Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Dorothy Dunnettová: Lov jednorožce - 5. kapitola
21. únor 2010 | 10.32 |
Následujícího dne dorazil do Canongate zcela přirozeně balíček z Brugg a Mistr de Fleury, který opustil Haddington za svítání, jej obdržel bez jakéhokoliv zpoždění. Otevřel ho a rozložil všechny stránky, jak ty psané prostým textem, tak i ty zašifrované, které uměli Julius a Jannekin přečíst stejně snadno. Gregorio – kdo jiný? – uváděl novinky, které už zjistil v Haddingtonu. Totiž, téma bylo stejné. Přečetl si to kvůli možným odchylkám.
Lady Gelis van Borselen, paní de Fleury, byla zastižena jistými drobnými obtížemi raného těhotenství a odešla do pohodlí ženského kláštera. Její lékaři jí doporučují, aby nepřijímala návštěvy, a proto by Mistr de Fleury neměl pospíchat domů. Opravdu, psal Gregorio, bylo znát, že by jí silné rozrušení mohlo uškodit.
Mistr de Fleury složil Gregoriovi tichou pochvalu. Zatočila se mu hlava z nedostatku spánku a pak okamžitě přestala.
"Vím, co tím myslí," řekl Julius. "Můj Bože, vy dva jste si spolu podle řečí užili dost předmanželského vzrušení, aby vám to vydrželo na prvních deset let oficiálního manželství." Julius, věčný svobodný mládenec, přijal tyhle novinky o pokračování rodu s jistým nedostatkem nadšení. Jannekin Bonkle naopak sevřel ruku svého starého druha a ujistil ho, že jeho otec půjde za kmotra. Mick Crackbene, jak měl Nicholas důvod si myslet, byl poměrně lhostejný k obojímu, k samotné události i k jejím následkům.
Julius se nyní skláněl nad listem. "Můj Bože, kolik jsi zaplatil za tenhle prsten? Je to všechno, co Gregorio píše?"
"Podívej se," vybídl ho Nicholas de Fleury a ukázal mu všechny listy. Byly to veškeré osobní zprávy. Předcházelo jim mnoho stránek s finančními podrobnostmi z Benátek a Brugg a nejnovějšími požadavky Signorie, že by jim měl Nicholas buď zaplatit, nebo pro ně bojovat. Na cestě byl kovář, což bylo dobře. Z ostatních rodinných novinek tam nebylo nic. Gregorio nemohl použít tajnou šifru, jinak by je Julius okamžitě podezříval ze spiknutí.
"Na zadní stranu ještě připsal čtyři slova," všiml si Julius. "Proboha pište! Odpověděli jsme na všechny jeho minulé dopisy? Nebo se ty odpovědi ztratily?"
"Pošli tu poslední znovu," navrhl Nicholas. Gregoriova slova byla vyrytá do papíru tak, jak se mu to stávalo, když byl obzvlášť rozčílený. Nicholas neměl v úmyslu odepisovat. "Pospěš si. Budu se tím zabývat později. Musíme uspořádat ten turnaj. A chci se setkat s rodinou Berecroftových a dojednat tu koncesi. A co ďáblova ruka, Simon?"
"Přijede na turnaj," odpověděl Julius.
"Nikdo mu neřekl, že se ho neúčastním?"
"Opravdu ne?" ujišťoval se Julius. "Vůbec nejsi špatný."
"Díky. Někdy si spolu dáme malý souboj, až se nebudeš cítit moc dobře. Neopustil jsem Bruggy naditý světským bohatstvím, abych dostal své konečné zúčtování ve Skotsku."
"Samozřejmě," přitakal Julius. "Nechceš teď nic riskovat, s rodinou. Je to svým způsobem smůla."
Rodinné novinky se donesly i na Kilmirren.
Nejdříve se je dozvěděla Lucia, ve své pohodlné Vasquezově rezidenci blízko hradního parku. Seděla a křičela, dokud nepřispěchal Matten a neukázal jí dopis od Dinize, který samozřejmě nemohl číst. Potom, dokonce aniž by přijala ozdravný nápoj, který jí Matten přinesl, si poručila svůj plášť s kapucí a spěchala přes park na kilmirrenský hrad.
Déšť byl studený. Na Madeiře nebo v Portugalsku, odkud pocházel její zesnulý manžel, nebyl déšť nikdy studený. Diniz, pouze poloviční Portugalec, nikdy nevypadal, že by déšť vnímal. Oženil se s měšťanskou dcerou v Bruggách a zdál se jí být okouzlen. Od plavby do Afriky byl okouzlen také Nicholasem. A nyní přišel tenhle dopis se zprávami, které Diniz bez obalu považoval za báječné.
"To je otřesné," pronesla Lucia de St. Pol, odstrčila při tom otcova komorníka stranou a vtrhla do jeho salonu. "Určitě omdlím. Co budeme dělat? Nemohu tomu uvěřit!"
Ze svého velkého polstrovaného křesla si ji její velký tlustý otec s úžasem prohlížel. "Máš mé svolení omdlít. Vlastně, můžeš dát průchod svým citům pod podmínkou, že to uděláš z druhé strany těch dveří. Možná sis nevšimla, ale mám práci."
Neměl. Byl prakticky sám. Malá, statná žena (která v tu chvíli vstala) byla onou dostatečně urozenou sousedkou, která mohla čas od času vystupovat jako Luciina společnice, když cestovala. Bel z Cuthilgurdy doprovázela Luciu do vily jejího manžela v Portugalsku. Robustní vdova Bel dokonce cestovala do Afriky s Dinizem, Gelis a vander Poelem. "Monseigneur de Ribérac," promluvila nyní. "To děvče je velmi rozrušené. Paní Lucio, zůstaňte a posaďte se. S čím máme něco udělat?"
Lucia se posadila, v ruce svírala dopis od svého syna. "Diniz píše, že čekají dítě."
Její otec se na ni upřeně díval. "To je vskutku důvod k mdlobám se vší myslitelnou horlivostí. Diniz a jeho žena?"
Nesnášela ho. Vždycky ho nesnášela. Chápala, proč ho její dospělý syn a její synovec Henry nenáviděli také. "Ty žertuješ," řekla třesoucím se hlasem. "Přečti si tohle. Přečti si tenhle dopis. Tilde de Charetty je těhotná. Tvoje pravnouče bude potomkem zastavárníků. Ale povím ti něco horšího než tohle. Gelis van Borselen je těhotná."
Tvář Bel z Cuthilgurdy, beztvará jako pytel mouky, se pomalu rozjasnila. Vzezření Jordana de Ribérac vyjadřovalo prostou otázku. "A kvůli tomu by měl člověk omdlít? To těžko. Udělal jsem, jako vždy, chybu, Lucio. Jdi pryč."
"Chybu!" vykřikla. "Tady to je, černé na bílém. Ta holka se skrývá v ženském klášteře. Říkají, že porod má být – samozřejmě – v březnu nebo dubnu. Dítě!"
"Cokoliv jiného by bylo překvapivé," odpověděl její otec. "Paní Cuthilgurdy, omluvíte nás?"
"Ne!" protestovala Lucia. Dokonce i Bel občas mohla pomoci.
Ale Bel vstávala. "Nebuďte umíněná," řekla. "Dítě, které se ještě nenarodilo, pro vás jistě není žádnou hrozbou. Váš otec bude vědět, co dělat. Uklidněte se. Děti přece nejsou žádné zlo."
"A znáte Henryho?" poznamenala Lucia. Potěšilo ji, když viděla druhou ženu zaváhat. Potom ji Bel bez odpovědi rázně políbila a odešla. Dveře se zavřely.
"Jestli trpíš nějakým ženským neduhem," odtušil její otec, "možná bys ráda uvažovala o tom, přijmout klášterní roucho. Byla by to úleva pro nás všechny. Chápu to tak, že si myslíš, že Gelis nosí Simonovo dítě a řekne to Nicholasovi? O tom pochybuji. Přišla by tím o svoji manželskou úmluvu. Nevidím žádný důvod se znepokojovat."
"Nebyl by zde žádný důvod se znepokojovat," namítla Lucia, "pokud by každý člověk uvažoval stejně jako ty. Ale očekáváš, že Gelis bude vychovávat Simonova bastarda? Domníváš se, že Simon nechá své dítě v Nicholasových rukou? Vyhovuje ti, že by Nicholas, který nic neví, měl být ponechán ve své nevědomosti?"
Její otec si povzdechl. Ze sinalého masitého obličeje protkaného žilkami ji jeho oči hodnotily, zkoumaly a zmrazovaly stejně, jako to dělaly po všechny roky jejího dětství.
"Naznač mu to a tvůj bratr zemře. Kdo ví, kdo zplodil tohle nenarozené dítě? Může to být tvůj bratr. Může se narodit z manželského lože. To potvrdí pouze datum jeho narození. A mezitím ho vander Poele, jako jeho rodič, bude chránit. Přestaň si dělat starosti," nabádal ji otec laskavě. "Jdi a najdi si něco k vyšívání. Třeba polštář pro své první vnouče. A nech nás prosit boha, aby ti nebylo ničím povinováno."
"Simon mu to řekne," trvala na svém.
"A vyslouží si tak věčné nepřátelství van Borselenů? Ne. Simon neudělá nic," nesouhlasil její otec. "A ty neuděláš taky nic. Nebo dohlédnu na to, abys už nikdy víc neopustila Kilmirren."
"To nemůžeš!" protestovala. "Teď mám peníze. Můžu jít, kam se mi zachce!"
Podíval se na ni. Dveře se otevřely, aniž věděla na čí pokyn, a v nich stáli dva z otcových sloužících. "Má dcera se necítí dobře," prohlásil. "Najděte pro ni pokoj a pošlete pro lékaře."
Byli, jako vždy, galantní, ale nedrželi ji o to méně pevně. Zakřičela ode dveří: "Co když to vander Poele ví?"
Její otec se odmlčel a potom řekl: "Pokud to ví, pak si myslím, že by udělal téměř cokoli, aby ti zabránil to zveřejnit. Přemýšlej o tom. Nechci být krutý. Ale ty se nacházíš ve všech těchhle těžkostech jen proto, že nechceš být rozumná."
Díval se, jak odchází. Když ve dveřích už nikdo nebyl, Jordan de Ribérac zvedl své masivní tělo, měkce obut sešel dolů ze schodů a šel směrem k části, kde se nacházely pokoje jeho syna Simona. Přestalo pršet a bylo tam slyšet nějakou aktivitu – dva rytíře – na kolbišti. Slyšel hřmotný hlas synova mistra ve zbrani ještě předtím, než uviděl jeho partnera, krytého v plné zbroji, s kopím v ruce. Postava, na kterou hulákal, byla malá jako nevyřezaná píšťala a na hlavě měla chochol stejně vysoký jako ona sama. Opodál stáli dva čeledíni s koňmi a brunátnými tvářemi. De Ribérac kolem nich beze slova prošel.
Simon byl v místnosti nedaleko dvora, kde byla uzamčena hradní zbroj. Na skládacím stole byly poházené kusy výstroje, Simon rázoval po slámě a házel připomínky po dvou nebo třech mužích, kteří nehnutě seděli a strnuli, zatímco je čistili. Vzhlédl ke stínu svého otce.
"Vypadněte," nařídil de Ribérac. Muži odešli.
"Tentokrát mám dívku pod stolem," zažertoval Simon.
De Ribérac na sobě nedal znát, že ho slyšel. "To dítě má na sobě stříbro," konstatoval. Části brnění na stole, normální velikosti, byly zrovna tak z rytého stříbra. Sedl si. "Jak jsi za to všechno zaplatil?"
Simon odsunul meč a opřel se o hranu stolu. Vlasy v barvě zlata, které při pohledu na Lucii vypadaly vyumělkovaně, se vkusně vlnily, když rámovaly tvář jejího bratra – andělskou tvář, s klenutým obočím a netečnýma modrýma očima. "Ze svého podílu na ziscích z Afriky," odpověděl Simon. "Ještě zbývá dost i na moji stravu. Bylo mi řečeno, že jsi propustil správce statku. Další úsporné opatření?"
"Najal jsem náhradu. Setkáš se s ním zítra. Mám novinku. Gelis van Borselen porodí v březnu nebo dubnu dítě." Záměrně ho nijak nevaroval.
Simon zareagoval podle očekávání. Jeho pohled ztratil soustředění a začal těkat. Rty měl pootevřené; na každé z jeho lícních kostí se objevil nádech ruměnce. Pak se jeho oči opět vrátily a zvolna se naplnily údivem. "Panenko Maria!" zašeptal.
"Naneštěstí to nebylo Zvěstování," řekl Jordan de Ribérac. "Vše, co může být řečeno, je to, že to dítě není tvoje."
"To nevíš," namítl Simon. Ruměnec na jeho tváři se prohloubil a jeho hlas získal na síle: "Jak to víš? Jestli je moje, narodí se mnohem dřív. V únoru. V polovině února. Ona lže."
"Není tvoje," zopakoval de Ribérac. "Nebude tvoje, ani kdyby se objevilo po úderu zvonu čtyřicet týdnů po svém zplození se jménem Kilmirrenu napsaném na čele. Jeho matka je van Borselenová. Stejně jako jsi nezveřejnil svůj pohlavní styk, tak nebudeš rozhlašovat jeho nešťastný výsledek."
"Ale...," zaprotestoval Simon jemně a slezl ze stolu.
"Neexistují žádná ale. Už jsem ti řekl. Nepřiznala se vander Poelovi: bylo mi řečeno, že ten nic netuší. Bruggy věří, že to dítě se narodí z jejich manželství. Bylo mi řečeno, že odešla do ústraní, do ženského kláštera."
"Aby to utajila! Musí vědět, že je moje!"
"Možná," připustil vikomt de Ribérac unaveně. "Sama si ještě není jistá, kdo je otcem nebo si snad myslíš, že jeptišky už našly způsob, jak vyřešit její potíže. Ano, datum jejího porodu by celou záležitost objasnilo, ale dozvíme se ho někdy? Řádové sestry jsou pozoruhodně zkušené, pokud jde o zastírání."
"Bude vypadat jako já," prohlásil Simon. "Její dítě. Naše dítě. A potom ať jde všechna tvoje opatrnost k čertu."
"Může se dokonce chovat jako ty," ušklíbl se jeho otec. "V takovém případě máš pravdu, nevím, proč se namáhám, abych chránil tebe nebo tvoje živobytí. Do té doby, mluvil jsem dost jasně? Máš svého dědice. Máš svého legitimního, neoddiskutovatelného syna Henryho. Tohle dítě není tvoje. A ty nikdy v budoucnu nebudeš prohlašovat, že je."
"Nebo?" chtěl vědět Simon.
"Nebo se ocitneš sám a bez peněz na místě zdaleka ne tak příjemném jako je tohle. Myslím to vážně," dodal jeho otec. "Nevěříš, že bych to mohl udělat?"
"Pak budeš muset udělat to samé s Luciou," odtušil Simon zlomyslně.
"Tak jsem jí to také řekl."
Vyčkával, ale zdálo se, že Simon už neměl na mysli nic, co by chtěl říct. Jordan de Ribérac vstal a odešel. Venku zahlédl stříbrný záblesk a zaslechl tenký hlas svého vnuka. Vzpomněl si na turnaj.
Věděl, jak pracuje Simonova mysl. Nemohl ho na Kilmirrenu držet věčně. Dal mu svolení se turnaje zúčastnit. Ale to bylo v době, kdy veškeré jeho pátrání naznačovalo, že vander Poele si nebyl vědom toho, že ho Gelis van Borselen podvedla.
Nyní potřeboval vědět víc, aby si to myslel i nadále: vikomt de Ribérac si musel být jistý. Začal uvažovat, jak toho dosáhnout.
Turnaj jednorožce, který ačkoli byl důkladně organizován, nebyl vážným kandidátem o zápis do heroldských knih, se konal v prvním týdnu v prosinci a na první den vánočních oslav, kdy každý, kdo nesl jméno Nicholas, mohl očekávat jisté množství vulgární pozornosti.
Od návštěvy Haddingtonu byl Nicholas de Fleury osobně původcem většiny namáhavějších aktivit v Edinburgu. Tribuny, výprava a zařízení pro takováto obveselení, stejně dobře jako stany a altány byly v rukách tesařů, zedníků, výrobců stanů, natěračů, přepravců a dvorních nákupčích, kteří obvykle stěhovali královský dvůr z místa na místo s jeho nádobím, šatstvem, nábytkem a příležitostně i okenním sklem.
To všechno nebylo nic v porovnání s burgundskými vévody, kteří potřebovali sedmdesát dva vozů, aby převezly majetek z jednoho z jejich pěti skvostných paláců do druhého, ale postup byl stejný; nyní už de Fleury znal všechny úředníky ode dvora, zainteresované obchodníky i většinu dělníků. Měl pocit, že polovina z nich pracovala také na jeho vlastním domě.
Jeho posláním bylo obohatit podívanou: přijít s nápady v mezích schopností dělníků a krátké doby, kterou měli k dispozici, a taktně dohlížet na jejich realizaci. Zároveň nevyhnutelně pokračoval ve vymýšlení, řízení a budování podniků, které byly důvodem jeho příjezdu do Skotska. Na krátké údobí se tempo jeho života, které bylo vždycky působivé, zrychlilo do krajnosti. Juliovi připadalo, že byly dny, kdy se zdál být fyzicky přítomen všude, od kláštera Abbota z Holyroodu na konci Canongate až po královské sídlo na vrcholu Castle Rock a nejvíce v domech uprostřed. Po zbývající čas mohl být viděn na travnatém prostoru u West Portu na úpatí hory Castle Rock, kde se měl turnaj pořádat.
Tam ho také našel Anselm Adorne den před svátkem svatého Nicholase. Stál pod žerděmi a energicky hovořil s klobásou v jedné rozpřažené ruce a špejlí ve druhé. Jeho hlas zněl výhružně, ale tváře, které ho obklopovaly, se široce usmívaly. "Copak nikdy neodpočíváš?" zvolal Adorne. "Mohl bych si s tebou dát tu klobásu, pokud máš ještě jednu." De Fleury se s úsměvem otočil a kývnutím hlavy ho pozval na druhou stranu do stanu, na který ukázal prstem.
Adorne sesedl a nechal svého zpoceného koně sluhovi, aby se s ním procházel, zatímco si našel cestu do stanu, kde byla pánev na žhavé uhlí, a posadil se na krabici vedle napůl rozbaleného koše s jídlem. Zalovil v něm.
Byla pravda, že měl hlad. Právě se Sersandersem strávil hodinu běháním po provizorním kolbišti na obecních pozemcích. Ve svých nejlepších letech byl Anselm Adorne na poli rytířských turnajů mužem mezinárodního renomé: srazil přilbu jednomu z nejlepších bastardů vévody Filipa a zlomil dřevec s Jacquesem de Lalaing, krásným jako Paris, zbožným jako Aeneas, moudrým jako Odysseus, udatným jako Hektor a mrtvým už oněch patnáct dlouhých let.
Před tím než se Jakub, král Skotska, a jeho bratři narodili, Jacques de Lalaing, společně s jeho strýcem Simonem a dalšími, vyzval v Stirlingu tři skotské rytíře na souboj à outrance, neboli končící smrtí, a zvítězil, ačkoli bylo klání ukončeno předčasně. Všichni Skotové to věděli, a zítra budou vyhlížet, koho jim Burgundsko poslalo tentokrát.
Odpovědí bylo jeho, Anselma Adornea, který je stejně starý jako Simon de Lalaing onoho dne. Jeho a jeho příbuzného Jehana Metteneye, jehož rodina také po generace vyhrávala rytířské turnaje Spolku bílého medvěda v Bruggách. A jeho synovce Sersanderse, který je mladý a nemá žádnou manželku ani děti.
Ale tohle samozřejmě nebyl turnaj na život a na smrt. Bylo to cvičení s tupými zbraněmi, připravené ve spěchu a co nejúsporněji, aby umožnilo mladému králi a jeho mladším bratrům vyniknout.
Nebudou muset čelit Anselmu Adornemu. Vše, čeho se bude účastnit on a jeho krajan Metteneye, budou čestné souboje, ve kterých budou postaveni, o tom nebylo pochyb, proti nejlepším mužům, jaké může Skotsko nabídnout. Tím nejlepším rytířem ze všech byl Simon de St. Pol, mladší pán z Kilmirrenu, který se narodil pouze o rok později než on sám.
Potom do stanu přišel mladý de Fleury a vybídl ho: "Tady je víno: podívejte, poslužte si," při tom ztěžka dosedl a nalil si z velké nádoby vodu. Při práci odložil kožešiny z rysa, divoké kočky a sobola, díky kterým se královy mladé oči otevřely údivem, a nosil jen kůži přes hladký kepr. Černý kepr, střižený jemně jako samet, s čapkou vraženou dozadu na hlavu.
Nyní, když z jeho kůže vybledlo africké slunce, byly nápadně viditelné ostřeji řezané kosti. Dětská měkkost byla pryč. Adorne odhadoval, že s tím, co ji nahradilo, by neměl mít žádné potíže získat si jakoukoli ženu, kterou si přál. Nečekali byste, že takový muž bude čerpat útěchu, jako to dělali ostatní, z prostého okruhu obchodnických činností. Byla to škoda. Uvažoval, že se o tom jednou zmíní, ale ne teď.
Místo toho řekl: "Podle toho, cos nám minulou noc vyprávěl, je tohle jiné než oslavy svátku svatého Nicholase, pořádané Jakubem, kyperským králem. Další Jakub, náš mladý hostitel, byl okouzlen." Odmlčel se. "Musíš Jakuba Kyperského znát docela dobře. Co bys o něm řekl?"
"Kromě faktu, že mi ukradl jednu z mých dam? Je vynalézavý," odpověděl druhý muž. "S výjimkou záležitostí manželství a potomstva. Neměl bych povzbuzovat svobodného monarchu, aby si udělal známost. Já jsem toho nyní samozřejmě ušetřen. Víte, že budu otcem?"
Byl to ve skutečnosti důvod, proč přijel, ale ne aby se k němu choval takto. "Měl jsem tu čest oddat vás s tvojí první manželkou v mé kapli," připomněl Adorne.
"A jak vidíte, z manželského stavu se u mě stal zvyk. Silný lék. Chtěl jste se mě na něco zeptat?"
Bylo těžké zformulovat odpověď. Mladý muž se změnil. Tohle nebyl ten čerstvě ženatý chlapec, který před dávnou dobou vzbuzoval jeho soucit. "Zajímalo mě," přiznal Adorne, "kdy se plánuješ vrátit domů. Mohli bychom cestovat společně. Pokud nemáš v úmyslu připojit se ke své ženě před Vánocemi."
"Doporučujete mi to?" zajímal se de Fleury. "Lékaři mají námitky, ale já jsem přístupný diskuzi. Uvažoval jsem, že počkám až po večeru tříkrálovém."
"Doktor Andreas by ti poradil. Musí tu zůstat, ale v záležitostech týkajících se porodu je zkušený. Víš, že studoval v Lovani se Schevesem?"
"Tytéž předměty?" otázal se Nicholas de Fleury. Znělo to nenuceně. Ale i Nicholas studoval v Lovani, a nenucené to nebylo.
"Ano," přitakal Adorne. "Má schopnosti, ale nejsem si jistý, jestli v ně věřím. Nedávno řekl něco o Jordanu de Ribérac."
"Většina lidí má o něm co říct," odtušil de Fleury. Nahnul se a dolil Adorneovi pohár.
"Ne. Mluvil o následnících. Řekl, že ví jen o jednom Simonovu synovi. A řekl, že jméno toho dítěte není Henry."
De Fleury vzhlédl. Potom opatrně položil pohár a prohlížel si ho. "Ubohý Henry," řekl. "Myslíte, že se ho někdo špatně naložený chystá zabít na turnaji? Kdo? Ujišťuji vás, že já to nebudu. Se St. Poly už jsem se usmířil. Ve skutečnosti se právě na jeho vlastní pozvání chystám Simona navštívit. Už přijel do Edinburgu a usadil se ve svém domě."
"To mě těší," ujistil ho Adorne. Cítil se hluboce znepokojený. Vstal. "Zdržuji tě. Samozřejmě se s ním osobně střetnu na poli. Co mu mám poradit? Že mu doporučuješ, aby od teď až do zítřka nezřízeně jedl a pil?"
De Fleury také vstal. "Jsem lepší než váš doktor Andreas. Předpovídám, že vyhrajete svůj souboj, a že král a princ vyhrají ty své. Víte, že jsem poskytl hlavní výhru?"
"Stojím o ni?" zeptal se Adorne odlehčeným tónem. Cíl, který tím sledoval, nezůstal nepovšimnut.
"To bych neřekl. Je to roh jednorožce, který jsem přivezl z Afriky. Opravdový," odpověděl de Fleury. "A je jistou ochranou proti jedům. Nebo bychom ho snad měli nechat vyhrát Simona?"
"Nicholasi?" oslovil ho Adorne a s rukou na chlopni stanu se otočil.
De Fleury, jehož výraz se už napůl změnil, vzhlédl.
Před tím pohledem, nebylo co říct, ale takhle Adorne dodal: "Ta klobása byla vynikající."
Dům Kilmirrenů byl na Castle Hill, v místě, kde se horní konec High Street začínal šplhat do stoupající stráně k samotnému hradu. Nejrychlejší cesta tam z pozemku, kde bylo vybudováno kolbiště, vedla skrz otevřené prostranství koňského trhu, pak vzhůru po příkré úzké pěšině na High Street a na její druhé straně stál Simonův dům. Jordanův dům. Edinburgský dům St. Polů z Kilmirrenu.
Koňský trh byl samozřejmě neustále přeplněný. Široký zablácený prostor, lemovaný domy byl dnes plný heroldů, účastníků turnaje, dělníků, koňských handlířů, pijáků a obchodních přátel i soupeřů. Vlevo se zvedala černá čedičová skála Castle Rocku. Napravo, mezi soukromými domy, tavernami a kostelíky stála budova Sv. Jana a bohatý klášter františkánů, jehož stavby pokrývaly svah vedoucí směrem k městské bráně do sousední čtvrti. Zítra po turnaji, v předvečer svátku svatého Nicholase se bude v klášteře konat bohoslužba a on, Nicholas de Fleury, tam bude. Ale před tím bylo potřeba udělat ještě hodně práce.
Na své cestě do Bow se zastavil a rozmlouval snad s dvaceti lidmi. Možná i s více. S Loganem z Restalrigu o jeho skladišti. S Gilbertem z Edmonstonu kvůli vozíkům, které měly vyjet naproti přijíždějícímu Duchovi. Se zámečníkem o klíčích; s mužem z Broughtonu o sazenicích. S kurýrem.
S výrobcem šípů a se zedníkem o krycích deskách na komíny. S mužem z Blackness a dalším z Linlithgow. S radním, s koželuhem, s mistrem kanonýrem; s výrobcem jednorožce.
To byl na půli cesty.
Se sládkem, s výrobcem svíček, se sekretářem Abbota z Holyroodu. S člověkem z Tranentu a s dělníkem, který konzervuje ryby. S mužem, kterému prodal pergamen, a s člověkem z královy kanceláře, který měl zprávy o psovi.
To byl na vrcholu Bow.
S notářem; s mužem, který vyráběl krumpáče; s knězem ze St. Giles, kvůli kterému se musel otočit zpátky ze svahu, aby se s ním setkal. Když se Nicholas de Fleury loučil, díval se při hovoru na ulici. Nyní už většinu z těch domů znal. Byl zde jeden pěkný, hned naproti, s červenou střechou a nápisy. Přešel cestu, aby pokračoval dál do kopce. Teď už to nebylo daleko k jeho cíli, k jeho osudu.
Bezpečná mysl, přeplněná lidmi se vyprázdnila.
Byla jednou jedna ovce, která měla tři jehňata; a jedno z nich bylo černé. To bylo oběšeno, další utopeno; třetí se ztratilo a nebylo nikdy nalezeno.
Volný prostor. Napůl zaslechnuté ozvěny. A jako vždy zůstala pouze jediná myšlenka.
Únor.
Pokračoval v chůzi, ačkoli si nepamatoval, že by s kýmkoli mluvil. Zaklepal na dveře Simonova domu a byl vpuštěn široce se usmívajícím sluhou, který před ním prudce otevřel dveře přijímacího pokoje, aby jimi vešel. Pokročil dopředu, ale na prahu se zastavil.
Uvnitř nebyl nikdo kromě ženy, která s tváří plnou soucitu a šoku vyskočila se slovy: "Ó, mé dítě. Co vám to udělali?"
Právě ve chvíli, kdy ta slova Bel z Cuthilgurdy vyřkla, poznala, že se dopustila nenapravitelné chyby. Musela se pořádně podívat, aby přes všechny chmury poznala, toho odvážného a velkorysého muže, který je všechny bezpečně přivezl z Afriky, kde našel ponaučení jakkoli byl zničený ze ztráty svého učitele. Zúčastnila se jeho radostné svatby v Bruggách a tehdy doufala, že navzdory všemu, co se dozvěděla od Simona, Jordana a Lucie, zjistí, že zůstal nedotčený vším, co následovalo: že o tom nevěděl, nebo už přiměl svůj rozum k tomu, aby pracoval na nápravě.
Místo toho viděla muže, jehož výška a tělesná konstituce, pokud byla nějak oslabená, vypadaly stejně, ale jehož oděv a vzezření byly zároveň odmítnutím, maskou i předzvěstí nebezpečí. A za tím vším se skrývala záležitost, která způsobila i její citový výlev.
Nikdy před tím se na ni nepodíval tak, jak to udělal po jejím zvolání. Potom jeho tvář roztála v úsměvu a ona viděla, že se uvolnil. Měla pocit, jako by viděla uvolňovat se každý pečlivě ovládaný sval zvlášť. Udělalo se jí nevolno.
"Paní Bel!" oslovil ji Nicholas de Fleury. "Jak se máte? Lucia s vámi není?" Po těch slovech, stále s úsměvem na rtech, vykročil dopředu a objal ji.
"Ne. Jsem hloupá," odpověděla a uvolnila se z jeho objetí. Potom se posadila a silně se vysmrkala. "Stále," dodala. A pak přesně napodobila jeho vlastní způsob řeči: "Ne. Lucia je doma. Stejně jako Jordan. Ale mě byste tam neudržel, když jsem uslyšela tu novinu. Jak se tomu děvčeti vede, Nicholasi? Jak se má Gelis?"
Podíval se na ni dolů, stále se přívětivě usmíval. "Jenom kvete," řekl. Pohledem přelétl pokoj. Předpokládala, že nikdy neviděl vnitřek domu rodiny St. Polů v Edinburgu, který se od doby, kdy ho Jordan koupil, nacházel v nejlepší části města, ale jehož vybavení nebylo nijak výstřední. Přijímací pokoj, ve kterém seděla, byl decentní, se stropem z kvalitního dřeva, několika málo truhlami, stoličkami, plátěnými závěsy a stolem, na kterém stálo několik kusů stříbrného a cínového nádobí. Dům měl pouze dvě podlaží z bíle omítnutého dřeva a doškovou střechu. Byl dobře udržovaný. Tak jako vikomt de Ribérac, ne Simon. Nyní si uvědomila, proč se rozhlížel po místnosti. Zaslechl kroky.
Doplnil ještě něco o Gelis. "Jenom kvete, ale raději beze mne, jak mi bylo řečeno. Porod nebude dřív než na jaře." Znovu se ohlédl ke dveřím. Zvedl obočí. "Simon mě požádal, abych ho navštívil."
"Je venku s chlapcem. Možná přijde s Henrym."
"Mám odejít?" zeptal se její host s předstíranou úzkostí. Bylo vidět, že setkání tváří v tvář s Henrym očekával. Kdysi na Madeiře se Simon chystal vzít svého syna na Nichoalsovu popravu, ale Nicholas se na schůzku nedostavil. On a Henry se až dosud nesetkali.
"Jistě už jste o Henrym slyšel," odtušila Bel. "Snažte se být trpělivý." Nyní už zřetelně slyšela kroky. Mužské a chlapecké. Nicholas neodpověděl.
Dveře se otevřely.
Zdálo se, že Simon strčil dovnitř nejdříve svého syna. Stejně jako Nicholas de Fleury, zůstalo i dítě stát na prahu a prohlíželo si vnitřek místnosti. Proti temnotě za sebou stálo nehybně a vzpřímeně jako andělský soudce. Vlasy vlnící se okolo nevinného čela byly jemné jako zlaté hedvábí a jeho zvláštně modré oči chránilo před přehnanou líbezností výrazné obočí, které se nad nimi spojovalo. Bel často, když viděla Henryho de St. Pol, budoucího vikomta de Ribérac a lorda z Kilmirrenu, cítila, jak se jí nad jeho krásou stahuje hrdlo.
Potom se chlapec otočil a pohlédl na muže, který se oženil se sestrou jeho mrtvé matky. V tom pohledu byla nenávist, strach a opovržení. Bel se nadechla.
"Henry?" promluvil Nicholas. "Přišel jsem si potřást rukou s tvým otcem. Slyšel jsem, že budeš zítra bojovat."
"Kdo jste?" zeptal se Henry se staženým nosem.
"Myslím, že to víš," řekl Nicholas.
Chlapec popošel dopředu a stoupl si vedle Bel. "Zapomněl jsem. Jste Claes vander Poele, ten učeň?"
"Vidím, že máš rád souboje," odtušil jeho host.
"Nevadí mi bojovat," potvrdil Henry. "Ale to je otázka rodu. Vy jste prý bázlivý člověk, můj otec to říká."
"Henry," napomenula ho Bel a položila mu ruku na rameno. Chlapec ji však setřásl.
"Henry!" zopakoval ode dveří vyčítavě mužský hlas. "Tohle že jsem někdy řekl? Určitě ne. Mistr vander Poele má nezlomný doklad o svém vítězství," prohlásil Simon de St. Pol, když vcházel dovnitř. "Můj drahý Nicholasi, myslel jsem, že už dozrál čas, abychom zpečetili naše nové přátelství. Bylo mi řečeno, že sis změnil jméno? Rodina tvé matky musí mít velkou radost. Víno? Dědeček a velmi mladá teta, myslím?" Stál s rukou položenou na dětském mléčně bílém krku. Nešlo přehlédnout, že muž i chlapec byli oba stejně oblečeni, do posledního detailu na čapce i ozdobách na ramenou, stejní ve všech ohledech.
"Jste informován lépe než já sám," poznamenal Nicholas. "Myslel jsem, že jsou všichni mrtví." Vzal si víno a držel ho, aniž by se mu třásla ruka.
"Doufám, že ne," odpověděl Simon. Stále byl tak pohledný, že by pro něj ženy umíraly. "Ze všech lidí by se právě Thibault a Adelina de Fleury měli zbláznit do přicházejícího dítěte, nebo snad ne? Neměli bychom na to sami zvednout poháry? Pojďte, Bel. Henry dostane jen kapku vína s vodou. Nuže. Přípitek na první dítě Gelis van Borselen, ať už bude jakékoli."
Simon se napil. Bel se k přípitku přidala slovy: "Na vaše dítě, Nicholasi; jeho bezpečný porod a dobrý a dlouhý život. Henry, napij se pořádně."
Henry si dal malý doušek. Jeho otec pokračoval: "A předpokládám, že toužíš po synovi? Často si přeju, abych měl pro Henryho bratra. Skutečně jsou chvíle – že ano, Henry? – kdy bych nic nenamítal, pokud by mi někdo zanechal podvržené dítě. Ale pak se samozřejmě nechám obměkčit."
"Byl bych spokojený, kdybych měl syna, který by vypadal jako Henry," namítl jejich host.
"To nemůžete," řekl Henry.
"Ne, to nemůžu," souhlasil jeho přiženěný strýc.
Bel přijela s nadějí, že právě tomuhle zabrání. Hněv mezi těmi dvěma muži ji ohromil. Potom se vzpamatovala, vstoupila jim do hovoru a s ocelově pevným odhodláním ho vrátila zpět do civilizovaných mezí.
Simon víc poslouchal, než mluvil. De Fleury ji rozveselil méně důležitými klevetami o zdraví otce Godscalca a Gregoriově rostoucím postavení v Bruggách; a vydržel básnění o vytouženém dítěti, které se má narodit Luciině synovi Dinizovi a jeho ženě. Všechny zprávy byly z doslechu, ale hovořil, jako kdyby se jich přímo účastnil.
Když byl dotázán na jeho vlastní obchod, zmínil se o kapitánu Astorrovi a jeho armádě, která se chystala začít bojovat s vévodou Karlem. Henry náhle ožil a prohlásil: "Kdybych já měl armádu, vedl bych ji sám."
"To bys mohl," přitakal de Fleury, "pokud by to byla jednotka, jako je moje. Kapitán Astorrre je jejím kapitánem už dlouhou dobu a účastnil se mnoha významných bitev. Má s sebou Angličana, Thomase, aby mu pomáhal a skvělého lékaře jménem Tobiáš. Ale samozřejmě to je jen jedna setnina. Sir Louis de Gruuthuse – je slavný, byl i ve Skotsku – velí všem burgundským vojskům a vévoda se často účastní bitev osobně. Zajímáš se o válku?"
"Jednou povedu armády," upřesnil Henry. "Budu rytířem a budu bojovat proti jiným rytířům. A vyzývat je. Vy byste neměl odvahu to udělat. Pokud bude vaše žena mít syna, on by se to také bál udělat."
"Jednou jsem bojoval se Saracénem," řekl de Fleury přemítavě. "A čas od času jsem se účastnil velkých válek. Každý člověk má v boji strach. Ale nejsem si jistý samotnou bitvou. Když chci někoho pokořit, často to dělám způsoby, které trvají déle. Může to být celkem uspokojivé."
"Urození muži bojují," prohlásil Henry. "Urození muži si berou dámy a mají urozené syny." Potom vstal a odešel.
"Vraťme se ke Gelis," navrhl Simon a jeho oči se při tom rozzářily. "Když tak znovu přemýšlím o ubohé Gelis, měl bych ti vyřídit pozdravy od její bývalé paní. Od lady Mary, znáš ji? Je to moje blízká sousedka. Nyní je jí sedmnáct a ještě nemá děti, ubohá dáma. Plakala, když se dozvěděla, že tvoje žena čeká dítě. V březnu, je to tak? Nebo dokonce v dubnu? Její manžel považuje za nezbytné odjet ze země, stejně jako ty."
"Thomas Boyd? Takže se jí po něm stýská?"
"Touží po něm celou dobu. Nikomu jinému nechybí. To manželství se uskutečnilo jen proto, že rodina Boydových měla v té době vliv na krále. Nyní je to jiné. Kdybych byl Tomem Boydem, neriskoval bych odjezd do Dánska. Během pár měsíců se toho může hodně stát. Nebo tak mi to bylo řečeno. Dostáváš často zprávy z Brugg?"
"Dost často," připustil Nicholas de Fleury a s náhlou rozhodností se pohnul k odchodu. "Zdržel jsem se příliš dlouho. Skotský šampion se musí připravit na svůj triumf. Těším se na to. Neviděl jsem vás nikde na seznamech."
"Ne," přitakal Simon. Zvenčí nyní zřetelněji přicházely zvuky jakéhosi vzdáleného rozruchu.
"Ale vy vyhrajete. Tím si můžete být jist?" ujišťoval ho de Fleury.
"Ano," souhlasil Simon. V tom se rozletěly dveře a Simon vyskočil na nohy. Na prahu se objevil jeho syn Henry.
"Otče! On říká –,"
Bel z Cuthilgurdy vstala. De Fleury zůstal, kde byl.
Ve dveřích se objevil nějaký muž. Řekl: "Nic nepřišlo. Je mi líto. Zaplaťte nebo jinak."
"Co?" zeptala se Bel.
"Nevšímejte si toho," uklidňoval ji Simon. "Obchod. Promluvíme si o tom později. Nicholasi –"
"Ne," nedal se odbýt muž a postavil se pevně ve dveřích. "Promluvíme si o tom teď. Máte svoji zbroj, ale nezaplatil jste za ni. Řekl jste, že ano, ale doklad nepřišel. Varoval jsem vás. Přišel jsem si to všechno vzít zpátky a–" dodal, když Simon udělal výhružné gesto, "měl bych vám říct, že mám s sebou půl tuctu hochů venku, kteří nejen, že vezmou vaši zbroj, mistře Simone, ale dají hlasitě a jasně vědět vašim sousedům, proč to dělají. Takže?"
"Zaplatil jsem za ni," trval na svém Simon. "Ty bídáku, snažíš se mě přinutit zaplatit dvakrát. To neudělám."
"Potom zítra nebudete bojovat, že, mistře Simone?" ušklíbl se muž a pohodil hlavou dozadu. Otevřenými dveřmi bylo vidět, jak do domu vstupují další muži. Simon vyrazil vpřed s rukou na svém meči.
"Ne," zarazil ho de Fleury. Jeho ruka, která se do toho záhadně vložila, zabránila Simonovi tasit. "Je to omyl. Časem se to jistě vyjasní. Ale přece nechcete, aby se to dostalo na veřejnost. Zítra nebojuji. Vezměte si moje brnění. Dostanu ho zpátky, až tohle vyřešíte."
"Tvoje brnění?" zeptal se Simon.
"Uvidíte, že vám padne. Mě nikdy úplně nesedělo. Je od dobrého mistra," pokračoval de Fleury. "Přinejmenším, když se vám nebude líbit, můžete ho vrátit a neutrpíte tím žádnou škodu."
Simon se otočil. Muž ve dveřích poznamenal: "To je rozumné, sire. Vlastně s sebou mám muže od radního, právě tam za vámi, který potvrdí, co jsem řekl. Žádný doklad o platbě, nemáte na tu zbroj právo."
"Simone, nechte je jít," nabádala ho Bel. "Urovnáte to v tichosti později. Nicholas vás nechá se podívat, jakou má zbroj, abyste si byl jistý. Pokud nebude podle vašich představ, pak si ji nevezmete."
"Nemůžeš mít na sobě jeho zbroj!" vykřikl Henry. "Dělnickou zbroj! Naše je ze stříbra!"
Simon se otočil. "Tvoje bude pořád stříbrná," chlácholil chlapce. Jeho zrudlá tvář trochu zbledla. "Je to samozřejmě omyl," promluvil na mladšího muže strnule. "Zítra to musím uvést do pořádku. V každém případě, mám přátele, kteří, jak věřím, by mi vyšli vstříc. Ale pokud ne, buď si jistý, že si tvoji velmi milou nabídku budu pamatovat."
"Jediné, co musíte udělat, je přijít a podívat se na ni," zopakoval de Fleury. "Pokud vám nebude sedět, nic se nestane. Nebo pokud nebude vyhovovat jinak."
Odešel ohleduplně před tím, než byla zbroj skutečně odnesena z domu. Simon se s ním roztržitě rozloučil a zmizel v domě. Chlapec Henry si jen kousal rty a neřekl vůbec nic.
Bel následovala Nicholase de Fleuryho ke schodišti. Tam se zastavila. "To od vás bylo laskavé."
"Také jsem si to myslel," přitakal. "Ale jak se v Bruggách zmínil Godscalc, jsem ušlechtilý mladý muž, když to na mě přijde. Má to dítě ještě naději?"
"Nevidím zde nikoho bez naděje," odpověděla žena. "Dítě, ani muže."
Z anglického originálu The Unicorn Hunt by Dorothy Dunnett přeložila © rebarbora