Nenechte se zmást, opět jde o výlet zpátky do minulosti, a sice do začátku 34. koncertní sezóny, tedy do roku 2014 :o). Zahajovací koncert se konal v úterý 9. září 2014 v trochu honosnějších prostorách divadelního sálu jednoho z našich kulturních domů (konkrétně DK Metropol), takže na nás kromě pohodlnějších sedaček čekala i jiná, a řekla bych lepší, akustika. Bohužel jsme si trochu neprozřetelně koupily lístky do první řady 
(tenkrát jsme ještě neměly jednotlivé sály tak úplně vychytané), takže jsme byly opravdu blízko jeviště – téměř stačilo jen trochu víc natáhnout ruku a mohla bych se bývala dotknout violoncella vpředu, o panu dirigentovi nemluvě (u toho jsem si chvílemi říkala, že udělá ještě jeden krůček dozadu a skončí mi na klíně :o). Trochu mě pak z toho věčného koukání nahoru bolelo za krkem (i když je pravda, že díky blízkosti muzikantů měl celý koncert takový mnohem intimnější nádech, skoro jako by hráli jen pro nás :o), ale rozhodně to stálo za to.
Přestože jsem žádnou ze skladeb neznala (to se mi mimochodem stává dost často :o), moc se mi líbily, byly takové slavnostní, až by se při nich chtělo člověku tančit ve večerní róbě a v pevné náruči distingovaného gentlemana ve fraku :o). Některé z ústředních melodií jsem si pak pobrukovala ještě po cestě domů, i když je pravda, že bych určité části skladeb trochu upravila – občas jsem totiž měla pocit, že je to taková až moc velká předváděčka a na někoho, jako jsem já, příliš náročné. Dost často se mi totiž stávalo, že v momentě, kdy se mi začínala ona melodie líbit, "zkazil" ji autor nějakým příliš uměleckým fidláním, které bych já osobně nahradila mnohem líbivějšími tóny :o)
Nicméně i tentokrát mě fascinoval onen krásně prostorový zvuk živého orchestru, když si předával slovo v jednotlivých linkách, a navíc pořád během koncertu žasnu a musím si neustále připomínat, že se hudba neline z nějakého přehrávače nebo jiného média, ale že ji produkují lidé přímo přede mnou v tak neuvěřitelné souhře a harmonii, s takovou přesností a výrazem, že zkrátka pořád mají mou neutuchající úctu a obdiv :o)
A tentokrát se mi líbil i houslový sólista Hagai Shaham. Ve skutečnosti to byl takový postarší, lehce prošedivělý pán (na propagačních plakátech vypadal minimálně o pět až deset let mladší :o), který byl ale hrozný sympaťák. Měl takový strašně milý výraz kolem úst, jako by se pořád tak trochu usmíval, a stejně usměvavé měl i oči, přičemž hudba ho evidentně bavila stejně tolik jako našeho oblíbence pana Talicha. Na housle hrál s neuvěřitelnou vášní a jakoby silou, hrozně to prožíval a už po první části z něho lil pot :o). Kromě toho jsem měla pocit, že je jedním z mála sólistů, který nemá potřebu jakkoli se zviditelňovat na úkor orchestru, naopak bych řekla, že byl jeho součástí a vzájemně se krásně doplňovali, přesně jak by to mělo být, díky čemuž mi byl ještě o fous sympatičtější. 
Během koncertu hrál i takové ty "dvojhlasy", kdy stihne hrát naráz hluboké tóny i ty vysoké, což mi přišlo neuvěřitelné, měl vražedně rychlý prstoklad a přitom hrál všechno zpaměti, protože před sebou celou dobu neměl žádný notový part. No zkrátka sólista světové třídy (myslím, že odněkud z Izraele).
Jinak bylo moc hezké, jak se sólista v průběhu své hry neustále přibližoval k panu dirigentovi, až na konci stáli už jen kousek od sebe (skoro jako by mu hrál do ouška :o), nebo jak si pak pan dirigent tvrdošíjně upravoval (rozuměj: šoupal) svůj dirigentský stupínek (tvořený dvojicí švédských beden) včetně pultíku s notami, dokud nebyl úplně spokojený, což vyloudilo úsměv na tváři nejen nám, ale i členům orchestru :o). Roztomilé taky bylo, jak pan dirigent nakukoval na dárek, který pan sólista po svém vystoupení dostal – byly to čokoládové housle, které pak na konci dostal spolu s kytičkou i pan dirigent :o). A nechyběl ani jeden z těch jeho krásně bezprostředních a milých úvodních proslovů :o). Zkrátka to bylo další hřejivé vystoupení, plné nadšení a entusiasmu, které z pana Talicha i Hagai Shahama tryskalo jako ryzí pramen přenášející se do publika :o). Bylo to neuvěřitelně osvěžující, povzbuzující a motivující a ještě druhý den jsem měla na tváři zasněný úsměv, jak jsem dumala o koncertě a jednotlivých interpretech :o)
Program:
Sergej Prokofjev – Předehra na hebrejské téma
Ernest Bloch – Baal Shem
Jenó Hubay – Dva kusy pro housle a orchestr
Felix Mendelssohn-Bartholdy – Symfonie č. 4 A dur "Italská"