K. A. Tucker: Deset malých nadechnutí

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Tuhle knihu jsem si pořídila hlavně kvůli pěkné obálce a zajímavé anotaci, ve výsledku jsem z ní ale měla hodně rozporuplné pocity. Vzhledem k tomu, že se její hlavní hrdinka Kacey vyrovnává s následky těžké autonehody, při které jí zahynuli oba rodiče, přítel a nejlepší kamarádka, očekávala jsem, že to bude větší drama, že to bude vážné, možná až trochu slzavé údolí (i když to tu samozřejmě taky nechybí a představa, že člověk zůstane stejně jako hlavní hrdinka uvězněný ve zešrotovaném autě spolu se svými nejbližšími a stane se svědkem toho, jak postupně umírají, aniž by jim mohl jakkoli pomoct, je neskutečně děsivá :o(, ale Deset malých nadechnutí je hlavně na začátku opravdu vtipné a Kacey i přes rány minulosti srší moc sympatickým sarkasmem (zvenčí i uvnitř ve svých myšlenkách) a ohání se svými kickboxerskými pěstmi, což se mi samozřejmě strašně líbilo :o). Bylo to takové až motivační čtení, jak se hlavní hrdinka pořád dřela do úmoru v tělocvičně a vůbec byla děsně fit (tedy alespoň po tělesné stránce, psychicky už to takové terno nebylo :o). I když mi na druhou stranu trochu vadilo, jak jsou všechny postavy dokonalé – všichni, včetně Kaceyiny sestry Livie, nápadníka Trenta, sousedky Storm i malé Mii jsou sliční, inteligentní, laskaví a usměvaví (tedy až na Kacey, ta se jako správná drsoňka neusmívá :o) – až to člověku leze krkem a říká si, že autorka mohla přece jen trochu zapracovat na reálnosti. Nicméně to pořád ještě šlo.

---

"Slunce ještě ani není nad obzorem, když mým pokojem zaburácí ten nejhorší stařecký heavy metal. Budík ukazuje šest ráno. Jo. Přesně podle rozvrhu. Už třetí den po sobě mě soused budí tímhle kraválem. "Dodržujte klid," zamumlám si domovníkova slova a přetáhnu si přikrývku přes hlavu. Dodržování klidu nejspíš znamená, že nesmím rozkopnout sousedovi dveře a rozmlátit mu elektroniku o zeď.

Neznamená to však, že se nemůžu mstít.

Popadnu iPod – jednu z mála věcí kromě oblečení, které jsem sbalila při útěku – a zaroluju v playlistu. Tady je to: Hannah Montana. Moje nejlepší kamarádka Jenny mi z legrace postahovala všechny tyhle pubertální srágory. Vypadá to, že to konečně přijde k užitku. Potlačím bolest, která se pojí ke vzpomínkám, stisknu "Přehrát" a zesílím hlasitost na maximum. Zkreslený zvuk se odrazí od stěn mého pokoje. Reproduktory možná prasknou, ale tohle za to stojí.

A pak se dám do tance.

Jako šílená hopsám po pokoji, mávám rukama a doufám, že ten člověk nenávidí Hannah Montanu stejně jako já.

"Co to děláš?" ječí Livie. Vrazí do mého pokoje ve zmačkaném pyžamu, vlasy rozcuchané. Skočí k mému iPodu, aby ho vypnula.

"Jen učím našeho souseda, aby mě nebudil. Je to debil."

Zamračí se. "Ty ho znáš? Jak víš, že je to chlap?"

"Protože žádná holka by si v šest ráno takový svinstvo nepouštěla, Livie."

"Aha. Já to do svého pokoje nejspíš neslyším." Svraští čelo a pozoruje spojovací stěnu. "To je děs."

"Viď? Zvlášť když jsem byla včera večer do jedenácti v práci!"...

Livie se zarazí, pak pokrčí rameny a křikne: "Diskotéka!" a znovu zesílí hlasitost.

Obě skáčeme po mém pokoji v záchvatu smíchu, dokud neuslyšíme bušení na dveře bytu.

Livii zmizí z obličeje veškerá barva. Ona už je taková – štěká, ale nekouše. Já? Nebojím se. Hodím na sebe rozdrbaný fialový župan a hrdě nakráčím ke dveřím. Uvidíme, co on na to.

Už mám ruku na klice a chystám se prudce otevřít dveře, když Livie chraptivě zašeptá: "Počkej!"

Zarazím se, otočím a uvidím, jak Livie hrozí ukazováčkem, jako to dělávala maminka, když nás kárala. "Nezapomeň, co slíbila! To byla úmluva. Začínáme od nuly, jasný? Nový život? Nová Kacey?"

"Jo. No a?"

"A – mohla by ses, prosím, snažit nebýt ledová královna? Zkusit být víc jako ta Kacey předtím? Víš, ta, co nepromění v kámen každého, kdo se k ní přiblíží? Kdo ví, třeba si tady dokážeme udělat pár přátel. Jen to zkus."

"Chceš, abych se kamarádila s dědky, Livie? Jestli je to tak, mohly jsme klidně zůstat doma," řeknu chladně. Ale její slova mě bodnou jako dlouhá jehla zapíchnutá přímo do srdce. Kdyby je pronesl někdo jiný, svezla by se po mé tvrdé teflonové skořápce. Problém je, že nevím, kdo je ta Kacey předtím. Nepamatuju si ji...

Nakloním se k oknu vedle dveří a odhrnu průsvitnou záclonku... Před našimi dveřmi se pohupuje ohon blond vlasů, jemných jako chmýří kukuřice. "Vážně?" zafuním a zápolím se zámkem.

Venku stojí Barbie. Beze srandy. V životní velikosti, metr sedmdesát sedm, velice vysportovaná sexbomba s plnými rty a obrovitýma barvínkově modrýma očima. Nejsem schopná slova; prohlížím si její maličké bavlněné šortky i to, jak je logo Playboye zdeformované, když se jí napíná přes prsa na předku tílka. Ta nemůžou být pravá. Jsou velká jako horkovzdušné balony.

Do mého transu pronikne tiché zaševelení. "Ahoj, já jsem Nora Matthewsová odvedle. Všichni mi říkají Storm."

Storm? Storm odvedle s olbřímími balony, přišitými na hrudi?

Někdo si odkašle a mně dojde, že na ně pořád ještě civím. Rychle zvednu oči zpátky k jejímu obličeji.

"To nic. Doktor mi je zadarmo přifouknul, když jsem spala," zavtipkuje s nervózním zahihňáním, čímž si vyslouží přidušené, šokované zakuckání od Livie." (str. 33-36)

---

Když Kacey začne pracovat se Storm ve striptýzovém baru (jinak by se z platu ve své dosavadní práci ve Starbucks se sestrou živily věčně věků jen lančmítem :o), vlna vtipných situací a Kaceyiných komentářů doslova vrcholí a kniha se naprosto skvěle čte, protože je zábavná a de facto oddechová. Mimochodem Stormin šéf, majitel striptýzového klubu Cain, je tak zajímavou postavou, že bych se o něm ráda dozvěděla mnohem víc a dokonce jsem začala pátrat po dalších knihách autorky (ale pak jsem to zase vzdala :o(. A moc pěkná byla i scéna s Kaceyiným prvním rande s Trentem v bažinách a jejími (celkem oprávněnými :o) pochybnostmi, jestli náhodou není masový vrah :o).

---

"Za olbřímím mahagonovým stolem zády k nám sedí muž s ulízanými černými vlasy, v tmavomodré košili. Cain, předpokládám. Telefonuje, podle všeho s distributorem piva. Podle toho, jak štěká "ano" a "ne", bych řekla, že není spokojený. Praští sluchátkem, otočí se a já se připravuju na nepříjemný rozhovor.

Jenže pak jeho kávově zbarvené oči spočinou na Storm a okamžitě zněžnějí. Je dost mladý – asi něco málo přes třicet – s hezkými rysy a vytříbeným smyslem pro styl. Rozhodně hezký, to nemůže nikdo popřít. Přesto jde o majitele striptýzového klubu, a to podle mých měřítek znamená šmejda.

"Nazdar, Anděli," zaševelí a zvolna přejede Storm pohledem. Vlasy v týle se mi naježí. Tohohle chlapa nebudu mít ráda. Ani. Za. Mák.

Strom ten chlípný úšklebek ignoruje. Nebo ji možná těší. Na mou duši nemám zdání. Taky jí neznám dost dobře. "Ahoj, Caine." Ukáže na mě hlavou. "Tohle je moje kamarádka Kacey. Na to místo za barem?"

Útroby se mi sevřou, když se ke mně ty tmavé oči stočí a hodnotí mě, ale trvá to jen půl vteřiny. Vymrští se ze židle, obejde stůl a podá mi ruku s profesionálním výrazem. "Ahoj, Kacey. Já jsem Cain, majitel Penny's. Těší mě."

A teď zatraceně trapně ožije moje malá fobie. Nemůžu se vyhnout stisku ruky se šéfem, když mi ji podává. Ledaže bych se hned teď rozbrečela, jenže pak jsem bez práce. Nejsem si sice jistá, jestli o ni stojím, nicméně je to práce. Nezbývá mi než zatnout zuby a doufat, že neomdlím z návalu úzkosti, až jeho prsty sevřou mé a shodí mě zpátky do té temnoty, ze které se pořád snažím vylézt.

Podívám se na něj, podívám se na jeho ruku, podívám se na Storm. Ale ze všeho nejvíc slyším Liviin hlas, jak říká: Snaž se.

Natáhnu ruku...

Zorné pole mi zaplní černé skvrny, když jeho kosti a svaly a kůže obklopí mou dlaň a stisknou ji. Druhou rukou naslepo šátrám ve vzduchu po opoře a dotknu se Stormina lokte. Chytím se ho. Omdlím. Svalím se tady na podlahu jako blbec. Obr Nate mě vyvleče ven, zatímco Cain bude hulákat: "Děkuju, nechci, cvoku jeden", a pak se vrátím do Starbucks a Livie bude muset jíst krmení pro kočky a...

"Storm mi o tobě hodně vyprávěla."

Trhnu sebou a uvědomím si, že Cain už mou ruku pustil. Plíce mi splasknou. "Vážně?" řeknu roztřeseným hlasem a kradmo kouknu po Storm.

Přívětivě se usmívá. "Ano. Prý jsi jí hodně pomohla. Prý jsi chytrá a potřebuješ práci. A prý jsi úžasně krásná. To teď vidím na vlastní oči."

Zakuckám se, jazyk mi sklouzne z hrdla.

"Pracovalas někdy v podniku pro dospělé?"

"Hm... ne, pane," odpovím a v duchu se modlím, aby mu Storm nenakukala něco jiného. Nevím proč, ale najednou zjišťuju, že chci na Caina udělat dojem. Čiší z něj autorita, jako by byl o mnoho starší a moudřejší, než jeho vzhled napovídá, jako by to nebyl bezostyšný majitel striptýzového klubu, ale starostlivý člověk.

Moje odpověď mu zjevně nevadí. "Jedna moje barmanka je těhotná. Shodli jsme se spolu, že pánský klub pro ni není ideální místo, takže... na kolik nocí se můžeš zavázat?"

Podívám se na Storm a pokrčím rameny. "Na všechny?"

Cain zakloní hlavu a srdečně se rozesměje, přičemž ukáže tetování pod levým uchem. Stojí tam "Penny". Musí pro něj hodně znamenat, když po ní pojmenoval svůj klub a nechal si vytetovat její jméno. "Neodepisuj celý svůj život, srdíčko. Pět nebo šest nocí úplně stačí." Pohledem teď přejede mé paže, zavadí o bílou jizvu, která se mi klikatí na vnější straně ramene, a já si v duchu nadávám, že jsem si ji nezakryla. Ze znetvořených ženských patrně nejsou v klubu pro dospělé nadšení. "Máš tělo zápasníka," řekne místo toho.

"Nezápasím. Jen se udržuju v kondici," odpovím rychle.

Zvolna přikývne. To na něj zřejmě zapůsobilo. "Dobře. Mám rád ženskou, co se o sebe umí postarat." Znovu se uvelebí za stolem se slovy: "Ty Kacey zaškolíš, viď, Storm?"

Storm se zubí od ucha k uchu. "Ano, Caine."

Znovu k ní vzhlédne a já uvidím ten pohled v pravém světle. Zbožňování, ne živočišný chtíč. Jako by ji uctíval." (str. 73-75)

---

Jinak ale kniha vykazuje jisté trhliny, které s postupem děje nabývají na důležitosti a všechno to dobré dokážou zkazit :o(. Například jsem si nebyla jistá, jestli by člověk, který si prošel drogovou závislostí a vším, co Tracy popisuje, že má v rámci "vyrovnávání se" se ztrátou rodičů za sebou, uvažoval stejně jako ona a jestli by to měl v hlavě tak srovnané, ale budiž. Stejně tak jsem pochybovala, jestli když Tracy se sestrou utekly načerno od tety se strýcem a pak před policií předstírají, že má Tracy sestru v opatrovnictví, nešláply trochu vedle. Nebo si policie takové věci neověřuje, když sepisuje protokol (byť je to o útoku hada ve sprše :o)? Už tady mi přišlo, že to autorka trochu nedomyslela. Já být v Tracyině situaci, sbalila bych po prvním incidentu kufry a pro jistotu mizela pryč :o(

Každopádně bylo ještě hůř. První krize nastala, když se začaly objevovat jisté náznaky, jako Trentovo tetování nebo naťukávání jeho "temné" minulosti. V tu chvíli jsem si říkala, že jestli se ukáže, že je Trent jedním z těch kluků, kteří měli na svědomí Tracyinu autonehodu, tak mě to teda pěkně naštve :o(. Protože co si budeme povídat, to už by bylo trochu moc :o(. Moc překombinované a hlavně nereálné. No uznejte sami, jaká je pravděpodobnost, že by se vám něco podobného vážně stalo? No a protože takovéhle za vlasy přitažené příběhy nemám ráda, dočítala jsem Deset malých nadechnutí spíš z donucení (pro jistotu jsem si ji vzala s sebou na cestu do Prahy, abych neměla na výběr :o).

---

"V Bodu zlomu je pozdě odpoledne klidněji než obvykle, ale to mi nevadí... Potřebuju svou pěknou, klidnou rutinu. Rychle se protáhnu a připravuju se zahájit kolečko s pytlem.

"Ahoj, Zrzko!" zaduní za mnou Benův hlas.

Krucinál! Otočím se a přistihnu ho, jak zvedá oči od mého zadku. "Bene."

Přikráčí ke mně a přidrží mi pytel. "Nepotřebuješ fanouška?"

"Nejspíš ho mám tak jako tak, viď?" zabručím. Ale pak mě jeho poťouchlý úsměv kdovíproč rozesměje a uvolní mi napětí v těle. "Víš, do čeho se pouštíš?"

Pokrčí rameny. "Určitě se od tebe můžu ledacos naučit." Pak znovu blýskne tím svým úsměvem a dodá: "Radši mám navrch já, ale kvůli tobě můžu..."

Ben blábolí sérii dvojsmyslů a já přestanu poslouchat. Jen abych mu dala za vyučenou, překvapím ho kopem s velkým nápřahem. Hekne, jak ho pytel praští do kyčle. "Ber to jako první lekci. Sklapni. Nemluv na mě, když cvičím."

Následujících patnáct minut buším do pytle pěstmi i kopy a Benovi se celkem daří tlumit nárazy. Jestli mluví, neslyším ho. Jsem zaměřená na sekvenci, která mě žene kupředu, buším zas a znova, s každým úderem uvolňuju všechen ten vztek.

Tři idioti se jednou v noci ožerou.

Tři vrazi mě připraví o život.

Raz. Dva. Tři.

Když se konečně vyčerpám, předkloním se a opřu dlaněmi o kolena, abych se vydýchala.

"Proboha, Kace." Vzhlédnu a spatřím v Benově tváři úžas. "Nikdy jsem neviděl nikoho tak úplně vytočeného při tréninku. Bylas jako Ivan Drago. To je ten Rus, co..."

Přeruším ho citací věty z Rockyho IV s napodobeným ruským přízvukem. "Jestli umře, tak umře." Další z tátových oblíbenců.

Benovi poskočí hlava, překvapením zvedne obočí. "Ty to znáš?"

"A kdo nezná?" Nemůžu si pomoct, zase se uchechtnu. Za chvíli už se smějeme oba a já si říkám, že Ben přece jen nebude takový náfuka." (str. 97-98)

---

Takže úžasný začátek, který se pak ale zvrhne v konec, který by byl příliš velké klišé i na klasickou přiblblou červenou knihovnu ála Rosamunda Pilcherová :o(. Doteď nechápu, jak se mi může jedna a tatáž kniha tak strašně moc líbit a zároveň být od půlky taková pitomost, že by ji člověk zhnuseně odhodil do kouta :o(. Každopádně si neodpustím ještě jednu perličku na závěr – když jsem začala knihu číst, myslela jsem si, že názvy jednotlivých částí naznačují fáze Tracyina truchlení (otupělost, popírání, vzdor...). Až když jsem se dočetla k "podlehnutí" došlo mi, že to bude mít spíš co dělat se sousedem Trentem a fázemi Tracyiny zamilovanosti :o)

---

"Přísahám, nebyla jsem si jistá, jestli Nate nevyhází policajty a neurve mu hlavu," dodá Storm a já přikývnu na znamení souhlasu.

Následuje dlouhá pauza. "Takže... Dan, co?"

Storm se zardí. "Byla jsem brzy vzhůru. Nemohla jsem spát, tak jsem mu přinesla kafe. Musela jsem mu za všechno poděkovat. Je milý."

"Kafe? Nic víc?" zvednu obočí.

"Samozřejmě že nic víc. Co myslíš, že budu dělat? Že mu ho vykouřím přede dveřmi vlastního bytu?"

Za námi zazní drsný kašel. Chlápek maskuje zajíknutí.

Teď je s červenáním řada na Storm a já se spokojeně usměju. Očividně zapomněla, že máme posluchače. "Chceš říct, že nemáš zájem?"

"Ne, to jsem neřekla, ale..." Pohrává si s víčkem svého kelímku.

"Ale co?"

"Pardon," vyruší nás Danův hlas, až obě nadskočíme.

"Řeč o vlku," zamumlám a zakryju úsměv dalším douškem kávy. Storm už v obličeji zfialověla. Vím, na co myslí. V duchu se ptá, jak dlouho poslouchal.

Dan projde tím, co zbývá z dveřního rámu. "Omlouvám se, že vás zase obtěžuju."

"Neobtěžujete," zacvrlikám s úsměvem.

Vděčně přikývne a já si jsem jistá, že vidím, jak se mu do tváří vkrádá slabý ruměnec. "Jen jsem vám chtěl dát vědět, že jsem dal vašemu domácímu to bezpečnostní upozornění. Branka by měla být za chvilku opravená."

Storm vyvalí oči. "Už?"

Zazubí se. "Znám kluka, který zná kluka, co zná kluka..."

"Mockrát děkuju, strážníku Dane," pronese Storm a mě zasáhne ujetá vidina sexuální scény, v níž ho oslovuje přesně stejně. Zatřepu hlavou. Moc hodin v klubu.

Zírají na sebe rozpačitou chvilku, až se Dan podrbe v zátylku, tváře mu planou. "Takže, hm, pokud už nepotřebujete nic dalšího, půjdu se trochu prospat."

"Tak fajn," kývne Storm.

Obrátím oči v sloup. Úplně nedůvtipná. "Dane." V mé hlavě si mne ručičky ničemná drobná intrika. "Máte dnes večer volno?"

Dan se podívá ze mě na Storm. "Ano, mám."

Postřehnu, jak po mně Storm úkosem metá blesky pohledem "co to sakra děláš", ale ignoruju ho. "To je dobře. Storm právě říkala, že by s vámi moc ráda šla na večeři." Dan se rozzáří. Vyjít si se Storm je přesně to něco dalšího, co by Dan rád udělal. "Co takhle kolem sedmé?" navrhnu. "To ti vyhovuje, viď, Storm?"

Její hezká hlava tupě poskočí nahoru a dolů, vypadá, jako by si snad spolkla jazyk.

Dan ji obezřetně pozoruje. "Určitě, Storm?"

Chvilku jí trvá, než jí jazyk začne znovu fungovat. "To je ideální." Dokonce se zmůže i na upjatý úsměv.

"Tak fajn. Zatím nashle."

Vyjde ven a zrychlí krok, když zahulákám: "Už se nemůže dočkat!"

Otočím se nazpátek a zjistím, že se na mě Storm mračí. "Bavilo tě toho chudáka trápit, co?"

"No, já myslím, že mu troška trápení nevadí, pokud je konečným výsledkem rande s tebou."...

"Tohle je špatný nápad, Kacey."

"Proč?"

"Proč?... Ale jdi. Nebuď naivní. Je to chlap. Ví, čím se živím. Zajímá ho jen jedno, a moje kuchyně to není."

Pokrčím rameny. "To tedy nevím. Já bych tě za to telecí s parmazánem klidně přefikla."

Řemeslník dostane další záchvat kašle, dost silný, abych měla dojem, že snad vyplivne plíce. Stormina ruka vyletí k ústům, snaží se nesmát. Hodí mi na hlavu polštář, ale já uhnu, začneme se chichotat, pelášíme do její ložnice a zavřeme za sebou dveře...

Storminy ruce si pohrávají s korálkovým náramkem, blíží se sedmá. Je to bizarní, že je tak nervózní, když se vezme v úvahu, že se dokáže houpat nad jevištěm bez podprsenky před sálem plným cizích lidí. To jí však nepřipomínám. Jen jí pomůžu vybrat nóbl žluté šaty, které lichotí odstínu její pleti a zdůrazňují její křivky, ale ne zas moc...

"Deset malých nadechnutí," šeptám.

Zamračí se do zrcadla. "Cože?"

"Udělej deset malých nádechů. Drž je. Vnímej je. Miluj je." Maminčin hlas mi zní v uších, když opakuju její slova a snažím se jimi nezalknout...

Storm se zamračí ještě víc.

Pokrčím rameny. "Já nevím. Tak to vždycky říkávala moje máma. Jestli to pochopíš, dej mi vědět, jo?"

Zvolna přikývne a já pak sleduju, jak se pomalu nadechuje a vydechuje, představuju si, že v duchu počítá. To mě přinutí k úsměvu. Jako bych předávala Storm kousíček maminky.

Uslyšíme zaklepání na nové dveře bytu a za okamžik už Miiny ručičky zápasí se zámkem. Pořád je ticho a pak se objeví Mia, bosé nožky prudce pleskají o podlahu, jak běží chodbou a křičí: "Mami! Je tu policajt a chce tě odvést!"

Zafuním a postrčím Storm ke dveřím. "Přestaň vyvádět. Vypadáš skvěle."

Strážník Dan stojí v obývacím pokoji, strká ruce do kapes džínů a zase je vytahuje, a pak tam zastrčí jednu a vyndá ji. Nemůžu se ubránit úsměvu, když ho pozoruju. Je stejně nesvůj jako Storm. Ale když ji uvidí, rozzáří se.

"Ahoj, Noro."

Noro? Blond blasy má upravené do ježatého rozcuchu. Na sobě má přiléhavou černou polokošili, která zdůrazňuje pevné tělo. Zachytím slabý závan pánské kolínské. Ne moc. Jen tak akorát. Celkem vzato, strážník Dan působí opravdu dobře.

Storm zdvořile opětuje úsměv. "Ahoj, strážníku Dane."

Odkašle si. "Stačí jen prostě Dan."

"Tak jo, Prostě Dane," opakuje a pak v místnosti zavládne rozpačité ticho.

"Strážník Dan ti přinesl kytky, mami! Tygříky!" Mia utíká ke kuchyni, kde Livie aranžuje krásnou kytici tmavě rudých tygřích lilií do džbánu na mléko...

"Jsou krásné, Dane."

Využiju toho okamžiku, abych upoutala jeho pozornost. "Je fakt nervózní," naznačím nehlasně ústy.

V očích mu zaplane překvapení. Ví, čím se Storm živí. Nejspíš dospěl ke stejné mylné domněnce jako já – že je Storm z oceli. Jenže tak to není. Zdaleka ne.

Kývne a mrkne na mě. Odkašle si a řekne: "Mám rezervaci na půl osmou." Přistoupí a nabídne Storm rámě. "Už bychom měli vyrazit, Noro. Podnik je dole u vody. Chvíli potrvá, než se tam v tomhle provozu dostaneme."

Vzhlédne ke mně a usměje se.

Tak je to dobře. Ujmi se vedení. Chytré, Dane. Dva body." (str. 184-195)

Zpět na hlavní stranu blogu