Rebarbora | Budapešť 2016

Náš letošní týdenní pobyt v Budapešti byl bohužel taky solidní katastrofou. Ona řada nešťastných příhod začala už před odjezdem, když jsem si díky své neopatrnosti a neohrabanosti celkem ošklivě sedřela a natloukla koleno (mimochodem modřinu citlivou na dotek pod ním jsem měla ještě donedávna :o(. Chápu, že většina z vás by z toho nedělala vědu a běhala vesele dál jako by se nechumelilo, jenže já jsem v tomhle trochu cíťa a vzhledem k tomu, že hlavním důvodem naší letošní cesty do maďarské metropole byl festival Sziget a koncert skupiny Muse, měla jsem trochu starost, jak to tam zvládnu v davu mačkajících se lidí, když to docela dost bolelo a dělalo mi potíže i delší chození (o tom, že jsem pajdala jak Peyrac ani nemluvě, i když to jsem pak docela brzo rozchodila :o), protože vidina, že mě do mého bolavého kolena někdo kopne nebo strčí, nebyla vůbec příjemná. Nicméně stále jsem se snažila zůstat pozitivní a říkala si, že se to nějak poddá.

Po nepříjemných vlakových peripetiích v minulých letech, kdy jsem se zařekla, že takhle už víckrát opravdu ne, jsme si pro letošní cestu do Budapešti vybrali letadlo společnosti ČSA (přímý let Praha-Budapešť, který měl trvat hodinu a dvacet pět minut) a udělali si z toho tudíž tak trochu luxusnější dovolenou (alespoň co se ceny dopravy týče :o). Odlétali jsme v pátek 12. srpna 2016 v pravé poledne z pražského letiště Ruzyně (odmítám používat jeho nový název, koneckonců "Ruzyni" jsme měli uvedenou i na našich letenkách, které jsme si koupili přes web :o), kam jsme měli zajištěný odvoz autem, takže pohodlíčko a výsadek přímo před terminálem, třebaže dvě hodiny před odletem kvůli odbavení. Nicméně jsme stejně neměli žádné velké prostoje – odbavili jsme kufry (mimochodem moc se mi líbí, že ČSA nabízí všem příchozím takové ty visačky na kufr, kam si napíšete jméno a adresu, kdyby se vám náhodou někam zatoulal :o), odskočili jsme si na WC, prošli bezpečnostní kontrolou, zdlábli menší svačinu (koneckonců na palubě jsme neměli žádné jídlo plánované), chvilku jsme si poseděli u odletové brány a už jsme nastupovali – takže jsem vlastně na letišti nestihla vůbec nic přečíst. Mimochodem naše odletová brána byla úplně dole, na úrovni runwayí, z čehož jsem si zcela správně vydedukovala, že se tentokrát nekoná žádný "tunel" přímo do letadla, ale že nás povezou takovými těmi letištními autobusy. Ono to vůbec bylo takový vtipný, protože jsem třeba i trochu panikařila, že mě slečna za přepážkou předtím u odbavování špatně pochopila, když jsem chtěla sedadla k okénku, a že nás rozsadila a budeme každý v jiné řadě, protože jsme měli jiná písmena u sedadel (konkrétně jsme dostali sedadla č. 5D a 5F). A ještě při nastupování do letištního autobusu jsem se radovala, že je poloprázdný a že tudíž asi nebude plné ani to letadlo, takže si v nejhorším kdyžtak zkusíme přesednout, ale všechno se vysvětlilo v okamžiku, kdy jsme byli odvezeni až na odlehlou část runwaye s dvojicí odstavených miniletadel, a mě došlo, že tohle bude nejspíš náš dopravní prostředek :o)

Upřímně řečeno připadala jsem si trochu jako ve filmu Šest dní, sedm nocí, naše letadlo mělo totiž vrtule. Žádné turbíny efektně ukryté v tubusu pod křídlem, ale skutečné a do prostoru trčící vrtule s lopatkami. A bylo strašně malinkaté. V předních dveřích u křídel seděl pikolík, co nakládal naše zavazadla a pak je zajistil takovou tou síťkou, aby nepadaly, kam nemají, a v zadních dveřích u ocasu stála nad schůdky, které byly zároveň dveřmi, letuška, která nás vítala na palubě. V letadle byly po každé straně jen dvě sedačky vedle sebe (opravdu jsem se nemusela bát, že by na nás nevyšlo místo u okénka :o), takže celkový počet cestujících na palubě se myslím hodně blížil normálnímu plně obsazenému autobusu (při zpáteční cestě jsem očíhla, kolik že je tam vlastně řad, vynásobila jsem to čtyřmi a zjistila jsem, že se do letadla vejde max. 70 cestujících :o). Nejvtipnější chvíle ovšem nastala, když se před startem poutala i naše letuška, protože si musela ze stěny vedle dveří do pilotní kabiny vysunout sklápěcí sedačku, a pak se na ní připoutala bezpečnostním pásem tak, že seděla čelem ke všem cestujícím a celou dobu jsme se tak na sebe koukali pomalu z očí do očí (opět jsem se neubránila filmové asociaci, tentokrát s Letuškou první třídy :o).

Let jako takový byl lehce dobrodružný, protože kvůli k tomu, že bylo letadlo tak malé, byly všechny jeho manévry mnohem víc cítit. Vrtulové motory dělaly při startu opravdu hrozný kravál (seděli jsme zrovna docela blízko u nich :o) a když se letadlo odlepilo od země, cítili jste, že máme čumák vážně hodně nahoru :o). Během letu jsme si i sem tam poskočili v turbulenci, ale to mi nebránilo v kochání se výhledem z okénka – nad Českou republikou jsme vyletěli nad bílá a jako vata nadýchaná oblaka (ano, při odjezdu bylo u nás jako ostatně celé letošní léto zataženo), ale jak jsme se blížili k Maďarsku, začaly se mraky protrhávat a bylo krásně vidět na krajinu pod námi, včetně širokého toku Dunaje a jeho říčních ostrovů :o). Od pilota jsme se dozvěděli, že letíme asi v šesti tisících metrech rychlostí nějakých 500 km/h (oproti "standardním" boeingovým 11 tisícům metrů a skoro 900 km/h – už jsem se nedivila, že nám let trvá tak dlouho, přestože Budapešť není vlastně tak daleko :o).

Nad budapešťským letištěm Ference Liszta s námi pilot udělal několik výkrutů, resp. s námi párkrát zakroužil, ale vydatně při tom naše letadlo nakláněl, takže když jste se podívali okénkem po levici, viděli jste jen a jen modrou oblohu, zato když jste se podívali okénkem po pravici, neviděli jste nic jiného než pevninu, zkrátka trochu jako na kolotoči, až mě z toho tak jako příjemně lechtalo u žaludku :o). Před přistáním s námi nad runwayí dokonce i trochu pohazoval vítr, až bylo cítit, jak se celé letadlo rozhoupalo ze strany na stranu, a možná i díky tomu to s námi při přistání drnclo o zem nadvakrát – poprvé, když se podvozek dotkl země, tak jsme ještě lehce nadskočili a popolétli, a až napodruhé, kdy si podvozek kecnul, jsme zůstali přilepení k runwayi a letadlo začalo postupně dobrzďovat :o). No, co vám budu povídat, let tak malým letadlem je žůžo dobrodrůžo, a to prosím není žádný sarkasmus, já jsem si oba lety fakt hrozně moc užila a patří k jedněm z nejsvětlejších bodů celé letošní dovolené, protože to byl opravdu nevšední, i když lehce adrenalinový zážitek :o), ale chápu, že to asi nebylo nic pro slabší povahy a lidi, co se bojí létat :o)

Každopádně i při zpátečním letu jsme měli letadlo typu ATR72 (hned při první příležitosti jsem se zeptala letušky, protože mi připadalo jednoduše úžasné :o), a i když se zdálo, že jsme narazili na zručnějšího pilota (nebo přívětivější větrné proudění, těžko říct :o), stejně to s námi nad pražským letištěm zase solidně klopil, a protože jsme se vraceli kolem půl desáté večer, měli jsme naprosto dechberoucí výhled na osvětlenou Prahu pod námi, jen škoda, že jsem si nenechala po ruce foťák :o(. Vypadalo to skoro až pohádkově, všechna ta světla a klikatící se řeka Vltava, všechno neskutečně blízko (to z boeingu zkrátka neuvidíte), no prostě nádhera :o)

Budapešťské letiště je, řekla bych, podstatně menší než to naše pražské (možná i proto tam létají menší letadla?). Nedělalo nám tudíž potíže najít správný pás, kde nám vyjedou kufry (a před tím, než dojedou, tak si místo tupého zírání na prázdný pás odskočit na WC :o), ani stánek dopravního podniku BKV, kde jsme si zakoupili naši obvyklou týdenní permanentku. Potom už zbývalo jenom naskočit na autobus s číslem 200E, který nás po poměrně dlouhém kodrcání po nespočtu zastávek dovezl ke konečné metra M3 (stanice Köbánya-Kispest), kde byl teda trochu problém najít vlez do metra (je de facto uvnitř jakéhosi zdejšího nákupního centra), ale jinak dobrý (cesta z letiště k metru trvala asi 50 minut). Potom jsme ještě trochu bloudili na křižovatce u výlezu z metra k hotelu – tu správnou ulici jsme našli až na druhý pokus, ale našli :o).

Hotel jménem Danubius Spa Resort Helia jsme si vybrali opět přes booking poté, co se ukázalo, že náš oblíbený City Inn u obchodního centra Corvin už je v daném termínu plně obsazen, a protože byl čtyřhvězdičkový, musím přiznat, že jsem čekala, že na tom bude o trochu líp. Ono už i to jeho okolí, které na fotkách na webu jaksi zapomněli ukázat, nebylo nic moc – hotel vlastně stojí uprostřed postaršího panelákového sídliště a sám bych řekla, že má taky nejlepší léta za sebou. Celkovému dojmu nepřispělo ani to, že veškeré silnice široko daleko byly totálně rozkopané, takže najít stezku pro pěší, kterou bychom se dostali k hotelu, byla poměrně fuška, o neustálém hluku a prachu ani nemluvě. Pokoje byly spíš takový nižší tříhvězdičkový standard s odštípnutými kachličkami v koupelně a vrstvami prachu v šuplících :o(. Navíc mi připadalo všechno strašně daleko – zastávka metra, nákupní centrum Corvin (nebo jakékoli jiné), prostě jsem měla pocit, že jsme vlastně odříznutí od světa a jediné, co máme k dispozici je malinká sámoška Prima naproti hotelu (i když díkybohu za ní, protože na nákup vody, nějakého toho ovoce a příp. pečiva pro kačenky to stačilo, lepší než tahat těžké pitivo odjinud z metra :o(. Bylo to, jako bychom snad ani nebyli v Budapešti, ale na obyčejném omšelém sídlišti ne nepodobném tomu, kde bydlíme normálně :o(. Jediné, co to trochu zachraňovalo byly termální bazény přímo v budově hotelu, kam jsme měli po celou dobu pobytu vstup zdarma (asi od sedmi ráno do desíti večer), včetně zapůjčení osušky a županu, který jsme měli na pokoji, ty byly opravdu moc fajn, i když mě osobně nedělaly až tak nejlíp, protože po delším pobytu ve vodě se mi začínaly odmáčet strupy z mého rozbitého kolínka, což vypadalo krajně nechutně :o(. Jo a taky měli pro hotelové hosty každé dopoledne do deseti hodin v kavárně v lobby zdarma kafe a croissant, který jsem samozřejmě kvůli své bezlepkové dietě nevyužila. Zkrátka Danubius Spa Resort Helia Hotel není v zásadě až tak špatný, ale prostě to nebyl ten pravý hotel pro nás, chybělo mi nákupní středisko Corvin hned za rohem a možná taky nebyl úplně nejlepší nápad, zvolit si pobyt bez snídaně, které byly sice neskutečně předražené, ale přece jen nás náhradní shánění proviantu stálo nějaké ty síly a čas navíc, což bylo časem i trochu otravné. Ovšem to zdaleka nebylo to nejhorší.

Dnem D byla sobota 13. srpna 2016, kdy nás čekal od půl desáté večer koncert mých milovaných MUSE. Ukázalo se však, že jinak celkem šťastná třináctka se tentokrát obrátila proti mně. Po dopoledním výletu k Náměstí hrdinů a jezírku v parku u Széchenyiho lázní – asi bychom si ani nepřipadali, že jsme byli v Budapešti, kdybychom na tahle místa nezašli, navíc v parku na lavičce bylo na sluníčku moc příjemné posezení (až tak, že jsem se tam stihla za prvních pár dní spálit a vyžehnout si na stehna kraťasy :o) – jsme se rozhodli zajít si na oběd do vloni vyzkoušené pizzerie Etna II u vlakového nádraží Keleti. To, že je tam trochu laxní personál, už jsme věděli z loňska, ale letos nás po příchodu do restaurace normálně vyhodili, že ještě musíme dvacet minut počkat (sice nevím, v kolik otvírali, ale vzhledem k tomu, že měli vchodové dveře odemčené a personál uvnitř byl, nic by jim neudělalo, kdyby nás tam nechali prostě sedět bez obsluhy :o(. Následná bezlepková pizza s parmskou šunkou a rukolou byla naštěstí výborná, i když jsem letos měla co dělat, abych jí vůbec snědla, ovšem jak se odpoledne ukázalo, možná se do ní přece jen nějaký ten lepek zatoulal :o(. Při našem courání po nákupním centru Corvin (letos jsme toho překvapivě nejvíc nakoupili v second handu Háda v přízemí, neb současná móda je na můj vkus taková moc pytlovitá) mě totiž chytly zažívací obtíže, a aby toho nebylo málo, ještě jsem si zvládla na WC v nákupním centru rozšvihnout ukazovák o dávkovač mýdla (což samozřejmě celkem dost krvácelo :o(. No, co vám budu povídat, místo nějakého pobíhání po městě či obchodech jsem trůnila na záchodě našeho hotelového pokoje v křečích, naprosto zoufalá, protože i když mě do večera nejhorší nápor přešel, stejně jsem byla tak zdeptaná a otrávená, že jsem onen plánovaný festivalový koncert Muse raději odpískala. Nějak jsem si neuměla představit, co bych dělala, kdyby mě tam mé potíže dostihly znovu, protože toi-toiky jsou moje noční můra i za normálních okolností :o(. Zkrátka jsem vůbec nebyla v rozpoložení, ve kterém bych si koncert mohla užít, spíš by to bylo jen stresující trápení, a to jsem si říkala, že mi za to nestojí :o(. Štěstím v neštěstí nakonec bylo, že se mi i takhle na poslední chvíli podařilo sehnat kupce na lístky (nějaké hochy ze Slovenska), takže aspoň nezůstaly nevyužité a já neprodělala až takový balík peněz, ale i tak to bylo k vzteku dát si tu námahu a zařizování a mít šanci vidět Muse naživo dvakrát v jednom roce a takhle o to přijít :o(. Ale ani tímhle náš pech neskončil a sobotní debakl rozhodně nebyl nejhorším bodem celé dovolené.

Při našich letošních hojných vycházkách parkem u Széchenyiho lázní a posedávání na lavičkách, kdy jsme se dokázali dlouhé hodiny kochat výhledem na modrou oblohu a ochočené kačenky, holuby, a vrabce, jsme v části u zámku Šípkové Růženky objevili nově a moc pěkně udělané dřevěné molo s lehátky, odkud byl krásný výhled na jezírko i se zámkem a kde se opravdu příjemně lenošilo na sluníčku :o). Taky jsme tam samozřejmě krmili zdejší hejno kačen, včetně jednoho obzvlášť lakomého, který pořád křičel a nechtěl pustit ostatní racky k jídlu, nicméně jezírko mají evidentně pod palcem kačenky, které ho, když už byl hodně otravný, jednou za čas srovnaly :o). Taky jsem až letos zjistila, že se v zámku Šípkové Růženky dá vylézt na onu vstupní bránu (mají tam dokonce nějaké muzeum), ale bohužel jsme se nedostali k tomu prozkoumat ji blíž.

No a v úterý 16. srpna jsme se rozhodli zpestřit si dovolenou dalším teplým obědem, tentokrát v nově objevené (na webu před odjezdem), kompletně bezlepkové restauraci s názvem Drop, která se nachází u zastávky "Opera" nejstarší linky metra M1. Za budovou budapešťské Opery jsme se dali dozadu a zhruba po dvou křižovatkách, které jen tak mimochodem vedou moc pěknými secesními uličkami, je po pravé straně i se zahrádkou. A když teda bylo všechno bezlepkové, řekla jsem si, že si dám hovězí burger s hranolkami (a k tomu měli malý salát Coleslaw). K pití měli sice jen džusy nebo extra kyselé domácí limonády (jakože opravdu citronády z anglického "lemonade"), ale dalo se to. Burger byl moc dobrý, houska byla podle chuti a konzistence evidentně bezlepková, takže jsem se ukolébala jako že je všechno v pořádku, jenže při odpoledním courání po nákupním centru West End u vlakového nádraží Nyugati, udeřili mé staré známé střevní potíže znovu a s ještě větší silou :o(. Doteď nevím, co bylo vlastně špatně, ale tipuju to na zálivku na salátu nebo případně na maso, každopádně z úterý na středu mě čekala asi nejhorší noc mého života (nebo rozhodně za hodně dlouhou dobu). Už od odpoledne jsem lítala na záchod každou hodinu a připadala jsem si spíš jako průtokový ohřívač (přece jen jsem se snažila aspoň trochu pít, ale voda ze mě pak vycházela trochu jiným koncem :o(, nicméně v noci se k tomu přidala ještě solidní zimnice a "rozbolela" mě kůže po celém těle (víte, takové to horečnaté, kdy se ani nemůžete pohnout, aniž by vás nepřejela husí kůže a všechno vás nebolelo :o(, kterýžto stav mi vydržel ještě i celou středu. Celý den jsem strávila zkroucená v posteli, protože natáhnout se mi moje křečovité břicho moc nedovolovalo, pospávala jsem, zatímco jsem střídavě hořela a drkotala zuby při zimnici, a snažila jsem se do sebe nasoukat alespoň nějaké léky a pár soust pufovaných rýžových chlebíků, které mi jako poslední záchranu zakoupila spolucestující v sámošce před hotelem. Ve středu v podvečer jsem pak po telefonické konzultaci s doktorem doma u nás v Čechách nasadila jediná antibiotika, která jsme s sebou měli (žádné "obyčejné" léky mi totiž nezabíraly – ani živočišné uhlí, ani antihistaminika, kdyby to bylo z lepku, prostě nic) a modlila se, aby zabraly. Přiznám se, že po čtyřiadvaceti hodinách téhle mizérie jsem začínala mít docela nahnáno a bála jsem se, jestli v pátek vůbec budu schopná odletět domů. Nejednou mi přišel na mysl i hororový scénář s převozem do nemocnice, kterému bych se teda bránila zuby nehty, co by mi moje jazyková bariéra dovolila (a že je v Maďarsku ještě o fous výraznější než kdekoli jinde :o)

Antibiotika mi ale naštěstí zabrala a už ve středu v noci jsem se mohla klidně vyspat. Čtvrtek byl pak takový zotavovací, kdy jsem byla pořád ještě trochu zesláblá a snažila jsem se po malých dávkách začít zase jíst (opět ony pufované chlebíky v kombinaci s kouskem banánu, protože jsem měla hroznou chuť na sladké :o) a celkově jsem se tak jako otrkávala, přičemž v podvečer jsme dokonce na chvíli vyrazili do hotelových lázní. No a v odjezdový pátek jsme se ještě ráno znovu vykoupali a nahřáli v lázních, dobalili kufry, ty jsme pak nechali na recepci a vyrazili jsme na poslední obchůzku po nákupním centru Corvin, protože letadlo nám letělo až v osm večer. Já osobně toho teda až tolik nenachodila, spíš jsem posedávala na lavičkách a chvílemi si četla (konečně :o), abych šetřila síly na cestu domů a vůbec. Z hotelu na letiště jsme si pak přes telefon objednali taxík (naši ozkoušenou společnost City Taxi), abychom se nemuseli vláček s kufry na metro a pak zase do autobusu, když mi ještě nebylo úplně dobře (vtipné bylo, že náš taxikář evidentně neuměl moc anglicky, takže vlastně celou cestu mlčel, ale byl to gentleman, který nám bez pobízení naložil a vyložil naše těžké kufry :o). Na letišti jsme pak ještě chvíli čekali (vyráželi jsme schválně s časovou rezervou, aby nám to neuletělo), ale nijak dlouho, no a z letiště v Praze jsme zase měli moc hodný odvoz rovnou domů, přičemž musím říct, že jsem se tam opravdu upřímně těšila – na svoji postýlku a hlavně na to, že si v sobotu uvařím pořádný kuřecí vývar :o)

Jinak kromě zdravotních katastrof jsem si letos v Budapešti zničila i rekordní množství věcí :o(. Hned druhý den se mi rozbila peněženka (zip u drobných), před odjezdem domů se mi utrhl/odlepil pásek u pantoflí, takže jsou nenositelné, při zpáteční cestě se mi v kufru zničila jedna z knížek (konkrétně Pýcha a předsudek, do jejíhož hřbetu se mi zapíchlo něco z drogerie nebo možná i rukojeť kuchyňského nože, který jsem s sebou brala na přípravu snídaní :o( a někdy v průběhu pobytu se mi nalomila nožička u slunečních brýlí, což jsem objevila až asi týden po návratu. Upřímně řečeno doufám, že takhle mizernou dovolenou už si jen tak nezopakuju, i když ve výsledku to vlastně dopadlo vcelku dobře, protože jsme z toho vyvázli živí a nespadlo s námi třeba ještě i letadlo nebo tak něco. Každopádně příští rok vyrážím jedině někam do apartmánu, kde budu mít možnost si svoje bezlepkové jídlo vařit sama a mít všechno takříkajíc pod kontrolou :o)