Ne všechny pohádky jsou stejné. Některé se odehrávají v New Orleansu, do rytmu jim vyhrává nefalšovaný jižanský jazz a o všechna kouzla se stará woodoo.
Pohádku o princi zakletém v žabáka zná každý, dokonce i hlavní hrdinka Tiara, takže když ji jednoho večera na terase požádá o polibek žabák s cizím přízvukem, po menším zdráhání (přece jen má na zádech sliz, tedy vlastně hlen :o) ho políbí. Ovšem má to háček, a vlastně ne jeden. Tiara není princezna, a tak se bůhvíproč po "žabím" polibku sama promění v zeleného obojživelníka. Naveen je zchudlý princ, který se přijel do New Orleans oženit s dcerou místního boháče, takže svoje sliby, že Tiaře koupí vysněnou vlastní restauraci, kterými ji přiměl k polibku, by stejně nemohl dodržet. Nakonec tedy nezbývá téhle povahově nesourodé žabí dvojici nic jiného, než se pokusit v louisianských bažinách vyhledat někoho, kdo by zrušil kletbu a udělal z nich opět lidské bytosti. Na své cestě potkají neodolatelně sympatického aligátora Louise, který víc než obstojně hraje na trubku a touží po kariéře muzikanta, a dobráckého kolozubého světlušáka Raye, platonicky zamilovaného do Večernice, který je zavede ke staré woodoo čarodějnici i přesto, že by se mohl snadno stát obětí jejich smrtícího vystřelovacího jazyka...
Jak tahle okouzlující pohádka dopadne, vám neprozradím, ale podělím se s vámi alespoň o pár životních mouder, která v ní vzhledem k tomu, že jde o dílko studia Disney, nesměla chybět: 1.) při plnění svých snů nespoléhejte na čáry a kouzla, ale na vlastní tvrdou práci a 2.) to, co chceme, není vždycky to, co potřebujeme. Mě osobně se tenhle pokus studia Disney o návrat ke klasickým kresleným filmům ve stylu Sněhurky a Krásky se zvířetem, prodchnutý chytlavou hudbou moc líbil. Otázkou ale je, jestli to bude něco říkat dnešním dětem, pro které je film určen především.