Během svých dvouměsíčních pracovních "prázdnin" jsem se rozhodla mimo jiné naplno využít končící členství v naší zdejší městské knihovně a napůjčovala jsem si, co šlo, resp. co bylo zrovna volné :o). Říkala jsem si, že je nejspíš zbytečné platit členský příspěvek na další rok, když si vlastně stejně z knihovny půjčuju tak maximálně čtyři kousky ročně a ještě převážně takové tituly, u kterých si nejsem jistá, jestli se mi budou líbit a nechci si je proto rovnou kupovat (většinou se ale ve svém předpokladu až tak moc nemýlím, i tentokrát to byl spíš takový literární průměr, nic z čeho bych si sedla na zadek nebo zůstala zírat s otevřenou pusou, ale dalo se to číst, i když domů bych si asi žádnou z nich nepořídila, protože pochybuju, že bych se k nim po jednom přečtení chtěla znovu vracet), navíc když mám doma takovou kopici nepřečtených knih, že bych tam stejně v příštích dvou třech letech vůbec nestrčila nos :o). Nakonec jsem za leden a únor letošního roku stihla přečíst celkem pět knížek z knihovny a splnila tím i další ze svých 101 cílů. A jaké že poklady jsem to v naší knihovně ulovila?
Dalibor a Petr Behúnovi: Pište správně česky aneb poradna šílených korektorů
Na tuhle knížku mě přivedl jeden z lektorů našeho překladatelského kurzu a upřímně řečeno jsem od ní čekala asi trochu víc legrace. Sem tam se sice v textu objeví i poměrně vtipná poznámka, ale jinak jde o regulérní jazykovou příručku. Nicméně jsem si díky ní zopakovala některá pravidla českého pravopisu, u něčeho jsem s potěšením zjistila, že na tom jsem se svými znalostmi ještě pořád celkem slušně, u toho, u čeho jsem dosud pochybovala, jsem se utvrdila ve správných tvarech (např. že se nemusím bát zkratky pí, protože opravdu znamená paní a ne něco sprostého, že se e-mail píše s pomlčkou, viz bez tečky atd.). 
Stejně tak mi přišla zajímavá místní jména – např. že Graz, přes který jezdíme do Itálie, je vlastně Štýrský Hradec – nebo tvary některých slov (antedatovat, protežovat, viceprezident apod.).
"Čím se vlastně kniha "Pište správně česky – poradna šílených korektorů" liší od ostatních populárně-naučných titulů, které si kladou za cíl učinit ze svých čtenářů osoby jazykově zdatnější?
Poměrně významným faktorem je osobnost autorů. Autoři nejsou akademičtí lingvisté, kdepak. Pravda je mnohem strašnější. Oba autoři jsou kromě pokrevního příbuzenství spřízněni i svým povoláním – jsou to jazykoví korektoři.
Jazykového korektora můžeme směle zařadit do množiny psychiatrických diagnóz, hned vedle paranoika, neurotika a psychotika. Korektor je člověk, který celé dny (někdy i noci) pročítá všemožné články, tiskové zprávy a další texty a slídí po chybách. Dopad, který to má nejen na jeho tělesnou schránku, ale zejména na jeho duševní stav, netřeba dlouze popisovat." (str. 10)
Jinak co se té vtipnosti týče, řekla bych, že na začátku byli autoři rozvernější než na konci, tam už jim asi trochu docházela šťáva. Nicméně oceňuju, že nechyběla ani kapitola o přejímání nepěkných vazeb z angličtiny díky špatným překladům (že se tak do našeho jazyka čím dál tím více šíří nepřirozené vazby a už nám pomalu připadají normální). Jediné, co bych pro další vydání upravila, by byly nadpisy (zejména v kapitole Oříšky v našem slovníku), protože tím, že byla správná i špatná varianta napsaná stejným způsobem (tučně a stejně velkým písmem), řekla bych, že pak čtenáři chybí správný vizuální "otisk", pro takové to podprahové vnímání by určitě bylo lepší dát do nadpisu buď jen správnou verzi, nebo tu špatnou nějak odlišit (nepsat tučně, menším písmem apod.).
"Kůra, nebo kúra?
Jak už to v češtině bývá, obě tato slova jsou pravopisně v pořádku. Mají však odlišný význam, a nelze je tedy zaměňovat.
Zatímco kůra je povrchová vrstva (známe kůru stromu, pomeranče, sýra, ale také zemskou kůru), výraz kúra označuje soustavné léčení (můžeme si dopřát např. kúru lázeňskou, kúru detoxikační, kúru medovou, či dokonce kúru pivní).
< Vzhledem ke své prostorové výraznosti se chystám podstoupit odtučňovací kúru.
< Její součástí bude zřejmě i povinnost živit se pouze kůrou ze stromů." (str. 117-118)
Hana Whitton: Zimní princezna
Historický román od české autorky s anglickým jménem (mám pocit, že se do Velké Británie provdala) byl poměrně hodně čtivý, psaný takovým příjemně živým stylem, kdy děj pěkně odsýpal a tak, ale upřímně řečeno jsem od ní čekala trochu něco víc. Všechny postavy v knize skutečně existovaly a dokonce i jejich knižní konání je podloženo skutečnými událostmi, autorka si k nim však přidala vlastní romantický nádech a všechno si tak nějak zidealizovala, až jsem si po dočtení říkala, o čem že to vlastně jako celé mělo být?
Pořád jsem čekala nějaké veledůležité historické milníky (protože postavy, i když nepatřily mezi profláknuté velikány, sympaticky souvisely s naším Českým královstvím), ale ve skutečnosti je Zimní princezna jen hloupoučká (i když dobře napsaná) romance o tom, jak se jedna úžasně chytrá a krásná a vůbec ve všech ohledech dokonalá princezna zamilovala nejdřív do jednoho a potom do druhého bratra, kterého si vlastně stejně měla vzít z politických důvodů své rodiny, přičemž si stihla uvědomit, že toho prvního vlastně ani nijak hluboce nemilovala.
Abych ale nebyla nespravedlivá, styl vyprávění Hany Whitton se mi opravdu dobře četl – než jsem si stihla uvědomit, že je kniha vlastně o ničem, 
měla jsem ji přečtenou :o) – takže jsem si říkala, že až jednoho dne nebudu mít co číst, možná si na ni vzpomenu a zkusím sáhnout po nějakém jejím románu ze současnosti (u těch historických mám strach, že by to bylo všechno na jedno brdo :o(
"Sophia opatrně otevřela dveře a nahlédla do sestřina pokoje.
Lisa seděla u naleštěného mahagonového stolku zavaleného listinami a knihami, zabraná do čtení.
Do čela se jí svezla kaštanově hnědá kadeř, která v jarním slunci zahrála měděným leskem.
Sophia i tentokrát, jako pokaždé, když na starší sestru pohlédla, užasla, jak půvabná je. Byla jí vlastní jistá nezemská, éterická krása, křehkost, která jako by nebyla z tohoto světa.
Bylo zřejmé, že se při četbě toulala myšlenkami v krajinách vzdálených všedním starostem každodenního života.
"Všude jsem tě hledala, Liso," nechala se nakonec slyšet, v hlase hranou výčitku. "Měla jsem vědět, že zase vysedáváš v pokoji mezi knihami! Ne nadarmo ti říkají Řekyně."
Tahle Lisina přezdívka se rozšířila i mimo rodinný kruh a zobecněla mezi jejich přáteli. Všechny Fridrichovy a Alžbětiny děti byly výjimečně nadané na jazyky, ale v řečtině a latině nade všemi vynikala Lisa, to proto se jí dostalo přezdívky Řekyně. Ruprecht sice zvládl vedle francouzštiny a němčiny dokonce i češtinu, to proto, že se v Českém království, a to přímo v Praze, narodil, ale klasické jazyky mu příliš nešly nebo na ně spíš při svém temperamentu neměl potřebnou trpělivost.
"Ještě ty se mi posmívej!" pokárala ji sestra naoko a odložila list, do něhož byla začtená. Byl to dopis. "A výjimečně se nevěnuju studiu, ale čtu si tady dopis, jak vidíš." Lisa důrazně poklepala štíhlým ukazováčkem na list popsaný drobným úhledným písmem. "Ostatně, když jsem tě tak oknem pozorovala, ty ses venku výborně bavila a moje společnost ti zrovna nechyběla, jak se mi tu nyní snažíš marně namluvit!"
Sophia trochu zrudla a začala špičkou atlasového střevíčku bezmyšlenkovitě obkreslovat jeden ze složitých vzorů vysokého měkkého koberce.
"Ach, prosím tě," Sophia mávla rukou. "Byl to přece jen náš královský bratránek Charles. Rozvíjel s naším Louisem a Ruprechtem nějaké veledůležité strategické plány do budoucnosti, však to znáš, prý až se jednou vrátí do Anglie."
Lisa se zasmála. Vstala od stolu a přistoupila k Sophii. "Dovedu si to živě představit. Ale jedno je jisté. Ten náš bratránek na tobě mohl oči nechat."
"Vidím v něm jen bratra. Nic víc," namítla Sophia.
Lisa náhle zvážněla. Věděla, že ona se už asi neprovdá. Kdysi v to doufala, když potkala polského krále Vladislava Vasu, ale... nebyli si prostě souzeni. Nyní byla matce vděčná, že ji do nějaké diplomaticky výhodné partie nenutila. V ožehavém postavení jejich rodiny by to zase nebylo nic tak překvapivého.
Nelitovala toho, že půjde životem sama, možná jen toho jí bylo líto, že jí nebudou dopřány děti. Měla ale dobré přátele a hlavně útěchu filozofie, jíž žila. Tomu dávala přednost před sjednaným sňatkem, kterému se v mládí zdárně vyhnula.
Sophia takové štěstí mít nebude. Ta se politickému sňatku patrně nevyhne. Muži ji ostatně ani nenechají na pokoji, jak to dokazuje okázalý zájem jinak přelétavého a vybíravého bratránka Charlese, kterému doslova leží u nohou nejkrásnější ženy Evropy.
Vždyť u haagského dvora už padlo pár slůvek o tom, že by to byl vhodný manžel pro půvabnou Sophii Falckou, i když zatím jen potajmu šeptaných kdesi v zákoutích zšeřelých chodeb.
Lisa objala sestru kolem ramen. "Teď ale vážně, Sophie! Nemohla bys v něm spatřovat... něco víc?"
Sophia jen zavrtěla hlavou. Lesklá tmavá kadeř jí přitom sklouzla na útlá ramena a pak se jí stočila na plných ňadrech jako spící hádek. Dlouhé řasy jí na hebkých, zrůžovělých lících vykroužily půlměsíce stínů, když sklopila hnědé oči. "Ne, opravdu nemohla, Liso."
Sophia pak vzhlédla a zpříma se zahleděla sestře do očí. "Nemysli, já moc dobře vím, co se šeptá u dvora. Že bychom se měli s Charlesem zasnoubit. To se ale nikdy nestane. Nemiluji ho, tedy ne tak, jak by žena měla milovat budoucího manžela. Jak už jsem ti řekla, mám Charlese ráda jako bratra. A pak, pojí nás příliš blízké příbuzenské pouto. Ovšem i kdyby toho nebylo... nezvolila bych si ho za manžela. Nesouhlasím s tím, jaký život vede." (str. 19-21)
Carl Hiaasen: Naostro
Od Carla Hiaasena mám dokonce i jednu knihu doma (Jak nám zobák narost) a docela se mi líbila, takže jsem si řekla, že bych si od něj mohla přečíst i něco dalšího. Ve svých dokumentech k vypůjčení z knihovny mám od něj hned několik titulů, ale Naostro bylo začátkem ledna volné, a tak jsem si odnesla domů právě to.
Musím říct, že i tahle kniha je typicky Hiaasenovská – situační humor, kterému kralují podvodníčci a jiné nekalé živly, karikaturní postavy, zkrátka další taková lehce praštěná knížka, odehrávající se na Floridě, ve které se řeší nějaké záhadné úmrtí a díky tomu vyplavou na povrch další nepravosti. Hlavní hrdinkou je Joey Perroneová, kterou její povedený manžílek hodí přes palubu výletního parníku během romantické plavby k jejich druhému výročí svatby, jenže jaksi opomene skutečnost, že Joey na vysoké škole závodně plavala. Kromě poměrně tupého sukničkáře Chaze Perroneho – podle popisu vypadá asi trochu jako Ken a navzdory své nepříliš pronikavé inteligenci je na sebe náležitě hrdý za to, jak geniálně se zbavil manželky, o které si myslel, že přišla na to, že pro 
velkou pěstitelskou farmu falšuje výsledky znečištění vod v Everglades, stejně jako je na sebe později pyšný, že měl koule zbavit se své milenky, podezřívající ho z vraždy manželky, ale ve skutečnosti nezabil ani jednu z nich a obě se pak vrátily na scénu pěkně naštvané – stojí za zmínku i postava policisty Karla Rolvaaga chovajícího hady, díky čemuž je ve značné neoblibě u ostatních nájemníků (majitelů drobných psů a koček), protože jeho miláčci mu sem tam utečou, nebo bouchače Earla O'Toola závislého na lécích proti bolesti a sbírajícího náhrobky u silnic.
No co vám budu povídat, na těch necelých čtyři sta stránkách se to všechno pěkně zašmodrchá a proplete a vy se jako čtenář docela dobře pobavíte. Je ale pravdou, že román o hraboších mangrových se mi asi líbil o trochu víc (připadal mi malinko propracovanější), a když už člověk ví, jak to všechno dopadne, nejspíš bych se do čtení Naostro znovu nepouštěla.
"Váš přítel?" zajímal se Rolvaag.
"Můj pes," zahučel Earl Edward O'Toole a uhýbal pohledem.
"To je panečku hodně divné jméno pro psa. Randolph Claude Gunther."
"Zkracovali jsme to na ‚Rex‘."
"V životě jsem neslyšel, že pes by se dožil pětačtyřiceti let," poznamenal detektiv. "Papoušci, ti jo. Želvy taky. Ale u psů si nejsem dvakrát jistý."
Earl Edward O'Toole opět mohutně máchl kladivem. "No, holt byl z dobrý ráce."
"Co to máte na zádech?" všiml si Rolvaag. "Ty náplasti."
Earl Edward O'Toole zaváhal. "Léky," odvětil opatrně.
"Na co?"
"Trpím mořskou nemocí."
Detektiv napočítal pět náplastí a hvízdl.
Earl Edward O'Toole se hájil: "Pojedu na výletní plavbu."
"Vskutku? A kam?"
Earl Edward O'Toole se opět zarazil. "Na Haiti," vyhrkl po chvilce. "Já a moje máma."
"To je skvělý nápad. Aspoň nebudete pořád myslet na chudáka starého Randolpha." Rolvaag se úžasně bavil. Scénky s tak legračními potrhlíky budou doma v Minnesotě vzácností.
"Smím se vás zeptat, proč stavíte křížek zrovna tady? Nikde nevidím žádný hrob."
"Protože on... Umřel při leteckým neštěstí," zablábolil Earl Edward O'Toole, "a tak nezbylo nic na pohřbení, víte?"
"Ale vždyť tu stojí ‚neřiďte opilí‘."
"Páč pilot byl jako dělo."
"Aha. A co ty ostatní kříže?" Detektiv ukázal na tři křížky položené v trávě. "Ty jsou za koho, Earle?"
"Za Rexový štěňata. Všichni letěli stejným letadlem," vysvětlil Earl Edward O'Toole nevrle. "A vůbec, vodkaď hernajs znáte moje jméno?"
"Dík za příjemné popovídání." Rolvaag zvedl kufřík a zamířil k domu, kde už u zadních dveří neradostně vyčkával Charles Regis Perrone." (str. 190-191)
Vlastimil Vondruška: Jménem krále
Poslední dobou nějak víc holduju českým autorům a objevuju stále nové a nové, přestože jsem dřív měla za to, že skoro žádné dobré současné spisovatele nemáme (všude to byl totiž jen samý Viewegh a ten mě nikdy nebral). Vlastimil Vondruška je tak jedním z mých nových objevů, jeho knihu jsem si půjčila schválně, protože jsem byla zvědavá, jak píše a jestli se mi bude jeho styl líbit. Navíc Jménem krále jsem viděla i coby film, a právě proto, že mi jeho děj tenkrát připadal trochu zmatený a měla jsem pocit, že bych spoustu věcí potřebovala dovysvětlit, řekla jsem si, že případné mezery možná doplním přečtením knižní předlohy.
Útlounká knížka je napsaná hodně čtivě, pořád se v ní něco děje a jako čtenář si hned vytvoříte sympatie a antipatie k jednotlivým postavám stejně jako hlavní hrdina, královský prokurátor Oldřich z Chlumu, i když tyhle pocity potom nemají nic společného s tím, kdo je skutečný viník, což se mi líbilo :o). Jediné, co mě trochu mátlo, byly poměrně velké odlišnosti ve vzhledu postav oproti filmové verzi – Vartenberkova dcera Ludmila je v knize zlatovlasá blondýna a chová se trochu víc hystericky, než si z filmu u Kláry Issové pamatuju, navíc ve filmu to vypadalo, že s Oldřichem za sebou mají už nějaké mladické pletky, kdežto v knize je jí teprve šestnáct a Oldřich ji jen kdysi dávno při nějaké příležitosti 
zachránil a ona se do něho od té chvíle zamilovala. Stejně tak Ludmilina mladá macecha je v knize charizmatická černovláska, kterou ale ve filmu hrála rusovlasá a kudrnatá Markéta Hrubešová, takže zmatek nad zmatek, ale jinak celkem dobrý. Jediné, co si říkám, je, jestli by mě bavilo víc Vondruškových knih, protože jsou to přece jen detektivky a ty já žánrově až tak moc nemusím, protože mi přijdou malinko jednolité, jak se v nich řeší de facto pořád jedno a to samé dokola, ale uvidíme :o)
"Družina zastavila před palácem, kde je čekal malý a tlustý purkrabí Jošt s pozlaceným řetězem kolem krku. Na sobě měl tmavě modrou suknici a vínovou kazajku. Ukláněl se až k zemi. Královský prokurátor se zamračil, protože nikde neviděl pana Markvarta. Přísně se zeptal: "Tvůj pán nepřijde uvítat zástupce našeho milostivého krále?"
"Můj pán vás srdečně vítá a očekává vás v paláci," odpověděl úlisným hlasem purkrabí. "Račte se obtěžovat za mnou!"
Oldřich z Chlumu musel mlčky překousnout tuhle drobnou zlomyslnost a v duchu pocítil hluboké rozladění. Měl po náladě. Nešlo o něho, ale o krále.
"Tvé vřelé přijetí si budu pamatovat," opáčil chladně, když seskočil z koně. "Vyřiď svému pánovi, že se s ním později rád setkám, až se upravím. Teď mne odveď do mé komnaty a potom ubytuj družinu!"
"Nejdříve bychom snad měli...," začal rozpačitě koktat purkrabí Jošt. Rychle nabyl ztracenou rozvahu, ukázal rukou ke vchodu do paláce a rezolutně řekl: "Urozený pán Markvart z Vartenberka přijímá hosty v sále předků, tudy, prosím!"
Oldřich z Chlumu dal očima znamení svým vojákům, kteří ihned zastoupili purkrabímu cestu. Velitel družiny Diviš přistoupil k obtloustlému purkrabímu tak těsně, že se jejich těla skoro dotýkala. Vypadali jako sousoší Davida v boji s Goliášem, purkrabí stěží dosahoval k ramenům urostlého velitele.
"Slyšel jsi," upozornil Diviš výhrůžně. "Můj pán se chce ubytovat. Nebude čekat. A my také ne. Nemám zrovna náladu žertovat. Tak hybaj!" Divišův obličej s velikou jizvou na tváři vypadal hrozivě, i když se usmíval. Teď se však zle mračil.
Purkrabí Jošt ještě chvíli otálel. Když se však pohledem ujistil, že nádvoří je najednou prázdné, protože hradní čeleď hned při prvním náznaku konfliktu zalezla do stájí, s těžkým povzdechem rezignoval. "Tudy, urozený pane," dodal servilně. "To je přece pochopitelné, když se cítíte unavený..."
"Necítím se unavený," přerušil ho ostře královský prokurátor. "Pouze se chci nejdříve ubytovat a teprve pak zajdu za tvým pánem. To je všechno." (str. 15-16)
Hana Marie Körnerová: Kočár do neznáma
Od Hany Marie Körnerové jsem kdysi dávno četla Andělskou tvář (opět v souvislosti s filmem :o) a docela se mi líbila, tak jsem si řekla, že bych od ní mohla zkusit přečíst i něco dalšího. Kočár do neznáma vypráví příběh z období Velké francouzské revoluce, kdy šlechta musela utíkat ze svých domovů, pokud nechtěla skončit pod gilotinou, a podobně jsou na tom i sestry Stefanie a Hermína de Marigny. Přiznám se, že s ohledem na ten poměrně akční začátek jsem doufala, že se bude děj trochu víc točit kolem Francouzské revoluce, než jenom kolem romantických pletek jedné či obou ze sester, nicméně po jejich krásně dramatickém útěku už čeká na čtenáře jen rozvolněné a téměř idylické vyprávění o jejich osudech v zahraničí. Nutno dodat, že se mi líbilo, že se část knihy odehrává v Římě a potom na prosluněném italském jihu, navíc byla čtivě napsaná a moc dobře se mi četla, ale na to, abych si ji pořídila domů, to asi není. Nějak si totiž neumím představit, že bych se k ní chtěla ještě někdy vrátit, je to spíš taková nenáročná oddychová jednohubka, kterou přečtete a odložíte. Navíc mi trochu vadí, že jde o první díl z poměrně dlouhé série (mám pocit, že letos by měl vyjít asi čtvrtý díl), děj se tak podle mě bude zbytečně natahovat a vy jako čtenář vlastně nikdy nevíte, jak to všechno skončí, protože není jisté, který díl bude ten opravdu poslední :o(
Nicméně z postav mi byla hodně sympatická mladší a energická Hermína, která se jen tak něčeho nezalekla a na rozdíl od své věčně omdlévající a kňourající unylé sestry byla schopná řešit zapeklité rodinné situace racionálně a účelně. V nejedné situaci jsem ji obdivovala a co se mě osobně týče, je v tomhle románu vlastně jedinou hlavní postavou. Jinak coby zajímavá perlička mi připadal fakt, že sestry měly se svou babičkou i jakési zapadlé rodinné sídlo 
v Čechách, kam se na konci knihy vydávají, ale navzdory tomu, že je kniha psaná česky, se hlavní hrdinky baví o tom, že neumí česky a mají starost, jak se ve svém novém domově domluví :o)
"Vyprahlé prostranství, kde jedinou zeleň představovaly zkroucené pinie a několik neduživých cypřišů, končilo pod terasou zámku. Z dálky vypadal jako bílý palác s impozantní balustrádou. Ale jak se kočár přibližoval, měnil se v zanedbané sídlo s opadanou omítkou, rozbitými okny a oprýskanými okenicemi.
Sloupky balustrády byly otlučené a sem tam nějaký chyběl. Dvouramenné schodiště vedoucí z terasy postrádalo několik stupňů a jeho tepané zábradlí sežrala rez. Obraz zkázy doplňovala zřícenina altánu, z něhož musela být kdysi nádherná vyhlídka na moře. Kdysi. To slovo tu přímo křičelo z každého koutu. KDYSI. Přestože minulost musela být impozantní, přítomnost nenabízela nic než prázdno.
Stefanii vyhrkly z očí slzy, Hermína jen pevněji stiskla zuby. I grand-mère vypadala otřeseně.
"Řekněte, že to není náš nový domov," žadonila Stefanie. "Že je to jen krutý žert nebo že jste se spletla!"
"I já mám pocit, že jsem se spletla," řekla grand-mère zdrceně. "Pamatuji si to úplně jinak. Když jsem tu byla naposledy, byl to docela hezký zámeček. Trochu stranou od společenského dění, ale přesto příjemný."
"Přikažte kočímu, ať otočí koně," vyhrkla Stefanie náhle. "Prosím, snažně prosím! Odjedeme pryč, než si nás někdo všimne. Tady přece nemůžeme žít! I v té hospodě, kde jsme nocovaly na dnešek, to vypadalo líp. Prosím!"
Grand-mère zavrtěla hlavou. "Nejde to. Ale nakonec to třeba nebude..."
Nedořekla. Dvoukřídlé dveře vedoucí na terasu se rozletěly a v nich se objevil vysoký hubený muž s rozcuchanými šedivými vlasy.
Stefanie se jen zajíkla.
Nepromluvil, zůstal stát nahoře a shlížel dolů na dívky pomáhající grand-mère vystoupit z kočáru.
"Běžte vlevo!" křikl nevlídně, když se váhavě vydaly k rozvalenému schodišti.
"Zprava se projít nedá. Chybí tam moc stupňů!"
Poslušně zamířily k levému rameni.
Nevyšel jim vstříc, jen se podmračeně díval, jak vystupují vzhůru. Ale ani tyto schody nebyly v pořádku, všechny tři se musely vyhýbat prasklinám a vydroleným hranám. Ve vysokých podpatcích to vůbec nebylo snadné.
"Nikdy bych nečekal, že se sem Julie de Marigny vrátí," řekl místo pozdravu. "Nečekal jsem vás. Aspoň ne tak brzy!"
"Psala jsem vám přece," odpověděla grand-mère násilně klidným hlasem. "Nedostal jste snad můj dopis?"
"Dopis jsem dostal. Ale předpokládal jsem, že zůstanete raději u Agáty. Určitě by vám tam bylo líp."
Stefanie tiše vzlykla.
"Nemohly jsme tam zůstat," řekla grand-mère a Hermína si všimla, jak pracně se ovládá. "Prostě to nešlo. I to jsem vám ale psala."
"Jo, něco takového v tom listu bylo. Vysvětlení žádné, jen samé okolky a kudrlinky. Utíkáte před revolucí z Francie a místo abyste se snažily uchytit v Římě, jako každý rozumný člověk, vydáte se do zapadlého hnízda v Kampánii. Copak za tím vězí?"
"To je naše věc," řekla grand-mère odměřeně. "Nemusím se vám ani zpovídat, ani si vyžadovat povolení ke vstupu. Polovina panství je moje. Ale chtěla jsem se s vámi dohodnout po dobrém."
"To nezačínáte dobře, Julie," řekl muž ironicky. "Já vám vstup nezakazuji a žádná práva vám neupírám. Jen se nemůžete divit, že nejsem nadšený vpádem tolika lidí do mého poklidného života. A pořád ještě nechápu, proč jste opustily Řím."
Stefanie zavzlykala mnohem hlasitěji.
"Proč brečí?" zeptal se muž.
"Je unavená z cesty," odpověděla Hermína rázně.
To tak, pomyslela si, ještě ti budeme něco vysvětlovat, nezdvořáku!
"A já jsem unavená taky a grand-mère jakbysmet!" dodala stejně ostře. "Jestli budeme stát ještě chvíli na tomhle pražícím slunci, tak některá z nás určitě omdlí!"
Nerudný muž se po ní se zájmem podíval.
"Konečně někdo, kdo mluví přímo k věci a bez vytáček. Kdo jsi, děvče? Hermína nebo Stefanie?"
"Hermína."
Pokýval hlavou. "Myslel jsem si to. Tak vítej v novém domově. A vy dvě taky," obrátil se na grand-mère a Stefanii. "Protože jsem vás nečekal, nejsou vaše pokoje připravené. Ale stín v nich je a studenou vodu na osvěžení přinese můj sluha." (str. 78-80)