O tom, jak idylické bylo loňské léto, už jsem tu několikrát básnila a vzhledem k tomu, že mi ještě zbývá popsat několik loňských výletů, párkrát o něm asi ještě básnit budu :o). Každopádně i naše loňská dovolená na italské riviéře patří k jedněm z nejhezčích a nejpohodovějších, jaké jsem kdy zažila. Začalo to cestou naším plně naloženým Matýskem (neboli Hyundai Matrixem) v pátek 17. července 2015, kdy jsme snad poprvé v historii vydrželi celou dobu jen v kraťáskách, žabkách (mimochodem úžasných a pohodlných pěnových žabkách zakoupených předtím v červnu v Budapešti) a tílku, a to dokonce i v Alpách, a ještě nám bylo neskutečné vedro :o). A pak to vesele pokračovalo celý pobytový týden :o). Jakožto zájezdový provianťák (na tuhle funkci mě nominovala moje bezlepková dieta, kterou jsem, protože jsem vařila, víceméně vnutila i zbytku posádky :o) jsem zajišťovala i občerstvení po cestě, ve kterém trochu překvapivě nechyběl ani zbytek mého přeúžasného Míša dortu (díkybohům za nový chlaďák do auta, který jde případně zapojit i do normální sítě, jinak by tahle dobrota skončila v koši :o) a samozřejmě litry a litry vody a nanuky kupované snad na každé pumpě :o). Kvůli onomu krásně prosluněnému počasí jsem toho tentokrát po cestě ani moc nepřečetla, protože jsem se místo koukání do knihy spíš kochala krajinou a prostě si užívala pohodu a nicnedělání už při jízdě autem :o).
Kvůli horku se sice ukázalo být trochu problematičtější najít odpočívadlo k večernímu zdřímnutí, kde by nebylo po vypnutí klimatizace na umření, navíc naše vyzkoušené, na severu Itálie (zhruba na šestistém kilometru trasy) se ukázalo být v tom horku a neskutečnému vlhku neobyvatelné kvůli zvýšené koncentraci komárů neodbytně lačnících po naší krvi :o(. Museli jsme proto ještě kousek popojet a zhruba na osmistém kilometru už se nám možná i díky pokročilejší ranní hodině, kdy se trochu ochladilo, podařilo náležitě si schrupnout (asi od půl jedné do půl šesté ráno), abychom mohli po snídani pokračovat dál. V sobotu nás ale bohužel zase zlobila nová navigace (pořád říkám, že není nad obyčejnou mapu nebo naší starou Garminku bez všech těch moderních vychytávek ála dotykový telefon s přiváděcími pruhy a podobnými kravinkami, které pak ve výsledku zamrznou nebo když mají náhodou světlou chvilku a navigují, vůbec na řidiče nemluví, takže se ani nedozvíte, že jste zabloudili nebo přejeli odbočku – aneb kam zmizelo staré dobré "přepočítávám" :o(, takže jsme na výjezdu z Padovy špatně odbočili (místo na Bolognu na Milano) a najeli si minimálně sto kilometrů, než se nám podařilo přesvědčit našeho tvrdošíjného řidiče, že přestože navigace mlčí, určitě jedeme špatně, přičemž jsme tentokrát museli pokaždé zaplatit mýtné a znovu najet na dálnici (celkem asi 2x :o(, neb nejspíš kvůli migrujícím migrantům byly všude zábrany a policejní hlídky. Výsledné dvouhodinové zpoždění nás pak připravilo o časovou rezervu, kterou jsme se chtěli vyhnout tradičním kolonám u Bologne (bohužel i včetně neskutečně přecpaných odpočívadel, o toaletách ani nemluvě :o(, takže na místo určení jsme nakonec přijeli místo v poledne asi v pět odpoledne. Přišli jsme tak o plánovaný oběd v pizzerii v městském centru našeho letoviska Tortoreto Lido, kterou jsem našla před odjezdem na internetu a kde měli dělat i bezlepkové pizzy – místo toho jsem si po cestě zakousla rezervní vakuově balený bezlepkový rohlík z domova se zbytkem trvanlivého salámu Sallagio a děkovala matrixu, že mě napadlo vzít si je s sebou, neb druhý mi zbyl na nedělní snídani, protože v sobotu jsem už samo sebou svůj bezlepkový chléb upéct nestihla (ano, ano, v našem plně naloženém Matýskovi nechyběla ani domácí pekárna a pár směsí na chleba :o). Nicméně i s pozdním příjezdem jsme se díky všudypřítomnému teplíčku stihli v sobotu vykoupat v moři :o)
Ubytovaní jsme tentokrát byli v nám dosud neznámé a před internet vybrané rezidenci Abruzzo Resort (ono vlastně ani letovisko Tortoreto Lido není naše obvyklé, i když je od San Benedetta del Tronta vzdálené jen nějakých 25 km na jih), která se ukázala být stejně přepychová jako na obrázcích :o). Po menším smlouvání (došlo k nějaké chybě a náš požadavek na vyšší patro se k majiteli rezidence jaksi nedostal) jsme vyfasovali apartmán v předposledním čtvrtém patře s balkonem směrem do ulice, ze kterého bylo i přesto, že naše rezidence stála už ve druhé řadě zástavby, vidět na moře, což bylo moc fajn – neznám nic lepšího než ležet v posteli a koukat přes střechy na modrou hladinu :o). Apartmán byl krásně nově vybavený a hlavně neskutečně prostorný, tak velké místnosti a balkóny jsme snad ještě neměli, navíc měl v kuchyňském koutu i klasickou troubu, kterou jsem během pobytu využila k přípravě výborných pečených brambor :o) a samozřejmě klimatizaci, která ze začátku, než se nám ji podařilo nastavit, chladila až příliš :o). K apartmánu jsme taky měli plážový servis (takže slunečník, lehátko a plážovou židli) a mohli jsme využívat i bazén u vedlejšího hotelu Costa Verde :o). Navíc jsme jako bonus za včasnou rezervaci měli k dispozici i dvojici kol, což jsem samo sebou nemohla nechat jen tak, ale o tom až později :o)
Od neděle 19. července 2015 jsme najeli na ryze dovolenkový režim – to znamená po snídani a případných ranních nákupech potravin nebo pečiva (kromě mě, já jsem si svůj bezlepkový chleba poctivě pekla :o) hurá k moři, zaplavat si, zabrouzdat po pláži, případně při té příležitosti ulovit nějaký ten pojízdný plážový stánek s plavkami a podobnými proprietami, znovu si zaplavat v moři, potom šupky dupky na oběd (který jsem jakožto nadmíru schopný provianťák zvládla uvařit zpravidla do půl hodinky, složitější menu s pečenými bramborami bylo zhruba za hodinu), po obědě následovalo kafíčko a nějaký dezert (například výborné bezlepkové čokoládové polštářky nebo sušenky), slabší jedinci si dali po kafeti odpolední spánek (já si většinou dělala dovolenkové zápisky nebo jsem si četla, případně jsem studovala pravidla společenských her na večer a ve středu jsem se hecla a z dlouhé chvíle dokonce udělala bezlepkové palačinky :o) a potom, zpravidla kolem třetí hodiny, následovalo druhé kolo koupání v moři a korzování po pláži (toho korzování bylo řekla bych podstatně méně než v předchozích letech, neb se mi za prvé připalovala ramena a neobvykle i kousky kůže za ušima a za druhé bylo hrozné horko, takže i když pofukoval větřík, začala jsem se do půl hodiny péct a musela jsem se zchladit koupačkou v moři :o). Před večeří jsme se zpravidla všichni ospršili (ženská polovina včetně vlasů, protože po slané koupeli v moři by je bez umytí rozčesal jen kouzelník) a po jídle se do noci hrály společenské hry a posedávalo se na onom obrovském a nesmírně pohodlném balkóně. Původně jsme chtěli chodit i na procházky palmovou alejí, ale bohužel v Tortoreto Lidu je alej ještě trochu nevyvinutá a navíc tu jaksi zapomněli na nějaké širší chodníky, takže se motáte v davu lidí a projíždějících kol, což není ani trošku příjemné. Po prvotním sobotním pokusu jsme tudíž večerní vycházky vzdali, na nezbytnou zmrzlinu jsme místo toho chodili po koupání v moři (od poloviny týdne dokonce po každém koupání, tzn. dvakrát denně, ráno a večer :o) a já měla o argument víc, proč pařit večer vrhcáby a podobná zvěrstva :o)
Jinak letovisko Tortoreto Lido je celkově takové roztomile maloměstské a neskutečně klidné, i když se musím přiznat, že mě to zezačátku trochu vyděsilo, protože to skoro vypadalo, že tam nevedou ani žádné obchody s potravinami a z čeho bych potom coby provianťák vařila, že? Nicméně po bližším prozkoumání za denního světla se objevily malé rodinné obchůdky různě pozastrkané v uličkách všude kolem naší rezidence, takže jsme měli dokonce na výběr. Nechyběl tam specializovaný obchod se zeleninou, řeznictví, pekárna, ale ani malé smíšené zboží, kde jste sehnali všechno od tence krájené šunky k snídani, pultově prodávané mozzarelly do mé čočky, džemů, Nutelly, brambůrek a oříšků, až po aviváž a opravdu odolné kolíky na prádlo :o). Jediným nešvarem Tortoreta Lida tak zůstaly ony uzounké nebo zcela chybějící chodníky, ale po pár dnech jsme si zvykli i na to :o). Důležité bylo, jaká téměř až venkovská pohoda v tomhle letovisku vládla (dokonce až tak venkovská, že jsme při příjezdu museli s naším na zdejší poměry velkým vozem nastaveným ještě střešním boxem hledat ten správný železniční viadukt, pod který bychom se vešli, o garáži u rezidence ani nemluvě – ještě že byl majitel takový sympaťák a vlastnoručně navigoval našeho řidiče do nejhlubších kolejí v nájezdu, jinak bychom se asi nevešli :o), že člověka v noci nebudil žádný ruch a lomoz, protože vyjma pár restaurací, zmrzlinových barů (my jsme si jen tak mimochodem nakonec oblíbili zmrzlinu z Antaresu :o) a jedné herny pro děti, tu nebyly žádné noční diskotéky v plážových barech ani nic podobného, zkrátka příjemné rodinné letovisko pro odpočinek a cachtání v moři :o)
Po celý týden nám taky vydržela krásně teplá voda v moři, a přestože panovala celkem tropická horka, byla čistá (jen sem tam plavala u hladiny nějaká ta řasa nebo racčí peří) a nekvetla, jak už se nám taky kdysi dávno jednou stalo. A celý týden jsme vstávali poměrně brzy, ať už kvůli sledování východu slunce nad mořem nebo cyklovýletům, které jsem koncem týdne zosnovala hned dva dny po sobě :o). A jak že to tedy konkrétně bylo? V neděli jsme ještě odpočívali po cestě a ráno si trochu přispali, přičemž po klasické dovolenkové rutině, kterou jsem tu popsala už výše, následovala večerní partička Scrabblu (o tom, jak to dopadlo a která slova se nám podařilo vytvořit, jsem se rozepsala už při svém loňském hodnocení Projektu tisíce a jednoho dne tady :o). V pondělí jsem se probudila už kolem páté a zbunktovala jsem výpravu za východem slunce přímo na pláž, večer pak patřil Mistru slova. V úterý jsem nechala své spolubydlící s výlety trochu vydechnout a místo toho jsme dopoledne vyrazili na průzkum zdejších trhů – ty jsou sice podstatně menší než v centru San Benedetta del Tronta, ale na druhou stranu měly všechno, co člověk potřebuje. Žabky na pláž jsem si sice koupila až po odpolední zmrzlině ve zdejší trafice (neb ty, co jsem si dovezla, se mi nějakým záhadným způsobem po cca osmi letech rozpadly :o(, ale z trhu jsem si odnesla dvoje plátěné plážové kraťásky :o). Mimochodem přišlo mi hrozně vtipné, že zdejší vietnamští prodejci mluví i tady s hodně silným cizím přízvukem, jen v té italštině to bylo ještě divnější než u nás :o). V úterý večer jsme pak hráli Vrhcáby, jejichž zapeklitost stála mé spoluhráče nejspíš poslední kapku ochoty k pokračování v holdování společenským hrám po další dny a byly tak poslední partií čehokoli, co jsme o dovolené hráli (a neobměkčila jsem je ani na karetní prší či pexeso :o(.
Ve středu jsme opět před snídaní vyrazili na brouzdačku k moři, i když celkem pozdě (asi kolem půl osmé), a v rámci korzování po pláži jsme nakonec došli až do centra letoviska Tortoreto Lido, kde jsme kromě bankomatu narazili i na specializovanou gelaterii yogurterii, kde neprodávali nic jiného než zmrzlinu a měli neskutečně vtipné pulty, ze kterých čouhaly jen nerezové pokličky od "kbelíků" se zmrzlinami, přičemž samozřejmě nabízeli strašnou spoustu příchutí :o). Během naší vycházky po pláži jsme taky viděli obrovské letadlo pohybující se u obzoru nízko nad hladinou a nabírající vodu (díky skvělé viditelnosti jsme dokonce mohli vidět, jak při tom čeří hladinu) – nejspíš z těch veder vypukly někde ve vnitrozemí požáry, protože se několikrát vracelo.
Čtvrtek 23. července 2015 byl dnem našeho prvního cyklovýletu (když už jsme ta kola měli k dispozici, byla jsem hrozně neodbytná, sice bych se bývala mohla vyplížit nepozorovaně i sama, ale nechtěla jsem porušit slib, že kvůli uprchlíkům a s nimi souvisejícími případnými bezpečnostními riziky nebudu podnikat výlety sama samičká :o). Vstali jsme tudíž zase už kolem páté, abychom se mohli před tím, než šlápneme do pedálů, ještě pokochat krásným východem slunce (najít potmě v garáži ta správná kola podle čísel na klíčcích od zámku nebylo sice úplně jednoduché, ale zvládli jsme to :o), trochu jsme si smočili nohy v moři (já za tím účelem vyrazila jen v žabkách, které jsem pak hodila na kolo do košíku a šlapala úplně naboso) a pak už jsme vyrazili po cyklostezce podél moře, která je součástí palmové promenády a propojuje jednotlivá letoviska italské palmové riviéry. Šlapalo se nám krásně, vzduch byl ještě příjemný a pěkně voňavý, prostě idylka. Ze začátku to byl pro mě sice trochu nezvyk a adrenalin, protože už to bylo hodně dávno, co jsem naposledy seděla na kole (takových pět šest let určitě), ale měli jsme taková ta obyčejná dámská kola se dvěma brzdami na řídítkách a košíkem na věci vpředu, takže jsem se celkem rychle otrkala a po chvíli už mi to ani nepřišlo (ale nemyslete si, pořád jsem opatrný řidič, co se snaží jezdit přiměřeně rychle a za tím účelem třeba i přibržďuje z kopce, koneckonců nejeli jsme na závody, ale na kochací výlet :o).
Naším cílem byla fontána Siréna, podle které je pojmenována celá pobřežní silnice/ulice táhnoucí se Tortoreto Lidem od jeho začátku až do konce (Lungomare Sirena). Fontána se nacházela na jih od naší rezidence a stojí uprostřed kruhového objezdu téměř na pomezí začátku dalšího letoviska s názvem Giulianova. Fontána je docela hezká, i když na můj vkus trochu kýčovitá, každopádně ve mně zažehla nápad udělat si k ní vycházku třeba ještě večer, kdy by mohla být v provozu (přeci jen nám to k ní na kole trvalo deset minut, takže to nebylo zas až tak daleko). Když jsem si cíl naší cesty náležitě nafotila, řekli jsme si, že bychom mohli popojet ještě kousek dál a nakouknout do vedlejšího letoviska :o). Přejeli jsme tudíž kolem jakéhosi zalesněného kempového komplexu, který vypadal, že nejspíš hýří komáry, dál po stezce přes dřevěný most nad jakousi řekou ústící do moře až za další, vzdušnější piniový hájek, kde na nás čekala opět písečná pláž a dokonce v dálce vykukoval i zdejší přístav. Tam jsme to nicméně otočili a po cca hodinovém výletě (podle googlu byla jedna trasa asi 3,3 km) se vrátili zpátky do rezidence a navázali jsme běžnou dovolenkovou rutinou :o). Mimochodem, hrozně jsem si tu rutinu užívala, byla pohoda starat se jen o to, co uvařím, kdy půjdeme k vodě, jestli si koupíme zmrzlinu a jakou příchuť si dám, případně vymýšlet, jaké skopičiny bychom ještě mohli do konce týdne stihnout :o). Jako například když jsem si umanula, že by byl hřích nezkusit alespoň párkrát ten bazén, co máme u vedlejšího hotelu k dispozici :o). Asi ani nemusím říkat, že se to ukázalo jako výborný nápad, protože voda v něm byla taky příjemně teplá, a i když tam v době před obědem (tedy po naší dopolední koupačce v moři) bývalo trochu víc dětí (odpoledne to bylo o poznání lepší), dalo se v pohodě plavat. Od čtvrtka, kdy jsme se v bazénu smočili poprvé, jsme si tudíž pokaždé cestou domů dali ještě pár koleček v bazénu :o).
Čtvrtek byl každopádně nejakčnějším dnem, protože večer jsme skutečně spáchali pěší procházku k Siréně :o). Sice nás u ní trochu poštípali komáři, ale i tak stála za to. Fontána byla v noci hezky osvětlená a tryskala a navíc jsme si díky ní konečně dopřáli i nějakou tu noční procházku (během pobytu už jsme si asi i trochu zvykli na provoz na palmové promenádě, takže mi zdaleka nepřipadala tak přelidněná jako v sobotu a krom toho se zdálo, že všichni míří do centra směrem na sever, takže na jih byla hustota provozu minimální :o). Pěšky byla nicméně Siréna trochu dál, než se na kole zdálo (podle googlu jsme to od rezidence k fontáně měli asi 1,7 km), a celá vycházka nám trvala asi hodinu a půl (ale nezapomněli jsme se občerstvit nezbytnou výbornou italskou zmrzlinou :o)
V pátek 24. července 2015 ráno jsme si zase přivstali a kolem šesté vyrazili na druhý cyklovýlet, a to do přístavu ve vedlejším letovisku Giulianova. Tentokrát už jsem se vybavila teniskami, neb předchozí den jsem při sjezdu z mostu lehce štrejchla bosým palcem o asfalt, a ačkoli se to obešlo bez vážnějšího zranění, nebylo to zrovna příjemné. Zase se nám šlapalo moc hezky, zase jsem si vyfotila východ slunce (upřímně řečeno v mojí fotodokumentaci z dovolené o moc víc fotek než ty téměř kýčovitě romantické východy a západy slunce, všudypřítomné racky a pár obrázků z cyklovýletů nenajdete, protože jinak jsme se víceméně jen váleli u moře a moje fotky v plavkách by spatřily světlo internetového světa jen přes moji mrtvolu :o) a v historickém centru Giulianovy na nás čekaly moc pěkné balustrády se vzrostlými palmami a ony typicky středozemské vilky obklopené zahradami. Přístav je víc rybářský než historický, ale i tak se mi se všemi těmi loděmi a jachtami líbil :o). Zákaz vstupu na molo jsme po vzoru místních bohorovně ignorovali a prošmejdili si ho opravdu až do konce. Pokochali jsme se krásnými panoramaty, vyfotili, co se dalo, a pak jsme zas fičeli zpátky (to už bez zastávek na focení, takže nám jízda trvala čistých 25 minut jízdy – podle googlu byla jedna cesta 7,2 km, tudíž není divu, že jsem v pátek už trochu cítila nohy :o)
Vzhledem k nabitému programu a faktu, že se nám vůbec nechtělo odjíždět, jsme tentokrát nezvykle balili opravdu až v pátek večer. V odjezdovou sobotu jsem si nicméně ještě neodpustila poslední zhruba hodinovou vycházku za východem slunce (tentokrát už sama, protože zbytek raději naspával na cestu), během které jsem se při brouzdání rozloučila se stále teplým mořem a nasbírala si na památku pár vážně výstavních mušlí. No a potom už nám nezbývalo nic jiného než se nasnídat, uklidit kuchyňský kout, dokoupit nějaké zásoby na cestu a cca v deset dopoledne neochotně vyrazit domů. Jedinou útěchou bylo, že jsme si ten týden opravdu náležitě užili, hodně toho naplavali i nachodili po pláži, zajezdili si na kolech, vykoupali se v bazénu, snědli tuny zmrzliny, tmelili se u hry společenských her a vůbec se dobře bavili :o).
Zpáteční cesta už se naštěstí obešla bez bloudění a oněch zhruba 1120 km nám uteklo snad až příliš rychle. Neodpustili jsme si už téměř tradiční spací zastávku u rakouských ledovcových jezer, kde jsme si pak dali i snídani a nepřestávali se divit, jak to, že v Itálii mají všechny pumpy WC zdarma, zatímco v Rakousku už za ně naprosto všude chtějí 0,5 eura, které vám sice ve formě kuponu odečtou z případného nákupu, ale tak jako tak na tom člověk prodělá, protože co si budeme povídat, za půl eura si toho moc nekoupíte a například takového 1,5 litru vody za 4 eura mi přijde celkem drahota :o(. Každopádně dovolená roku 2015 byla báječně idylická a myslím, že na ni budu ještě dlouho v dobrém vzpomínat :o)
