Vivaldianno 2015: Město zrcadel

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Vivaldianno bylo jakýmsi dalším hudebním pokusem, na který mě přilákala hlavně nezvyklá kombinace slavných jmen houslového virtuóze Jaroslava Svěceného a rockera z kapely Lucie, Michala Dvořáka. Navíc už je to poměrně profláknutý pojem, takže když jsme měli něco takového přímo pod nosem, chtěla jsem být zkrátka u toho :o)

Překvapilo mě, že to vlastně ve své podstatě nebyl koncert, ale spíš jakási multimediální show. Od samého začátku byly za hudebníky promítány animace, včetně krátkých česky komentovaných "filmů" o životě hudebního skladatele Antonia Vivaldiho, přičemž jednotlivé "postavy" představovaly benátské karnevalové masky. Dozvěděli jsme se tak poměrně velké detaily z Vivaldiho života (lehce přikrášlené trochou toho nadpřirozena se zrcadly), jako například že se narodil předčasně v sedmém měsíci při zemětřesení, které 4. března 1678 zasáhlo Benátky, a měl kvůli tomu celý život potíže s dýcháním (asi nedovyvinuté plíce), nebo že ho rodiče, pokud přežije, přislíbili kněžské dráze, ale že Antonio byl srdcem i duší hudebník a už v osmi letech údajně předčil svoji hrou na housle dospělé houslisty. V mládí vede poměrně hýřivý život, takže mu dokonce hrozí vyloučení z kněžského semináře, ale zhruba v pětadvaceti letech se začne ve větší míře komponovat a své skladby píše horečnatě, bez odpočinku a jakéhokoliv osobního života (tady si tvůrci Vivaldianna opět trochu přisadili s kouzelným zrcadlem v černém rámu :o). Pro interpretaci svých skladeb si Antonio Vivaldi vybírá nejtalentovanější děvčata ze sirotčinců (tady jsem si nemohla nevzpomenout na pana dirigenta Talicha a jeho komentář u Čtvera ročních dob :o). Jednou z jeho svěřenkyň je i překrásná dívka Anna (v sirotčincích prý končily nejen nemanželské děti šlechticů, ale i děti benátských kurtizán, ovšem těch lepších, kultivovanějších nazývaných cortigiana onesta; ty nevzdělané a sloužící především pro potěchu námořníků a přístavních dělníků, zvané cortigiana di lume, na něco takového neměly prostředky, a tak jejich děti končili údajně spíš v benátských kanálech :o(, která se do Vivaldiho zamiluje, ale vzhledem k tomu, že se nikdy nevzali, byl jejich vztah dost často propírán kritiky i v souvislosti s Vivaldiho hudbou. Ten, jako většina géniů, zakusí během svého života vzestup i pád a ve věku 63 let umírá v chudobě a osamění ve Vídni.

Co se koncertu jako takového týče, byl díky výše uvedenému příjemně multismyslový a člověk si tak spoustu věcí o Vivaldim snadno zapamatoval (možná by to nebylo špatné jako naučný program pro školáky :o). Sice jsem čekala, že uslyším především méně známé skladby a ne jen převažující Čtvero ročních dob (i když vlastně nevím, co mě k tomu vedlo :o), ale zase chápu, že se snaží hrát něco divácky vděčného a díky známým melodiím mohl člověk alespoň vnímat rozdíly v interpretaci. Vivaldianno totiž dává všem Vivaldiho skladbám hodně moderní nádech a klasické hudební nástroje kombinuje s elektrickými kytarami, bicími a podobně, díky čemuž z toho vyleze něco jako Apocalyptica a jí podobné projekty. Přiznám se, že to pro mě bylo chvílemi až skoro kýčovité a oproti onomu úžasnému podzimnímu koncertu v klasickém hávu (vlastně dvěma, ale to je jedno), který se mi vryl do srdce, mi Vivaldianno přišlo možná až moc pouťové a komerční.

Jednotliví interpreti ale byli poměrně zajímavý. Například takový Jaroslav Svěcený ve mně budil dojem, že hraje na housle jakoby mimochodem :o). Držel je tak nějak zvláštně nízko (kdyby existoval pojem houslový rocker, tak by to na něj myslím sedělo) a téměř vůbec se nekoukal do not. Místo toho se procházel po pódiu jako velký macho, až jsem měla pocit, že je možná trochu nabubřelý. Naopak Michal Dvořák působil jako velký sympaťák – skromný, usměvavý a krásně nadšený tím, co dělá. Celou dobu stál na pódiu za syntetizátorem, který občas vyměnil za úžasně efektní zeleně svítící bubenické paličky (rozsvěcovaly se při úderu :o), a mimo jiné dával na konci každého potlesku také roztomile nesmělé znamení světlařům :o). Kromě elektrické kytary "fušovali" do Vivaldiho i peruánští indiáni na perkuse a fujaru, kteří měli pro změnu červeně svítící bubenické paličky, a druhé housle hrála dcera hlavního protagonisty, Julie Svěcená. Za zmínku pak ještě stojí i něžně vyhlížející blondýnka Terezie Kovalová hrající na violoncello.

Kdybych měla dojmy z Vivaldianna shrnout jednou větou, řekla bych, že mi asi stačilo vidět jednou, protože bylo celkem hezké a poměrně zajímavé, ale zase to nebylo nic, z čeho bych si sedla na zadek nebo co by ve mně zvedlo bůhvíjaký příval emocí, na to bylo příliš neosobní a masové, ale jsem ráda, že jsem ho viděla a vím, o co v něm jde :o)

Zpět na hlavní stranu blogu