...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

jana dioszegi: Dobrý den. Děkuji za Váš příspěvek. Máte samozřejmě ve všem pravdu. Myslím, že také záleží na tom, s jakým pocitem člověk přistupuje k životu: buď si chce odnášet hezké pocity a vždy také něco hezkého nalézá a nebo stále hledá chyby a rád kritizuje. A to se týká všech oblastí života. Patřím do té první skupiny. Nejsem příznivcem blogů a nerozumím, proč si někdo, kdo nemá dostatek vědomostí a informací v dané oblasti, dá tu práci a věnuje čas kritice, když může udělat něco příjemného a dobrého pro druhé. Třeba jako Pavel Šporcl: odehrát ročně stovky koncertů, mnoho z nich benefičních na pomoc druhým: nemocným, dětem v náhradní péči či na obnovu církevních a jiných památek. Pavel Šporcl koncerty neodmítá a neruší. Řídí stovky kilometrů, v mrazu a sněhu, letí z jednoho kouta světa na druhý, přes různá časová pásma, beze spánku, třeba jen: aby mohl druhým. Kdo z nás má tu mimořádnou schopnost, kolik z nás vydá tolik energie pro ostatní? A na každý z koncertů, i ty benefiční, se musí připravit: v tom tempu denně 4 hodiny cvičí na housle. Umělec profesionál vystupuje i když je unavený, nemocný s horečkou, má nemocné děti a nebo smutnou událost v rodině a nikdy o těchto okolnostech nemluví. Každý se můžeme postavit na pódium jako sólista a jít s kůží na trh. Já si to zkusila. O to víc obdivuji každého, kdo to provádí denně. Obdivuji maminky po mateřské, které se vedle péče o děti zvládnou na ta prkna vrátit, cvičit, studovat nové tituly či role. A co teprve, když člověk vzpomene na profesi lékařů: operovat lidem hlavu nebo srdce... Vážím si každého, kdo něco umí. Každý jsme důležitý. A snažím se primárně vidět to dobré. A když se to zcela výjimečně nepodaří: nepotřebuji své negativní pocity vysázet na internet. Jsou to subjektivní pocity a názory a proč kazit radost nebo dojem ostatním. Ani u jídla neříkám: to mi nechutná. Proč, když ostatním ve společnosti chutná? Nic dobrého to přece nepřinese. Na blogy a diskuze nepřispívám. Nerozumím ani tomu, že autoři nemají dost cti a odvahy se podepsat vlastním jménem. Ani to ze zásady nedělám, pokud si za svým názorem stojím. I když Vy pravděpodobně víte, kdo je Rebarbora. Na její první příspěvek, který s výsměchem a bez dostatečného povědomí kritizoval umění a osobnost mého šéfa a přítele, jsem nemohla reagovat jinak. S úctou a přáním všeho dobrého. Jana Dioszegi