Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Jaroměřice nad Rokytnou
30. srpen 2016 | 21.15 |
V loňském idylickém létě jsme kromě zahraniční dovolené zvládli objet i kus tuzemska a jedním z navštívených míst byly i Jaroměřice nad Rokytnou. O návštěvě zdejšího zámku a přilehlého parku se u nás doma mluvilo už hezkou řádku let, a tak jsem se vloni kousla a bez debat naplánovala celodenní výlet s tím, že buď pojedu sólo, nebo pojedeme všichni, ale že prostě jaroměřický zámek uvidím a basta :o)
Ve čtvrtek 13. srpna 2015 jsme tak vyrazili všichni, včetně babičky, kterou jsme po příjezdu do Jaroměřic usadili s doprovodem v restauraci hotelu Opera ležícího doslova za rohem od zámku (babička toho totiž už moc nenachodí a prohlídková trasa by byla nad její síly), a kde jsme si dali i výborný oběd, přičemž zbytek naší výpravy (včetně mé maličkosti, samozřejmě) zamířil po jídle k zámku. Nejdřív jsme si prohlédli zámek zvenčí – je opravdu obrovský (údajně se řadí mezi největší architektonické objekty 1. poloviny 18. století u nás i v Evropě), přičemž jsem měla problém dostat ho celý do hledáčku fotoaparátu :o( – a prošli si park, resp. jen jeho "francouzskou" část, francouzské zahrady mi totiž připadají hezčí, malebnější, jak jsou tak pečlivě upravené, tvarované a stříhané :o). Navíc v nich byly umístěny moc krásné kamenné barokní lavičky vytesané v roce 1734 z eggenburgského pískovce a sem tam i nějaká socha :o). Do navazujícího anglického parku jsme jen nakoukli, protože jsme se zaprvé chystali na prohlídku zámku a za druhé je zdejší anglický park opravdu hodně rozlehlý (má údajně osm hektarů, celý zámecký park pak má hektarů devět), a když nemáte času nazbyt, není moc důvod bloumat parkem, který svým vzhledem stejně připomíná obyčejný les :o). A to nemluvím o tom, že byl opravdu horký letní den :o)
pise.cz/img/360328.jpg"> 
Co se prohlídkových tras týče, původně jsem chtěla jít jen na jednu, tu hlavní označenou písmenem A, ale protože začínala až za půl hodiny a Béčková trasa začínala hned a trvala půl hodinky, přemluvila nás velice sympatická paní pokladní, abychom si koupili zvýhodněnou vstupenku na obě trasy a zkrátili si tak čekání. Druhá prohlídková trasa je v Jaroměřicích každoročně věnovaná nějaké tematické výstavě a v loňském roce to byl "Šlechtic na cestách" aneb vše o cestování v minulosti, resp. v 17. až 19. století. Mohli jsme si tak prohlédnout nejrůznější kufry a nosítka, v dalším sále úlovky z cest, včetně kompletní vydělané kůže koně převalského (toho jsem poznala hned, ještě než nám mladičký průvodce řekl, co je to zač), nejrůznější cizokrajné oblečení a občas i zbraně, mapy a dokonce i přenosné polní lůžko s kovovou konstrukcí a nebesy (pocházelo ze 17. století a bylo údajně nejstarším vystavovaným exponátem), cestovní lékárničku nebo pas Jana Adama z Questnberku (samozřejmě bez fotografie, ale zato s podrobným popisem jeho osoby a doprovodu).
Dozvěděli jsme se, že panstvo v minulosti cestovalo mnohem víc, než si představujeme, a že přestože si stavěli výstavní sídla, strávili na nich za rok pouze měsíc až dva a pak se přesouvali na svá další panství, aby dohlédli na jejich chod, nebo ke dvoru, kde zastávali rozličné úřady, jezdili na diplomatické mise, kterými byli pověřeni, nebo prostě jen na zotavenou do lázní. Převážnou část roku tak trávili na cestách, a to i proto, že se pohybovali celkem pomalu – za den urazili maximálně desítky kilometrů, takže například taková cesta do Paříže nebo do Říma musela být na týdny, ne-li na měsíce. Cestování s sebou ale samozřejmě neslo značná rizika – přepadením lapky počínaje, přes nejrůznější nehody kočárů, až po zažívací obtíže (panstvo si prý s sebou vozilo i nádobí, příbor a ubrusy, ale jídlo se jedlo to, které uvařili v hostinci, snad jim pomohl alespoň ten vlastní cestovní záchod a putovní lékárnička :o). Mimochodem co se jídla týče, podívali jsme se v rámci prohlídky i do zámecké kuchyně s nádhernými kachlovými kamny, kde nám bylo připomenuto, že cestování mělo svůj dopad i na gastronomii, protože si šlechta ze svých cest přivážela nové druhy koření a rostlin, které se pak používali při přípravě pokrmů. No zkrátka, druhá prohlídková trasa byla moc zajímavá a nabídla nám zase trochu jiný pohled na život šlechty (asi podobně jako když jsem si při návštěvě Hluboké uvědomila, že její majitelé žili de facto pořád na staveništi, protože její přestavba do dnešní krásné podoby trvala neuvěřitelných 30 let).
Fotky interiérů zámku jsem postahovala z webu (buď z oficiálních stránek nebo z googlu :o)
Po skončení prohlídky Béčkové trasy jsme měli ještě pár minutek času, a tak jsem si odložila tašku do zamykacích skříněk vedle toalet (uvnitř zámku se stejně nemohlo fotit a všechno to harampádí se časem pěkně pronese), a pak hurá na hlavní prohlídkovou trasu označenou písmenem A :o). Ta je opravdu krásná a rozhodně stojí za vidění. Hned první místností je nádherný Sál předků obložený dřevem a s moc pěknou freskou alegorie Jaroměřic na stropě (Jaroměřice znázorňuje jelen, kterého podle legendy skolil kníže uprostřed zdejších lesů, a protože se mu místo zalíbilo, rozkázal les vymýtit a založit tam město, přičemž vyměření budoucího města mělo být na jaře, což dalo městu i jeho jméno), v rozích jsou pak znázorněna jednotlivá roční období: jaro, léto, podzim a zima. Na zdech visí portréty nejvýznamnějších členů rodu Questnberků, během jejichž "vlády" zažívaly Jaroměřice největší rozkvět. Moc jich ale nebylo, jen tři generace, potom vymřeli a panství přešlo na dědice ze strany druhé manželky hradního pána, na rod Kouniců.
Nejdůležitější postavou celé historie zámku byl poslední příslušník rodu, Jan Adam z Questnberku (1678-1752), který nechal zámek přestavět do jeho dnešní velkolepé podoby (přestavba jen tak mimochodem trvala opět dlouhých 37 let) a jehož portrét spolu s manželkou samozřejmě v Sále předků visí. Potom je tam ještě obraz jeho děda Gerharda z Questnberku s manželkou, který byl prvním vlastníkem jaroměřického panství (koupil ho od císaře Ferdinanda II. v roce 1624 coby zkonfiskovaný majetek za účast na českém stavovském povstání). Solidní zvláštností mi připadal fakt, že obě manželky Jana Adama z Questnberku se jmenovaly stejně, a sice Marie Antonie – první byla hraběnkou z Friedbergu a Scheeru a Jan Adam se s ní oženil ve svých 29 letech, když jí bylo pouhých 15 let, a měli spolu šest dětí, ze kterých se ale dospělosti dožila jen dcera Marie Karolína, která však krátce po své svatbě také umírá; druhou o 30 let mladší manželku Marii Antonii z Kounic a Rittbergu si Jan Adam bral coby vdovec ve svých šedesáti letech, přesto zemřel bez mužského následníka a vlastně přežil všechny své děti. Celkově bych řekla, že měl docela smůlu, protože ve svých osmi letech přišel i o oba rodiče (nejdřív zemřel jeho otec Jan Antonín z Questnberku a o pár měsíců později i jeho matka). Každopádně v Sále předků stojí za povšimnutí i krásná kamna z delfské modrobílé keramiky a jejich dřevěná napodobenina v protějším rohu (kvůli symetrii), která chytře sloužila jako odkládací prostor. Průvodkyně nám ukázala i tajný a nezkušeným okem opravdu neviditelný vchod pro služebnictvo, jehož úkolem v období baroka bylo obsluhovat pokud možno co nejnenápadněji a co nejméně tak obtěžovat panstvo svou přítomností :o).
Potom při prohlídce následuje několik hudebních salónů se spoustou vystavených dobových hudebních nástrojů (poznala jsem citeru, i když jsem ji asi nikdy předtím v životě neviděla :o), Jan Adam z Questnberku totiž hodně holdoval hudbě a sám byl výborným muzikantem, zejména loutnistou (dokonce během své kavalírské cesty do Paříže složil menuet pro francouzského krále Ludvíka XIV. a sám mu ho zahrál). Byl mecenášem umění a za jeho života žily Jaroměřice nesmírně bohatým kulturním životem, na zámek byli zváni přední umělci a hudebníci, přičemž Jan Adam zaměstnával výhradně služebnictvo s hudebním sluchem, protože sloužící kromě své klasické funkce tvořili i zámeckou kapelu.
Krásný byl i tzv. Modrý salón s obrazárnou, který měl židle i otoman potažený úžasně modrým sametem, nebo Zlatý salón s nádhernými kamny (a zlatě čalouněným nábytkem :o) a působivým světle modrým štukem, který neuvěřitelně věrně napodoboval texturu semiše nebo podobné látky a vypadal úplně jako tapety. Zaručeně nejkrásnější ale byl Taneční sál plný světla (ze všech tří stran měl okna), opatřený trojicí nádherných křišťálových lustrů z Benátek a spoustou neméně krásných svícnů kolem dokola celé místnosti – osvětlený svíčkami, jejichž záře se odrážela v zrcadlech na zdech, musel mít úžasnou atmosféru i večer :o). A pěkný byl i malinký Čínský kabinet, připojený k jednomu rohu Tanečního sálu, se stylovým vybavením, včetně hedvábných tapet, a nádherně vykládanou podlahou.
Prohlídka trasy A končí v tzv. Sale terreně, překrásně stylizovaným prostoru s florálními motivy a zeleně žebrovanou klenbou, odkud byl přímý vstup do zahrady i do sousedních římských lázní či čajového salónku. Jako správné barokní sídlo má ložnici pána a paní každou v jiném křídle, přičemž ložnice zámeckého pána měla okna na hlavní náměstí, protože jako nefalšovaný barokní šlechtic chtěl prý mít přehled o svých poddaných ve dne v noci (možná i ze strachu před případnou revolucí :o). Jinak Jan Adam z Questnberku vypadá na všech obrazech jako nefalšovaný barokní šlechtic s šedivou parukou, snad s výjimkou portrétní zámecké obrazárny (neboli v takové úzké chodby s obrazy) na Béčkové prohlídkové trase, kde je podle dobové módy, kdy se šlechtici nechávali malovat jako někteří římští bohové, vyobrazen jako boží posel Merkur a jeho první manželka Marie Antonie jako bohyně lovu Pallas Athéna (oba tyhle obrazy se mi celkem líbily :o)
Jaroměřice nad Rokytnou jsou zkrátka překrásný zámek se spoustou nádherného nábytku (komod a kabinetů, lenošek a sedaček s přepychovým čalouněním) i štukatury a ne nadarmo se mu přezdívá moravské Versailles (koneckonců Jan Adam se nijak netajil tím, že se nechal inspirovat královským palácem, jehož plány si při své cestě do Paříže koupil). Myslím, že je zcela oprávněně druhým (po Telči) nejnavštěvovanějším zámkem na Vysočině a jsem moc ráda, že jsme ho konečně taky viděli :o)
No, a aby toho nebylo málo, stihla jsem vloni v Jaroměřicích i poslední prohlídkovou trasu, označenou písmenem C, která zahrnuje barokní Kostel sv. Markéty (při pohledu na zámek zvenčí, je to ta nejhezčí bíločervená část s kupolí a věží :o). Sice to bylo s odřenýma ušima a musela jsem dle instrukcí od paní pokladní bušit na vrata kostela, aby mě průvodkyně pustila dovnitř, což už chvíli vypadalo vážně beznadějně, ale nakonec se mi to povedlo a Kostel sv. Markéty jsem si prohlédla :o). Dokonce se uvnitř smělo i fotit, což byl takový milý bonbónek na rozloučenou :o). Jinak Kostel sv. Markéty vznikl v rámci velké barokní přestavby celého zámku v letech 1700 až 1737, na jeho místě dříve stával Kostel sv. Vavřince, který ale spolu s dalšími třiceti domy, zámkem a radnicí vyhořel při velkém požáru v červenci 1631 a jeho následná obnova se hlavně díky nedostatku financí ne příliš úspěšně táhla dlouhá léta, než se jí ujal Jan Adam z Questnberku.
V kostele mě zaujaly především krásné fresky na stropě a stěnách a "zednářské" Boží oko (to asi všechny ty romány Dana Browna :o) pod vrcholem kupole, nacházející se 44 metrů nad zemí. Zvláštní taky byly dvě skleněné "rakve" s ostatky svatých (sv. Vincence a sv. Reparaty) – doteď nevím, jestli ty ležící postavy jsou jen figuríny nebo jestli tam mají skutečně vypreparované celé světce, paní průvodkyně totiž neupřesnila jak velkou část ostatků si Jan Adam z Questnberku ze své kavalírské cesty přivezl :o(. Během své "výpravy" totiž procestoval nejen Francii, ale i Flandy, Anglii a Itálii a ostatky svatých uložené v jaroměřickém farním kostele dostal v Římě darem od papeže Inocence XII. Kostel byl samozřejmě propojený se zámkem, takže panstvo mohlo chodit do své zasklené oratoře, kterou si upravili na soukromou kapli, aniž by bylo rušeno svými poddanými.
A to už je z Jaroměřic nad Rokytnou opravdu všechno, snad jen zbývá poděkovat neskutečně trpělivému doprovodu babičky, který s ní vydržel sedět v restauraci vážně skoro celý den a musel se obětovat k ochutnání téměř celého jídelního lístku :o). Jinak se výlet z mého pohledu nad míru vydařil, a pokud bych měla někdy v budoucnu znovu příležitost se do Jaroměřic podívat, neváhala bych ani vteřinu :o)
Komentáře
| RE: Jaroměřice nad Rokytnou | hroznetajne | 31. 08. 2016 - 09:01 |
 RE(2x): Jaroměřice nad Rokytnou |
rebarbora | 31. 08. 2016 - 18:18 |
| RE: Jaroměřice nad Rokytnou | wien n | 01. 09. 2016 - 01:53 |
| RE(2x): Jaroměřice nad Rokytnou |
rebarbora | 02. 09. 2016 - 14:27 |