Času je poslední dobou málo, a tak jsem se rozhodla pro rychlou fotoreportáž z mého současného dění :o)
Takže na úvod – takhle to vypadá v praxi, když se řekne, že se někdo utrhl ze řetězu :o). Aneb dohra mého narozeninového fiaska (raději nechtějte vědět, jak jsem to vlekla domů z pošty :o). Původně jsem si chtěla objednat jen ono květinové zátiší "Zlatomodrá" se slunečnicemi od Trishy Hardwickové, které jsem měla vyhlédnuté už dlouho, ale když měli v nově objeveném obchodě s puzzle ke čtyřem zakoupeným skládačkám o tisíci dílcích páté zdarma, začala jsem jen tak na zkoušku přihazovat do košíku další a nakonec jsem se nemohla rozhodnout, kterou přírodní idylku si vybrat a dopadlo to tak, že jsem si vzala nestandartní "Paříž, město lásky" od Thomase Kinkadea (normálně se totiž tenhle autor věnuje spíš anglickému venkovu, malebným chaloupkám v přírodě a tak) a malebnou chaloupku jsem si koupila od jiného autora. K tomu jsem přihodila zátiší s houslemi (se škodolibou vizí, že by se mohlo poměrně jednoduše skládat) a prosluněnou promenádu od italského jezera Como a už to bylo :o). Nicméně se neflákám, a protože mě tenhle týden zchvátil nějaký bacil, pustila jsem se do pilného skládání :o)
Poslední "tropické" puzzle o 500 dílcích od Ravensburgeru včetně rámečku jsem dostala zdarma jako bonus :o)
Jinak můj život poslední dobou taky hýří cuketami. Ve snaze připravit tuhle zeleninu ještě v nějaké jiné formě než smaženou v obalované i neobalované variantě, které už se začínaly všem doma přejídat, vyzkoušela jsem recept i na tzv. cukeťák čili cuketový bramborák, který se peče v troubě na plechu. Vlastně jde o takový slaný cuketový koláč. Vezmete jednu velkou nebo dvě menší cukety, oloupete je, vydlabete vnitřek se semínky a cukety nastrouháte. 
Pak k nim nastrouháte asi 20 dkg eidamu, 4 žloutky (a z bílků ušleháte sníh, i když to není vůbec nutné a obejde se to i bez toho :o), pár lžic oleje (opět jsem zjistila, že to jde i bez něj), sůl, majoránku a něco, čím to trochu zahustíte. Upřímně řečeno jsem si s tím před prvním cukeťákem dělala trochu starosti, jakože co tam vrznu místo mouky, aby to bylo bezlepkové, no a pak jsem si doma vzpomněla, že vlastně mám cizrnovou směs na bramborákové těstíčko a bylo vystaráno (dala jsem tam asi půl balení). Aby to nebylo tak suché, přidala jsem raději ještě čtyři polévkové lžíce kukuřičného škrobu a bylo to (těsto jako takové stejně nebylo moc husté, ale vůbec ničemu to nevadilo, spíš naopak). Napoprvé jsem dělala cukeťák opravdu hodně alá bramborák a dala jsem tam i slaninu a česnek (přesně jak bylo v receptu od kolegyně z práce), ale upřímně víc mi chutnala druhá "sýrová" varianta bez slaniny, zato se dvěma druhy sýra (dala jsem víc eidamu a k tomu přihodila i nivu, co jsme měli v lednici). Při druhém pokusu jsem navíc zjistila, že cukeťák jde péct jenom na vymazaném plechu i bez pečícího papíru (zrovna nám totiž došel :o)
A nejvtipnější je, když za sebou máte takový ryze cuketový víkend, kdy dvě menší cukety osmahnete jen tak jakože alá grilovačka a třetí megacuketu vydlabete a nastrouháte na cukeťák s uspokojivým pocitem, že jste dobrá hospodyňka, protože jste zvládli všechno, co bylo doma, zpracovat a nic se nevyhodilo, a tatík vám nadšeně zavolá, že objevil další tři exempláře schované v trávě :o(
Taky letošní podzim docela holduju sezónnímu ovoci, jako jsou hrušky a hroznové víno. Libuju si v tom malinkatém bílém rozinkovém vínu bez pecek, které můžu zobat jako na běžícím pásu, nebo v tom tmavě modrém až černém slaďoučkém vínu, které toleruju i s peckama, přestože je musím pečlivě vybírat (jinak mi to nechutná :o). A voňavé hruštičky jsou nejlepší v kombinaci s nějakým kvalitním trvanlivým salámkem na chlebu, mňam :o)
No a na závěr nesmím zapomenout na události z posledního září, kdy jsem se byla podívat kamarádce na svatbu. Brala jsem si kvůli tomu propustku z práce a trochu jsem podcenila své odění v domnění, že se případně skryju v davu svatebčanů (upřímně řečeno, už jsem byla trochu nachcípaná a nechtělo se mi zkrátka tahat s něčím na převlečení :o(, no, neskryla, žádný dav tam totiž nebyl :o(. Kamarádka nicméně vypadala, že jí moje přítomnost udělala radost a dokonce trvala na tom, že se musím zařadit i na svatební foto, tak jen doufám, že tam toho ze mě moc vidět nebude :o). Jinak na poslední zářijový den bylo překvapivě pěkné počasí se sluníčkem, které docela hřálo, zkrátka skoro letní den, takže jsem si z toho udělala i takový menší výlet a po obřadu a focení jsem se rozloučila a protože jsem měla hroznou žízeň, dala jsem si rovnou na zámku Ugovu zmrzlinu (údajně jen ovocná dřeň, která byla moc dobrá :o) a trochu jsem se courla po parku, abych si zkrátila čas, než mi pojede autobus zpátky domů, přičemž jsem si nasbírala i pár krásně kulaťoučkých kaštanů :o).
Posledních deset minut na autobusové zastávce jsem pak při čekání projevovala na moje poměry velice neobvyklý neklid. Místo sezení ve stínu zastávkové budky, kde mě po chvíli otravovaly vosy, jsem raději pomalu pochodovala sem a tam. Když jsem totiž zůstala stát, musela jsem se škvířit do sluníčka (sluneční brýle jsem coby nepotřebné z kabelky vyndala už první podzimní den :o) a navíc mi bylo nepříjemně vedro (normálně mi sluníčko nevadí, ale jak jsem byla nachcípaná, tak mi ty jeho hřejivé paprsky vůbec nedělaly dobře a měly tendenci způsobovat mi spíš bolest hlavy :o(. Musela jsem nejspíš působit jako takový ten akční nedočkavý typ, co chvíli nepostojí, dokonce možná i trochu jako tygr v kleci (nebo tygřice?), což mi připadalo celkem vtipné, zvlášť když uvážím, že to byl u mě de facto projev nemoci a možná i horečky :o). Normálně mi totiž nedělá nejmenší potíže v klidu sedět a nehnutě čekat :o).
To je pro tuto chvíli všechno. Zbývá snad už jen dodat, že se mi za poslední týden marození doma podařilo i něco málo přečíst, takže se s vámi brzy podělím o nějaké ty knižní "recenze" :o)