Jak už jsem se tu zmiňovala, v roce 2013 jsme byli v Českém Krumlově celkem často. Kupříkladu na úterý 13. srpna jsme měli koupené lístky na divadelní představení na zdejší Otáčivé hlediště, ale protože nejsme žádní troškaři, vyrazili jsme malinko dřív a stihli k tomu ještě i druhý prohlídkový okruh na zámku :o) Sice v posledním čase před zavíračkou (a to ještě dost na poslední chvíli, protože jsme se chvíli zasekli u medvědů :o), ale co už, aspoň nás tam bylo jenom pět a člověk si mohl v klidu všechno pěkně zblízka prohlédnout, aniž by se musel mačkat někde v davu :o)
Druhá prohlídková trasa krumlovského zámku začíná ve Schwarzenberské portrétní galerii v horním patře (vyšlapali jsme schody do druhého poschodí a trochu si u toho zafuněli :o). Visí tu opravdu veliké obrazy (řekla bych možná že i v životní velikosti) jednotlivých členů rodu od zakladatele Erkingera ze Seinsheimu z 15. století až po Jana Adolfa I. (1615-1683), zakladatele rodového panství v Českých zemích, Adama Františka (1680-1732), prvního krumlovského vévody z rodu Schwarzenbergů, či Karla I. Filipa (1771-1820), významného polního maršála, který se účastnil bojů proti Napoleonovi a byl zakladatelem vedlejší rodové větve, tzv. orlické sekundogenitury, když si se svým starším bratrem Josefem II. Janem v roce 1802 rozdělili rodové dědictví.
Potom následovalo několik hostinských pokojů vybavených ve stylu klasicismu, empíru a biedermeieru, včetně krásně prosvětleného rohového pokoje, který připomíná éru knížete Josefa II. a tragicky zesnulé kněžny Paulíny na pařížském plese, když se z hořícího pavilonu snažila zachránit své dcery. V pokoji je nejen její portrét, ale také kopie šatů, které měla její dvanáctiletá dcera při zmíněné události na sobě.
Další místností byl pokoj pro služebnou v prostoru, kde se ke středověké části hradu napojovala dostavba zámku z 18. století (proto měl pokoj ještě stropní klenbu). V pokoji byl kromě hygienického vybavení i zvonek propojený do vedlejší místnosti. Jinak co se té hygieny týče, je krumlovský zámek poněkud zastaralý – není tu tekoucí voda ani žádná koupelna, na zámku také není zavedeno ústřední topení a elektřina byla zavedena až po převedení zámku do vlastnictví státu kvůli prohlídkovým trasám. Ale prý se není moc čemu divit, protože v období baroka (tzn. v době posledního rozmachu krumlovského zámku, potom se Schwarzenbergové rozhodli raději přesídlit na zmodernizovanou Hlubokou) byla osobní hygiena úplně jinde než dnes a koupání se považovalo dokonce za zdraví škodlivé (panstvo místo toho používalo silné parfémy a pudr), přičemž třeba takový francouzský král Ludvík XIV. se údajně za celý svůj život koupal pouze sedmkrát, což vychází zhruba na jednu koupel za devět let, strašná představa :o(
Každopádně prohlídka poté pokračovala například zrekonstruovanou Ložnicí knížete Josefa (manžela tragicky zesnulé kněžny Paulíny, který se po její smrti už znovu neoženil) podle fotografie knížecí ložnice ve Schwarzenberském paláci ve Vídni, Pokojem se znakovými tapisériemi (schwarzenberská sbírka tapisérií prý čítá na 87 kusů a je tak největší sbírkou u nás a šestou největší na světě), nebo tzv. Maršálovým pokojem, pojmenovaným podle polního maršála knížete Karla I. Filipa ze Schwarzenbergu, zakladatele druhé rodové větve se sídlem na Orlíku, které mi přišly trochu o ničem, protože jde o uměle vybavené pokoje bez ohledu na jejich skutečnou historii (nejspíš aby druhá prohlídková trasa nebyla moc krátká a nábytek nemusel ležet ve skladu :o(
Moc krásný byl naopak Přijímací salón (který je zároveň první místností z tzv. Schwarzenberského apartmá, tvořeného řadou na sebe navazujících místností zařízených podle inventářů dochovaných z roku 1879) s nábytkem v rokokovém stylu s vyšitými aliančními znaky Jana Adolfa II. a Eleonory z Lichtenštejna (přestavovatelů zámku Hluboká) a dřevěnými etažéry, na kterých se vystavovaly porcelánové figurky a nádobí. Nebo Salon s portrétem kněžny Eleonory ve věku 22 let, tentokrát se zlacenými etažéry.
Za zmínku pak ještě stojí Malá jídelna, která je poslední místností využívanou oběma manželi a mně se moc líbila svým vybavením.
Potom už totiž následují soukromé pokoje kněžny Eleonory, jako je krásně reprezentativní Přijímací salón kněžny Eleonory s křišťálovým lustrem vyrobeným v Čechách a vlámskými tapisériemi s motivy zvířat a lesní krajiny či její Pracovna opět se stěnami bohatě obloženými tapisériemi z Holandska utkanými v letech 1620-1630, které patří podle všeho k nejcennějším exemplářům schwarzenberské sbírky a zachycují báji o hrdinovi z trojské války Aeneovi, pozdějším zakladateli římského národa. Poslední "tapisériovou" místností pak byla Ložnice kněžny Eleonory vyzdobená pro změnu bruselskými tapisériemi. Na fotkách to možná tak nevypadá, ale ve skutečnosti na mě ty místnosti s tapisériemi na zdech kam až oko dohlédlo, působily celkem ponuře a stísněně, jako by ty pokoje byly neprodyšně uzavřené před okolním světem :o(
Další místností pak byla Barokní obrazárna, ve které se příslušníci schwarzenberského rodu tak trochu chlubili návštěvám se svými uměleckými sbírkami. Tady konkrétně například obrazem Klanění tří králů od Paola Veroneseho nebo kopií Svaté Rodiny od Petera Paula Rubense.
No a zlatým hřebem prohlídky (tedy alespoň pro mě) byl Plášťový most z počátku 18. století, který ve své horní části propojuje interiéry ve druhém patře zámku se zámeckou zahradou a spodní chodba spojuje první zámecké patro s budovou Barokního divadla. My jsme se v rámci prohlídky prošli pouze tím horním patrem Plášťového mostu, ale i tak to byl nevšední zážitek, protože tahle část krumlovského zámku nebyla dlouhou dobu veřejnosti vůbec přístupná. Navíc jsme z chodby odcházeli po původním točitém schodišti, ústícím na V. nádvoří :o)
Fotky interiéru zámku pochází z jeho webových stránek, výhledy z Plášťové chodby už jsou mé vlastní dílo :o)
Potom jsme zamířili rovnou do zámeckých zahrad, přešli jsme přes precizně upravenou barokní část, kolem otáčivého hlediště až dozadu do anglického parku k jezírku s lekníny, kde jsme notnou chvíli uvízli při pozorování místního vodního ptactva – měli i mladé, takže bylo nad čím se rozplývat – až dokud nás před sedmou hodinou večerní nevyhodil pan správec :o)
Načež jsme se šli trochu cournout po městě, dali si kávu a horkou čokoládu, křivolakými uličkami jsme zabloudili až dolů k řece a kochali se neznámými výhledy na město, až jsme zjistili, že nám ten čas utekl nějak moc rychle a kvapem se blíží devátá hodina, takže sebou musíme vážně hodit, pokud chceme stihnout začátek představení. Za neuvěřitelných deset minut jsme vysprintovali od zámecké Červené brány až k zahradám s Otáčivým hledištěm a měli to opravdu jen tak tak (upřímně by mě docela naštvalo, kdyby nám lístky za 600 Kč/osobu měli propadnout :o(
Na programu byla divadelní komedie Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em), kterou nám doporučila kamarádka (tohle byla moje vůbec první návštěva krumlovského Otáčivého hlediště v životě a vzhledem k tomu, že divadlo moc nemusím, opravdu bych nevěděla, co vybrat), a musím říct, že jsem odcházela spokojená. Představení bylo moc pěkné (Oldřich Vízner v hlavní roli, resp. dvojroli, byl naprosto úžasný :o), vtipné (dialogy i situace, u kterých jsem se opravdu od srdce zasmála) a nezapomenutelné díky tomu, že se odehrávalo v přírodě, vystupovali v něm jezdci na opravdových živých koních a pro scénu využívali všechno kolem, zámečkem Belveder počínaje a okolním parkem konče :o). To je něco neopakovatelného a já byla moc ráda, že jsem se nechala přemluvit a na Otáčivé hlediště vyrazila :o). Jinak představení trvalo kolem dvou hodin a postupujícím večerem nám začínala být celkem zima – na radu zkušenějších jsem s sebou měla deku, zimní bundu a spacák a využila jsem úplně všechno, přičemž před úplným koncem představení už jsem se začínala třást jako ratlík. Jo a na cestu domů jsme samo sebou museli mít zajištěný odvoz, neb poslední autobus z Českého Krumlova k nám odjíždí někdy před jedenáctou večer :o)
A fotky z představení jsou z webu Otáčivého hlediště :o)