Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Jak jsem byla na Rock for People
22. červenec 2016 | 23.31 |
Ano, ano, takhle to dopadá, když zůstanu dlouho doma sama a nevím roupama co dělat – pak kupuju lístky na hudební festivaly :o). Ale pěkně po pořádku. To bylo totiž tak: když jsem byla v červnu po koncertě Muse ten týden nemocná a tak trochu v depresi, řekla jsem si, že bych ve svém pokročilém věku taky mohla konečně zkusit poprvé v životě vyrazit na nějaký ten hudební festival a že bych mohla začít třeba rovnou maďarským Szigetem, protože tam mají v srpnu hrát Muse (a všude v rádiu na to mleli reklamy) a mohlo by to být super bombastický a ještě bychom to mohli spojit s dovolenou a zůstat tam rovnou celý týden, když už tu Budapešť trochu známe a víme co a jak :o).
No a ze Szigetu už to bylo na Rock for People jenom kousek, protože mě upřímně řečeno vždycky mrzelo, že jsem tenkrát v roce 2010 nesebrala odvahu a nejela tam, když na Rock for People hráli vůbec poprvé v České republice Muse (byl to asi první rok, co jsem je začala poslouchat a absolutně jsem se do jejich hudby zbláznila, i když jsem si tehdy ten prodloužený červencový víkend stejně poměrně užívala, neb jsme výletovali jako diví po lednicko-valtickém areálu :o), takže když se letos v line upu objevilo poměrně dost kapel, které znám a jejichž hudba se mi celkem líbí, řekla jsem si, že bych konečně mohla svoji chybu napravit a taky si jakože "nanečisto" zkusit, jaký to vlastně na těch fesťácích je. Rock for People se navíc vychloubal titulem "praotec všech festivalů" a podle webovek to vypadalo, že by mohl být dobře organizovaný a vůbec, takže jsem koupila rovnou celofestivalové lístky, protože kapely, na které jsem chtěla jít, hrály ve dvou dnech, tudíž nás takhle vyšel vstup levněji a mohli jsme si odcházet a zase se vracet, jak se nám zachtělo :o). Původně jsem si dokonce pohrávala s myšlenkou, že bychom se ubytovali v jejich VIP stanovém městečku, ale pak jsem našla pěkný hotel na hlavním náměstí v Hradci Králové a zvolila jsem radši ten, že jako budeme mít přeci jen větší pohodlí a případně se i nadlábneme v hotelové restauraci, kde bych si vybrala i já nějaké to masíčko nebo rybku bez lepku :o)
pise.cz/img/358773.jpg">
Mimochodem, všechny fotky pochází z oficiálního festivalového webu nebo z googlu :o)
Na cestu jsme vyrazili v pondělí 4. července 2016 v sedm ráno vlakem pěkně přes Prahu (díky speciální akci jsme pak měli zpáteční cestu zdarma – stačilo si nechat jízdenky ve festivalovém areálu orazítkovat u stánku Českých drah) s tím, že jsme podle mého původního plánu měli do Hradce Králové dorazit v poledne a dojít si v klidu na oběd, než vyrazíme na letiště za kultůrou :o). Výsledek byl ale, jak už to tak bývá, malinko jiný. Kvůli opravám na trati jsme do Hradce dorazili až kolem jedné (vlak měl zpoždění už při svém odjezdu z Prahy, neb prý podle slov paní průvodčí jezdí mezi Prahou a Hradcem pořád ten samý, takže během dne si ty zpoždění postupně sbírá :o(, což by až tak nevadilo, koneckonců hlavně, že tam nebyla žádná výluka, která by nás s kufry a vším hnala z vlaku do autobusu a zase zpátky (na to jinak míváme obvykle štěstí :o), ale problém nastal s obědem. Jakožto zkušený bezlepkář jsem měla z domova poctivě nahledané, kde by se asi tak dalo najíst, takže jsme od vlakového nádraží vyrazili nejdřív pěšky k jakémusi zdejšímu obchodnímu centru, že si tam v Tescu nakoupíme pití a případně nějaké to ovoce, a zároveň se tam měla nacházet jedna zdravá restaurace, ze které se ale in natura vyklubala jen jakási jídelna, která navíc neměla u jídel vyznačené alergeny, takže jsme se ve dveřích zase otočili a šli na městskou, že se najíme v restauraci u našeho hotelu. Mimochodem MHD v Hradci Králové je kapitolou samo pro sebe – nevím, jestli to bylo prázdninami nebo těmi svátky nebo jestli tam tak jezdí emhádéčko normálně, ale jízdní řády byly během našeho pobytu ryze orientační (spíš šlo o to, mít vychytaná čísla autobusů a trolejbusů, abyste věděli, kam vás dovezou). Je teda pravda, že ke všem přitěžujícím okolnostem měli ještě rozkopané silnice (asi jako všude, jen tady ty rozorané dlažební kostky tak zvláštně smrděly, ne vyloženě jako kadidlo, ale jako takové ty staré budovy, kostely a tak – připomnělo mi to, že je Hradec Králové vlastně poměrně staré město, královské město, ale o tom až jindy :o), takže do historického centra a k našemu hotelu (nebylo to zas až tak daleko, ale s kufry se nám to nechtělo jít pěšky) jsme se dopravili až po delším čekání na ten správný dopravní prostředek. Mimochodem dalším nešvarem Hradce Králové je nedostatek, resp. častá absence chodníků, takže musíte dost často kličkovat nejen mezi dlažebními kostkami, ale i mezi auty :o(. V hotelu Nové Adalbertinum jsme ale hned po příchodu zjistili, že hotelová restaurace je z nějakých technických důvodů celý týden zavřená (docela bych uvítala, kdyby tuhle informaci vyvěsili třeba na své webovky, protože jsem na ni docela spoléhala a měla jsem ji jako takovou jistotu, kdyby všechno ostatní selhalo :o(, takže oběd se opravdu nekonal, nicméně jsem byla sveřepě odhodlaná nenechat si zkazit náladu, a tak jsem se na pokoji ošidila jednou ze svých vakuově balených kaiserek, které jsem si přivezla k snídani (ty nám naštěstí v hotelu nezrušili :o), trochu jsme vybalili a vyrazili na cestu do festival parku na královehradeckém letišti, protože tam měli od tří hodin hrát We On The Moon.
Bohužel webem tolik vychvalovaná kyvadlová doprava do festival parku se ukázala být další hradeckou katastrofou (doteď nechápu, že tam bylo uprostřed sezóny – rozumějte: o prázdninách – a především o prodlouženém svátečním víkendu a v době konání hudebního festivalu všude tak mrtvo :o(. Nejen že jezdila málo často (to jsem si přečetla už v předstihu a pro jistotu si připravila náhradní plán cesty běžnou MHD), ale byla tak neskutečně nacpaná, že už na druhé zastávce "Muzeum", kde jsme chtěli nastupovat my, byli lidé namačkaní na okénka jako v nějaké komedii :o(. Vrátili jsme se proto zpátky za roh na zastávku "Adalbertinum" a počkali si na normální autobus, který se teda na rozdíl od té kyvadlovky platil (jedna jízda 20 Kč) a byl taky celkem plný, ale naštěstí jsme se vešli. Jenže zastávka autobusu rozhodně nebyla přímo naproti hlavnímu vchodu (to sice deklarovaly webovky u té kyvadlové dopravy, ale mám pocit, že je vyhazovala úplně na stejném místě jako náš bus č. 15), takže nás ještě čekala poměrně dlouhá procházka nejdřív podél zdi areálu letiště mezi strouhou a silnicí, potom přímo po krajnici silnice a nakonec prašným "tunelem" mezi kempy (celkem minimálně půl hodiny). U kadibudek s nápisem "Informace" jsme se dozvěděli, že nám naše z internetu vytištěné vstupenky vymění za pásky na ruku v onom velkém otevřeném stanu kousek před námi, kde se tak po chvíli (a menší frontě) taky stalo – látkový světle zelený pásek nám chlapci na ruce zajistili jakýmsi plíškem, který pevně zmáčkli speciálním svěrákem tak, že jsem si ho musela po příjezdu domů odstřihnout, protože jinak prostě sundat nešel, ale zase byl voděodolný, resp. voděvzdorný (jako že se nerozmočil), a tak, takže dobrý, protože jsem ze začátku měla trochu strach, jestli vydrží sprchu :o). Potom jsme pokračovali dál spolu s davem k bezpečnostní kontrole a voilá, najednou jsme byli na Rock for People :o)
Šapitó stage, kde měla kapela We On The Moon vystupovat, bylo naštěstí hned kousek za vchodem, takže jsme ještě dokonce měli chvíli čas, než začali hrát. Překvapilo mě, že všechno běželo podle programu (na běžných koncertech už jsem si zvykla minimálně na půlhodinové úvodní zpoždění), a to jak u začátku, tak bohužel i u konce vystoupení – kluci z We On The Moon tudíž odehráli opravdu jen svých padesát minut a šli. I když chápu, že na festivalech je to fičák a tím, že tam hraje tolik kapel tak krátce za sebou tam prostě žádné prostoje a zdržení být nemohou (o přídavcích nemluvě), jinak by to byl jeden velký bordel :o). Každopádně velkým překvapením pro mě bylo, že We On The Moon jsou česká kapela – když nás zpěvák pozdravil česky (a sympaticky se divil, že tam je ve tři odpoledne tolik lidí), nepokrytě mi spadla čelist :o). Znám jejich písničky totiž hlavně z rádia a jejich angličtina je tak perfektní, že mě ani ve snu nenapadlo, že by mohli být z Brna nebo odkud to říkal, že jsou. Na jejich vystoupení jsem chtěla jít hlavně proto, abychom si měli šanci prohlédnout festivalový areál ještě za světla a trochu se tam zorientovat, a taky proto, že jsem si říkala, že tihle kluci hrajou celkem dobře a nejsou asi zatím moc profláklí, tak že bude hezké, když je přijdeme podpořit :o)
Z rádia jsem od nich znala asi jen dvě písničky a nejvíc se mi líbí jejich singl "Crashes", ostatní písničky se přiznám, že mi u nich tak nějak splývaly. Jinak co se zvuku týče, stáli jsme nejdřív uvnitř stanu asi dva metry od pódia, ale protože to bylo hrozně přezvučené a basy vám prostupovaly ze země nohama až do hrudníku, kde to hrozilo lehkou srdeční arytmií, vylezli jsme ze stanu raději ven a zbytek vystoupení si poslechli z vedlejšího stánku Českých drah (to jsou náhody, co? :o), kde jsme se především kvůli mně schovávali ve stínu, abych se hned první den moc nepřižehla a neodcházela s úžehem :o). Z větší dálky (resp. mimo stan) byl zvuk super a zpěvákovi bylo dokonce rozumět, co zpívá nebo co nám mezi jednotlivými písničkami říká, a taky jsme se aspoň trochu vyhnuli mačkání se v davu převážně kouřících a popíjejících posluchačů, jen jsme na ně moc neviděli :o(. Naštěstí festivalové pódiové show nejsou nijak extra náročné – We On The Moon měli nezbytnou, ale docela slušnou světelnou show, na pódiu (nejspíš) repráky se zkratkou své kapely (WOTM) a před tím, než začali hrát, jim tam technici foukli trochu mlhy :o). Následné zpěvákovy tanečky, kdy si věčně věků druhou rukou, ve které nedržel mikrofon, popotahoval spodní okraj trika k rozkroku, mi trochu připomínaly Linkin Park nebo obecně rapery, ale i tak to bylo celkem roztomilé (pořád se mi tím potvrzuje moje teorie, že když zpěvák nedrží kytaru nebo nějaký jiný nástroj, v 90% případů neví, co s rukama :o). Můj celkový dojem z kapely We On The Moon je však tak trochu nemastný neslaný. Sice to jsou celkem sympaťáci, ale jejich hudba mi přijde všechno na jedno brdo – nebýt toho, že jejich nezvykle udýchaný zpěvák (v tomhle ohledu jsem si říkala, že je dobře, že hráli jen těch padesát minut, protože jsem měla strach, jestli by delší koncert udýchal a potažmo přežil, neb bylo přece jen slunečno a horko a kluci se nijak nešetřili :o) pronášel mezi jednotlivými písničkami vždycky pár slov a snažil se s námi coby publikem komunikovat, nejspíš bych ani nepoznala, že jedna jejich písnička skončila a začala druhá :o(. A přestože jsem si je dala v rámci předfestivalové přípravy i s ostatními kapelami do sluchátek, We On The Moon jsou asi jediní, které tam moc nemusím. V rádiu si je poslechnu ráda, ale cíleně si je pouštět zkrátka nějak není úplně ono.
Po našem prvním absolvovaném festivalovém koncertě jsme si trochu prošli areál (a naštěstí kromě všech těch stánků s alkoholem, pivem a energeťáky našli i stánek s čistou vodou :o), mrkli jsme na nabízená trička a podobné suvenýry v merchandise stanu (celkem hezká byla pánská trička, ale pro nás dámy měli jen tílko :o( a podobně. Přišlo mi to trochu jako taková pouť pro dospělé – spousta stánků se vším možným harampádím (např. televize Prima Cool rozdávala slaměné kloboučky), T-Mobile tam měl dokonce opravdové růžové pouťové labutě, no zkrátka na mě osobně taková zvláštní kratochvíle. Měla jsem za to, že na hudební festival se jezdí hlavně za hudbou a vzhledem k tomu, jak jsem v téhle oblasti vybíravá, nějak jsem si nedovedla představit, co bych v areálu festival parku dělala celé dny, kdybychom tam opravdu zůstali ve stanu :o(. Možná jsem už na tohle vážně trochu stará, ale vidina toho, jak se od rána do večera potloukám po zdánlivě nekonečném areálu s cestičkami vysypanými sutí, nemám si pořádně kam sednout (na Sziget si určitě beru nějaký podprdelník nebo aspoň deku), kam se schovat před sluníčkem a de facto co dělat mezi jednotlivými vystoupeními kapel, které mě zajímají (to, že bych si šla poslechnout kapelu, kterou neznám, mi přijde možná jako ještě větší nuda, protože náš obvyklý český "výběr" není zrovna můj šálek kávy a že by mě někdo nový zaujal hned na první poslech, to by asi musel být malý zázrak :o(, mě nijak neláká (nemluvě o omezeném sociálním zázemí aneb než jít do společných sprch, to bych to raději vydržela celou dobu bez mytí :o). Shrnuto a podtrženo, nejsem zdá se úplně festivalový typ – začínám být celkem zvědavá na ten Sziget a úpěnlivě doufám, že když tam jdu jenom na Muse, bude to trochu jako koncert a tudíž v pohodě, jen se trochu bojím, jestli na ty moje kluky ušatý dobře uvidím...
Každopádně zpáteční cesta z festival parku zpátky na hotel byla stejné martýrium jako cesta tam :o(. A dost mě naštvali festivaloví zaměstnanci, kteří sice byli ochotní vám pomoci, ale vlastně vůbec nic nevěděli – nevěděli, kde staví autobusy kyvadlové dopravy (jestli se opravdu nedá naskočit hned před hlavní bránou, místo aby člověk lozil tu štreku kolem dokola), nevěděli, kam až vás můžou zavézt taxíky (na večerní koncert to byla jasná volba nejen z hlediska bezpečnosti, ale právě i kvůli těm věčným nesmyslným pochodům na emhádéčko), zkrátka žádné důležité a ryze praktické věci (najít ten či onen stánek zvládnu podle mapky taky, na to tam ty informace mít nemuseli :o(. Takže jsme zhruba po hodinové cestě – nejdřív pěšky a potom opět normálním linkovým autobusem (zastávky kyvadlovky se nám nějak nepodařilo rozklíčovat :o(, na který jsme si museli setsakra počkat – jsme dorazili zpátky do centra, a protože už jsme byli z toho všeho lehce pokleslí na duchu, rozhodli jsme se zkusit zajít alespoň někam na jídlo (jestli se nám podaří najít otevřenou restauraci :o). Nakonec to nebylo tak zlé a na hlavním náměstí jsme si vyhlédli restauraci s mexicko-italskou kuchyní jménem Mexita, kde jsme ulevili bolavým nohám (přece jen jsme toho docela dost nachodili, ale nejhorší ze všeho bylo bez diskuze to postávání :o(, já si dala kolu a můj festivalový spoluparťák dokonce i jídlo.
No a večer jsme na desátou vyrazili na americké X Ambassadors. Ty znám už nějakou dobu hlavně díky Óčku (teď už jsou občas slyšet i na Evropě 2 :o), kde byl sem tam k vidění jejich song "Renegades" :o), ale v poslední době se objevili třeba i u traileru na film Než jsem tě poznala (jejich dojemná "Unsteady") a líbí se mi i písnička s názvem "Unconsolable". Jejich hudba je sice taková těžší (rozuměj: depresivnější), nebo aspoň mě to tak z jejich textů (a videoklipů) přijde, že je to samé špatné rodinné zázemí, závislost na alkoholu či drogách, boj s postižením a tak dále (mimochodem jejich klávesista a zpěvákův bratr je od narození slepý, což byste skoro nepoznali nebýt jeho trochu marťanského tleskání do rytmu á la Stevie Wonder :o), ale rozhodně ne nezajímavá. Ve sluchátkách si tak od nich sem tam jednu písničku s chutí poslechnu, ale nesmím je mít v příliš velké koncentraci, abych nedostala depku :o).
Na živém koncertě působil zpěvákův vysoký hlas v oněch pomalých, baladických písničkách chvílemi až tklivě a v kombinaci s jejich téměř akusticky strohým aranžmá (mě osobně trochu připomínajícím folk) vytvářel zvláštně intimní atmosféru. Proto se mi k tomu tak úplně nehodilo ono zpěvákovo povzbuzování, abychom skákali, protože to, co hrají, prostě není žádná taneční nebo rocková odvazovka, spíš je to taková pohodovka k poslechu. Na druhou stranu se mi pak líbilo, když při "Renegádech" seběhl z pódia a nechával refrénové he-he-hey zpívat lidi, to bylo moc hezké :o). Každopádně přestože jsou v téhle kapele čtyři, stejně vlastně věnujete pozornost z 90% jenom zpěvákovi Samu Harrisovi, který vás vede svým hlasem jako siréna, a zbývající hudební doprovod je většinu času takový ušlápnutý na pozadí. Co se pódiové show týče musím říct, že bylo jenom dobře, že u znatelně většího Staropramen stage měli po stranách obří obrazovky, protože jinak bychom viděli ještě větší prd než u We On The Moon v Šapito stagei (přeci jen jsme nebyli až takoví fandové, abychom se museli za každou cenu mačkat v davu přímo pod pódiem :o), mimoto si i X Ambassadors vystačili jen se světly a kouřem, ale myslím si, že na festivalech ani nemá cenu něco složitějšího vymýšlet :o). Ve výsledku jsem tedy odcházela z koncertu spokojená (v červnu jsem litovala, že jsme X Ambassadors neměli jako předkapelu Muse, a řekla bych, že oprávněně :o) a ještě jsem si z vystoupení odnesla minimálně dvě (pro mě) nové písničky, které se mi zalíbily, jako například "Low Life" nebo "Giants".
Druhý festivalový den jsme měli jednodušší v tom, že všechny kapely hrály večer pěkně za sebou, takže odpadlo neustálé cestování sem a tam (ze začátku jsem se sice trochu bála, že budeme muset z prvního vystoupení odejít dřív, abychom stihli to druhé a pro mě atraktivnější, ale nakonec to dopadlo dobře a díky malému posunu v programu jsme v pohodě stihli obojí :o). Překvapivě se umoudřilo i počasí a po odpoledním slejváku se vrátilo slunečno a téměř čistá obloha – sice jsme se trochu báli, aby se ty dešťové kapky nevrátily a vykašlali jsme se kvůli tomu i na vystoupení Lake Malawi od sedmi hodin, kdy jsme pořád sledovali oblohu a předpověď a tak, ale naštěstí to nijak zvlášť nevadilo, protože už jsme je viděli před pár lety jako předkapelu 30 Second To Mars a od té doby jsem je stejně vlastně neposlouchala, šlo spíš o to, že mi tenkrát připadali jako sympaťáci, tak jsem si říkala, že bychom se na ně mohli jít podívat, ale když jsme nešli, nijak extra mě to nemrzelo. Každopádně koncert The 1975 od osmi večer už jsme si ujít nenechali (kdybychom se měli strachovat o každý prd a spoléhat na předpověď počasí, nevyrazili bychom nikdy :o(, protože na téhle britské (údajně indie rockové) kapele poslední dobou docela ujíždím :o). Všechno to začalo jejich singlem "The Sound", který občas hrávají na Óčku Expres, pak se k tomu přidalo pár dalších písniček, které na mě vyskočily z youtube (jako "Girls" nebo "UGH!"), a už jsem je měla postahované do sluchátek a od té doby je ráda a pravidelně poslouchám. Líbí se mi jejich lehce popíkový zvuk (dost často mi připomínají Depeche Mode, za což může především v některých polohách hlas zpěváka Matta Healyho i jeho klipový účes :o) a úžasná britská až londýnská posh výslovnost, která je prostě k zulíbání :o). Jejich písničky jsou sympaticky hravé a jakoby teenagersky bezstarostné (nebo mě tak aspoň připadají, možná i právě díky tomu lehce afektovanému přízvuku :o), mají moc hezké kytary (občas až skoro funky :o) a v textech spoustu vtipného slovíčkaření a neotřelých rýmů – jako "You've said I got a problem with issues and you choose" nebo "You say I'm such cliche" :o)
Naživo mě The 1975 docela překvapili svou vizáží – v klipech mají totiž jednoznačnou image takových těch vystajlovaných rádoby rockerských dětí s částečně vyholenou hlavou a přehazovací vlnou nahoře, černými slimkami a kostkovanými košilemi nebo křivákem, prostě vypadají jako módy dbalí mladíci a v Hradci přišli na hlavní festivalové pódium úplně obyčejní kluci ve vytahaném tričku a džínách, Matt Healy navíc s přerostlým kudrnatým květákem na hlavě a silně ležérním přístupem, hraničícím skoro až s drzou ignorancí, až jsem si chvílemi říkala, že stoprocentně holdují trávě – koneckonců zpěvák si během pomalejší písničky zapálil klidně i na jevišti – nebo něčemu tvrdšímu, protože sem tam vypadal, že možná ani neví, kde je :o(. To mi, přiznám se, trochu zkazilo můj dosavadní dojem o téhle kapele, protože jejich živý bohémský projev moc nepasoval k tomu, co dělají ve studiu a šíří po internetu, navíc nemám ráda kapely, co to mají moc "na háku" a je jim vlastně jedno, jak hrajou, a jestli si to jejich fanoušci užijou, na koncerty chodím spíš obdivovat výkony než sledovat, jak moc se kdo z kapely zrovna zkalil (s takovými týpky se mi pak totiž špatně ztotožňuje a nerozumím jejich pohnutkám, proč dělají do hudby, resp. proč mají tu potřebu lézt na jeviště když jsou na mraky), takže rozhodně dávám přednost spíš profesionálům (i když třeba pro někoho studeným čumákům) než podobným budoucím zoufalým existencím. Každopádně měli spolu s Chvrches jednu z nejvymakanějších světelných show, které jsme mohli na Rock for People vidět – vzadu na pódiu jim totiž stála čtveřice jakýchsi "paneláků", které produkovaly různorodé světelné obrazce a efekty, což vypadalo moc hezky.
No a od desíti večer hráli opět na Staropramen stagei (tedy blíž k východu :o) skotští Chvrches, které jsem objevila díky coveru jejich písničky "Lies" někdy vloni koncem roku a od té doby jim celkem holduju a ještě se mi neoposlouchali :o). Jejich zpěvačka Lauren Mayberry má úžasný křišťálově čistý hlásek jako konipásek a vzezření malé dívenky či panenky (trochu jí závidím, jak umí tuhle svoji přehnaně roztomilou ďiblíkatost nosit :o), navíc má opět úžasnou angličtinu, takovou správně britskou, které je na rozdíl od The 1975 skvěle rozumět, protože nepoužívá slangové a hovorové výrazy, ale drží se slušné, spisovné angličtiny. Moc se mi líbí i jejich texty, sice jsou z drtivé většiny o vztazích a zhrzené lásce, ale jsou nápadité a moc krásné – například "Leave A Trace" je nefalšovaná báseň s vývojem děje a krásnými obrazy ("There are tiny cracks of light underneath me and you say I got it wrong, but I tried hard to uncover them... You talk far too much for someone so unkind... You think I'll apologize for things I left behind, but you got it wrong and you might say as I ever was") a líbí se mi i "Gun" nebo "Never Ending Circles". Jinak mi až v Hradci díky zařazení Chvrches do žánru synthpop/elektronika došlo, jak hodně syntetizátoroví vlastně jsou, ale překvapivě mi to vůbec nevadí, jejich hudba je melodická, a prostě se mi líbí a basta, a to že mají odlišný zvuk, že je to něco jiného, nového, zajímavého, není rozhodně na škodu :o)
Při živém vystoupení působilo po hudební stránce tohle trio až skoro puristicky, jak Laurenin zpěv tryskal do nenápadného hudebního podkresu, i tak ale chvílemi zvládli nadělat poměrně dost "hluku" a Lauren rozhodně nedělalo problém se docela slušně "odvázat" a táhnout celou show (ještě, že tam měla ty bedny, na které mohla průběžně vyskakovat :o). Vzezřením Chvrches naprosto nepřekvapili a jejich pódiové aranžmá hodně připomínalo jejich videoklipy (a jestli jsem dobře viděla, tak si Lauren neodpustila ani ty její vychytané kamínky nalepené pod jedním okem :o) – prostě jen oni tři a hra barevných světel, tady ještě doplněná o jakési bedny s reflektory naskládané na sebe do sloupů a sem tam trochu kouře, což mi k nim naprosto perfektně sedí :o). A opět patřil velký dík bočním obrazovkám, bez kterých bychom toho moc neviděli. Jinak nejspíš i proto, že jsem znala hodně jejich písniček, pro mě bylo snazší nechat se pohltit hudbou a konečně si u toho i trochu zatrsat :o). A jako velké plus beru i fakt, že jsem díky koncertu objevila nové skvělé písničky jako třeba "Bury It", kterou si od té doby pouštím do sluchátek jakožto jednu z nejoblíbenějších (a to, jak Lauren vyslovuje "nobody" mě pokaždé naprosto dostane :o). Každopádně Chvrches se mi ze všech zhlédnutých vystoupení líbili nejvíc, a kdyby u nás někde měli samostatný koncert, s chutí bych se na ně zašla podívat :o)
Nu a to je z Rock for People všechno. Možná přijde někomu zvláštní, že jsme se nešli podívat na takové ty hlavní tahouny, ale mě to upřímně řečeno takhle stačilo. Massive Attack nemusím vůbec, Offspring v omezené míře a rozhodně míň než všechny navštívené kapely, takže proč se tlačit do ještě většího davu (a že na těch velkých headlinerech muselo být neskutečně narváno), oněch přiopilých festivaláků jsem měla už i takhle plné kecky (aneb být střízlivá na hudebním festivalu nebo kdekoli mezi násoskami je prostě vopruz :o(. Jinak jestli jste dočetli až sem, máte velkou pochvalu, neb jsem se rozepsala trochu víc, než bylo v plánu (částečně i proto, že jsem flink a ještě jsem tu o žádné z výše zmiňovaných kapel nic nenapsala, přestože už je nějaký ten pátek poslouchám, takže jsem to teď musela dohnat :o) a za odměnu si můžete dát menší hudební ochutnávku :o)
Komentáře
| RE: Jak jsem byla na Rock for People | tlapka | 26. 07. 2016 - 19:34 |
 RE(2x): Jak jsem byla na Rock for People |
rebarbora | 26. 07. 2016 - 21:04 |
| RE: Jak jsem byla na Rock for People | brutally-honest | 28. 07. 2016 - 17:28 |
| RE(2x): Jak jsem byla na Rock for People |
rebarbora | 29. 07. 2016 - 18:14 |