurosport, a když zbytek osazenstva dorazil někdy kolem deváté večer, uznali bez většího nátlaku, že už nemá cenu začínat s žádným filmem a nechali mě v klidu dokoukat :o). A bylo opravdu koukat na co. Ronnie O'Sullivan hrál proti mně dosud neznámému Jimmy Robertsonovi a byl opět ve skvělé formě, podobně jako na lednovém Masters. Ve třetím framu uhrál bez problémů stovkový náběh (nějakých 132 bodů) a ve čtvrtém vystřihnul krásné véčko, které i komentátoři ohodnotili slovy, že to sebevědomí ve vlastní schopnosti, jaké Ronnie má, se jen tak nevidí :o). Ale upřímně řečeno není vůbec neoprávněné, ve svých třech dosavadních zápasech na Welsh Open ztratil pouze jeden jediný frame (se skóre 4-0 totiž vyhrál za necelou hodinku i nad Jimmy Robertsonem). Jinak Welsh Open mi přišel zvláštní turnaj i v tom, že se v úvodních kolech hrálo klidně na čtyřech stolech současně, to v žádném turnaji napamatuju (je teda pravda, že jsem sledování snookeru v posledních letech hodně flákala a koukala jsem maximálně na Mistrovství světa, ale i tak).
pise.cz/img/352357.jpg">
Ve čtvrtek 18. února už jsem na sledování (resp. volnou televizi) takové štěstí neměla. Přece jen ta sedmá osmá večer je hodně přeexponovaná a o ovladač se přetahujem i normálně :o). Každopádně jsem stihla alespoň někdy od půl osmé ze záznamu závěrečný frame zápasu sympaťáka Marka Selbyho proti Marku Williamsovi, který dokonce se stovkovým náběhem vyhrál k mé nemalé radosti právě Selby (údajně to byla jeho 398. stovka v kariéře). A potom večer kolem deváté jsem měla možnost kouknout na kousek dalšího osmifinálového zápasu, a sice svého dalšího oblíbence Judda Trumpa s Joe Perrym. V pátém framu (za stavu 2-2) Trump poměrně dost riskoval, když se rozhodl potápět červenou z jistoty skoro přes celý stůl – konferenciéři to okomentovali, že je to obrovská odvaha takhle hrát červenou, když vlastně vůbec neví, kde mu skončí bílá koule a jestli tím pádem bude moct pokračovat dál. Nakonec se ale Trumpovi tenhle risk vyplatil a pátý frame díky němu vyhrál, i když se mu v samém závěru nepovedl stovkový náběh, o který se snažil, protože nepotopil žlutou kouli a skončil "jen" na nějakých 77 bodech. V následujícím šestém framu Joe Perry totálně zkazil rozstřel a rovnou potopil modrou kouli, takže Trump dostal 5 bodů za faul (komentátoři prohlásili, že se takový rozstřel vidí spíš na nižších soutěžích, ale v turnaji, kde jsou oba hráči v první desítce světového žebříčku, něco takového překvapí), ale nabídnutou červenou Judd Trump nepotopil :o(. A stejně tak po další Perryho chybě, i když se komentátoři smáli, že krouží kolem stolu jako žralok. Upřímně řečeno se mi Trumpova hra přestává poslední dobou líbit, skoro to totiž vypadá, jako by ten jeho raketový vzestup před pár lety byl spíš jen otázkou velké odvahy (možná až drzosti) a obrovského štěstí než skutečného talentu, navíc má poměrně velké výkyvy – v jednu chvíli trefí úplně brutálně těžký strk a vzápětí pokazí něco naprosto jednoduchého – nevím, prostě nemám z jeho hry tak dobrý pocit jako dřív, jako by u toho moc přemýšlel a už to zkrátka nebyl on, prostě se asi moc snaží a už nemá takovou radost ze hry, už si to tak bezstarostně neužívá, a to je zkrátka znát :o(. No vzhledem k pokročilé hodině a nutnosti druhý den vstávat do práce jsem nevydržela až do konce zápasu a druhý den jsem se na internetu dočetla, že Joe Perry Trumpa porazil 4-3.
V pátek 19. února hráli ve večerním přenosu samí pro mě neznámí hráči, takže jsem to nechala plavat a vybrala si svoji televizní hodinku raději až v sobotu, kdy jsem nejdřív koukala od čtvrt na osm ze záznamu na semifinálový zápas Neila Robertsona proti Marku Allenovi. Pokud jde o volbu favorita (rozuměj: komu bude rebarbora v zápase fandit), byl jím automaticky Australan Neil Robertson, protože je mi z nějakého neznámého důvodu sympatičtější (Mark Allen mi přijde dost namyšlený a navíc prostě nevypadá jako správný hráč snookeru, když je takový valibuk). Každopádně ve třetím framu (za stavu 0-2 pro Allena) to nejdřív vypadalo, že zase vyhraje Mark Allen, protože měl už 57 bodů, ale nakonec nepotopil červenou a ke stolu šel Neil Robertson, který si frame pro sebe ukradl :o). Potom záznam poskočil až do devátého framu (za stavu 5-3 pro Robertsona), který vyhrál Mark Allen, a v desátém framu měl dobře rozehráno Neil Robertson, ale pak se mu v čelistech vyklepla černá koule a ke stolu šel Mark Allen. Naštěstí ale udělal i Allen chybu a nepotopil těžkou červenou, načež Neil Robertson stůl dohrál a v zápase tak zvítězil 6-4 (a postoupil do finále, kde bude s největší pravděpodobností stát proti Ronniemu O'Sullivanovi).
Druhým sobotním zápasem (resp. zápasem, který v sobotu běžel na Eurosportu naživo) byl match mezi Ronnie O'Sullivanem a Joem Perry, který před tím porazil Judda Trumpa, a koukat jsem na něj mohla jen proto, že nás tak strašně nebavil nejnovější Bond Spectre :o). Ve třičtvrtě na devět jsem stíhala ještě závěr druhého framu (první vyhrál Ronnie a potom byla bůhvíproč pauza), který ale bohužel vyhrál Joe Perry, a to dokonce s náběhem 139 bodů. Třetí frame pak byl opět sólem pro Ronnieho (náběh 124 bodů byl jeho 815. stovkou v kariéře :o), během kterého zahrál i nádhernou červenou do naprosto opačného rohu, skoro to až vypadalo jako náhoda, jako že prostě zkusil prásknout do shluku červených co největší silou, jestli se z toho něco nevyklube, ale bylo to řízené a bílá koule mu skončila přesně na nahrávce – tomu říkám umění :o). Čtvrtý frame vyhrál zase Perry s náběhem 93 bodů (stovka se mu nepovedla, i když se o ni snažil) a pak byla opět pauza. Celkově bylo v sobotu večer hodně meze a prostojů, místo hry vysílali věčně věků reklamy nebo sestřihy z dosavadního průběhu zápasu nebo prostě jen záběry na stůl přes hlediště s diváky v cardiffské Motorpoint Areně :o(. V pátém framu pak hned po rozstřelu od O'Sullivana potopil Perry nechtěně bílou kouli, takže se ke slovu dostal Ronnie a s náběhem 101 bodů si přiklonil výsledek na svoji stranu, konkrétně na 3-2. Šestý frame nakonec po menším boji taky vyhrál Ronnie (s 96bodovým náběhem), ale protože už bylo deset večer a klesala mi víčka, šla jsem spát (komentátoři mě koneckonců trochu uchlácholili větou, že Joe Perry neporazil Ronnieho už sedm let, a to ani na Mistrovství světa v roce 2014, takže jsem mu věřila, že to zvládne i bez mého fandění :o).
No a v neděli 21. února se hrálo od osmi večer finále, jehož sledování jsem měla slíbené už od soboty (protože prý než koukat na podobnou nudu, jako bylo Spectre, je mě lepší zabavit snookerem :o). Finálový zápas měli nakonec v režii Ronnie O'Sullivan a Neil Robertson a bylo to opravdové pošušňáníčko, oba jsou totiž dobří hráči a předváděly pěknou útočnou hru, takže framy svištěly jeden za druhým v rychlém tempu :o). Večer se bohužel začínalo až devátým framem (evidentně už hráli i odpoledne, ale Eurosport to nepřenášel :o( za stavu 3-5 pro Neila Robertsona (ve finále se hrálo už na 9 vítězných framů). Body nejdřív sbíral Neil Robertson, ale uhrál jen 39 a potom šel ke stolu Ronnie. Ten se dostal na 57 bodů a potom raději zahrál jistotu, protože mu tam zbyla červená těžko hratelná do kapsy. A snooker se mu povedl nadmíru dobře, všechny barevné koule i ta jediná červená byly pěkně v jedné lajně, takže Neil musel zahrát hodně těžký strk (musel to vzít obloučkem) a napoprvé trefil místo červené černou (Ronnie si tak připsal 7 bodů za faul). Napodruhé už se to Neilovi povedlo, potom se ještě strhl podobný boj o žlutou kouli (opět ji Ronnie zahrál do krásné jistoty, zase byly všechny koule jedné v řadě), ale frame nakonec přece jen vyhrál Ronnie a snížil tak Robertsonův náskok na 4-5. I v dalších framech byla situace podobná – každý z nich něco zkazil, něco se mu povedlo, oba se snažili soupeřovu chybu trestat co největším bodovým náběhem, ale ve výsledku to byl většinou Ronnie, kdo vyšel z framu jako vítěz. Za hodinu (a čtyři framy – aspoň vidíte, že to byl opravdu docela mazec, až jsem si říkala, jestli Neil nenechal Ronnieho rychlým tempem zbytenčě strhnout, že tak přistoupil na jeho hru, jeho tempo a že možná neudělal dobře, že by možná bývalo lepší, kdyby ho nechal víc podusit :o) tak stačil Ronnie obrátit skóre na 5-7 ve svůj prospěch a po midsession ve své krasojízdě pokračoval až do naprosto epesního vítězství ve čtrnáctém framu, kde potopil nabídnutou červenou hned po Neilově rozstřelu a zahrál neuvěřitelný náběh 141 bodů, aniž by svého soupeře vůbec pustil ke stolu. Byla to jeho údajně 817. stovka v kariéře a úžasný způsob, jak vyhrál turnaj :o). Dokonce i konferenciéři se nechali slyšet, že obrátit skóre z 3-5 na 9-5 proti světové trojce se jen tak nevidí :o). Trofej v podobě břidlicové desky prý drží v ruce po dvou letech a celkem za kariéru počtvrté.
Ronnie je zkrátka letos v úžasné formě a je radost se na jeho snooker koukat. Dokonce někteří členové naší domácnosti pojali po krátkém spolukoukání na Welsh Open podezření, že je nejspíš domluvený s rozhodčími :o). Přiznám se, že v zápase s Neilem Robertsonem to v jednu chvíli skoro tak i vypadalo, protože při jednom strku z jistoty se u nás od obrazovek zdálo, že Ronnie červenou minul, ale jak řekli komentátoři, rozhodčí nehlásil faul, tak asi tu červenou přece jen líznul :o). Taky se občas ozývalo brblání, jestli už mu to není trapné takhle pořád vyhrávat, a že chudáci ostatní hráči, že se na to mají radši vykašlat :o). Na ten popud jsem se jim snažila vysvětlit, že i na druhém místě si Neil přišel na nějakých 30.000 liber (Ronnie coby vítěz si vydělal 60.000) a že, jak říkali komentátoři, před koncem roku vyhrál UK Championship, včetně odměny za nejvyšší bodový náběh, takže si prý vydělal skoro tolik, jako by vyhrál Mistrovství světa a měl opravdu pěkné Vánoce, takže žádný chudáček není :o). Každopádně se mi hodně líbil komentář k Ronnieho úžasné hře, ve kterém Tomáš Kejla a Zdeněk Míka navrhovali, že by se možná měl obnovit starý systém Světového šampionátu, kdy mezi sebou hráli nejlepší snookeroví hráči a vítěz potom vyzval na souboj dosavadního mistra světa (prý tak trochu jako v boxu :o).
Jinak Ronnie si své vítězství hezky užíval, žertoval s novináři, pobíhal s trofejí sem a tam, dělal blbinky a pózoval fanouškům, no prostě k sežrání :o). Taky mi pak dalo docela práci najít na webu nějaké reprezentativní fotky, pár těch ksichtíkových by totiž vydalo na samostatný komiks :o)
Komentáře
| RE: Welsh Open 2016 | hroznetajne | 24. 02. 2016 - 18:22 |
 RE(2x): Welsh Open 2016 |
rebarbora | 26. 02. 2016 - 17:32 |
| RE: Welsh Open 2016 | milada foralová | 14. 04. 2016 - 09:57 |
| RE(2x): Welsh Open 2016 |
rebarbora | 14. 04. 2016 - 20:14 |
| RE: Welsh Open 2016 | milada foralová | 05. 05. 2016 - 11:00 |
| RE(2x): Welsh Open 2016 |
rebarbora | 05. 05. 2016 - 18:55 |
| RE(3x): Welsh Open 2016 |
milada foralová | 06. 05. 2016 - 10:13 |
| RE: Welsh Open 2016 | milada foralová | 09. 05. 2016 - 16:17 |
| RE(2x): Welsh Open 2016 |
rebarbora | 09. 05. 2016 - 19:13 |