Jedno velké WOW! Asi tak by se dala popsat jejich velkolepá show – a to jsem si po minulém koncertě velice naivně myslela, že ho nejspíš jen těžko překonají. Ale to by prostě nebyli Muse, kdyby nebyli stále lepší a lepší a nedělali stále větší a propracovanější pódiovou show :o). Můj letošní zážitek však byl zase naprosto odlišný od minula a taky mu předcházely zatraceně jiné události než před třemi lety...
Jak už jsem se tu někde zmiňovala, začátek června byl, co se společenských akcí týče, poměrně náročný. Všechno to začalo už koncertem Jihočeské filharmonie ve čtvrtek večer, na který jsme dostali lístky zadarmo, pokračovalo kamarádky rozlučkou se svobodou v pátek večer, která byla opravdu velkolepá a na které jsem se i navzdory minimální konzumaci alkoholu skvěle bavila – kromě všemožného ženského tlachání a vtipkování musela budoucí nevěsta splnit i několik záludných úkolů, jako například vyfotit se v obležení alespoň pěti cizích mužů, svléknout neznámému muži nějaký svršek, podepsat se nějakému neznámému muži na holou kůži (na hruď apod.), zajistit nám od jiného neznámého muže pozvání na rundu panáků a tak dále a tak dále, no zkrátka srandy kopec (ještě že za námi do baru dorazila převážně chlapecká třída maturantů – zážitky na celý život budou myslím na obou stranách :o). Před půlnocí pak došlo i na jakousi spanilou jízdu městem (rozuměj: pěší pochod asi osmnácti rozvejřených žen a dívek) v rámci přesunu z baru někam, kde by se dalo tančit (a nevěřili byste, kolik hluku a pozdvižení byla tahle parta schopná nadělat :o). A nakonec, světe div se, se opravdu tančilo (ne jako při minulé rozlučce, kdy jsme sice na diskotéku došly a zaplatily vstupné, ale pak zůstaly holky jen apaticky sedět u stolu :o(, a to v jednom zdejším profláknutém klubu, kam mají příslušnice něžného pohlaví překvapivě vstup zdarma (nevěřila bych, že je to i u nás v zaprděných Čechách skutečně možné :o), přičemž to v jednu chvíli už začínalo vypadat celkem beznadějně, páč jsme se po cestě zasekly u Hladového okna :o(. Každopádně musím říct, že v klubu hráli docela dobře (remixy z rádia nebo starší pecky od Ushera apod.) a tanec mě fakt bavil, jen těch lidí by tam mohlo být míň – chvílemi bylo na parketu tak strašně narváno a do toho se pořád někdo coural sem a tam a strkal do vás, že se skoro nedalo tančit, což mě celkem štvalo, a tak jsem to v jednom zvlášť kritickém momentu vyřešila tím, že jsem si prostě a jednoduše vyskočila nahoru na pódium před DJský pultík (aneb další důkaz toho, že poslední roky ztrácím své introvertní sklony a nedělá mi problém se bavit, aniž bych si lámala hlavu s tím, co si o mě proboha asi tak pomyslí ostatní – viz naše vánoční večírky a spol. :o). Jinak docela hustý byl taky moment, kdy se kolem nás s budoucí nevěstou a ještě jednou kamarádkou udělal chumel kluků, kteří ze začátku tak úplně nechápali, že jsme tam nepřišly nikoho sbalit, ale jen a pouze si zatancovat :o). I když to vlastně ve výsledku bylo celkem lichotivé a jen to dokazovalo, že jsme vážně pařily na výbornou :o). Rozprouděná zábava nám nakonec vydržela až do brzkých ranních hodin – domů jsem se dostala až kolem čtvrté, s čímž jsem původně nepočítala, protože při minulé rozlučce, asi měsíc zpátky, jsme končily v půl jedné (částečně možná i proto, že se netančilo, i když jsme se taky hodně nasmály, zvlášť když si na sebe budoucí nevěsta oblékla sexy prádélko = babičkovské bombarďáky, které od nás dostala do výbavy, pěkně přes své černé legíny a pak v nich chodila po městě a dokonce v nich vyrazila i na tu diskotéku – i když tam teda se svým outiftem rozhodně nebyla nejdivnější osobou v lokále, a to bylo co říct :o), takže jsem si pak musela posunout sobotní odjezd do Prahy, protože na devátou bych se na nádraží zaručeně nedokopala (a to nemluvím o tom, že jsem si ještě musela dobalit kufr :o), aneb díkybohu za moji kreditní jízdenku od Student Agency alias Regiojetu!
V sobotu jsem nakonec odjížděla až ve 12:40, oběd jsem ošidila polomáčenými pufovanými chlebíčky (původně jsem se chystala na bezlepkovou pizzu do Una v Palladiu, ale vzhledem k pozdní snídani a počínajícímu předkoncertnímu adrenalinu jsem stejně neměla moc hlad, takže v pohodě) a do Prahy jsem dorazila ve tři odpoledne. Ubytovaná jsem byla v hotelu Ibis Praha Malá Strana v těsné blízkosti nákupního centra Nový Smíchov na Andělu, takže pěkně kousek od metra, a protože do večera bylo celkem dost času a počasí se navzdory předpovědi drželo slunečna a celkem tepla (nejošklivěji a nejdeštivěji je samozřejmě u nás v jižních Čechách – a pak že Temelín nemá vliv na životní prostředí), udělala jsem si ještě odpolední vycházku historickým centrem Prahy pěkně od Prašné brány přes Staroměstské náměstí až ke Karlovu mostu a zase zpátky (o tom se ještě rozepíšu v samostatném článku :o). Na pokoj jsem se vrátila už s poměrně ušoupanýma nohama někdy kolem šesté, zhltla jsem jedny čokoládové polštářky a banán z nedalekého Tesca, na chvíli si opřela zmučené nohy o zeď (přece jen bylo znát, že jsem předchozí noc protančila, jinak vydržím mnohem víc :o), po dlouhém dumání jsem vymyslela, co si vezmu večer na sebe, když je tam poměrně teplo, ale večer bude určitě znatelně chladněji (nakonec jsem to vyřešila vrstvením – na antracitové triko s dlouhým rukávem jsem natáhla černé tričko MUSE z minulého koncertu – a do kabelky jsem ještě přihodila tenký svetr, což se ve výsledku ukázalo jako geniální strategie, protože v hale bylo strašné horko, takže jsem tričko MUSE brzy sundala a celý koncert odskákala v triku s dlouhým rukávem, kterém jsem tím pádem náležitě propotila a po koncertu jsem ho na dámských záchodech sundala a nahradila tričkem MUSE a svetrem z kabelky :o), a v sedm večer jsem vyrazila k O2 Aréně.
Upřímně řečeno, jsem si už vůbec nepamatovala, s jakým časovým předstihem jsem vyrážela ke stadionu minule, ale vzhledem k tomu, že tehdy na deklarovaný začátek s předkapelou dorazilo jen pár lidí, říkala jsem si, že to bude stačit (a pořád jsem si pohrávala s myšlenkou, že se místo své zadní řady na tribuně možná zkusím vetřít dolů na plochu :o). Z omylu mě ale brzy po vystoupení z metra vyvedl dav tlačící se kolem vstupních bran s bezpečnostní kontrolou, díky kterému mi došlo, že jsem tu stoprocentně později než minule, protože to jsem ještě poměrně dlouho čekala v prozpěvující frontě fanoušků, než nás vůbec začali pouštět dovnitř (asi mě mělo varovat i to, že jsem už při cestě z historického centra potkávala v metru spřízněné duše v tričkách MUSE :o). Takhle jsem prostě jen přišla, stoupla si do kratičké fronty na bezpečnostní kontrolu (no dobrá, možná jsem při tom pár otálejících a nerozhodných lidí předběhla, ale ti vlastně ani nestáli ve frontě) a za chvíli už jsem byla uvnitř, přičemž při vstupu na tribunu jsem se utvrdila v tom, že na plochu bych se stejně nevetřela, neb ochranka neustále kontrolovala všechny lístky, i když jste si třeba jen odskočili na záchod, a málem mě kvůli číslu sektoru hnala do vedlejší brány, přestože jsem to odtamtud měla ke svému místu dál a musela bych zvedat ze židlí pomalu celou řadu :o(. Než jsem se usadila na své místo v poslední řadě na spodní tribuně (ano, čtete správně, tentokrát byla místa ještě i na úplně horních tribunách nad VIP salonky – docela by mě zajímalo, jakou měla v tomhle nafouknutém rozpoložení O2 Aréna kapacitu :o), měla jsem dostatek času okouknout stánek se "suvenýry" – bohužel letos byla fanouškovská trička poměrně drahá (kolem 750 Kč ty nejlevnější) a ne až tak hezká (vlastně jen s nápisem MUSE), takže jsem si žádné domů nepřivezla (nicméně při cestě z koncertu jsem viděla na některých fanoušcích ještě jiná, moc pěkná trika k Drones Tour, zatím jsou ale na webu totálně vyprodaná :o( – a taky stánek Lékařů bez hranic, které kapela Muse podporuje (to je holt ta jejich společenská zodpovědnost :o), a ještě mi zbyla fůra času (třeba i na promazávání fotek) před samotnou předkapelou, kterou tentokrát byl multiinstrumentalista Jack Garratt, což jsem si už v předstihu přečetla na oficiálním webu Muse a bylo mi to tak trochu líto, protože bych mnohem raději měla třeba takové X Ambassadors, kteří budou na konci června předskakovat Muse v Paříži a které alespoň trochu znám z rádia a líbí se mi od nich minimálně jedna písnička (konkrétně Renegades). Jack Garratt je proti tomu mě osobně nesympatický vousáč s kšiltovkou (podle posledních trendů by se dal nejspíš označit za lumbersexuála či hipstera – ať tak či onak, obě módní vlny jsou mi značně proti srsti, neb chlapi s chundelatým vousem ála Krakonoš jsou zkrátka divní a lehce nechutní, vzhledem k předpokladu, že vše, co dotyční zkonzumují, se jim může v jejich chloubě zachytávat a v závislosti na úrovni jejich osobní hygieny zase po čase vyputovat na povrch, no prostě není o co stát :o(, který ještě nepřišel na to, že je mnohem lepší hrát s kapelou, než se snažit zastat všechny nástroje sám :o(. Jeho písničky mě nijak nezaujaly ani v předstihu na youtube, ani na živo, ale naštěstí jich nezahrál moc a zhruba po půl hodince nás odkázal, že se máme těšit na hlavní hvězdy večera a pustil na pódium bedňáky od Muse.
Co se pódia jako takového týče, to bylo opravdu epesní – středu celé arény kralovalo velké kruhové pódium s bubenickou sestavou, ze kterého potom vybíhaly dvě lávky na menší předsunutá pódia po stranách (celkově to vypadalo trochu jako orbitální stanice nebo herní konzole :o). Nahoře nad pódiem pak byla po celé jeho délce zavěšená jakási lávka, ze které trčelo cosi jako fukary klimatizace a kde také odpočívaly průhledné koule – budoucí vznášející se drony :o) – a překvapivě zde v té nadlidské výšce pobíhali technici zkoušející, jestli bude všechno fungovat, jak má. Jinak jedno technicko-zvukařské hnízdo jsme měli dokonce i přímo pod sebou (asi tak dva metry od nás, víc ne), tam seděli zvukaři a vůbec "ovladači" speciálních efektů se svými počítači, včetně – a to se podržte – Toma Kirka, kamaráda Muse a jejich dvorního kameramana :o). A taky jsem měla štěstí na dobré spolusedící, kteří se během koncertu necourali na pivo ani neodbíhali na záchod, což bylo naprosto super :o)
Příprava pódia zabrala minimálně třičtvrtě hodiny, ale vzhledem k tomu, jak složitě to vypadalo už jen v klidovém režimu, byla myslím jakákoli proluka naprosto pochopitelná :o). Před začátkem koncertu jsme ještě byli upozorněni, že Muse budou rádi, když si uděláme tolik fotek, kolik budeme moct, ale prosí nás, abychom si na svých fotoaparátech vypnuli blesk, že prý tak všichni budeme mít z celé show mnohem lepší zážitek. No a pak asi kolem půl desáté se konečně celá aréna ponořila do tmy, což publikum ocenilo hlasitým vřískotem, dolů pod pódium napochodovala armáda těžkooděnců s modře podsvícenými přilbami (další varianta dronů :o) – mimochodem, ze svého místa jsem je dokonce viděla, odkud vycházeli ze zákulisí do davu – a následně se rozezněla úvodní skladba Drones a na obrazovkách nad středovým pódiem se objevila klíčová slova z jejího textu. Upřímně řečeno ještě teď jsem naprosto blažená z toho, že si pro začátek koncertu vybrali právě tuhle chorálovou záležitost – v kombinaci s tím ultramoderním pódiem a téměř naprostou tmou působila totiž až skoro hypnoticky a navodila zvláštní atmosféru jakéhosi pomyslného ticha před bouří :o). Nemluvě o tom, že se v jejím průběhu začaly halou vznášet právě ony průhledné planety s osvětlenými poledníky, které byly jednoznačně fascinující :o). Po závěrečném "amen" pak vyjel na jakési zdviži na levé krajové pódium Matt s kytarou a bez okolků s klukama rozjeli další hitovku z nového alba, a sice krásně nadupané Psycho, které je podle mě jako dělané na takovouhle úvodní rozehřívačku, co dostane dav do patřičného varu a nadšeného skákání :o)
Pak se Muse přes kratičký jam přenesli rovnou k další vypalovačce Reapers a tak dále a tak dále :o). Zkrátka zase bez keců a cirátů odehráli bezmála dvouhodinový koncert ve výborné kvalitě a s maximálním nasazením :o). Krom jiného mi udělali velikánskou radost, že do playlistu zařadili i takové starší perličky jako Take a Bow z alba Black Holes and Revelations, to jsem si moc užila :o). Navíc jsem si uvědomila, že víceméně vybírali písničky, které pořád pěkně zapadají co celého konceptu Drones (aneb jak se vlastně jejich ústřední téma a varování pro všechny celé roky nemění :o), a stejně tak je na tom i Uprising nebo Knights of Cydonia :o). Profláknuté hitovky jako TIRO, Starlight nebo Supermassive Black Hole jsou řekla bych už takovou tradiční úlitbou i těm nepříliš kovaným fanouškům, kteří dorazí na koncert, a taky určitou hrou na jistotu, protože tyhle skladby už teoreticky minimálně díky Stmívání znají i v tom největším zapadákově (jinak když už je řeč o zapadákově, zase mě strašně mrzelo, že u nás v Praze nebylo na koncert Muse vyprodáno :o(. Taky mi bylo trochu líto, že během večera nezazněla ona krásně lyrická Aftermath nebo vzpurně rebelský Defector, ale na druhou stranu zase chápu, že v tom množství skvělých písniček, které už za ty roky vydali, musí být hrozně těžké vybrat, co z toho zahrajou na tom kterém koncertě, protože vždycky bude zbývat několik hitovek, na které se prostě nedostalo. Ale líbily se mi jednotlivé jamy a mezihry, které jsem až tolik neznala a byly opravdu dobré (přeci jen riff z Psycho už zakomponovali do písničky, takže přišel čas na něco nového :o), třeba Dominicův a Chrisův Munich Jam :o)
Jinak si myslím, že Dominic může být tohle turné konečně spokojený, protože uprostřed pódia v samém srdci celé arény byl jednoduše nepřehlédnutelný (doteď si vždycky stěžoval, že je na koncertech málo vidět, protože sedí za bubny a nemůže se hýbat a vůbec poskakovat po pódiu jako zbývající členové kapely :o), dokonce i Morgan Nicholls za doprovodnými klávesami (někdy hraje i na kytaru – tentokrát dokonce i při Starlight – perkuse a zkrátka na všechno, co je zrovna během živého vystoupení potřeba :o) byl celou dobu jaksi napůl zapuštěný dolů, aby Dominica náhodou nezastínil :o). To už si dělám legraci, ale je fakt, že tihle dva kluci byli během celého koncertu jakousi osou, zdravým jádrem, kolem kterého Matt s Chrisem obíhali :o). Každopádně jsem oba posledně jmenované obdivovala, že se při všem tom pobíhání ze strany na stranu a popocházení po středovém pódiu někde nenatáhli, protože nejen že ty lávky byly takové poměrně úzké a ještě z poloviny osazené udělátky na zvláštní efekty (zakryté speciálním průsvitným promítacím plátnem apod.), ale středové jeviště se s nimi celou dobu pomalu ale vytrvale otáčelo, takže na něj vlastně naskakovali a seskakovali za jízdy a potmě :o).
Celkově ale bylo tohle uspořádání arény přece jen trochu nešťastné. Je fajn, že se kluci z Muse snažili, aby měli všichni dobrý výhled (viz jejich slogan "Every seat is a good seat" :o), ale bojím se, že ve výsledku jsme vlastně všichni viděli hůř než při standardním řešení s koncertním pódiem v čele. Pro nás z tribuny byli totiž hrozně daleko (ani nechci pomyslet na to, co viděli z tribuny ještě nad námi), takže jsem Mattovi ani rámcově neviděla do tváře a chyběla mi tím pádem taková ta zpětná vazba na mé uširvoucí fandění, jako jestli se u nás klukům dobře hraje a tak. Vím, že jsou stoprocentní profíci, a ani tentokrát tomu nebylo jinak, ale právě proto zbožňuju, když se v tom svém nadlidském soustředění Matt sem tam usměje tomu, jak tleskáme, zpíváme a vůbec :o). Takhle na mě jejich vystoupení působilo až skoro odtažitě, nemluvě o tom, že když nad tím tak dumám, byla to vlastně téměř "slepecká" show – pocitově jsem totiž spíš náležela k tomu tisícihlavému davu, než abych byla napojená na kapelu a uvědomovala si, že támhle, pár metrů přede mnou hrají naživo moji hudební bozi, sice jsem slyšela, jak hrají, ale už jsem k tomu neměla šanci vidět, jak se Matt na pódiu hýbe (to totiž taky moc ráda sleduju, líbí se mi, jakým způsobem se tenhle chlapík pohybuje po jevišti a vidět něco takového na vlastní oči je prostě k nezaplacení :o). A taky mi přišlo, že díky tomuhle centrálnímu uspořádání byl celý koncert lehce přezvučený, jak se to ze středu odráželo o stěny, takže pak bylo Mattovi hůř rozumět co zpívá nebo co na nás sem tam pokřikuje :o(. Zkrátka a dobře mi tohle výstřední pódium bránilo užít si musácký koncert se vším všudy, včetně nesmyslného rozplývání se nad Mattovými ksichtíky, poskoky apod., což je strašlivá škoda a bude mě to myslím ještě hodně dlouho mrzet, vzhledem k tomu, že u nás tihle machři koncertují zhruba jednou za dva a půl roku (ano, ano, taky jsem nemohla uvěřit, že už je to tak dlouho, ale naposled u nás hráli 22. listopadu 2013 :o(.
Na druhou stranu se můžu utěšovat tím, že ani fanoušci v prvních řadách na tom nebyli s výhledem zas až o tolik líp (tedy soudě podle videí na youtube), o těch na ploše ani nemluvě – ti sice na kluky viděli z první ruky, ale zase neměli šanci vidět celou tu velkolepou show, protože byla opravdu obrovská a ani já na tribuně jsem vždycky úplně nezachytila, cože se to tam všechno děje :o). V tomhle musím Muse pochválit, že si s tím opravdu vyhráli. No řekněte sami, kolik jiných kapel je schopno nacpat do zastřešené arény dronovou stíhačku/bombardér (který jsem mimochodem ze svého místa taky viděla, kudy ho přinesli do haly :o) volně poletující nad hlavami diváků? V našem případě se to dokonce obešlo bez havárie, ale podle záběrů na youtube se to ne vždycky dařilo a podle toho, co jsem četla na webu mají kluci z Muse s poslušností svých dronů obecně trochu potíže – což mi připomíná, že bych si tipla, že i u nás v Praze to na začátku mělo vypadat možná trochu jinak a do vzduchu se mělo těch průhledných planet nejspíš vznést mnohem víc a ne aby jich minimálně polovina zůstala dřepět nahoře na rampě :o). Jinak mě potěšilo, že si k nám tentokrát taky konečně přivezli své proslulé bílé "oční bulvy" naplněné telegrafními páskami, se kterými si během Starlight hravě pinkali a evidentně nehodlali pokračovat v koncertu dál, dokud všechny ty obrovské nafukovací balóny neprasknou :o). A skvělá byla i ona průsvitná promítací plátna po celé délce pódia (tzn. vlastně skoro po celé délce haly), kam se promítaly různé doprovodné videoklipy a na kterých výsledný obraz působil chvílemi až jako trojrozměrný :o). Úplně nejlepší ze všeho ale byly perfektně vymakané ruce s laserovými vodícími nitkami až k Mattovi dolů na pódium (případně ke Chrisovi na druhém vytrčeném pódiu) při písničce Handler – ty mě jednoduše dostaly :o). No a nechyběly ani klasické obrazovky se záběry členů kapely nahoře nad středovým pódiem pro ty, co opravdu neviděli nic, než pobíhající mravence s kytarami :o) nebo piano, které se na bočním pódiu objevilo na Feeling Good tak, že vyjelo na zdviži podobně jako v úvodu Matt :o)
A ačkoli se mi všechny tyhle vychytávky a jedinečné efekty během koncertu moc líbí a vím, že si na ně kluci z Muse obzvláštním způsobem potrpí a jednoduše je zbožňují (holt jsou pořád tak trochu kluci a především tak trochu geeci :o), pořád zůstávám takovým tím staromódním fanouškem (a možná jsem v tomhle trochu divná), co chodí na koncerty hlavně a především proto, aby viděl kapelu – teoreticky by mi tak na koncertě stačili vlastně jen kluci hrající svoje písničky :o). Pódiovou show beru, že by měla koncert nějakým způsobem dotvářet, umocňovat dojem z produkované hudby, ale neměla by koncert jako takový zastínit nebo mu příliš dominovat, takže to, o co se kluci z Muse celá léta snaží, že chtějí, aby lidi na koncertě měli na co koukat a v ideálním případě jim vlastně nevěnovali pozornost, je podle mě blbost, protože ať už je to jak chce, lidi si zaplatili, aby viděli Muse a jejich vychytaná show je jen jakýsi bonbónek navrch :o). V Drones Tour se jim jejich záměr nicméně téměř podařil – nejednou jsem se během večera přistihla, jak s otevřenou pusou zírám na to, co se přede mnou děje a udiveně vydechuju: "Tý brďo!" :o) – a možná částečně i proto se mi tenhle koncert líbil ve výsledku přece jen o fous míň než The 2nd Law Tour (i když svou zásluhu na tom samozřejmě mělo i moje místo v poslední řadě tribuny a skutečnost, že ještě ke všemu vidím na dálku hůř než většina běžné populace :o). Zkrátka každé turné je jedinečné a má svá pro a proti a i tentokrát byla euforie z jejich živého vystoupení značně návyková, takže nejen, že bych si jejich vystoupení efekty neefekty a výhled nevýhled s hysterickou radostí a nadšením ještě jednou ráda zopakovala (a pak ještě jednou a ještě jednou... :o), ale zákonitě se po jeho skončení dostavila emocionální vyprahlostí způsobená pokoncertní deprese, kterou se mi naštěstí podařilo zmírnit tím, že jsem se následující den (tedy v neděli) náležitě zaměstnala a abych neměla čas lkát nad tím, že něco tak skvělého, jako živé vystoupení Muse, už nevyhnutelně skončilo, vypravila jsem se na prohlídku Pražského hradu (o tom ale už zase v dalším článku :o).
Každopádně na příští koncert si to hodlám ošéfovat mnohem líp a klidně zainvestuju i do nějakého toho VIP balíčku (mimochodem s tímhle výmyslem mě Musáci taky trochu naprdli, i když si nejsem tak úplně jistá, jestli to nebyl jen vychytralý tahák na peníze naší tuzemské promo agentury, protože součástí naštěstí nebyly podobné trapnosti jako zaplacené setkání s kapelou apod., viz např. nabídka 30 Seconds To Mars), jenom abych seděla co nejblíž jevišti a měla na kluky (zejména na Matta <3 :o) dobrý výhled :o)
A jinak, abych nezapomněla, cesta metrem z koncertu byla kapitolou sama pro sebe – takový dav jsem dlouho neviděla a asi už zase dlouho neuvidím. Nejvtipnější bylo, že jakmile jste se zašprajcli v té mase lidí tlačící se od arény ke vstupu do metra a dál na perón, nebylo už cesty zpět a jednoduše vás to tučňáčím pochodem neslo dál až do samotného vagónu. Ovšem pokud se na vás dostalo místo – mě se podařilo propašovat až do druhého vlaku a to ještě spousta lidí zůstala na perónu a další a další se hrnuli (naštěstí se zdálo, že je na podobné kolapsem zavánějící situace Pražský dopravní podnik připravený a vlaky jezdily asi v dvouminutových intervalech :o). Při jízdě metrem jsem si nicméně stačila všimnout, že některým šikovnějším fanouškům se podařilo v O2 Aréně coby suvenýr ukořistit jakýsi její časopis s kapelou Muse na obálce, což mě samozřejmě zase zamrzelo, ale jakožto správně oražená fanynka (v roce 2013 jsem dokonce byla somrovat starší vydání MF Dnes s článkem o koncertě přímo v naší zdejší redakci – nutno podotknout, že úspěšně :o) jsem zkusila do O2 Arény napsat, že se na mě časopis nedostal a jak mě to mrzí a tak a oni mi ho celí zlatí poslali alespoň elektronicky v pdf a ještě mi poděkovali za zájem (aneb dobří lidé ještě žijí :o). Jinak samozřejmě nebylo v našich médiích po informacích a drbech o koncertě Muse ani památky, ale to už je setrvalý stav – jedinou světlou výjimkou byla jakási reportáž na Óčku, kterou jsem ale bohužel prošvihla :o(. Tak a to už je opravdu všechno. Těm, kteří se dočetli až sem, se ještě omluvím za poměrně velkou časovou prodlevu mezi koncertem jako takovým a mým jucháním nad zážitky z něj, ale ze všeho toho rozruchu se mi překvapivě podařilo onemocnět, takže jsem předminulý týden strávila v jakémsi časoprostorovém vzduchoprázdnu, kdy jsem jen spala, jedla a běhala po doktorech :o(. No a o víkendu jsem byla na kamarádky svatbě, ze které jsem rovnýma nohama skočila přímo do práce, takže dřív to opravdu, ale opravdu nešlo :o). Snad mi to prominete :o)
