Jihočeská filharmonie a Christian Altenburger

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Ve středu 20. dubna 2016 jsme po delší době zase vyrazili na koncert naší zdejší Jihočeské filharmonie. Dirigoval opět náš oblíbenec pan Jan Talich (na jiné koncerty de facto už ani nechodíme :o) a na housle hrál rakouský sólista Christian Altenburger.

V úvodním proslovu nás pan dirigent připravil na to, že všechny skladby na programu jsou vlastně vrcholná díla předních skladatelů své doby. První od Carla Philippa Emanuela Bacha, syna světově proslulého Johanna Sebastiana Bacha, který se celý svůj život snažil vymanit z otcova vlivu tím, že zcela revolučně nabourával klasické schéma i harmonii dosavadních barokních skladeb. A potom jeden z Mozartových houslových koncertů s již zmiňovaným sólistou. Mozart prý ve svých devatenácti letech napsal od dubna do prosince sedm houslových koncertů a ten, který nám večer hráli, byl posledním z nich, prý nejvyzrálejší. Jinak co se proslovů týče, zbožňuju ty pauzy na nevhodných místech, kterých se pan dirigent dopouští :o). Například: "Sólista... Sólista není. (nádech, výdech) Sólista vám jistě NENÍ neznámý.". Pak pokračoval v tom smyslu, že jsou s Christianem přátelé a že je rád, že spolu budou spolupracovat i do budoucna, že teď (tedy v úterý) byli v Rakousku (proto jsem pana dirigenta v pondělí potkala ve městě při své polední vycházce :o) a že už prý mají naplánovány koncerty i na další sezónu. Navíc Christian Altenburger prý hraje na velmi vzácné housle, takže se pan Talich těšil, že je sám coby houslista také uslyší, načež si tak smutně povzdechl a dodal: "Christian má bohužel ty vzácné housle dvoje...", hledištěm se rozezněl smích (a zasmál se i pan dirigent :o), "...takže nikdy nevím, které si s sebou přiveze.". Potom upřesnil, že Christian Altenburger má Stradivárky z roku 1733 a pak ještě jedny dokonce mnohem vzácnější housle ze stejného roku od Carla Bergonziho, říkal, že zatímco hratelných Stradivárek se do dnešní doby dochovaly stovky, Bergonziho houslí jsou jen asi tři desítky kusů (ve výsledku jsme se ale vlastně nedozvěděli, na které z těch houslí ten večer Christian hrál :o(.

Co se týče jednotlivých skladeb, líbily se mi vlastně všechny. Ta první od Carla Emanuela Bacha mi zněla poměrně moderně, ale v dobrém, ne jako takové ty vědeckofantastické nemelodické slátaniny, tohle se poslouchalo moc hezky a rozhodně to neznělo jako hudba z 18. století. Úvod byl moc zajímavý, takový nestandardně rozkouskovaný pauzami, následně melodie krásně přeskakovala z jedněch strun na druhé od houslí, přes violy až po violoncella a ještě dál, a to v takové rychlosti a tak lehce, že to člověk stěží postřehl, a všechno to baroko a trylky zůstávalo umně skryté pod povrchem jako jen takový podtón, dozvuk kdesi v pozadí.

Prostřední Mozartův houslový koncert se sólistou byl taky moc pěkný, nejvíc se mi asi líbila ona dramatická, nízko položená část, ale jednoznačně mu kralovaly Altenburgerovy housle. Sólista sám o sobě nijak zvlášť sympaticky nepůsobil, vypadal spíš jako ten herec z filmu František je děvkař a do publika vrhal takové lehce nevraživé pohledy (nebo aspoň mě to tak přišlo, možná byl jenom tak strašně soustředěný, nevím), každopádně přídavek nám nezahrál, což byla celkem škoda, protože ty jeho housle měly vážně překrásný zvuk, takový líbezný a křišťálově čistý. Přiznám se, že jsem ještě nikdy v životě nic takového neslyšela, ty housle na sebe chtě nechtě strhávaly po celou dobu pozornost, skoro jako Krysařova flétna, tak hypnoticky mě vábily :o). A spokojený byl evidentně i pan dirigent, který se jako už tradičně mile usmíval a hrdě vypínal hruď, že můžou hrát s tak skvělým sólistou :o). A pokud jde o mě, šla bych na Christiana Altenburgera v příští sezóně klidně znovu, už jen kvůli těm houslím :o)

Po přestávce nás pak čekaly Dvořákovy Legendy, ke kterým měl pan dirigent opět menší proslov – řekl nám, že Dvořákovu Novosvětskou znají všichni, ale jeho Legendy jsou prý Dvořák ve své nejčistší podobě a člověk (rozuměj: hudebník :o) jim přijde na chuť až s věkem (což vycházelo z rozhovoru, který prý kdysi dávno vedl jeho prastrýc Václav Talich se svým učitelem). Taky nechápal, proč spolu kdysi dávno bojovali tzv. Smetanovci a Dvořákovci, když jsou oba skvělí skladatelé a zatímco Smetana vás svými velkolepými symfoniemi přiměje být hrdými na to, že jste Češi, Dvořák to zvládne taky, i když jinak, niterněji a jeho hudba spíš zahřeje u srdce :o). Mně osobně se Dvořákovy Legendy taky moc líbily, byly takové výpravné, až skoro filmové a například ona skladba s tím nahuštěným trianglem v úvodu mi trochu připomínala hudbu k Harry Potterovi :o)

No zkrátka všechno se to moc dobře poslouchalo, bylo to takové pohodové, žádné drama ani přehnané umění, které laik jako já nepobere, jen bych si celý koncert asi užila víc, kdybych nebyla tak pekelně unavená :o(. Každoroční útok alergenů si na mě totiž právě vybírá svou daň, takže toho v noci moc nenaspím (překvapivě, jinak mě většinou ta mrcha trápí přes den, ale tohle je otravnější, protože kromě toho, že mě v jednom kuse bolí v krku, nemůžu dýchat nosem a svědí mě oči – prostě tak trochu jako při pořádné chřipce nebo spíš angíně, hnus :o( – se ještě ani nevyspím a po týdnu už začínám připomínat chodícího zombíka :o(

---

Program:

Carl Philipp Emanuel Bach – String symphony No. 5 in B minor, H661

Wolfgang Amadeus Mozart – Koncert pro housle a orchestr A dur KV 219

Antonín Dvořák – Legendy (výběr)

---

Zpět na hlavní stranu blogu