...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

rebarbora: Je mi líto, že vás můj článek natolik pobouřil, ale vyjádřila jsem v něm jen svůj subjektivní dojem z onoho večera, který samozřejmě může být ovlivněn osobními sympatiemi/antipatiemi, momentálním duševním rozpoložením atd. atd., a rozhodně nezastírám, že jsem co se vážné hudby týče naprostý laik a neznalec (myslím, že už fakt, že jsem u Čajkovského usínala, mluví za vše a krom toho jsem se o tom několikrát zmiňovala v předchozích článcích, což vám ona necelá dvacítka mých pravidelných čtenářů jistě ráda potvrdí), proto mě trochu překvapilo, že moje výlevy vůbec někdo „z branže“ vzal na vědomí Mám pocit, že svět klasické hudby a lidí, kteří se jí věnují, je tak trochu jiný vesmír, který svým způsobem obdivuji a kam, přiznávám, jen občas nahlédnu přes clonu své nevzdělanosti a nevědomosti v této oblasti, takže v určitých věcech máte jistě pravdu. Přesto se domnívám, že ještě pořád žijeme ve svobodné společnosti, kde můžu vyjádřit svůj názor, a blogy soukromých pisatelů, jako je tento, vlastně ani neslouží k jinému účelu, než ke sdílení osobních prožitků a dojmů. Nepíšu tenhle blog jako profesionál (a tudíž ho ani neberu nijak smrtelně vážně), je to jen jakýsi soukromý deník, koníček – tak to prosím mějte na zřeteli, než příště začnete někomu nařizovat, o čem nebo jak má na svém vlastním blogu psát. Nicméně jsem optimista a pevně věřím, že jste se mě svým komentářem jen snažila přesvědčit, abych na Pavla Šporcla změnila názor, případně nějakým způsobem obohatit mé (ne)znalosti vážné hudby či podpořit můj zájem o její hlubší studium, takže děkuji.

PS: To, že Pavel Šporcl nosí šátek, jsem samozřejmě věděla, šlo spíš o celkové vyznění kombinace barev a všeho, ale je to opět jen můj osobní názor a spíš otázka toho, jak jsem to vnímala.