Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Výstup na Kleť a Dívčí kámen
4. říjen 2016 | 17.58 |
Vyrazit znovu na Kleť už jsem se chystala pár let. Poprvé jsem na rozhledně byla v říjnu 2013, ale tehdy jsme vyráželi docela pozdě (až po obědě, myslím) a protože jsme ve svém geniálním plánu nějak nepočítali, že je to od vlaku z Holubova nahoru k lanovce taková dálka a sežere nám to tolik času, museli jsme se nakonec svézt tam i zpátky, abychom to stihli ještě za světla. Nicméně tenkrát bylo takové už podzimní polojasno a spíš aprílové počasí, takže jsem se už tehdy rozhodla, že bych se tam chtěla někdy podívat ještě jednou, až bude jasno a bude svítit sluníčko, abychom měli pěkný výhled, a možná zkusit i vyšlápnout jednu cestu pěšky (tzv. po babské :o). Proto jsem si to taky dala jako jeden z cílů mého Projektu tisíce a jednoho dne :o)
No a letos, když už jsem léto s konečnou platností odepsala, se ta potvůrka rozhodla, že nám ještě ukáže pár krásných dnů. Přiznám se, že ze začátku jsem z toho byla dokonce lehce otrávená, že jako bude ještě hezky a vedro (už jsem na to nebyla psychicky připravená!), nicméně pak jsem se s tím nějak srovnala a naplánovala pár akcí, včetně brutálního pochoďáku v sobotu 10. září 2016. Původně jsem si myslela, že bychom mohli vyrazit vlakem už v osm hodin ráno, ovšem po multimediální show Vltava žije v pátek večer, kdy jsem ještě nebyla vůbec sbalená, a čekalo mě hledání nějakých pevnějších šněrovacích bot (ano, ještě jsem pořád měla v čerstvé paměti mé odřené kolínko :o), bylo něco takového nereálné, a tak jsem si radši trochu přispala, pěkně na pohodu a v klidu všechno dobalila (proviant a pití) a dohledala (nakonec jsem pátrala i po nějakých tenčích kalhotách, u kterých by mi nevadilo, že si je zničím, protože se dělalo fakt horko) a vlakem do Holubova jsme vyráželi z nádraží po desáté dopoledne :o)
pise.cz/img/361317.jpg"> 
Jako správný plánovač jsem si nicméně řekla, že jít jenom na Kleť, když na to máme celý den, by byla vlastně škoda, a tak jsem do svého plánu zahrnula ještě menší předvýlet na zříceninu Dívčí kámen. Tam se dá také dojít z Holubova, jen je to na opačnou stranu než Kleť (podle plánovače na Seznamu nějakých 3,3 km :o), ale cesta to byla celkem příjemná, de facto po rovince (jen k hradu je menší kopeček, ale ten den nás čekaly ještě horší věci :o) a před poledním horkem nás kryly mohutné stromy. Ona vůbec příroda v okolí Dívčího kamene, tedy v CHKO Blanský les je vyloženě nádherná – krásné husté lesy, klikatící se potůčky a všude klid jako v pohádce :o). Zřícenina hradu se mi taky moc líbila, v tom slunečném počasí a na pozadí blankytně modré oblohy byla víc než malebná a rozhodně větší, než jsem si představovala (údajně je největší v jižních čechách). Vstupné je 50 Kč (platí se z něj opravy a udržovací práce, aby se hrad neřítil ještě víc) a od paní na pokladně jsme si vypůjčili i povídání o hradě a vůbec.
Líbí se mi pověst o názvu hradu, a sice že: "Žil kdysi švarný mladík, který se velmi rád proháněl po lesích na svém koni, lovil zvěř nebo se jen radoval z krásy místní přírody. Na svých toulkách častokrát zavítal k Vltavě, aby dal koni napít a sám se osvěžil v jejích vlnách. Jednoho dne spatřil na břehu řeky krásnou dívku. Chvíli se na ni z úkrytu díval a pak nepozorován odjel. Na to místo se však vracel stále častěji a téměř pokaždé dívku viděl. Zamiloval se do ní a jednoho dne ji požádal, aby se stala jeho ženou. Věřme, že to nebyla jen ženská vychytralost, když dívka odpověděla: "Stanu se tvojí ženou, avšak jen s tou podmínkou, že spolu budeme žít v sídle vystaveném na skále, pod kterou tak ráda chodím." A snad to nebylo jen z mužské ješitnosti, že se mladík rozhodl vystavět na skále velký hrad a nazval ho Dívčí Kámen na počest své budoucí ženy. Kdybychom věřili pověstem, mohl by tím mladíkem být Jošt z Rožmberka, jeden ze zakladatelů hradu Dívčí Kámen." (text převzat z oficiálních webových stránek hradu, kde mají i moc pěkný obrázek k návštěvní době :o).
Pohled na Dívčí skálu :o)
Každopádně je prý pravdou, že název Dívčí kámen existoval dřív než samotný hrad, protože se objevuje už v zakládací listině, kterou císař Karel IV. dovolil roku 1349 bratrům z Rožmberka hrad postavit. První písemné zmínky o fungujícím hradu pak pochází z roku 1360. Hrad byl dvoupalácový, jak tehdy kázala dobová móda, a oba paláce dosahovaly ve své zděné části tří pater. Hrad vždy sloužil spíš jen jako správní centrum se stálou posádkou asi deseti mužů a purkrabího, přičemž v roce 1394 zde byl prý dokonce krátce vězněn král Václav IV. (zase jsem si nemohla nevzpomenout na knížky "Tasovské" série od Františka Niedla :o). Roku 1506 se nicméně Petr z Rožmberka rozhodl hrad dál neudržovat a zařízení přestěhoval do svého sídla v českém Krumlově. O nějakých pětatřicet let později už se o Dívčím kameni hovoří jen jako o pustém hradu, což mi přijde hrozná škoda :o(
A když už jsme byli v těchhle končinách, souhlasila jsem i s výstupem na Dívčí skálu naproti Dívčímu kameni, odkud byl na ni hezký výhled, a taky ještě na jednu vyhlídku o kousek dál, odkud bylo vidět jak na Dívčí kámen, tak na Dívčí skálu :o). Přeci jen to byla moje první návštěva "Dívčáku" v životě, a tak jsem chtěla vidět všechno, co jde. Jenom ten výstup do příkrého lesnatého kopce byl trochu náročný (trochu víc) a já jsem si poprvé (ne však naposled) toho dne propotila tričko i batoh :o(. Výhled ze shora byl ale opravdu nádherný a rozhodně stál za to. Sice se na tak krásný a slunný den vznášel ve vzduchu jakýsi záludný opar, který znemožňoval úplně jasné fotky s pěknou křišťálově čirou viditelností, ale minimálně ty scenérie pod námi, včetně řeky Vltavy zakousnuté hluboko do údolí s lesy všude kolem, byly závratně dechberoucí :o). Na vyhlídce nastala první občerstvovací pauza s posezením na kořenech stromů a domácím proviantem v podobě pečených cukeťáků neboli cuketových bramboráků z trouby, které jsem kuchtila v pátek odpoledne po příchodu z práce ještě před večerní show – co na to říct, jsem prostě dříč :o), a když jsme se dostatečně pokochali panoramaty a omrkli jmelí rostoucí na stromech (koneckonců jsme měli k těm jejich korunám blíž než kdekoli jinde :o), pokračovali jsme v našem pochodu dál, resp. vrátili jsme se stejnou cestou zpátky do Holubova a odtud jsme šlapali nahoru směrem ke Kleti.
Pohled na Dívčí kámen a Dívčí skálu přes lehký "letní" opar :o)
Musím říct, že to jsem si propotila tričko a batoh podruhé, protože bylo opravdu horko a na rozpáleném asfaltu se nebylo kam schovat :o(, byla to asi neúnavnější a nejnáročnější část cesty a už nejmíň od poloviny jsem se modlila, abychom konečně byli na místě, neb mi nijak zvlášť nepomáhaly ani vydýchávací pauzy. U stánku pod lanovkou jsem pak byla neskutečně vděčná za ledově vychlazenou colu v plechovce, kterou jsem si přikládala na čelo, abych se trochu zchladila. No nakonec jsem k tomu zblajzla ještě i nanuk (jahodovou dřeň od Mrože :o), evidentně jsem potřebovala doplnit cukr, připadala jsem si lehce na hraně vyčerpání a možná i úžehu, takže mi to fakt bodlo. Na posezení jsme měli celkem dost času, protože lanovka jezdí v každou celou hodinu a my dorazili na místo něco málo po druhé, tudíž jsem si dostatečně odpočinula, ale asi stejně nemusím říkat, že když došlo na rozhodování, jestli nahoru na Kleť pěšky nebo lanovkou, měla jsem naprosto jasno :o). Na chvíli jsme se proto rozdělili, já se vyvezla za 80 Kč na vrchol lanovkou (cesta dolů je lacinější, ta je za 50 Kč :o) a parťák to vzal turbo tryskem nahoru pěšky (to se pozná natrénovaná fyzička :o).
Jinak lanovka je jednosedačková a taková docela adrenalinová (to jsem si pamatovala už z minula :o), protože de facto visíte ve výšce asi dvaceti metrů jen na jakési školní židličce a při každém přejezdu přes převody nebo jaksetojmenuje u jednotlivých sloupů to s vámi zadrncá :o(. Podle webu je lanovka dlouhá 1792 metrů a překonává převýšení 383 metrů, přičemž cesta trvá údajně patnáct minut, ale mě to přišlo mnohem dýl :o). Snažila jsem se z lanovky i něco nafotit, ale vzhledem k tomu, že jsme jeli přímo proti sluníčku, moc povedených záběrů se mi nepodařilo.
Nahoře na Kleti samozřejmě nemohl chybět ještě i výstup na samotnou rozhlednu neboli tzv. Josefovu věž (vstup je 20 Kč a prochází se turniketem). Jde o první kamennou rozhlednu v čechách, kterou nechal v letech 1822-1825 postavit kníže Josef II. Schwarzenberg, je v pseudogotickém slohu podobně jako zámek Hluboká, je vysoká asi dvacet metrů a na její vrchol vede údajně 110 schodů. Za hezkého počasí odtud má být výhled až na vrcholky Alp, je vidět českobudějovickou a Třeboňskou pánev, Novohradské hory a tak dále a tak dále. V těsné blízkosti je i televizní vysílač a přímo pod rozhlednou roubená restaurace Tereziina chata, kde jsme si opět na chvíli poseděli a dali si menší občerstvovací pauzu. Já jsem zakousla z domova přinesený bezlepkový chleba s plátkovým sýrem (teď už trochu taveným :o), objednali jsme si chlazené pití a bavili jsme se pohledem na rozverného čivaváka u vedlejšího stolu. No a když jsem si nafotila rozhlednu ze všech možných úhlů, vydali jsme se na zpáteční cestu dolů k vlaku (bylo asi kolem půl páté, takže jsme měli jasno, že vlak v pět už určitě nestihneme, ale že máme dostatek času na ten v sedm :o).
Já šikulka jsem si už v předstihu našla na internetu žlutou turistickou trasu z Kleti do Plešovic, že to jako bude trochu zajímavější, když nepůjdeme stejnou cestou zpátky, navíc vypadala, že vede pěkně z kopce lesem, takže pohodička :o). Prošli jsme díky tomu i kolem kleťské hvězdárny, kterou jsem taky vždycky chtěla vidět (bohužel bývá otevřená jen v době letních prázdnin, takže s případnou návštěvou jsme měli smůlu). Cesta nám ubíhala docela pěkně, za chůze jsme kecali a kráčeli po sem tam strmějších lesních cestách, ale rozhodně pořád z kopce dolů (což bylo pro moje unavené nohy rozhodující :o), nicméně jsme asi kecali trochu víc, než bylo záhodno, protože jsme se najednou ocitli mimo žlutou turistickou trasu (buď někdo některé stromy se značkami pokácel, nebo jim prostě došla žlutá barva, protože stromů označených dvěma bílými pruhy jsme potkávali dost a dosti :o( a nastalo menší (no spíš asi větší) bloudění, při kterém jsme se nejdřív snažili vrátit zpátky na žlutou, ale nakonec jsme byli rádi, když se nám pomocí číslované cyklostezky podařilo navázat na červenou turistickou trasu vedoucí do Zlaté Koruny (záchytným bodem se nám stala malá zemědělská osada Kokotín :o).
Problémem byl ale nedostatek času, neb sedmá hodina večerní a tedy i doba odjezdu vlaku se nebezpečně blížila. Rozhodli jsme se proto, že trochu přišlápneme a zkusíme to vzít někudy cestou necestou přece jen do těch Plešovic, protože tam bude vlak stavět o nějakou tu minutku později :o). No, co vám budu povídat, propotila jsem tričko a batoh potřetí, neb jsme se skoro celých čtyřicet minut snažili udržovat svižné pochodové tempo, a to vše jenom proto, aby nám onen inkriminovaný vlak stejně o pár prašivých minut ujel :o(. Naštěstí to nebyl poslední vlakový spoj do Budějovic, a tak jsme se v Plešovicích u vlakové zastávky posadili do hospůdky (resp. před ní na venkovním posezení), šťastní, že nemusíme naše uchozené nohy více trápit, a v družném hovoru jsme tam počkali ony další dvě hodiny na příští vlak :o). Dokonce mi přišla k duhu i mikina, kterou jsem s sebou celý den vláčela v batohu, a dlouho to vypadalo, že naprosto zbytečně :o). Pár minut po deváté jsme si pak "stopli" vlak (v Plešovicích je zastávka na znamení, takže jsme raději vydatně mávali, aby nám vlak skutečně zastavil :o) a kolem jedenácté jsem dorazila domů, totálně znavená, ale vlastně spokojená, protože jsem strávila celý boží den na čerstvém vzduchu za krásného počasí a vůbec :o). Na tenhle výlet budu ještě hodně dlouho v dobrém vzpomínat :o)