...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

hroznetajne: Jéje, tak to máš na dárky dost smůlu. Abych byla upřímná, mám hrozně moc ráda překvapení, ale taky nedokážu projevit dostatek vděku za dárek. Třeba moje babička (ehm) má úžasnou vlastnost. Koupí mi to nejdražší, nejlepší, nejkvalitnější, ale podle svého vkusu. Já bych si (vždycky) vybrala něco jiného. Ať už je to kniha, šperk nebo oblečení. Vidím, že jí se ten kousek hrozně líbil a líbil by se jí na mně, ale já bych si nikdy takovou věc nevybrala, takže mám problém to potom nosit. A o tom, že je mi to skoro vždycky o číslo menší, ani nemluvím...
Zrovna nedávno jsme se koukaly se ségrou na staré kazety a je vidět náš rozdílný přístup. Já tam všude pod vánočním stromem sápu dárky hlava nehlava, křičím "Můžu rozbalit i tvoje, tati?" a ségra tam deset minut zápasí s jednou věcí a pak slavnostně vykřikne "Jé, tužka!" a má z ní neskutečnou radost . Od té doby se hrozně stydím přijímat jakékoliv dárky .
Od 15. roku vnímám narozeniny jako hrozně smutnou událost. A skoro vždycky asi týden před tím každou noc probrečím. Prostě mě to hrozně rozesmutňuje . Ale oslavy máme jen v kruhu rodinném a se spoustou svátečního jídla, to je asi tak všechno, co jsem pro to schopná podniknout.