Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
K. Garciová & M. Stohlová: Nádherné bytosti
3. duben 2016 | 12.40 |
Tuhle knihu s podtitulem Kronika prokletých zaklínačů 1 jsem opět četla v autobuse cestou na překladatelský kurz do Prahy a zpátky (tedy na podzim 2014) a zaujala mě především svojí zápletkou – hlavní hrdina Ethan je normální středoškolák, který se ale trochu nezvykle zamiluje do dívky, o níž se mu pořád dokola zdá a která se pak jednoho dne objeví v jejich zapadlém jižanském městečku, kde se už po generace zdánlivě nic neděje. Jenže jeho vyvolená Lena není jen tak obyčejná dívka (a teď nemluvím o tom, že je na rozdíl od blonďatých, opálených a totálně pitomých roztleskávaček tmavovláska s bledou pletí a evidentním fištrónem), je totiž z rodiny tzv. zaklínačů (neboli čarodějů), a aby toho nebylo málo, je zrovna její rodina prokletá a ona se bude muset v den svých šestnáctých narozenin podrobit rituálu, který rozhodne, jestli se přikloní na stranu dobra nebo propadne Temnotě.
S konečnou platností mě pak přesvědčila ukázka z knihy (prvních pár stránek) na buxu, z které nádherně dýchala taková ta nefalšovaná atmosféra prosluněného starého amerického Jihu, včetně rozlehlých rodinných sídel a svérázné černošské služky provozující woodoo (i když vlastně ona jediná utváří v Ethanově životě alespoň trochu zdání domova :o). Na každém rohu narazíte na někoho, kdo pořád ukřivděně vzpomíná na občanskou válku Severu proti Jihu (a pořádá kostýmované rekonstrukce bitev), společnost je pevně rozkastovaná (už od školky, vlastně od vašeho narození všichni vědí, co jste zač a čeho můžete nebo nemůžete v životě dosáhnout) a každý každého zná až do desátého kolene. Upřímně řečeno jsem se vůbec Ethanovi nedivila, že se z Gatlinu chystá při nejbližší příležitosti vypadnout, mě by totiž tahle úzkoprsá společnost taky neskutečně deptala :o(
"Smažený kuře, bramborová kaše a omáčka, fazolky a sušenky: všechno to leželo na sporáku, studený a rozzlobený, přesně jak to tam Amma nechala. Většinou mi jídlo ohřívala, abych ho měl teplý, až dorazím z tréninku, ale dneska ne. Lítám v maléru. Amma seděla za stolem, strkala si do pusy skořicový bonbóny a luštila křížovku v New York Times. Táta si potají předplatil jejich nedělní vydání, protože v místním plátku Hvězdy a pruhy bylo tolik chyb a křížovky v Reader's Digestu se hodily sotva pro začátečníky. Nevím, jak takovej požadavek vůbec protlačil přes Carltona Eatona, kterej se postaral, aby se celý město dozvědělo, že nám Hvězdy a pruhy nejsou dost dobrý. Ale nebylo nic, co by táta pro Ammu neudělal.
2pt">Přistrčila ke mně talíř, aniž pohnula hlavou. Naházel jsem do sebe smažený kuře s kaší tak, jak na něm leželo, úplně vystydlý. Amma nejvíc nesnášela, když člověk něco nedojed. Snažil jsem se přitom držet dál od dosahu její tužky číslo 2, kterou používala jen na křížovky. Měla ji tak ořezanou, že její špička dokázala bodnout jako nůž. A dneska všechno nasvědčovalo tomu, že jí dobře poslouží.
Naslouchal jsem pravidelnýmu bubnování deště na střechu. Jinak bylo v kuchyni hrobový ticho. Ammina tužka vztekle zabušila do stolu.
"Pět písmen. Napomenutí nebo pokárání, po němž následuje trest." Střelila po mně pohledem. Strčil jsem si do pusy lžíci plnou kaše. Věděl jsem, co přijde. Pět políčků.
"D-Ů-T-K-A. Esli se nedokážeš dostat do školy včas, Ethane Wate, tak prostě budeš zavřenej tady v tom baráku, dokavaď se to nenaučíš."
Zajímalo by mě, kdo jí prásknul, že jsem přišel pozdě. Ale možná by byl kratší seznam těch, co k nám nevolali. Amma si ořezala tužku, která už byla ořezaná ažaž. Měla
na to mechanický ořezávátko, připevněný k okraji kuchyňský linky. Důsledně se na mě nedívala, což bylo horší, než kdyby mě zamračeně probodávala očima.
na to mechanický ořezávátko, připevněný k okraji kuchyňský linky. Důsledně se na mě nedívala, což bylo horší, než kdyby mě zamračeně probodávala očima.Přešel jsem za ní k lince, kde kroutila tužkou, sklonil se k ní a vzal ji kolem ramen. "No tak, Ammo. Už se nezlob. Ráno hrozně lilo. Přece bys nechtěla, abysme jezdili za deště rychle, co?"
Povytáhla obočí, ale bylo znát, že už se tolik nezlobí. "Vypadá to, že tejkonc bude pršet až do soudnýho dne. Nebo než si vostříháš vlasy, což vyjde nastejno. Takže bys měl radši vykoumat, jak se dostaneš do školy, než začne zvonit na hodinu."
"Provedu." Ještě jednou jsem ji objal a vrátil se ke studený kaši. "To bys nevěřila, co se dneska stalo. Máme ve třídě novou holku." Ani nevím, proč jsem to řek. Asi proto, že jsem na to musel ustavičně myslet.
"Ty myslíš, že o Leně Duchannesový nevím?" Málem jsem se udávil sušenkou. Lena Duchannesová. Jméno vyslovený klasickou jižanskou výslovností splývalo s bubnováním deště. Amma to vyslovila tak, jako by to dlouhý příjmení mělo ještě o slabiku víc: Du-kaj-ja-ne-so-vý.
"Tak se jmenuje? Lena?"
Amma ke mně přistrčila sklenici čokoládovýho mlíka. "Jó a né. Do toho ti nic nejni. Nepleť se do věcí, vo kterejch nic nevíš, Ethane Wate."
Amma často mluvila v hádankách a nikdy člověku nehodlala nic vysvětlovat dvakrát. V jejím domku u Brodivýho potoka jsem byl naposledy jako kluk, i když vím, že lidi z městečka za ní chodí. Amma umí věštit z karet nejlíp v okruhu sta kilometrů od Gatlinu, tak jako před ní její matka a babička a prababička. Šest generací vykladaček karet. V Gatlinu se sice usídlili samý bohabojný baptisti, metodisti a adventisti, ale ani tihle pámbíčkáři nedokázali odolat vábení karet a příležitosti změnit svůj osud. Protože věřili, že právě tohle nejmocnější vykladačky dovedou. A o Amminý moci se nedalo pochybovat.
Někdy jsem její podomácku vyrobený kouzla nacházel v zásuvce mezi ponožkama nebo zavěšený nad dveřma tátovy pracovny. Vyptával jsem se na ně jen jednou, ale táta si Ammu kvůli tomu v jednom kuse dobíral. A stejně si nic z tý rukodělný výroby nikdy nesundal. "Aby pak člověk nelitoval." Nejspíš to myslel tak, aby nelitoval, že si popudil Ammu – protože ta dokázala podobnou lítost vzbudit docela lehce.
"Slyšelas o ní ještě něco?"
"Starej se vo sebe. Jednou uděláš díru do nebe a celej vesmír tudy propadne na zem. A pak budeme všecky v pořádný bryndě."
Do kuchyně se přištrachal táta v pyžamu. Nalil si hrnek kafe a vzal si z linky krabici vloček. Viděl jsem, že má v uších pořád ještě nacpaný žlutý voskový špunty. Cereálie Pšeničná zrna naznačovaly, že tátovi začíná den. A špunty v uších upřesňovaly, že ještě nezačal úplně.
Naklonil jsem se k Ammě a zašeptal. "Cos slyšela?"
Vzala mi prázdnej talíř a odnesla ho do dřezu. Opláchla ho a vytáhla z hrnce kosti, který bejvaly vepřovým ramínkem – což bylo divný, protože jsme měli kuře. Položila je na talíř a odsekla: "To tě nemusí zajímat. Zato by mě moc zajímalo, proč do toho tak strkáš nos."
Pokrčil jsem ramenama. "Nestrkám. Jsem jen zvědavej."
"Víš, co se říká: kdo je zvědavej, bude brzo starej." Amma zapíchla vidličku do máslovýho koláče a přisunula ho ke mně. Pak po mně loupla pohledem s velkým P, a byla pryč.
Dokonce i táta si všimnul, jak se za Ammou rozhoupaly lítačky do kuchyně, a vytáhnul si špunt z ucha. "Tak jak bylo ve škole?"
"Dobrý."
"Cos proved?"
"Přišel jsem ráno pozdě."
Díval se na mě. Já se díval na něj.
"Tužka číslo dvě?"
Přikejvnul jsem.
"Ostrá?"
"Byla ostrá, už když jsem přišel, a ještě si ji přibrousila." Povzdychnul jsem si. Táta se málem usmál, což byla dost vzácnost. Ucítil jsem nával úlevy, možná i hrdosti, že jsem ho k tomu přiměl.
"Víš, kolikrát takhle seděla u tohohle stolu a brousila si na mě tužku, když jsem byl kluk?" zeptal se, ale nebyla to otázka. Stůl, všelijak poškrabanej, pocákanej od barev a lepidla a počmáranej psacíma potřebama všech generací Wateů přede mnou, byl jedním z nejstarších kousků nábytku v domě.
Usmál jsem se. Táta vyjedl misku a mávnul na mě lžící. Amma ho přece vychovala – což mi všichni v jednom kuse připomínali už od dětství, když mě náhodou napadlo jí odmlouvat.
"To bych ani nespočítal. Těch případů byly M-Y-R-I-Á-D-Y," vyslovil táta jejím stylem a odložil misku do dřezu. "Čili... mnohem víckrát než u tebe, Ethane Wate."
Pak popošel víc na světlo, jeho poloviční úsměv se změnil na čtvrtinovej, a pak byl pryč. Vypadal ještě hůř než obvykle. Strniště na tvářích měl temnější a pod kůží se mu rýsovaly kosti. Pleť měl nazelenalou od toho, jak vůbec nevycházel z domu. Vypadal trochu jako živá mrtvola, jenže tak působil už pár měsíců. Bylo těžký představit si, že je to stejnej člověk, co se mnou sedával hodiny na břehu jezera Moultrie, kde jsme jedli kuřecí sendviče a kde mě učil, jak se nahazuje udička. "Dozadu a dopředu. Představ si to jako ručičky na ciferníku: dvě hodiny a deset hodin." Těch posledních pět měsíců pro něj muselo bejt fakt těžkejch. Mámu moc miloval. Jenže to já taky." (str. 25-28)
Na Nádherných bytostech se mi líbilo, že na rozdíl od drtivé většiny ostatních teenagerských fantasy sérií, je hlavním hrdinou kluk a ne dívka a taky, že se obešly bez profláknutého klišé s milostným trojúhelníkem, kdy hlavní hrdinka několik set stránek neví, pro koho se rozhodnout, jestli pro svého nejlepšího kamaráda nebo tajemného cizince :o(. Tady Ethan v tom měl jasno hned od začátku a místo milostných dilemat řeší spíš rodinná prokletí a ostatní tragédie, což byla příjemná změna. Navíc má sympatický smysl pro humor prodchnutý špetkou sarkasmu, takže děj knihy poměrně dobře ubíhá. Dokonce je tam moc pěkně popsáno, jak se z něj postupně stává třídní vyděděnec, když se stýká s někým jako je Lena (kruté, leč rozhodně pravdivé a mě se líbilo, že autorky nelíčily jejich románek jen v růžových barvách a ponechaly mu taky trochu reálný rozměr včetně všech následků). Jediné, co mi hlavně ze začátku trochu vadilo, byl ten hovorový jazyk (resp. koncovky a tak) – já vím, že se tak lidi normálně baví a zvlášť teenageři nebudou hovořit jak knihy, ale prostě mě to při čtení docela znatelně rušilo.
"Nevím, jestli bys k nám měla chodit. Bude to hrozná nuda." Byl jsem nervózní. Amma měla očividně něco za lubem.
Lena se usmála a já se uklidnil. Na světě nebylo nic lepšího než se dívat, jak se tahle holka usmívá. Pokaždý mě to dostalo. "Podle mě to nezní nudně."
"Protožes u nás na Díkůvzdání nikdy nebyla."
"Nebyla jsem na něm u nikoho. Zaklínači ho neslaví. To je svátek Smrtelníků."
"To si děláš legraci? Vy nemáte krocana? Ani dýňový koláče?"
"Ne."
"A nejedlas dneska moc?"
"Ani ne."
"Tak to bude v pohodě."
Připravil jsem Lenu dopředu na Sestry – aby ji nepřekvapilo, až si začnou balit suchary do kapesníčků a zastrkávat je do kabelek. Taky na tetu Caroline, až se zase začne hádat s Marian, kde vznikla první americká knihovna (v Charlestonu) nebo jak se správně namíchá barevnej odstín "Charlestonská zeleň" (dva díly "yankeeský" černý a jeden díl "rebelský" žlutý). Teta Caroline byla kurátorka muzea v Savannah a věděla toho o architektuře a starožitnostech tolik jako mamka o zbraních a vojenskejch strategiích občanský války. Na tohle všechno jsem musel Lenu připravit – na Ammu, na moje bláznivý příbuzenstvo, na Marian a na kocoura Harlona Jamese, co nám bude zpestřovat hostinu svým zvracením.
Vynechal jsem jednu věc, na kterou jsem ji ale měl nejspíš taky upozornit. Totiž že pokud se na hostině objeví i táta, bude v pyžamu. Jenže tohle bylo něco, co bych jí nedokázal vysvětlit.
Amma brala Díkůvzdání fakt vážně, což znamenalo dvě věci. Že táta konečně vyjde z pracovny (i když po setmění to zase kdovíjaká výjimka nebyla) a nají se normálně s náma. Žádný cereálie s mlíkem. A na počest toho, že se můj otec vydá na pouť do našeho světa, vařila jako šílená podle starejch tradic. Krocan, šťouchaný brambory, fazolky na másle, kukuřičná kaše, 
sladký brambory, medová šunka, suchary, dýňovo-citrónovej koláč (po nočním výletu do bažin jsem tušil, že ten nebude pro nás, ale pro strejčka Abnera).
sladký brambory, medová šunka, suchary, dýňovo-citrónovej koláč (po nočním výletu do bažin jsem tušil, že ten nebude pro nás, ale pro strejčka Abnera).Vyšel jsem na chvíli na verandu a vzpomněl si, jak mi bylo, když jsem stál poprvý na verandě na Ravenwoodu. Teď byla řada na Leně...
Zašklebil jsem se na ni a otevřel dveře do domu. Uvnitř to vonělo tak, jak jsem si to pamatoval z dětství: šťouchanejma bramborama a tvrdou prací.
"Ethane Wate, to seš ty?" hulákala Amma z kuchyně.
"Já."
"Vedeš to děvče? Poďte k nám, ať si ji mužem prohlídnout."
Kuchyň byla rozpálená. Amma v zástěře a s vařečkou v ruce vládla u sporáku. Teta Prue se šourala kolem a strkala prsty do mís na kuchyňský lince. Teta Mercy a teta Grace hrály u stolu scrabble, ale ani jedna z nich zatím nesestavila slovo, který by dávalo smysl.
"No tak, nestůjte tam. Přiveď ji sem."
Každej sval v těle se mi napnul. Nedalo se nijak odhadnout, co z Ammy a z tý povedený trojky vypadne. A především jsem neměl ponětí, proč vůbec Amma chtěla, abych k nám Lenu pozval.
Moje Zaklínačka vešla do kuchyně. "Dobrý večer. Jsem ráda, že se konečně poznáváme."
Amma si ji prohlídla od hlavy k patě a utřela si ruce do zástěry. "Tak to kvůli tobě je Ethan pořád někde v trapu. No jo, pošťák měl pravdu. Hezká jako vobrázek." Napadlo mě, jestli právě o tomhle se
s Carltonem Eatonem bavili při noční jízdě k Brodivýmu potoku.
Lena zrudla. "Děkuju."
"Povídá se, žes ve škole způsobila poprask," ozvala se teta Grace a usmála se. "To je dobře. Stejně nevím, co vás tam děcka dneska učí."
Teta Mercy složila z kostiček slovo ZVRBĚT.
Teta Grace se naklonila nad hrací desku a zamračila se. "Mercy Lynne, ty zase podvádíš! Co je tohle za slovo? No tak, použij ho ve větě!"
"Zvrbí mě pusa, abych si už ukousla koláče."
"Jenže to máš špatně." Hurá. Aspoň jedna z nich si ještě pamatuje pravopis. Teta Grace se naklonila ke kostkám a vyměnila B za P. Takže nepamatuje.
Tys nepřeháněl.
Já tě varoval.
"To je Ethan?" ozvala se teta Caroline, která právě vešla do místnosti s rozpřaženou náručí. "Pojd sem a dej tetě pusu." Vždycky mě zaskočilo, jak moc se podobá mamce. Měla stejný dlouhý hnědý vlasy stažený v týle, stejný tmavohnedý oči. Ale mamka chodila doma ráda bosá a v džínách, kdežto teta Caroline byla spíš jižanská kráska – nosila střevíčky na podpatku a krátký svetříky. Myslím, že ji bavilo koukat se při představování, jak se lidi tváří, když zjišťovali, že není panička v domácnosti, ale kurátorka Městského muzea Savannah.
"Jak se tady na severu máte?" Pro tetu Caroline jsme byli vždycky "seveřani", protože Gatlin ležel na sever od jejího bydliště.
"Ujde to. Přivezlas mi pralinky?"
"Copak jsem někdy zapomněla?" Přitáhnul jsem Lenu za ruku k sobě. "Leno, tohle je moje teta Caroline. A tohle jsou moje pratety Prudence, Mercy a Grace."
"Moc mě těší, že vás všechny poznávám." Lena natáhla ruku, ale teta Caroline ji místo toho objala. Vtom práskly dveře na verandu.
"Veselé Díkůvzdání!" zahlaholila Marian. Nesla mísu s dušeným masem se zeleninou a na ní podnos s koláčem. "Uteklo mi něco?"
"Veverky." Teta Prue se přišourala k Marian a zavěsila se do ní. "Co víš o veverkách?"
"Poslechněte, plavte pryč z kuchyně," obořila se na srocení Amma. "Potřebuju na svý kouzla kapánek víc placu. A Mercy Stathamová, já tě dobře vidím, jak mi kradeš bonbóny." Teta Mercy okamžitě přestala chroupat. Lena se na mě podívala a snažila se zadržet smích.
Měla jsem poprosit Kuchyň.
Dej na mě, Amma žádnou pomoc nepotřebuje. Jídlo dovede vykouzlit sama.
Sborem jsme se přesunuli do obýváku. Teta Caroline s tetou Prue zapředly hovor o tom, jak pěstovat pomeranče v květináčích na verandě. Teta Grace a teta Mercy se ještě nepřestaly hádat o to, jak se správně píše "svrbět". Marian se v té debatě snažila zakročit. Byl to normální blázinec, ale já viděl, že se Lena proplítá mezi Sestrama a tváří se spokojeně. Málem šťastně.
To je krása.
To si ze mě utahuješ.
Že by tohle byla její ideální představa rodinnýho svátku? Koláče, scrabble a rozhádaný babky? To se mi nezdálo. K jejich Dožínkám to mělo každopádně dost daleko.
Aspoň se tady nikdo nikoho nepokouší zabít.
S tím optimismem bych ještě tak čtvrthodinku počkal, Leno.
Zachytil jsem Ammin pohled. Nedívala se na mě. Dívala se na Lenu. Rozhodně měla něco za lubem.
Sváteční večeře probíhala stejně jako každej rok. Až na to, že všechno bylo jinak. Táta byl v pyžamu, mamčina židle zůstala prázdná a já se držel pod stolem za ruku se Zaklínačkou. Na chvíli mě to až zavalilo – zármutek a štěstí zároveň, jako by ty pocity byly odjakživa neodmyslitelně propojený. Ale neměl jsem čas nad tím hloubat, protože jsme sotva pronesli "amen" – a Sestry už začaly chroupat sušenky. Amma nám naložila na talíře obrovský kopce šťouchanejch brambor a teta Caroline se dala do švitoření.
Věděl jsem, o co se všichni snaží. Když tady bude spousta jídla, hory řečí a kupa zmatku, nikdo se nebude soustředit na osiřelou židli. Jenže na to by nestačily ani všechny dýňový koláče na světě. Ani všechny pochoutky, co kdy Amma navařila.
Ale teta Caroline se přesto snažila ze všech sil. "Ethane, nebudeš něco potřebovat na rekonstrukci bitvy? Mám vzadu v muzeu pár opravdových vojenských kabátců."
"Ani mi to nepřipomínej." Úplně jsem zapomněl, že pokud chci prolízt z dějepisu, budu se muset jako "voják Konfederace" zúčastnit pravidelnýho gatlinskýho povyražení: sehrání živýho obrazu bitvy o Medový vrch. Tahle akce se konala každej únor. Byla to jedna z mála věcí, která přilákala do našeho zapadákova nějaký turisty.
Lena se natáhla pro suchar. "Nechápu, proč se to vlastně dělá. Proč se pořád opakuje bitva z doby někdy před sto lety? Copak nestačí přečíst si o ní v knížkách?"
Jejda.
Teta Prue zalapala po dechu. "Tu vaši školu by měli vypálit do základů, děvenko! Co vás tam učí? Dějiny určitě ne! Tuhle věc musíte vidět všichni na vlastní oči, a vy děcka zvlášť. Musíte poznat, jak se země, která společně bojovala proti Angličanům za nezávislost, najednou rozpůlila a obrátila proti sobě!"
Ethane, tak řekni něco. Něčím je zabav.
Pozdě. Za chvíli začne zpívat hymnu.
Marian si položila na suchar plátek medový šunky. "Paní Stathamová má pravdu. V občanské válce se lidé obrátili proti sobě, nejednou stál bratr proti bratrovi. Je to tragická kapitola historie téhle země. Zemřelo půl milionu lidí, i když víc jich podlehlo nemocem než zranění."
"Tragická kapitola, tak tak," pokejvala hlavou teta Prue.
"Ale tak si to tolik neber, Prudence Jane." Teta Grace ji chlácholivě poplácala po ruce.
Její sestra se načuřeně odtáhla. "Přestaň mi vykládat, co si mám brát a co ne. Já jenom říkám, že dnešní děcka nepoznají prasečí hlavu od ocasu. Já jsem tady jediná, kdo má nějaký školy. Jenom mně zaplatili zdělání."
Měl jsem tě varovat předem.
A to mi říkáš až teď?
Lena si rozpačitě poposedla. "Omlouvám se. Nechtěla jsem vás urazit. Já netušila, že se tak zajímáte o občanskou válku."
Chtělas říct, že jste jí tak posedlý.
"Neomlouvej se, zlatíčko. Prudence Jane občas takhle vyletí," usmála se teta Grace a šťouchla do sestry.
Proto jí přilejváme do čaje whisky, aby se zklidnila.
"Za to můžou ty kandovaný oříšky, co nám přinesl Carlton." Prudence se na Lenu omluvně zadívala. "Cukr mi nedělá dobře."
Ale stejně se pořád cpe sladkým.
Táta zakašlal a zamyšleně rozhrnul vidličkou šťouchaný
brambory na svým talíři. Lena se chopila příležitosti pustit se do konverzace. "Ethan mi říkal, že jste spisovatel, pane Wate. Co teď píšete?"
Táta se na ni podíval, ale neodpověděl. Nejspíš mu ani nedošlo, že Lena mluví na něj.
"Mitchell pracuje na nový knížce. Na velký knížce. Možná tý nejdůležitější, jakou kdy napsal. Kolik ti jich už vyšlo, Mitchelle?" zeptala se Amma, jako by mluvila s dítětem. Věděla moc dobře, kolik knížek táta vydal.
"Třináct."
Lenu tátova nemluvnost nijak neodradila, i když mě to zarazilo. Podíval jsem se na něj, jak tam sedí – v pyžamu, neučesanej, kruhy pod očima. Kdy nastal ten propad?
"O čem je ta nová knížka?" snažila se Lena dál.
Táta se najednou probral. Poprvé se mu v očích objevila jiskřička života. "Je to milostný příběh. Možná by se to dalo přirovnat k Faulknerovu Hluku a vřavě, ale nechci mluvit o zápletce. Nemůžu. Teď ne, když už jsem tak blízko... k..." Hlas se mu zadrhnul. Najednou se zarazil jako mechanická hračka, který někdo stiskne vypínač. Zůstal zírat na mamčinu prázdnou židli a myšlenky mu odplouvaly do dáli." (str. str. 229-234)
Taky jsem si říkala, že když knihu psaly dvě autorky a pracovaly de facto jako tandem, mohly líp vychytat zápletku a rozuzlení a čtenáři ledacos pořádně vysvětlit. Například jak to vlastně bylo s nehodou Ethanovy matky, jak zemřela a proč? A co ten jeho otec věčně věků zalezlý v pracovně – trochu něco nastíní, ale jen to nakousnou a nijak dál nevysvětlí, což mě docela vytáčelo :o(. A podobně nedořešené je to i s Lenou a prokletím její rodiny, všemi jejími příbuznými a tak. Měla jsem pocit, že bych potřebovala další výkladovou knihu vedle, abych všechno pochopila a dávalo mi to smysl :o(. Takhle mě to prostě přestalo bavit – to se mi stává, když mi připadá něco moc nelogické a kniha se pořád jen hemží tajemnými narážkami, které se do jejího konce nikde nevysvětlí nebo dál nerozvinou. Zkrátka začátek dobrý, ale celkově je to nedotažené a autorky si hrají na až moc velké tajnůstkářky a tím, že mě coby čtenáře do svých tajemství a jejich zákulisí nezasvětí, ztrácím motivaci číst dál, protože si připadám nezvaná, jako nečlen klubu :o(. Do dalších dílů téhle tetralogie jsem se proto nepustila a nechala příběh Leny a Ethana s klidným svědomím nedočtený.
Nedávno jsem nicméně pro úplnost shlédla i film a musím říct, že ten se mi líbil ještě mnohem míň než knížka, protože postrádal i tu lenivě hřejivou atmosféru amerického Jihu. Sice se může pochlubit pár celkem povedenými efekty, ale jinak je to spíš nižší průměr :o(. Mimochodem mohl by mi někdo vysvětlit, proč se to jmenuje Nádherné bytosti? V celé knize (ani filmu) se tohle slovní spojení neobjevuje a zdejší čarodějové si přece říkají zaklínači, tak co to má vlastně znamenat?
Komentáře
| RE: K. Garciová & M. Stohlová: Nádherné bytosti | markisha®blbne.cz | 10. 04. 2016 - 21:14 |
 RE(2x): K. Garciová & M. Stohlová: Nádherné bytosti |
rebarbora | 10. 04. 2016 - 21:31 |
| RE(3x): K. Garciová & M. Stohlová: Nádherné bytosti |
markisha®blbne.cz | 10. 04. 2016 - 21:51 |