Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Dorothy Dunnettová: Mezi trůny lvů
8. březen 2016 | 23.29 |
Mezi trůny lvů je dalším (v pořadí už šestým) pokračováním historické série Společnost Niccolò a přestože v češtině vyšlo opět jako dvě samostatné a poměrně tlusté knihy, stejně jsem se rozhodla o něm napsat jako o jediné knize, protože tak vyšla v originále a nejspíš jen košatost našeho krásného jazyka způsobuje, že při překladu vždycky takhle nabobtná :o)
Na konci předchozího dílu se hlavnímu hrdinovi Nicholasovi konečně podařilo poměrně složitou lstí získat svého malého synka, kterého před ním jeho žena Gelis tak dlouho ukrývala, nicméně kromě toho, že si hledá k dítěti cestu a snaží se, aby si na něj chlapec zvykl a začal ho mít také rád, jejich tichá manželská válka a vzájemné zraňování pokračuje dál. Za to, jak dlouho před ním jejich syna schovávala, jí Nicholas pěkně potrápí a mimo jiné si na ni nachystá i pár životu nebezpečných pastí na jistém zámku jménem Hesdin, aby zjistil, jestli jí vůbec na jejich synovi záleží, nebo jestli pro ni byl jen nástrojem, jak ublížit Nicholasovi. Jinak je ale začátek prvního dílu nezvykle rozvláčný a docela mi trvalo, než jsem se do něj pořádně začetla. Nicholas si tu totiž teprve chystá půdu pro své další činy, ve Skotsku organizuje pro mladého krále velkolepé vánoční představení s hudbou a efekty, které všem vyrazí dech, ale jinak se toho moc neděje a většinu kapitol tvoří jen unylý sled celkem obyčejných událostí, protkaných sem tam poměrně bolestivými slovními přestřelkami obou manželů. Někdy jsem si říkala, že si vzájemně už tolik ublížili, že vlastně nevím, jestli budou někdy schopní najít si k sobě zase cestu zpátky, ale to je zdá se otázka ještě minimálně na dvě další pokračování :o)
"Gelis už byla kousek od kol vozu, kde předtím Pasque někoho s takovou vervou kárala. Stará žena vyklouzla zpod plachty a celou tu scénu se zjevným potěšením sledovala. Dětské čelíčko, do něhož spadaly hnědé vlasy, se nezměnilo, nicméně rty za těch skoro pět měsíců získaly neústupnější výraz; také nos a brada se šibalsky pozměnily a nabyly trochu jiného tvaru.
Je tady, tady, tady, Jordan, její syn! Její malý Jordan není v žádném vojenském ležení, ani v žádné skrýši, je tady! Gelis lapala po dechu, srdce jako by se jí marně snažilo vyskočit z hrudi. Jordan, její syn, kterého naposledy viděla v Benátkách. Mezi nimi teď leželo dvacet týdnů života, kdy o něm nic nevěděla. Jordan, syn svého otce.
2pt">Vtom se šedé oči rozhlédly kolem a doširoka se otevřely, ústa se pootevřela a ve tvářičkách se objevily dolíčky černé jako malí ďáblové. "Maman!" vykřikl Jordan de Fleury pronikavým hláskem prosyceným nadšením. "Maman! R'garde!"
"Však já tě vidím," usmála se Gelis, zvedla nohu na schůdek a sevřela v náručí tělíčko, které do ní divoce narazilo. Bolest téměř nevnímala...
Pan de Fleury už nic neřekl a vydal se k vozu. Paní Clémence šla za ním. Dítě uvidělo napřed ji a vypadalo potěšeně, i když ne nijak ohromeně: 
když měl chlapec po boku Pasque, považoval za samozřejmé, že druhá část jeho domácnosti bude někde poblíž. Vtom spatřil svého otce a znovu vykřikl. Vzhledem k tomu, že u toho byla i jeho matka, působil ten výkřik poněkud teatrálně. Clémence si povzdychla. Pak pan de Fleury na svého syna promluvil a něco řekl i své ženě. Zůstal s nimi rozumně dlouhou dobu, pak se rozloučil a odešel. K paní Clémence už se nepřiblížil.
když měl chlapec po boku Pasque, považoval za samozřejmé, že druhá část jeho domácnosti bude někde poblíž. Vtom spatřil svého otce a znovu vykřikl. Vzhledem k tomu, že u toho byla i jeho matka, působil ten výkřik poněkud teatrálně. Clémence si povzdychla. Pak pan de Fleury na svého syna promluvil a něco řekl i své ženě. Zůstal s nimi rozumně dlouhou dobu, pak se rozloučil a odešel. K paní Clémence už se nepřiblížil.Nicméně tohle bylo nutné. Jak by mohl potvrdit každý, kdo jen trochu rozumí dětem. Ti tři mají společně odjet do Skotska. Musí si tedy alespoň na povrchu vybudovat nějaký vztah, jinak bude jejich situace ještě horší než předtím. A pan de Fleury se ostatně předtím docela snažil vybudovat pro svůj vztah se synem pevné základy.
"...Tak on nenávidí svoji ženu až takhle moc," prohlásila Pasque s pochopením ještě téže noci, když v Saint-Omeru sdílela jediné lůžko v pokoji se svou nadřízenou. Obě ženy si předtím úhledně složily svrchní šaty na truhlu. "Že ji něčemu takovému vůbec vystavil! Vždyť se mohla zabít! No dobře, tak toho chlapa, co tam zapomněl dát tu matraci, nechal zmrskat, ale co je to platné? A ona! Jakou mu teď může být manželkou, když ji přinutil opustit vlast a ještě ji k smrti vyděsil? To vám povídám, my dvě budeme mít spoustu práce, abychom to dítě vychovaly!"
Paní Clémence ležela bez hnutí a tvářila se, že spí. V mnoha ohledech měla stará Pasque pravdu. Dospělí členové rodiny, kterou měly do Skotska doprovázet, byli tvrdohlaví, zatrpklí a nevyzpytatelní, takže naděje, že dokážou zajistit sobě i dalším lidem, kteří s nimi budou sdílet domácnost, šťastný či normální život, byla mizivá.
Nicméně...
Nicméně proč pan de Fleury, když svou ženu vystavil takovéhle zkoušce, ohrozil také chůvu svého syna, na níž závisí chlapcova bezpečnost?
Paní Clémence de Coulanges neřekla Pasque, co podle ní bylo tou nejpodstatnější částí dnešní zkoušky. Neřekla jí, že viděla muže zbičovaného až do masa proto, že kvůli jeho nepozornosti mohla paní Clémence, nikoli jen pánova žena, přijít o život. A neprozradila Pasque ani to, že madam Gelis nakonec směla svého syna sevřít v náručí jen díky tomu, že tváří v tvář bolesti a možné smrti myslela především na něj. Proto tu teď je se svým dítětem.
Nenávist? Snad. Clémence málokdy zažila, aby se k sobě manželé chovali tak nelítostně jako tihle dva, když se ocitli v oné nerytířské jeskyni plné nástrah. Matka odmítla ustoupit, a tak hned vzápětí následovala ta takzvaná nehoda.
Jenže když dívka padala – a nejspíš si myslela, že ten pád bude smrtící – vykřikla jenom jedno jediné jméno a vykřikla ho v úzkosti, nikoli v hněvu. A ten muž, na kterého se obracela, přiskočil blíž rychleji než myšlenka: byl také první, kdo se k ní sklonil, kdo se dotkl jejího čela a vlasů; první, kdo ji zvedl a držel ji, než k nim dolů dorazili další muži, aby zraněnou vynesli ven. Potom následoval ten pustošivý výbuch hněvu." (Kniha první, str. 123-125)
Každopádně druhá kniha je na oplátku napínavá od začátku do konce. V úvodu čeká Nicholase a jeho přátele (a samozřejmě i nepřátele, jinak by to zdaleka nebyla taková zábava) mrazivé dobrodružství na drsném Islandu, kde se kromě obchodních bojů (hraničících dost často s pirátstvím :o) připletou do cesty i chrlící sopce. No, co vám budu povídat, bylo to neuvěřitelně napínavé (až jsem se chvílemi bála, jestli se jim všem podaří ve zdraví vyváznout) a často i vtipné, protože ani při tomhle dobrodružství nechyběla Nicholasova malá přítelkyně Katelijne Sersandersová.
Nicholas se tu navíc opět projeví jako dobrý člověk, který ať už kdy v životě spáchal cokoliv špatného či nemorálních, když dojde na lámání chleba (resp. když jde opravdu o život), udělá nakonec vždycky správnou věc – jako například když Martin z konkurenční společnosti Vatachino nechá na Islandu sourozence Katelijne a Anselma Sersanderse, které mu svěřil jejich strýc a kdysi dávno Nicholasův přítel Adorne, Nicholas je vyzvedne a naloží na svou loď, stejně jako se je vydá hledat, když se ztratí v divočině na lovu rarohů, protože si Anselm usmyslí, že by chtěl raději ulovit ledního medvěda. Navíc ho trápily i následky exploze sopky – že při ní shořela veškerá úroda, trávu pokryl popel, takže zvířata nebudou mít co žrát, a že zdejší svérázní lidé budou trpět hladem a chudobou ještě dlouho poté.
"Zdravý rozum může člověka převést přes poušť; víra a smysl pro humor mu pomůžou tu cestu přežít.
Glímur-Sveinn měl víry dostatek, a než odešli z kaple, hlasitě se před oltářem pomodlil...
"Je to část jedné staré básně," vysvětlil pan de Fleury Kathi, když se ho na to zeptala. "Všemohoucí Bože, jenž vládneš nad všemi řády bytí, nad anděly i smrtelníky, Ty, jenž se nemusíš podřizovat času ani místu, ale vládneš ničím nedotčenou svrchovanou mocí... prosím Tě, abys mi ve své velké milosti nadělil to, o co Tě s pokorou v duši žádám..."
"Mísu hovězího masa a pivo," skočil mu do řeči Pawel Benecke. "Když už jsi v tom prošení. Neměli bychom vyrazit?"
"Jen co vyřešíme tuhle sázku," věnoval mu pan de Fleury dlouhý pohled.
Ti tři si jako štít proti všemu, co je ještě čeká, zvolili horlivou lehkovážnost. Čtvrtý člen výpravy měl jako Islanďan svůj vlastní zdroj síly, což se mělo ukázat už v prvním vražedném úseku cesty, který je zavedl na jih od statku Selsund, jenž ležel zhruba v půli cesty a kde si mohli chvíli odpočinout. Každý z nich měl tři spoře naložené hubené koníky a musel je nutit ke spěchu přes lávu pokrytou sněhem, protože bažiny, čedičové skály a řeka Markarfljót, které se nacházejí za Selsundem, budou další postup velmi zpomalovat.
Tak to alespoň měli v plánu. Zbytek nebylo v jejich moci ovlivnit. Bylo klidně možné, že peklo v Hekle vybuchne a pošle za nimi po hoře, kterou mají v zádech, své plameny. Před sebou zase měli v hlubinách Katly obrovský kotel, který mohl kdykoli vybublat na povrchu a vypustit po větru koberec žhnoucího popele. Za Hlídarendi pak nebezpečí ještě vzroste a bude blíž.
Když se vydali na cestu, pan de Fleury prohlásil, že je vlastně štěstí, že každou chvíli zahřmí, protože rybáři si díky tomu uvědomí, že jim ze strany Katly hrozí nebezpečí. Dodal, že pokud navíc rybáři dokážou cítit i něco jiného než sami sebe navzájem, třeba si všimnou také nezvyklého zápachu síry. A pokud mají alespoň trochu zdravého rozumu, přesunou se všichni k západu – a Robin s nimi. Kathi tyhle řeči popudily, protože jí bylo jasné, že jim pan de Fleury sám nevěří. Začala se s ním hádat, ale Benecke je náhle přerušil.
"Promiňte, ale to hodláte tomuhle chlapovi říkat pan de Fleury celou cestu? Uvědomujete si, že kdyby náhodou sletěl do nějaké trhliny ve skále, budete vyslovovat jeho jméno po celou dobu, co bude padat, a ještě o chvíli déle?"
Ke své nelibosti si uvědomila, že se červená. Vzápětí už pan de Fleury prohlásil: "Podle mě to považuje za talisman proti zlým silám. Ale může mi říkat, jak chce."
"V tom případě jí, proboha, řekněte, aby vás oslovovala stejně jako všichni ostatní."
"To by nebylo zrovna zdvořilé," namítl pan de Fleury. "Já nevím, proč mi neříká Nicholas." Přívětivě na ni pohlédl: "Chcete mi říkat Nicholas?"
Tvářil se vcelku trpělivě a nejspíš to i myslel vážně. Za těchto okolností dávalo méně formální oslovení bezesporu smysl. "No tak dobře," pokrčila Kathi rameny, "koneckonců je to kratší." Hned nato znovu vyrazili. Když se jí chvílemi podařilo popadnout dech, zkoušela si na to jméno zvyknout. Současně v duchu zvažovala, jak přesně se tím změnila její situace." (Kniha druhá, str. 88-89)
"Stála tam venku bez hnutí a ani nevnímala zimu, když tu navzdory všemu tomu nádhernému, nadpozemskému bubnování zaslechla zacinkání postroje, které ji přimělo se otočit.
Po sněhu na svazích pod ní běžely temné siluety islandských koní. Bylo jich dvanáct, ne dvacet; jezdci práskali biči a drželi pochodně, jež zářily nevinným světlem, Baldrovým světlem.
Jeden z jezdců předjel všechny ostatní. Jeden jezdec, který věděl, kudy se mají dát, se hnal přes sníh, a když ji uviděl, prudce zastavil koně.
Rozum jí napovídal, že to musí být Robin. Vzápětí však zjistila, že Robin tu sice je také, ale že jede až daleko vzadu. Tvář mu ozařovaly plameny pochodní. Ale ten, kdo stál ve sněhu kousíček od ní, byl její přítel.
To už se k němu rozběhla a překvapila tím sama sebe a nejspíš i jeho; poháněla ji vlna upřímné vřelosti, jež ji přiměla vrhnout se mu kolem krku a pevně se ho držet s tváří zabořenou hluboko do pláště z ovčí kůže pokrytého skvrnami od krve. Tiskla se k němu a on ji na oplátku sevřel v objetí. Její hlava mu dosahovala sotva k bradě. V tom objetí se příjemně propojili a ona cítila, že se poprvé doopravdy uvolnil jako skutečný laskavý a láskyplný přítel.
Nebylo třeba cokoli vyjadřovat slovy. Všechno jí řeklo jeho objetí: jeho spolehlivé a všemu odolávající objetí, jeho ruce, jež jí přinášely pocit bezpečí. Rozhostil se v ní klid, a když konečně nabrala dech, neplýtvala jím na to, aby ho zahrnula slovy. Jenom vyslovila jeho jméno – jméno, které pro ni ještě nedávno bylo tak těžce zapamatovatelné.
"Ach, Banko," vypravila ze sebe.
Byl tak blízko, že cítila, jak ho sevřela křeč, z níž se vyklubal záchvat škytavého smíchu. Jeho objetí povolilo. Trochu ji od sebe odstrčil a položil jí dlaně na ramena. Přikryla je rukama a pevně je stiskla.
Někde na severu se z oblohy ozvalo praskavé zahřmění a tváře jim ozářil záblesk ohně. Nicholas ji něžně pustil a řekl: "Musíme si pospíšit." (Kniha druhá, str. 111-112)
Po návratu z Islandu Nicholas zjistí, že mu o jeho manželku usiluje mladý skotský král Jakub (hojně podporován Simonem de St. Pol), což vyřeší úžasně vtipným způsobem – rozšíří pomluvu, že jeho otec, Simon de St. Pol, má jakousi nakažlivou nemoc, která ničí plodnost, přičemž Gelisina nevěra se Simonem je ve Skotsku i jinde veřejným tajemstvím a král potřebuje dědice, takže by to pro něj byla katastrofa – elegantní řešení, co říkáte? Žádné odporování tvrdohlavému vladaři (které by stejně nebylo nic platné a spíš by Stuartovsky vznětlivého Jakuba přimělo chtít Gelis mnohem víc), jen dobře míněná rada, která navíc jako bonus pošramotí Simonovo postavení na skotském dvoře. Jen doteď nevím, jestli byla Gelis za Nicholasův zásah ráda nebo ne, ale myslím si, že ano.
Nicméně činy, kterými se Gelis následně snaží vzdorovat svému manželovi, málem zapříčiní to, že Henry de St. Pol (mimochodem Nicholasův tajný nemanželský syn, kterého jeho úhlavní nepřítel nevědomky vychovává jako svého dědice) málem zabije jejich malého synka Jordana (tehdy asi tříletého). Naštěstí ho Nicholas zachrání a Henryho vezme s sebou do válečného tažení (v té době se zrovna chystá válka mezi Francií a vévodou burgundským). Bohužel Henry de St. Pol je takový malý ďábel, takže Nicholasovi škodí i ve vojenském ležení a dokonce zaviní smrt několika mužů. Nicholas má tak už podruhé v krátké době co dělat, aby se ovládl a chlapce jednoduše nezabil.
"Jodi navzdory vší své panické hrůze zaslechl otcův hlas, ten známý hlas, kterému důvěřoval a který teď vykřikl jeho jméno. Nevšímal si míče, který se k němu ševelivě blížil, pokusil se rychle otočit, ale nepodařilo se mu to. Jak byl celý mokrý, vyděšený a uplakaný, ztratil rovnováhu a upadl – přesně v okamžiku, kdy ten kulatý kus zimostrázového dřeva doletěl až k němu. Lesklý míček mu díky tomu jen přeletěl nad hlavou a o kus dál zapadl do trávy.
Křik za jeho zády ustal. Hůl monseigneura de Fleury zpomalila pohyb a mávla vzduchem těsně nad zemí, aniž by udeřila do míčku. Kůň se dál řítil kupředu. Jezdec hůl odhodil a ona se zasyčením a zakvílením dopadla do trávy tak prudce, až se zaryla do země a rozlétla se na kusy. V tu chvíli už byl jezdec u Henryho de St. Pol, který zůstal stát bez hnutí na místě a s pohrdavým výrazem ve tváři čekal na ránu, která, když vzápětí skutečně přišla, byla tak silná, že ho srazila na zem.
Nikdo se ani nepohnul. Chlapec zůstal nehnutě ležet. Nicholas de Fleury si ho už nevšímal a klesl na kolena vedle dítěte naříkajícího v trávě.
Jako první vyrazil se staženým hrdlem kupředu Robin. Vedle něj mlčky seskočila z koně Catherine. Její nevlastní otec Nicholas se však na ně ani nepodíval. Jediný zvuk, který bylo slyšet, byl jeho hlas pronášející dlouhý a uklidňující monolog. Ramenem chránil dítě před pohledy ostatních, nechal ho, aby se vysmrkalo, a setřel mu bláto z tvářiček. Malý Jodi nepřestával vzlykat a prsty jeho otce ho konejšivě hladily. Když se Nicholas de Fleury konečně obrátil k Robinovi a Catherine, oslovil je tímtéž klidným konverzačním tónem.
"Berecroftsi, vezmeš teď Jordana zpátky do zámku, vyzvedneš tam tu couru, která tohle všechno pomohla spískat, a odvezeš ty dva okamžitě zpátky do Antverp. Van Borselen ti poskytne ozbrojený doprovod a vůz. 
V Antverpách počkáš, dokud tam za vámi nedorazí paní Clémence. Nevyjdeš ven z domu a za žádných okolností nevezmeš nikam ven dítě. Zůstaneš tam, dokud ti nepošlu další rozkazy. Jsi schopný si tohle všechno zapamatovat?"
V Antverpách počkáš, dokud tam za vámi nedorazí paní Clémence. Nevyjdeš ven z domu a za žádných okolností nevezmeš nikam ven dítě. Zůstaneš tam, dokud ti nepošlu další rozkazy. Jsi schopný si tohle všechno zapamatovat?"Dítě se na něj ustrašeně věšelo a dožadovalo se jeho pozornosti. Nicholas ho prsty něžně hladil po hlavičce, aby ho ukonejšil. Catherine de Charetty se ozvala: "Dej mi Jordana a nech mě, ať ho do Antverp doprovodím. Paul pojede s námi."
Její nevlastní otec se na ni podíval, jako by ji viděl poprvé. "Vlastně proč ne?" pokrčil po chvilce rameny. Vstal i s dítětem v náručí. "Podívej," řekl mu, "Catherine má moc dobré mandličky. A Robin tě nechá jet na svém koníčkovi."
"A maman?" chtělo vědět dítě. Srdce mu bušilo jako malému ptáčkovi.
"Maman je v Bruggách," vysvětlil mu jeho otec. "Co nevidět se s ní uvidíš. A já taky."
Robin a dívka s dítětem odešli. Wolfaert van Borselen sesedl z koně a vystřídal je. "Co k tomu můžu říct?" poznamenal chraptivě.
"Támhle máte svého žáka," odsekl Nicholas. "Ten mluví za vás."
Henry se vydrápal na nohy. Kdyby byl Nicholas do té rány vložil všechen svůj um a sílu, zlomil by chlapci vaz. Na poslední chvíli však úder ztlumil. I takhle se Henry sotva držel na nohou. Celou jednu stranu obličeje měl rudou a zorničky měl tak rozšířené, až se zdálo, že má oči černé, nikoli modré.
"Je to neřád," prohlásil Wolfaert. "Nikdy jsem ho k sobě neměl brát."
"Je to syn vaší sestřenice. Očekává se od vás, že budete ve svém domě vychovávat budoucí význačné osobnosti. Tentokrát vám poslali divocha a vy jste neudělal nic, abyste ho udržel v patřičných mezích."
"Předtím s ním nebyly problémy," namítl Wolfaert.
"Snažíte se ho omlouvat?"
"Ne. Ale na vině nejsem jenom já. Vy a ten váš spor s jeho otcem..."
"A taky chování vaší druhé sestřenice, která se s jeho otcem vyspala?"
"To jste řekl vy, ne já," podotkl Wolfaert.
"Jenom jsem vám to chtěl připomenout. Věděl jste o tom. Takže za těchto okolností by každému hlupákovi – tedy až na vás – došlo, že jsou na obzoru nějaké potíže."
"No dovolte," zrudl Wolfaert.
"Ne, nedovolím. Ten kluk se bojí, že si malý Jordan může dělat nároky na jeho otce. Chce se ho zbavit, zabít ho. Nemám pravdu?"
Obrátil se k chlapci, který mu zpod zamračeného čela pohled oplatil. "Samozřejmě," ujistil ho Henry. "Štěně od nějaké čubky. Nic než chamraď. Vy i on."
Wolfaert zvedl ruku, ale pak ji nechal zase klesnout.
"Jaká škoda," prohlásil Nicholas, "že jsem na ruce, kterou jsem ho uhodil, neměl prsten. Můj pane? Budeme potřebovat nějaký dopravní prostředek."
"Cokoli budete chtít. Cokoli. Jídlo, vůz, ozbrojený doprovod. A tohohle malého darebáka čeká na zámku vězeňská cela."
"Jsem van Borselen," připomněl mu chlapec. Tváře mu jen hořely.
"Jsi St. Pol, nic víc," odsekl pán z Veere. "Zříkám se tě. Pros tady lorda z Beltreesu, aby tě ušetřil."
"Jakého lorda? Tohohle paroháče?" ušklíbl se Henry.
"Tys něco říkal?" zvedl Nicholas obočí. "Radši buď zticha."
"Jak mě k tomu chcete donutit?" odsekl chlapec.
"Dám ti roubík. Mohou ho vaši lidé odvést, můj pane?"
"Kam?" chtěl vědět Wolfaert.
"Do vězení," odpověděl Nicholas. "Ale ne na dlouho. Tak na hodinu. Musím ještě rozeslat pár vzkazů. Potom ho vezmu s sebou do Brugg." (Kniha druhá, str. 176-178)
Ke konci knihy se Nicholas vrací na chvíli i zpátky na Kypr za králem Jakubem Lusignanským, který je tou dobou už ženatý s Benátčankou Caterinou Cornaro. Nicholas je však záhy po svém příjezdu unesen a král Jakub otráven. Nicholasův lékař Tobie se sice pokusí krále zachránit, ale vzhledem k tomu, že ho k němu až po čtyřech dnech, kdy mohl jed nerušeně působit, není toho moc, co by mohl pro kyperského krále udělat :o(. Musím říct, že s ohledem na nedůstojnou smrt, kterou králi Jakubovi Lusignangskému připravila, jsem si opravila svůj názor na Caterinu Cornaro a jakékoli moje sympatie vůči její osobě silně ochladly. A nijak ji nepřidalo ani to, že ji Dorothy Dunnettová vylíčila, jen jako hloupoučkou loutku v rukou svých mnohem schopnějších příbuzných – své matky Violante z Naxosu, obchodníka Andrey Cornera a dalších zástupců Benátské republiky, kteří se pro získání Kypru neštítili ani něčeho tak hnusně nízkého :o(
Jinak se mi ale Mezi trůny lvů líbilo a ať už byl začátek rozvleklý, jak chtěl, po dočtení druhého dílu jsem se nemohla dočkat dalšího pokračování, i když jsem ho jako samozřejmě na potvoru nenašla v žádném edičním plánu (a to bohužel platí doteď :o(. Každopádně s časovým odstupem musím říct, že čím jsem starší, tím mám menší trpělivost na mnohadílné série (ještě když se pak tloušťka jednoho dílu pohybuje okolo 800 stran) a spíš dávám přednost uzavřeným příběhům. Ale to platí tak nějak obecně a Dorothy Dunnettová je řekla bych zatím pořád výjimka :o)