Naše zdejší Hudební slavnosti Emy Destinové byly další akcí, které jsem se vždycky chtěla jednou v budoucnu zúčastnit, a skvělá příležitost se mi naskytla v roce 2014, kdy byl na programu zajímavě vypadající koncert "Octopus Pragensis – hudba renesance" skvěle naplánovaný do působivého gotického Klášterního kostela Obětování Panny Marie.
Ve středu 10. září 2014 od půl osmé večer jsme si tak mohli (za vstupné 120 Kč/osobu) vychutnat opravdu moc krásný koncert v podání šestičlenného sboru (tři muži a tři ženy) jejich dirigenta a varhaníka (kterého jsme teda během koncertu neviděli, jen slyšeli, ale na konci se nám přišel ukázat :o), přičemž to bylo vůbec poprvé, co jsem slyšela zdejší varhany. Koncert byl opravdu úchvatný – patřičně mnohohlasé skladby 
plné všelijakých melodických trylků a kudrlinek se v kostelní lodi nádherně rozléhaly a dávaly naplno vyniknout zdejší skvělé akustice. Navíc atmosféra celého místa spolu s touhle krásnou renesanční hudbou byla téměř magická :o). Skladby byly převážně v latině, ale našla se i jedna v němčině a několik v italštině a zpěv občas střídala jen čistá hra na varhany. Pan dirigent byl moc sympatický a nepředváděl žádné přehnané či jinak legrační kreace jako jeho kolega ze souboru Dyškanti, který jsme si byli poslechnout na jaře v rámci Noci kostelů 2014 a který chvílemi působil, že trénuje na lyžařský zájezd :o(. Zpěváci měli řekla bych téměř operní průpravu (nebo alespoň tóny tvořili podobně jako operní pěvci), takže přestože zpívali bez mikrofonu, bylo je krásně slyšet.
Jinak se jim přihodilo roztomilé faux pas, kdy varhaník přišel k souboru dolů, ale přitom byli domluvení ještě na závěrečné skladbě – pan dirigent se nám omlouval, že to se jim ještě nikdy nestalo, a varhaník nás zkoušel přemluvit, jestli opravdu ještě tu jednu skladbu chceme, což jsme řekli, že ano, takže musel zase šupajdit zpátky nahoru k varhanám :o). Díky tomu zmatku si ale aspoň pamatuju autora a název poslední skladby – byla to italská píseň o nešťastné lásce s názvem Sestina od Claudia Monteverdiho ze 17. století (Monteverdi žil podle internetu v letech 1564 až 1643) a byla opravdu krásná. Po ní od nás čekal soubor Octopus Pragensis zasloužený dlouhatánský potlesk (vraceli se myslím alespoň třikrát na děkovačku :o) a my jsme se celí rozněžnělí a lehce zadumaní (nemohla jsem si pomoct, abych si při takové hudbě nevzpomněla na knižního hrdinu Nicholase autorky Dorothy Dunnettové) vraceli domů.
Závěrem jen pro úplnost doplním – zapomněla jsem si vzít na koncert foťák, takže obrázky, které tu vidíte, jsem musela stáhnout z internetu. Od jarní Noci kostelů jsem zase dočista zapomněla, jak jsou zdejší kostelní lavice nepohodlné – mají takový ten výstupek na opěradle, takže vás celou dobu tlačí poměrně razantně do zad a vy se tam musíte všelijak kroutit a natáčet, abyste to aspoň trochu zmírnili, a nevylepší to ani vínově červené podsedáky, neb lavice jsou nejspíš původně určené ke klečení :o(. A zhruba od devíti večer nás, kdykoli zpěváci ztichli, trochu rušilo jakési dunění – po koncertě jsem zjistila, že jde o hluk z diskotéky na nedalekém Sokolském ostrově, což mi přišlo poměrně líto, že kostel ze 13. století musí "poslouchat" něco takového :o(
Ale jinak musím říct, že se mi koncert hrozně moc líbil, a pokud někdy v budoucnu narazím na další vystoupení souboru Octopus Pragensis, určitě na něj vyrazím :o)
