Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Hradec Králové
23. červenec 2016 | 13.27 |
Když už jsme jeli vlakem na opačný konec republiky, nebyla bych to já, kdybych si nechtěla v Hradci Králové prohlédnout i nějaké ty památky :o). Hotel jsme měli příhodně přímo na Velkém náměstí v samém historickém centru, takže stačilo jen v úterý 5. července 2016 ráno po snídani vyjít ven a trochu si pošmejdit :o). Snídaně byly mimochodem v našem hotelu celkem bohaté a ubytování jako takové taky šlo, sice žádný přepych, ale čisto, slušně velké pokoje, ochotný personál a v noci klid a ticho na spaní :o)
A teď už k těm památkám: přímo na náměstí je k vidění budova Staré radnice z roku 1742, Mariánský sloup z počátku 18. století, starožitný "barometr" nebo bývalá jezuitská kolej, kde se nacházel náš tříhvězdičkový hotel Nové Adalbertinum :o), s barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, obojí z druhé poloviny 17. století. Nejzajímavější ale rozhodně byla gotická katedrála sv. Ducha z roku 1307, připomínající slavnější období, kdy byl Hradec Králové věnným městem českých královen, a sousedící Bílá věž z konce 16. století (podle podobně zčernalých kamenů bych si bývala tipla, že pochází ze stejného období :o).
Na Bílou věž jsem si samozřejmě musela vylézt, takže za vstupné 60 Kč jsem prošla poměrně moderně zrekonstruovanou pokladnou a začala jsem stoupat vzhůru po 226 schodech téhle 72 metrů vysoké věže (vyhlídkový ochoz se však nachází o něco níž), přičemž jsem celou dobu nevycházela z údivu.
Tahle stařičká věž, jejíž stavba byla zahájena v roce 1574, má totiž od loňské rekonstrukce komplet nová střeva, takže místo starých kamenných schodů stoupáte většinu času nahoru po space konstrukci z kovu, dřeva a skla, všechno je neonově podsvícené a ještě vám k tomu hraje jakási tajemná instrumentální hudba (trochu ve stylu takových těch peruánských pouličních indiánů) a do ní sem tam vyzvánějí fiktivní zvony, což dodávalo celému prostoru téměř mystickou atmosféru. Hradecká
Bílá věž tak byla asi zatím nejzvláštnější věží, na kterou jsem kdy lezla, a výstupu rozhodně nechyběl adrenalin (tedy alespoň co se mě týče), protože celá ta moderní schodišťová konstrukce, kdy mezi jednotlivými stupni vidíte průhledy dolů a místo zábradlí máte jen pár kovových tyčí, působila dojmem, že se vznáší ve vzduchu, a když jsem po ní stoupala nahoru, připadala jsem si trochu jako na nějaké zavěšené lávce, což nebylo úplně nejpříjemnější a nejhorší to bylo asi v onom obrovském otevřeném prostoru kolem zvonu. Naštěstí se však schody navzdory svému vzdušnému vzhledu nehoupaly nebo něco podobného – to bych se asi zasekla hned na začátku a raději to vzdala, protože už takhle mě z toho jímala lehká závrať :o(
Nicméně výhled z ochozu věže byl moc krásný a mohla jsem si tak z ptačí perspektivy prohlédnout a vyfotit hlavní hradecké náměstí (jinak by se mi totiž do objektivu nevešlo :o) i další pamětihodnosti. I když musím říct, že na to, jak je vlastně tohle město staré (první přemyslovské hradiště tu bylo už v 10. století), působí Hradec Králové hodně nově. A není se co divit – většina staveb totiž pochází z 20. století, všechny budovy tím pádem vypadají hodně podobně, všude jsou k vidění převážně červené cihly (a to včetně hradeb :o( a všechno je takové smutně "betonové" a zaprášené (jakože kdysi dávno nové nebo zmodernizované, ale teď už zase zastaralé) a po nějakém malebném historickém centru byste se sháněli marně :o(. Jediné trochu idylické tu jsou řeky Labe a Orlice, jejichž soutok z jihu obepíná nejstarší část města.
Jinak zdejší zvon, zavěšený v horní části na torzech očividně původních trámů, je třetím největším zvonem u nás (byl opravdu obrovský, což ještě podtrhoval všechen ten otevřený prostor kolem něj :o), jmenuje se Sv. Augustin, váží 8 tun a měří metr šedesát na výšku a dva metry na šířku. Při zpáteční cestě, než se vydáte na poslední část schodů před východem, pak nezapomeňte na "odbočku" k celkem pěknému skleněnému (a opět barevně podsvícenému) modelu Bílé věže s popisky (jde vlastně o jakousi slepou komoru, kam musíte nejdřív sejít po schodech dolů a potom se stejnou cestou vracíte zase zpátky, přičemž já jsem na něj narazila spíš náhodou díky své všetečnosti :o). A poslední úsek sestupu vás následně vrátí na původní kamenné točité schodiště (vchod do věže je totiž o kousek vedle než východ), což je kromě pláště asi tak jediné, co z původní věže zbylo. Doteď vlastně nevím, co si o tom vykuchaném vnitřku myslet, a kdybyste se mě zeptali, jestli se mi to líbilo nebo ne, asi bych řekla, že spíš ne. Přece jen jsem zastáncem trochu citlivějších rekonstrukcí, kdy je v co největší možné míře zachována původní podoba (i když chápu, že ne vždycky je to možné), kdyby ale někdo postavil fungl novou věž v podobném stylu, vůbec by mi to nevadilo :o)
Do vedlejšího katedrálního kostela sv. Ducha jsem se původně chtěla taky podívat, ale když jsem se vrátila z výstupu na věž, zrovna tam probíhala nějaká mše (koneckonců byl státní svátek příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje) a dokonce se tam i zpívalo (sbor bylo slyšet až ven), takže jsem si dovnitř netroufla, protože jsem nechtěla vyrušovat, neb nejsem věřící a nevěděla bych, co dělat (navíc pobíhat tam s foťákem by bylo už vážně hardcore :o).
Místo toho jsme se raději zašli podívat na zastřešené schodiště Bono Publico, které mě zaujalo už při mapování Hradce na webu :o). Po cestě od Katedrály ho najdete na Velkém náměstí vlevo, hned vedle výrazně červenobílého barokního domu. Schodiště jako takové je taktéž barokní a pochází z roku 1810, kdy bylo upraveno z původní Rybářské fortny. Dnes už je trochu v dezolátním stavu s bílými stěnami počmáranými od sprejerů, ale i tak je moc pěkné. Líbily se mi dřevěné (údajně dubové) stupně schodů i dřevěné kočičí hlavy na odpočívadlech, nemluvě o důmyslných kupolích s okny a malou věžičkou (ty jsou teda vidět až zvenčí :o) nad každým z odpočívadel, které tak zásobují schodiště dostatečným množstvím denního světla.
Potom jsme se ještě snažili najít jez Hučák, který vypadal podle fotek z internetu taky moc hezky, ale nějakým nedopatřením (resp. špatným odbočením) jsme došli k jezu úplně jinému :o(. Bohužel jsem byla ten den nějak natvrdlá, že mi nedošlo, že to co vidím, není to, co bylo na internetu (a ještě jsem z toho byla taková zklamaná, jakože nic moc, že na internetu to vypadalo líp) – no jsem prostě případ :o(. Na druhou stranu jsme ale při návratu objevili půvabné zahrady u bočního východu ze schodiště Bono Publico, de facto mezi bývalými hradbami. To bylo moc milé překvapení a taková jakože zelená oáza v jinak nekompromisní zástavbě, navíc krásně upravená s lavičkami, kvetoucími keři, obrostlými pergolami a zurčícími fontánami, zkrátka taková malá idylka :o). Vzhledem k tomu, že jsme před obědem nikam nespěchali, v klidu jsme si poseděli a užívali hezkého počasí (já teda až tolik neseděla, protože jsem neposeda a raději jsem si to chtěla celé prošmejdit a nafotit :o). Odměnou mi mimo jiné bylo i objevení jakýchsi levandulových "plantáží" v úplně horním patře teras (de facto u zadní stěny našeho hotelu :o), které byly navíc v obležení spousty roztomilých, ale dobře živených čmeláků a neskutečně krásně to tam vonělo, alergie nealergie :o). Taky jsem díky svému průzkumu objevila oněch několik fontán, které byly jinak schované ve všelijakých zákoutích a z hlavní cesty byly jen slyšet (a mě samozřejmě při příchodu vrtalo hlavou, kdeže to zurčí ta voda :o). Nebýt houmlesáka spícího v altánku, bylo by to dokonalé... :o)
Před obědem jsme si pak ještě chvíli poseděli i přímo na náměstí, přičemž jsem objevila jakousi zasypanou studnu s pěknou kovanou mříží :o). Dopolední pohodu jsme následně zakončili obědem v restauraci Mexita, neb měli velmi ochotný personál, se kterým jsem si riskla domluvu na bezlepkové variantě grilovaného kuřecího steaku a pečených brambor (naneštěstí se následující den ukázalo, že někde se přece jen moje jídlo otřelo o lepek, neb jsem znesvětila WC na Hlavním nádraží v Praze, ale tipuju, že to bylo asi spíš něco od snídaně, protože z úterního oběda by se to asi projevilo mnohem dřív než při zpáteční cestě domů :o(. Každopádně na odpoledne jsme měli naplánovaný nájezd na zdejší asi největší nákupní centrum s názvem Futurum, kam jsme se opět dopravili pomocí MHD (bylo to zase jen pár zastávek), přičemž se OC Futurum ukázalo být dobrou volbou – je to pěkné, nové a čisté nákupní centrum (aneb toalety mluví za vše :o), kde na nás čekala řada cenově dostupných obchodů obohacená i o pár těch, které u nás v Budějovicích nemáme :o), jako například Promod či Reserved. Nakonec jsem si tak jako suvenýr z Hradce Králové odnesla úpletovou podzimní sukni ke kolenům z výprodeje v H&M za úžasných 150 Kč a pěkný růžový svetřík s azurovým vzorem z Reservdu za tři stovky, takže taky za hubičku :o)
Během našeho courání po obchodech se však podstatně změnilo počasí a začalo lít jako z konve zrovna ve chvíli, kdy už jsme se chystali odejít, takže jsme zvolili náhradní řešení a zašli ještě do zdejšího Tesca dokoupit nějaké potraviny na zpáteční cestu a hlavně pití, přičemž jsme pak i nějakou chvíli čekali na lavičce před Tescem, až ten liják přejde a zvažovali, že jestli bude trvat moc dlouho, budeme si muset koupit deštník a prostě to risknout. Naštěstí to ale byla vážně jen přeháňka (i když sakra vydatná), takže jsme pak v pohodě došli na zastávku autobusu i dojeli k hotelu. No a na večerní koncerty už bylo zase jasno a hezky :o). Tomu se říká objednávka z vesmíru – poprvé v životě jsem si totiž zkoušela opravdu intenzivně představovat, že budeme mít v Hradci hezké počasí a nepřipouštět si cokoliv jiného, a ono to, světe div se, vyšlo :o)
Komentáře
| RE: Hradec Králové | hroznetajne | 23. 07. 2016 - 19:25 |
 RE(2x): Hradec Králové |
rebarbora | 25. 07. 2016 - 19:56 |