Závěrečný koncert 35. sezóny ve čtvrtek 16. června 2016 lákal na velké jméno jednoho z našich největších houslistů a kdysi dávno zázračné dítě, Pavla Šporcla, takže jsme si lístky na něj kupovali s poměrně velkým předstihem, neb orchestr opět neřídil nikdo jiný než náš milý pan dirigent Talich :o)
Z repertoáru, který byl na programu, mi byla de facto jen povědomá jména skladatelů, nicméně po pár taktech jsem poznala i onu úvodní skladbu, resp. její moc hezkou ústřední melodii, která mi připomíná jezdce na cválajících koních a je taková jednoznačně divadelní, až radostná. Když si ji někde na youtube pustíte, určitě zjistíte, že ji taky znáte, protože mám takový dojem, že určitě zazněla v nějakém filmu, ne-li v několika.
Potom následovala prostřední skladba s oním netrpělivě očekávaným sólistou, jehož vystoupení se pro mě osobně ukázalo být značně rozpačité. Pavel Šporcl napochodoval na pódium v červeném šátku, kožených kalhotách, košili a s blyštivou náušnicí v uchu, přičemž v rukou třímal překvapivě výrazně zelené housle (na ošoupaných místech byly lehce dožluta, ale stejně byl jejich kontrast právě s tím červeným šátkem do oka bijící) – možná to byl záměr, nevím, ale tím, že nic neřekl, ani se neusmál, mi připadalo jeho vzezření i postoj jaksi kýčovité a moc hrané, až skoro cirkusové :o(. Vypadal zkrátka jako nějaký přehnaně stylizovaný filmový cikán nebo pirát :o(. A nijak zvlášť se mi bohužel nelíbila ani jeho hra, zase tam totiž dost často dával takové ty rozvrzané dvojzvuky, u kterých pořád nevím, jestli je to jako machrovinka, kterou jen tak někdo neumí a kterou se sólisté třeba i snaží nahradit fakt, že mu nemá kdo hrát druhé housle či basovou linku :o) nebo prostě nedomáčkne 
prsty na hmatníku a pak mu ty housličky vržou falešně, protože mě osobně to opravdu falešně zní a vůbec se mi to nelíbí :o(. Ale třeba je to jen tím, že všichni sólisti hrajou jakože děsně vášnivě a živelně, takže zkrátka na čistotu techniky není prostor, nevím. Každopádně když hrál Šporcl čistě, tak to bylo hezké, bohužel se to ale moc často nestávalo :o(. Takže za mě na Šporcla už znovu ne.
Sice dal po programové skladbě ještě přídavek v podobě Gavoty od Johanna Sebastiana Bacha, která byla opravdu moc krásná (možná i proto, že měla vyšší koncentraci čistých tónů :o), ale můj celkový dojem to příliš nevylepšilo (jo, kdyby byl takovýhle celý koncert, tak odcházím domů nadšená :o). Taky mi přišlo divné, že pan dirigent Talich Šporcla nijak zvlášť nepředstavoval, ani se nerozplýval, jak jsou rádi, že s ním můžou hrát a tak podobně, takže si myslím, že bude Šporcl namyšlený floutek nebo studený čumák, protože náš pan dirigent se poměrně snadno rozplývá téměř nad každým :o). Nebo je Šporcl co se hudby týče moc pokrokový a rebelský (viz jeho garderoba a vzezření), a proto si s panem Talichem nesedli do noty, nevím, ale rozhodně je to nestandartní, protože spolu poměrně pravidelně vystupují minimálně na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově, a tak bych čekala víc než jen jakési podivné potřásání rukama a pár povinných úsměvů na konci vystoupení :o(
Poslední skladba večera po přestávce byla od Čajkovského a byla neskutečně dlouhá. Řekla bych, že to byl takový epos, možná i válečný či hrdinský, a střídaly se v něm hodně lyrické části s veselejšími jakoby pochody, přičemž ona stěžejní melodie se dost často opakovala v různých obměnách, což se mi líbilo, protože se má člověk aspoň čeho chytit :o). Nicméně jak už jsem psala, byla moc dlouhá a já byla zase strašně utahaná (jako na koncertech Jihočeské filharmonie poslední dobou vždycky a nabitý červnový program mi v tom taky příliš nepomohl), takže jsem se ke konci chvílemi ocitala na hraně dřímoty a musela jsem tvrdě bojovat s rozostřeným viděním (víte, takové to otupělé, těsně před tím, než se vám únavou zaklapnou víčka) a silou vůle držet oči dokořán, aby z toho nebyla ostuda. Každopádně udržet pozornost na celého Čajkovského mi dělalo problémy (nevím, jestli je to poslední dobou vážně tím, že bych byla tak extrémně unavená, nebo jestli zkrátka repertoár Jihočeské filharmonie v téhle sezóně nebyl pro mě coby laika až natolik zajímavý, aby mě pohltil nebo aspoň udržel moji pozornost :o(. A to prosím i přesto, že to panu dirigentovi opět slušelo a navzdory prokvétajícím šedinám po stranách byl ve svém kratším "strojkovém" sestřihu vážně šik :o)
Závěrem si ještě neodpustím poznámku k nadcházející 36. sezóně, ke které jsme při příchodu vyfasovali knižně tištěný program, z něhož jsme si během přestávky stihli vybrat hned několik favoritů, včetně úvodního (resp. prvního abonentského) koncertu Carmen, vánočního koncertu s Nezmary nebo koncertu z nově zavedené komorní řady Čtvero ročních dob :o)
Program:
Gioacchino Rossini – Předehra k opeře Vilém Tell
Henryk Wieniawski – Koncert pro housle a orchestr č. 1 fis moll op. 14
Petr Iljič Čajkovskij – Symfonie č. 5 e moll op. 64