Tak tahle kniha mi doma ležela hodně dlouho (určitě několik let) a já se pořád nějak nemohla odhodlat k jejímu přečtení. Letos mě trochu postrčila Čtenářská výzva, kde jsem si ji zaškatulkovala coby knihu povídek a vzala jsem si ji s sebou na cestu do Prahy na koncert Muse (chtělo to nějakou nenáročnou knížku, která nezastíní ostatní dojmy :o).
Obecně nemám povídkové knihy moc ráda, protože mi vadí ona útržkovitost, že jenom nakouknu někam do děje a už jsem zase pryč, aniž bych měla šanci procházet s hlavními hrdiny nějakým složitějším psychologickým vývojem apod., prostě povídky mi přijdou takové kusé, trochu jako časopisy – zkrátka čtení na jedno použití, a to mi nevyhovuje. Generálova šťastná smrt se mi ale četla celkem dobře a dýchala z ní překvapivá pohoda (upřímně řečeno po Mandolíně kapitána Corelliho, kterou jsem jako jedinou od tohohle autora před lety četla, jsem čekala nějakou vážnější tématiku) okořeněná sympatickým humorem. Navíc všechny povídky spojuje jedna vesnička se smyšleným názvem na britském venkově v době autorova mládí (tedy asi v šedesátých a sedmdesátých let minulého století, ale někdy máte pocit, že zamířil ještě hlouběji do historie, soudě podle chování jednotlivých postav, a někdy to skutečně udělá, když své povídky rozšíří o nějakou tu místní legendu :o), celá kniha je tudíž tak trochu nostalgickým vzpomínáním na lehce zidealizované doby dávno minulé, chvílemi až s nádechem ruralismu :o)
Generálova šťastná smrt díky tomu působí jako neuvěřitelná feel good kniha, ze které vyzařuje všeobecně dobrý pocit, a i když se v ní sem tam dějí smutné věci jako například právě ona titulní generálova smrt, je to vždycky s takovým tím moudrým ohlédnutím, že měl vlastně šťastný život a i na jeho sklonku měl kolem sebe lidi, kteří se o něj postarali a obdivovali ho. Jinak se mi hodně líbily příhody titulního vypravěče (nevím, jestli jím měl být sám Bernières) a jeho falešného zlatého retrívra (byl totiž černý jako saze) posedlého aportováním všeho možného i nemožného nebo setkávání jednotlivých členů vesnického amatérského hudebního kvarteta :o). A pěkná byla i povídka s plukovníkem, jeho kocourem a slavnostní večeří pro přátele, na které se podával losos, u něhož byla lehce zpochybněna jeho čerstvost :o)
Sice tahle kniha nevyvolává neodolatelnou touhu přečíst si ji znovu (to ale mívám u všech povídkových knížek – prostě sejde z očí, sejde z mysli), i tak ale byla milým překvapením a v autobuse Student Agency mi příjemně ukrátila cestu do Prahy, takže jestli máte rádi povídky, můžu vám Bernièrese vřele doporučit :o)
"Příhodné setkání prvních dvou členů slavného notwithstandingského dechového kvarteta
Byl to den v polovině března, jeden z těch, který pro ranní ptáčata začne slunečně a optimisticky, ale který spáčům nabídne jen tuctovou zataženou oblohu, kvůli níž má Anglie v cizině tak špatnou pověst. Havrani lámali konce vrbových větviček a hlučně a neohrabaně si stavěli hnízda, přičemž většina větviček skončila dole na zemi, odkud se je ptáci už nikdy neobtěžovali sbírat. Kvetly živé ploty ze zimostrázu, kvůli nimž někteří lidé volali do plynárny a jiní zase přemýšleli, která kočka tu tak hojně značkovala, že celá vesnice smrdí po kočičí moči. Na silnicích rozebíraly straky rozjeté králíčky a auta válcovala žáby putující od rybníků za rozmnožováním na velké a tenké obojživelné medailónky, které by po vyschnutí skvěle posloužily jako pivní tácky.
Byla sobota a ten mladý muž jel po úzké notwithstandingské silnici, která se klikatí z Notwithstandingu do Godalmingu. Postupem času se ta cesta zanořila až pět metrů pod povrch země, po obou stranách se zvedaly příkré svahy a stromy vozovku překlenovaly takovým způsobem, že to celé tvořilo jakýsi přírodní tunel, který v lidech probouzel povznášející pocit, že se ocitli v pohádkové říši. Právě na téhle silnici hrozilo člověku největší nebezpečí od jeptišek, které žily v klášteře na kopci. Nad jejich prazvláštním podceňováním bezpečnosti silničního provozu místní obyvatelé ustavičně žasli.
Mladík si udělal dlouhou poznávací zajížďku do města, neboť tu byl relativně nový, teprve nedávno nastoupil na místo pomocného učitele hudby v místní soukromé střední škole. 
Byla to taková soukromá škola, která by se dala popsat slovy "to nejlepší z průměru". Toho dne neměl službu, a byl tedy ušetřen trapných chvilek při soudcování fotbalových zápasů nebo dozoru nad poškoláky. Zatím ho práce nijak zvlášť netěšila. Chlapci měli k hudbě přístup spíš jadrný a žertovný než muzikální; omezoval se na vyřvávání sprostých ragbyových písniček ve společných sprchách. A vzhledem k tomu, že byl ubytovaný ve spartánském staromládeneckém bytu od školy, nezažil obvyklé přivítání novousedlíků ve vesnici, kdy se člověku u prahu objevily poctivě stavěné, zvídavé ženy středního věku se sklenicemi domácí marmelády a nabízely mu, že mu pomůžou a poradí v tom či onom. Jeho byt se nacházel ve velkém domě u nejzazšího rohu školních pozemků a další byty byly obsazené školním kaplanem, učitelem tělocviku, který si myslel, že vážná hudba je pro "buzeranty", a plachým a nešťastným mladým učitelem angličtiny, který takřka jistě buzerant byl.
Učitel hudebky byl celkem chudý a neměl nejmenší vyhlídky, že by tomu někdy mohlo být jinak. Jezdil v sedanu Morris Minor, který si v sedmnácti koupil za padesát liber. Spolu s otcem ho na zahradě rozmontovali a pak ho zase dali dohromady. Auto bylo pravda viditelně ručně natřené, ale již se osvědčilo jako věrný služebník a fungovalo dobře, i když na tom bylo technicky bídně. Byl zcela smířený s tím, že tohle auto bude mít ještě dlouho, ačkoli jeho divočejší kamarádi v lépe honorovaných zaměstnáních buráceli v nadupaných bílých Fordech Escortech s červenými pruhy na boku a velkými dírami v kapotě, aby se pod ni vešly přerostlé karburátory Weber.
Minul zastřihovače živých plotů a čističe škarp, jenž si prohlížel starou láhev od whisky, kterou právě vykutal z bahna. Kdesi poblíž Farního domu narazil na auto, které zastavilo u krajnice nerozumně blízko zatáčky. Nechtělo se mu ho předjíždět a vystavit se tím nebezpečí, že na něj ze zatáčky vyjede z protisměru další vozidlo. Hlavně ale zastavil, protože stojící auto bylo Morris Minor.
Přešel dopředu a tam narazil na ženu, která se na něj dívala lehce rozpačitě a zahanbeně. Ruce měla za zády, jako by něco skrývala. Mohlo jí být kolem třiceti let, byla lehce baculatá, její obličej působil příjemně, aniž by byl hezký, a oblečená byla prakticky, ne elegantně nebo na efekt.
"Ehm, dobrý den," pozdravil učitel hudebky plaše. "Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale říkal jsem si, jestli... jestli nepotřebujete pomoct. Tedy, napadlo mě, že třeba máte poruchu a já sám jaksi jezdím s Morrisem Minor, a když má nějaký Morris Minor poruchu, tak já u něj vždycky zastavím. Víte, obvykle je dokážu rozchodit. Mám v autě skříňku s nářadím a nějaké rezervy. Solidarita, znáte to." Zadíval se na ni a připadal si při tom jako pitomec.
"Popravdě řečeno, nemám poruchu, a nejsem tudíž dáma v nesnázích, ale stejně vám děkuju. Bylo od vás moc hezké, že jste zastavil." Usmála se na něj. Byl to úsměv člověka, který si přeje, abyste odešli.
"Jde o to, že parkujete hned u zatáčky, tak jsem si myslel..."
"Ano," souhlasila, "je blbost parkovat zrovna tady, ale..."
"Ano?" V tu chvíli za její hlavou zahlédl bažanta. "Božínku," řekl, "chudáček malý."
Při letu přes silnici ho zjevně srazilo auto a náraz ho vymrštil k hornímu okraji trnitého živého plotu, kde zůstal zakleslý vzhůru nohama a zemřel. Bažantův hnědý zadek čouhající z plotu vypadal komicky i žalostně zároveň.
"Ano, chudáček malý," přikývla. "Tolik se jich touhle dobou rozplácne. Bůh ví proč."
"Že by třeba měli období páření? To se pak všechna zvířata chovají přihlouple." Mladíka něco napadlo. "Nechtěla jste... ehm, jestli se můžu zeptat, hodláte ho sníst? Tedy, zastavila jste proto, abyste ho vytáhla?"
Zatvářila se vyděšeně, ale taky provinile. "Proboha, to ne. Sražení ptáci mají takové modřiny, že jim maso úplně zčerná a má pak hnusnou strukturu. Táta jednou jednoho přejel, a když jsme ho zkoušeli sníst, nebyl vůbec dobrý. Tohle každý zkusí jen jednou. Nedoporučuju."
Mladík si bažanta pečlivě prohlížel. Vždycky ho fascinovaly složité a krásné vzory na bažantím peří. "To by mě zajímalo, co se mu stalo s ocasem," řekl. "Tenhle bažant ho nějak nemá. Přece mu to peří nemohlo vyrazit auto, ne?"
"No, popravdě řečeno je mám já," přiznala, vytáhla ruce zpoza zad a natáhla se k němu s dlouhými proužkovanými pery. "Proto jsem vlastně zastavila."
"Jako že jste je chtěla do klobouku, nebo tak nějak?"
"Já? Umíte si mě představit v klobouku zdobeném bažantím peřím? Tak možná moji babičku."
"No, podle mě jsou velmi krásná sama o sobě. Chápu, proč by si kdekdo chtěl jedno pořídit. Nebo dokonce celou hrst."
"Nevzala jsem je kvůli kráse. Je to proto, že hraju na hoboj."
"Na hoboj?" zeptal se. Pokusil se učinit konceptuální skok, který by spojil hoboj s bažantím ocasem, ale nepodařilo se mu to.
"Na hoboj," opakovala. "Je to dechový nástroj s kónickým vývrtem, který je nahoře velmi těsný. Bažantí peří se úplně ideálně hodí k čistění, když dohrajete. Dalo by se říct, že je to tradiční."
"Abyste z toho dostala sliny?"
Kysele se usmála. "Já tomu říkám nánosy."
"Takže vy hrajete na hoboj?"
"Zrovna jsem znovu začala. Znáte to, děti ve škole, manžel v práci a já mám trochu času. Zase mě popadla touha to zkusit. Ale nejde to moc dobře. Když člověk nemá s kým hrát, nemůže se ani zlepšit a navíc to vypadá, že moje rty už nezvládají ten grif."
"Potíže s nátiskem," přikývl.
"Vy víte o nátisku?" zeptala se dychtivě. Kódové slovo ji očividně nadchlo.
"Jsem spřízněná duše," odpověděl. "Hraju na klarinet. Vím, jak to dopadá, když toho na chvíli nechám. Jestli vás to nějak utěší, člověk se do toho nakonec vždycky vpraví." Pak pokračoval: "Abych pravdu řekl, sám vyučuju hudebku a snažím se najít někoho, s kým bych mohl hrát." Dlouze a osudově se na sebe zadívali.
"No..." měřila si ho podezřívavě. "Nechcete si k nám někdy zajet a seznámit se s mým manželem? Mohli bychom něco zkusit." Obzvláště zdůraznila slovo "manžel", což mu neušlo.
"S potěšením. Když budete tak hodná a dáte mi své číslo, můžu vám někdy zavolat."
"Dobře," řekla a vzala si od něj starý paragon z drogerie, který vytáhl z peněženky. Napsala na něj "Jenny Farhoumandová (hoboj) 2380" a podala mu ho zpátky.
"Farhoumandová? To je ale pozoruhodné jméno. Odkud pochází?"
"Nemám tušení. Pořád manželovi říkám, že by to měl zjistit, ale jeho to moc nezajímá. Jeho spíš baví sekat trávník."
"Na mě to jméno působí francouzsky. Máte ráda Cimarosův koncert pro hoboj?" zeptal se.
"Ten miluju. Jednou jsem ho hrála."
"Já ho taky miluju," přizvukoval.
Cestou ke svému autu se obrátil a řekl: "Jestli narazíte u pangejtu na nějaké mrtvé kočky, mohla byste zastavit a uříznout jim ocas? Klarinet má celkem velký vývrt a kočičí ocas se ideálně hodí k čištění. Dalo by se říct, že je to tradiční metoda. Musíte ale počkat na posmrtnou ztuhlost, jinak jsou moc poddajné."
Nechala se napálit jen na chvilku, nikdy ale nezapomněla na záchvěv hrůzy, který jí na zlomek vteřiny projel, když odjížděla a ještě byla přesvědčená, že to myslí vážně." (str. 47-51)