Vzhledem k tomu, že to letošní léto je co se počasí týče pořád takové nanicovaté (rozuměj: teploty celkem ujdou, ale sluníčka jsme se zatím moc nedočkali :o(, je třeba nenechat si ujít žádnou příležitost, kdy je předpisově krásně, a tak jsem i já v úterý 19. července 2016 využila slunečného počasí a vyrazila na výlet. Nutno sice podotknout, že odpoledne po práci, ale protože jsem mohla vypadnout už v jednu, bylo času habaděj :o). Proto jsem se před odchodem převlekla do kraťasů a tílka (v tomhle vyletněném úboru v práci trvale sedět nemůžu, neb bych léto neléto zmrzla nebo nastydla), na nohy jsem nazula žabky a ve 13:01 už jsem pádila na autobusové nádraží, abych stihla bus Student Agency do Českého Krumlova v 13:20 :o)
Původně jsem měla za lubem konečně navštívit ono tolik vychvalované Barokní divadlo (nebudu zastírat, že moji motivaci rozvířil náš nedávný nedělní výlet do Českého Krumlova, který byl prostě jen tak, protože bylo hezky, bez nějakého honění se za prohlídkovými trasami, výstavami či jiným poznáváním :o), ale po příchodu na pokladnu jsem zjistila, že jsou všechny prohlídky již beznadějně vyprodané (asi bych to propříště raději nenechávala náhodě, ale pokusila se o rezervaci). A tak jsem se trochu prošla po nádvořích, mrkla na medvěda v příkopu (ano, už je tam jen jeden, neb druhého museli nedávno uspat, protože už byl příliš starý a nemocný :o(, který si právě vytrvale drbal záda o větev a odstraňoval si tak chomáče línající srsti :o), a prošla se po dosud neobjevených zámeckých schodech do města, kde jsem měla v plánu zkouknout alespoň výstavu "České korun/..., o které jsem tak týden nazpět slyšela v naší regionální televizi, kde o ní byla poměrně podrobná reportáž.
Výstava je k vidění v historických sálech bývalé jezuitské prelatury v sousedství krumlovského Kostela sv. Víta hned kousek od hlavního náměstí, kde byl pro jistotu i poutač. Výstava má být v Českém Krumlově až někdy do začátku září a potom poputuje do dalších českých měst, např. do Karlových Varů, Zlína atd. (konkrétní termíny a místa si můžete přečíst na jejích oficiálních webových stránkách). Vstupné je 100 Kč/osobu, a když si chcete i něco bez obav nafotit, stačí připlatit dalších 20 Kč. Výstava jako taková je ale malinkatá (takže těch 100 Kč se mi ve výsledku zdálo docela dost) a rozkládá se všehovšudy ve třech místnostech, třebaže jde o krásně zdobené historické prostory (např. na stěnách vstupní místnosti je podobně bohatá rokoková výmalba jako v zámeckém Maškarním sále, a dokonce od téhož autora :o).
V první místnosti najdete kromě několika kopií středověkých zbraní především informační panely o životě Karla IV., k jehož výročí 700 let od jeho narození je výstava mimo jiné pořádána. Pak je tu také obrovská socha Karla IV. (žádný historický skvost, spíš současné umění) a model hradu Karlštejn. Pokud máte dost trpělivosti na čtení panelů, dozvíte se tu, jaké měl Karel IV. dětství (že byl pro své rodiče více méně jen mocenskou figurkou – nebo aspoň takový jsem z toho měla dojem – a ještě coby malý capart, konkrétně ve čtyřech letech, byl oddělen od matky, kvůli obavám Jana Lucemburského, aby se ho česká šlechta nepokusila dosadit na trůn, a svoji matku Elišku Přemyslovnu spatřil až po dlouhých třech letech, kdy už byl podle mého názoru poměrně velký a nemohl si na ni snad ani pamatovat – řekla bych, že je vlastně celkem s podivem, že z něho vyrostl tak moudrý vladař a ne sociopat :o), že byl pokřtěn jako Václav a své jméno převzal až při biřmování během svého pobytu na francouzském královském dvoře (tam byl zhruba od svých sedmi let poslán na výchovu) od svého strýce a kmotra Karla IV. Sličného, a spoustu dalšího. V první místnosti neboli tzv. Prokyšově sále je také návštěvníkům promítán dokument o výrobě vystavovaných replik českých korunovačních klenotů, ale na ten se mi koukat nechtělo. Stačilo mi, že jsem si na informačním panelu přečetla, že jejich autorem je Jiří Urban, což je podle všeho skutečný machr, protože prý dělal i šperky pro anglickou královnu Alžbětu II. nebo papeže Jana Pavla II., přičemž žezlo dělali slovenští šperkaři, manželé Cepkovi.
Ve druhé místnosti, tzv. Gotickém sále, pak byl samotný zlatý hřeb celé výstavy – mistrovsky zhotovené repliky českých korunovačních klenotů, naaranžované v modře podsvícené vitríně a doplněné opět několika informačními panely a napodobeninou hermelínového pláště, který se používal při korunovaci (na popisku bylo poznamenáno, že "hermelínový" límec je zhotovený z nabarvených králičích kůží z inventárního skladu, takže kvůli jeho výrobě nemuselo být zabito jediné zvíře, což bylo milé a celkem mě to pobavilo :o). Jinak korunovační klenoty si díky vitríně moc zblízka neprohlédnete – nevím, možná jsem jen já takový slepec, ale přišlo mi, že detaily jsou stejně nejlíp vidět na těch fotkách na infopanelech, pro mě osobně by tudíž bylo podstatně lepší, kdybych si ty korunovační klenoty mohla prohlédnout tak, že by mi je půjčili do rukou, ale vzhledem k tomu, že i ty repliky mají poměrně vysokou cenu (předpokládám, že ačkoli kopie, stejně budou minimálně pozlacené), mám s podobnými nápady smůlu :o).
Každopádně na infopanelech jsou pro návštěvníky uvedeny nejrůznější zajímavosti a legendy spojené s českými korunovačními klenoty, přičemž nejvíc se jich samozřejmě váže k nejstarší Svatováclavské koruně (vytvořena v letech 1345-46 na přání Karla IV.), kterou bylo korunováno celkem 22 českých panovníků, včetně jediné královny, a to Marie Terezie. Karel IV. věnoval jejímu zhotovení velkou péči – dokonce ani poloha žádného z množství vzácných kamenů není náhodná, přičemž vrchní zlaté pásy (celkem bylo na korunu použito 2,5 kg zlata) jsou vyrobeny z opasku, který dostala jako svatební dar jeho první manželka Blanka z Valois, takže koruna měla pro Karla IV. řekla bych i osobní rozměr :o). Stavba koruny pak má údajně symbolizovat tzv. "nebeský Jeruzalémů, mýtické město z drahých kamenů, které sestupuje z nebes a Karel IV. ustanovil skutečným majitelem koruny českého patrona sv. Václava, který ji má zároveň i ochraňovat, proto se traduje legenda, že každý, kdo si korunu nasadí, ačkoli toho není hoden, do roka zemře nepřirozenou smrtí. Součástí korunovačních klenotů je také renesanční Královské jablko s tepanými reliéfy s biblickými výjevy, včetně moc pěkného latinského nápisu: "Bůh vládne nebesům a králové zemi". Jablko váží 780 g a zdobí ho mimo jiné osm safírů a na třicet perel. Jinak samotný Gotický sál, kde byly repliky korunovačních klenotů vystaveny, je také krásný – má úžasný zdobený dřevěný trámový strop a na stěnách jsou vidět zbytky kdysi určitě velkolepé freskové výzdoby (údajně ze 14. století), včetně rodového stromu života v jednom z rohů :o)
V poslední místnosti jsou pak k vidění ukázky dobových oděvů a obuvi (nejlepší jsou takové ty boty s dlouhou špičkou zahnutou nahoru, u těch si vždycky vzpomenu na Návštěvníky s Jeanem Reno :o) a celkem vychytaný interaktivní prvek původně určitě zamýšlený hlavně pro děti, ale mě se taky moc líbil – tzv. Meč osudu, který když jste se ho dotkli, tak vám za dunění hromu řekl: "Buď požehnán" (ale museli jste ho opravdu pořádně pohladit, žádné bojácné lechtání, jinak se ozývalo jenom do hromování a pak to celé zase zmlklo :o). Podle informačního panelu vychází tahle blbinka ze starých pověstí, že pohlazení popravčího meče nosí štěstí, příp. může splnit vaše přání (původně to byli prý hlavně zločinci, kdo věřil, že když si pohladí popravčí meč nebo budou nosit v kapse kus šibeničního špagátu, vyhnou se trestu). No a to je z výstavy všechno (do půl hodinky to má člověk všechno prošmejděné a pročtené, žádná hodina, kterou uváděli na kudy z nudy), naštěstí jsou navzdory malinkému prostoru pro návštěvníky k dispozici i toalety, takže jsem si za to lehce přemrštěné vstupné alespoň zdarma odskočila, a pak jsem pokračovala dál do města.
Město i zámek jsem si prošla a zkoukla ze všech možných i nemožných úhlů (myslím, že to byly nejmíň taková tři kolečka, kdy jsem pokaždé vylezla někde jinde a zase jsem se vracela k zámku :o), nafotila spoustu snímků a neskutečně jsem si užívala hřející sluníčko a blankytně modrou oblohu. Prošla jsem se dokonce i po dřevěném mostku, na který jsme minule koukali od paty zámeckého Plášťového mostu a díky tomu jsem se dostala i na onen jakýsi ostrov ve Vltavě, kde je mimo jiné hotel a kavárna jménem Edward Kelly (nemohla jsem si nevzpomenout na Císařova pekaře-Pekařova císaře :o). Udělala jsem pár fotek i z vyhlídky mezi zámeckými nádvořími (v "kočárové" chodbě s podlahou z prken, která do toho prudkého kopce občas docela kloužou, jsou taková malá dvířka na jakýsi "balkon", odkud je hezká vyhlídka na město – v minulosti si myslím, že to mohlo docela dobře sloužit jako hlásná trouba, odkud se mohlo troubit na poplach nebo se mohla dávat na vědomí nová nařízení krumlovského panstva :o) a přes jednotlivá nádvoří jsem došla až k zámeckým zahradám, odkud jsem to vzala tou nejstrmější stezkou (minule jsme po ní nahoru k zámku schválně nešli a vybrali si raději pozvolnější a delší klikatící se příjezdovou cestu – obě ústí pod poslední částí Plášťového mostu před vstupem do zahrad) zase zpátky dolů.
Nakonec jsem stejně poměrně neplánovaně brzo vyrazila zpět k domovu (původní zpáteční jízdenku na Studenta jsem musela zrušit a sedla jsem na normální linkový autobus, protože se mi nechtělo čekat další hodinu – přece jen jsem cestu plánovala s vizí návštěvy onoho Barokního divadla :o) a spokojená z celkem vydařeného letního výletu jsem intenzivně myslela na to, že by zítra mohl být pátek :o)
