Marianne Kavanagh: Nechápej mě špatně

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Moje první (a nejspíš i poslední) exkluzivní recenze na knihu, která má oficiálně teprve vyjít :o). Jakožto člen Knižního klubu jsem si ji totiž mohla objednat už v srpnu, zatímco pro "normální" nakupující bude k dispozici až od listopadu, což se mi samozřejmě strašně líbilo, a tak jsem chytila příležitost za pačesy a během svého týdenního marození jsem přednostně sáhla právě po tomhle titulu. Musím říct, že jsem se na tuhle knížku celkem těšila, protože kvůli všemu tomu humbuku měla jakýsi punc exkluzivity a navíc podle anotace i ukázky vypadala zajímavě, i když možná trochu smutně (přece jen nemocniční úvod a pak náznak retrospektivního vyprávění nikdy nevěstí nic dobrého :o).

Kniha sleduje životní peripetie Kim a její starší sestry Evy, přičemž hlavní zápletkou je asi to, že Kim už od puberty bytostně nesnáší Evina přítele Harryho. Tak trochu jsem čekala něco ve stylu Pýchy a předsudku, jakože Kim špatně odhadne jeho povahu a pak bude postupně zjišťovat, v čem všem se mýlila, a docela zvědavá jsem byla i na to, co vlastně Harry provedl, že ho Kim nenávidí žárem tisíce Sluncí, jenže problém v Nechápej mě špatně je, že se nic takového nedozvíte. Říkala jsem si: dobře, někdy vám holt někdo nesedne, aniž by si to něčím vysloužil, ale řekla bych, že to Kimino chování bylo stejně příliš kategorické a zbytečně přehnané. Navíc si myslím, že v reálném životě, když je někdo ve vašem životě dlouhé roky, tak si na něj nakonec do určité míry zvyknete, a ať už ho máte rádi nebo ne, hrany se prostě otupí, zvlášť když jde o někoho, koho má rád někdo vám hodně blízký jako sestra apod. Taky mi přišlo nelogické, že vzhledem k tomu, jak zarytě nepřátelská dokázala být vůči Harrymu, který jí de facto nic neudělal, tak si pustila k tělu svého přítele a nadřízeného v jedné osobě, Jakea, který se chová jako naprosté hovado, a to nejen k ní samotné, ale i k jejím přátelům a ona mu to prostě toleruje, přitom sama komentuje to, jak se s ní snaží manipulovat, ale prostě si to nechá líbit, kdežto Harry ještě ani neotevře pusu a ona už ho míní ukamenovat :o(.

---

"Louisa si přála, abychom se za účelem stmelení kolektivu hned na úvod jeden po druhém představili a řekli si, proč chceme pracovat zrovna tady." Alisha vzhlédla a v očích jí probleskla nejistota. "A pak na sebe máme prozradit nějakou zajímavost."

Kim zalilo horko a nejradši by se propadla do země.

Nebyla si jistá, jestli ji někdy v životě potkalo něco zajímavého...

"Takže já začnu, ano? Jmenuji se Alisha a jsem Luisina osobní asistentka."

"Proč?" ozval se Jake.

Alisha překvapeně zamrkala. Měla nezvykle hladkou hnědou pleť, brýle se zlatými obroučkami a jasně červenou rtěnku.

"Máte říct, proč jste chtěla pracovat zrovna tady," připomněl jí Jake.

Alisha se přikrčila, asi v touze rychle odsud zmizet.

"Možná bychom se měli posunout dál," navrhl Jake, "a vrátit se k vám za minutku."

Po Alishině levici seděl hubený muž s rozcuchanými šedivými vlasy. Tvář měl zbrázděnou hlubokými vráskami, jako by strávil většinu života v poušti. "Já jsem Brian. Nový manažer technické pomoci. Proti minulé práci jsem si polepšil. Mohlo by vás zajímat, že jsem pil čaj s Keirou Knightley."

Alisha ožila. "Jak to?"

"Hrál jsem v komparzu ve filmu Pýcha a předsudek."

"Ne," vydechla Alisha.

Kim na sobě ucítila Jakeův pohled a nasadila podmračený výraz, jako by na ni slavné jméno neudělalo žádný dojem.

"Můžete mě vidět v jedné davové scéně. Mám na sobě rajtky a červenou vestu."

"Strašně se mi líbila v Pirátech z Karibiku," vzpomněla si Alisha. "Pořád jsem doufala, že to dají dohromady s Johnym Deppem."

Jake se podíval na hodinky. "Neměli bychom jít dál?"

"Já jsem Steve," představil se mohutný muž vedle Briana. Čelo měl zalité potem. "Manažer pro komunikaci."

"A proč jste chtěl pracovat zrovna u nás?"

Kim si uvědomila, že Jake se ujal slova. Zřejmě patří k lidem, kteří se vyžívají ve schůzování.

"Říkal jsem si, že bych měl popadnout příležitost za pačesy. Vypadalo to zajímavě. Kariérní postup –"

"Tak teď Kim," přerušil ho Jake. "Máte slovo."

Všichni se na ni zadívali. Zhluboka se nadechla. "Já jsem Kim. Asistentka výzkumu. Chtěla jsem tu pracovat, protože jsem přesvědčená, že v roce dva tisíce šest by v Británii neměli být žádní bezdomovci. Domov není jen střecha nad hlavou. Je to místo, kde se cítíte bezpečně, kde můžete zapustit kořeny a stát se součástí nějaké komunity. Chci s tím něco dělat. Chci se zastat lidí, kteří se nemůžou bránit."

Uvědomila si, že ji všichni upřeně pozorují. Proboha, hrklo v ní. Zas jsem to provedla. Špatně jsem odhadla situaci. Hrála jsem Hamleta, když všichni čekali nějakou legraci typu Wallace a Gromit.

"A zajímavost?" vyzval ji Jake.

Kim na něj vrhla zoufalý pohled.

Jake se usmál. "Až si to promyslíte, vrátíme se k vám. Já jsem Jake. Vedoucí výzkumu. V charitě jsem začal pracovat před několika lety. Ale tohle je hodně významné období. S Louisou ve funkci ředitelky změníme přístup k bezdomovectví v téhle zemi."

Geniální odpověď, pomyslela si Kim a zalitovala, že neřekla něco podobného.

"A jakou máte zajímavost?" ozvala se Alisha.

"Carherine Zeta-Jones," prohodil Jake ledabyle, "je moje sestřenice."

Když schůze skončila a ostatní se vrátili ke stolům, Kim hlesla překvapeně: "To jsem netušila."

"Co?"

"Že jste příbuzný Catherine Zeta-Jones."

Jake do ní zabodl pohled světlemodrých očí. "Cože, my jsme měli říkat pravdu?" (str. 99-101)

---

Zkrátka a dobře jsem měla s každou další přečtenou stránkou problém se s hlavní hrdinkou ztotožnit nebo jí alespoň částečně porozumět (místo toho mě spíš solidně vytáčela :o(. Na dospělou ženskou mi Kim připadala dětinská a zhruba od poloviny knihy i trochu otravná, jak se pořád dokola jako kafemlýnek užírá tím, jak moc a čím vším ji Harry rozčiluje, až to skoro vypadalo, že se neumí zabývat ničím jiným :o(. A to nemluvím o tom, že se vlastně za celou knihu nedozvíte, co Kim skutečně cítí (tedy ke komukoliv jinému než k Harrymu, kde se omezuje na ryzí nesnášenlivost :o(, což mi obzvlášť chybělo ve vztahu k jejímu malému synovci, který jí nakonec zůstane v péči. Přišlo mi zvláštní, že ve vší té haldě nepodstatných detailů a životních situací, které autorka popisuje, úplně vynechala nějaké konkrétnější události s malým Otisem, včetně třeba jeho dialogů s hlavní hrdinkou Kim (za celou knihu řekne tenhle malý klučina asi jen dvě nebo tři věty :o(, a pokud už spolu z jakéhokoliv důvodu nemluví, měla by se jím podle mě Kim alespoň zabývat ve svých úvahách, pokud ho má tak moc ráda, jak se nám autorka snaží namluvit.

---

"Snažila jsem se to pochopit několik let. Jednou Eva seděla na zahradě, hrála na kytaru a stylizovala se do Mamy Cass (docela jí to šlo, protože měla podobný hlas) a já si k ní přisedla na trávu a tahala jsem za tuhé stonky, kterých je všude plno a nejdou přetrhnout, jen ohnout. Když přestala zpívat a jen tak přejížděla prsty po strunách, aby vyzkoušela, jak to bude znít, nadhodila jsem: "Proč je Harry tak často u nás doma?"

Bylo to zřejmě to samé léto, co jsme jely na výlet do Brightonu. Anebo možná rok předtím, když jsem maturovala.

Podivila se. "Proč? Tobě to snad vadí?"

Už tenkrát jsme k sobě nebyly vždycky upřímné. Nevím proč. Možná jsme se bály pravdy. "Jen tak mě to napadlo."

Usmála se a začala hrát "It's Getting Better".

Zeptala jsem se. "Copak nemá vlastní domov?"

"Zeptala ses ho někdy?"

Já? Proč bych se ho na něco ptala? "Ne."

"Možná bys měla."

Proč? Proč mi to nemůžeš říct ty?

Eva měla zvláštní talent vyhýbat se tématům, o kterých se jí nechtělo mluvit. Když to dělala, nemělo smysl na ni naléhat. Člověk ji mohl donekonečna bombardovat otázkami, a ona se jen usmívala.

Nejhorší byly moje narozeniny. Moje osmnácté narozeniny. Sobota dopoledne. Únor dva tisíce tři. Seděly jsme v kuchyni, byla tam Christine s Damaris odvedle, Eva a já. Máma doma nebyla. Neviděly jsme ji už několik dnů. Odešla na večeři do Ritzu a už se nevrátila.

A pak se ozval venkovní zvonek a Eva se usmála, jak to jen umí, a já si pomyslela, aha, to bude nějaké překvapení, které mi na dnešek připravila, byla jsem tak rozčílená, že jsem nemohla popadnout dech, a pak se najednou objevil Harry a zaplnil celé dveře. Zubil se od ucha k uchu. Atmosféra se hned změnila, protože Damaris začala klopit oči a znervózněla, kdežto Christine začala hlasitě přemítat, jestli už se vůbec nasnídala, jen Eva se rozzářila pokaždé, když ho viděla. Podal mi malou modrou krabičku převázanou bílou stužkou. Všechno probíhalo jako ve zpomaleném filmu. Čas se nekonečně vlekl, táhl se jako klouzavý hedvábný šátek. Na krabičce stál nápis TIFFANY&CO. a uvnitř byly diamantové náušnice. Ve tvaru kytiček. Sedmikrásky.

Christine pronesla "no ne, Harry" hlasem, který byl téměř nesouhlasný, jako by ho podezírala, že za to utratil půlroční plat (protože netušila, jak rozhazuje za přepychové dovolené a restaurace). Damaris začala vydávat přihlouplé holčičí rozčílené zvuky, což nikdy nedělala, protože to měla v hlavě srovnané a chtěla se stát doktorkou. A Eva se nabídla: "Mám ti je pomoct nasadit?"

Je těžké nasazovat náušnice někomu jinému. Nemůžete najít dírky a trvá to celou věčnost, je to, jako když čekáte, až se uvaří voda, když ještě není ani zapálený plyn. Seděla jsem tam ve starých džínách a triku s nápisem Bikini Kill, a čím déle to trvalo, tím víc mi bylo do breku, protože mi pokazil oslavu, všechno zničil. Prohodil nějakou vtipnou poznámku, ale nepochopila jsem ji. Jen to, že byla velkohubá a šovinistická a tak mě dostala, že mi vyrazila dech.

Pak ode mě Eva odstoupila a vydechla: "Ty jsou krásné, neskutečně krásné."

A já vzhlédla a Harry na mě koukal.

Bylo mi to nepříjemné. Cítila jsem, jak rudnu. V jednu chvíli ve mně hrklo, že vyrukuje s další ze svých úděsných poznámek, lenivě ospalým hlasem zesměšní můj feministický kroužek čtení, protijaderný postoj anebo úsilí vyburcovat lidi, aby konečně něco dělali proti změně klimatu, a strnula jsem, napjatě jsem čekala na široký úsměv, který nasazoval těsně předtím, než mi vrazil kudlu do zad, úsměv sdělující: "Hlavu vzhůru, Kim, copak jsi ztratila smysl pro humor a nerozumíš žertu?"

Ale neusmál se. Jen mě pozoroval. A pronesl tichým hlasem: "Všechno nejlepší k narozeninám."

Měla jsem takový zvláštní pocit, že jsem něco udělala špatně. A přivádělo mě to k šílenství, protože jsem vlastně zatím neudělala vůbec nic kromě toho, že jsem vstala, oblékla se, otevřela přání od táty s přiloženým šekem a strhala blýskavý papír z dárků od Evy, Damaris a Christine. Co po mě chce? Mám se rozbrečet dojetím a vzdychat: "Ó, Harry, diamantové náušnice, tos neměl, Harry, přesně po takových jsem vždycky toužila?"

Místo toho jsme se jen na sebe dívali. A pak nečekaně uhnul pohledem.

Nenosím je. Nevzala jsem si je ani jednou. Mám je v šuplíku v nočním stolku, pořád v té samé krabičce od Tiffanyho. I když mi občas pohled padne přímo na ně, snažím se je nevidět. Protože je mi z nich smutno. A nevím proč." (str. 62-65)

---

Ve výsledku jsem tudíž byla z téhle knížky spíš zklamaná. Byla sice napsaná celkem čtivě a nechyběly v ní ani vtipné pasáže, ale dějově byla dost útržkovitá (autorka přeskakuje v letech, aby se na konci vrátila zpátky k událostem v první kapitole) a největším mínusem jsou podle mě její postavy, které působí nereálně (jejich chování je v takových 80% hodně přitažené za vlasy) a naprosto ploše, nemluvě o tom, že by se měly propracovat k nějakému vývoji, přičemž kapitolou samou pro sebe je několik nesmyslných epizod s Kiminou kamarádkou Izzie živící se stand-up výstupy :o(. Jediná postava, která se autorce trochu zdařila, je právě Harry, u něhož postupně odkrýváte jeho dětství i skutečnou povahu a city (knížku jsem dočetla vlastně jen proto, že jsem se chtěla dozvědět, kterou ze sester miluje, protože až skoro do samého konce pořád jenom naznačoval a naznačoval a vy nevíte :o), ale vzhledem k tomu, že se jako hlavní postava tváří Kim, jejíž pohled v knize převažuje, je to trochu střelba mimo mísu. Nemohla jsem si pomoct, ale Nechápej mě špatně mi připadala jako odfláknutá a nepromyšlená prvotina nějakého nezkušeného autora (možná to tak skutečně je, nevím, nepídila jsem se), přičemž jsem za celou dobu nebyla schopná rozklíčovat, co se vlastně Marianne Kavanagh snažila svým čtenářům sdělit :o(. Chybělo mi tam nějaké konkrétnější, jednoznačné rozuzlení, nějaké vyvrcholení, ke kterému by celý příběh směřoval. Takhle jsem měla pocit, že je to jen jakési plytké předstírání a hraní si na literaturu, a možná to bude znít drsně, ale Nechápej mě špatně mi připadá jako zcela zbytečně vydaná kniha, která je de facto o ničem :o(. Takže přestože jsem se původně těšila, jak vám budu tuhle knihu doporučovat, ve výsledku to po jejím přečtení nemůžu s klidným svědomím udělat.

---

"Někde na konci první předváděcí místnosti Harry zahlédl pohovku s měkkými polštáři, která byla tak dlouhá, že se zdálo, že mizí za rohem. Všiml si, že je ve tvaru písmene L, a nálada mu ještě víc poklesla. Takže má na výběr i různé geometrické tvary?

Ztěžka se na ni posadil. Pohovka slastně vyhekla a pevně ho obemknula. Harry zavřel oči. Možná to je ono. Ani bych nemusel chodit do postele. Přišel bych domů z práce, plácl sebou na něco takového a usnul bych. Připadal si jako v horké lázni. Anebo zavrtaný pod peřinou. Z dálky z místnosti, do které neviděl, někde od druhého konce písmene L uslyšel zvonit telefon. Netrpělivý hlas pronesl: "Ano?"

Zprudka otevřel oči. Každičký sval v jeho těle se napjal.

"Vždyť jsem ti to říkala. Koukám po pohovkách... Bavili jsme se o tom... Ne, nesnažím se byt... Jednu pohovku, Jakeu. Aspoň jeden kus nábytku, který není starý a zaprášený... Není to Sixtinská kaple. Nebude to znesvěcení žádným... Vysvětlila jsem ti to. Moc by pro mě znamenalo, kdybych mohla mít slovo při zařizování... Modrá? Vždycky jsi měl rád modrou, je to tak? Určitě nebude problém vynést ji do prvního patra... Ne, nezapomněla jsem... OK... Ano... Ahoj. Ahoj."

Nastalo krátké ticho.

"Vždyť je to jen pohovka," posteskl si nešťastně hlas za rohem.

Kim, projelo mu hlavou. Snažil se postavit se na nohy, ale zjistil, že je pevně vklíněný do houbovité hmoty. Prudkými pohyby vyvolal jen crescendo pisklavých zvuků odněkud z nitra pohovky, jako když se rodinka morčat dožaduje okurky. Oběma rukama opatrně zkoumal povrch kolem sebe, jestli nenahmatá něco pevného, o co by se mohl opřít, ale dosáhl jen toho, že se po lokty zabořil do měkkého nadýchaného nic.

"Kim?"

Nikdo neodpovídal. A pak se povědomý hlas zeptal: "Harry?"

"Vstal bych," pronesl, "ale nemůžu."

"Já taky ne."

Možná to je něčím nafouknuté, napadlo ho. Třeba najdu něco ostrého a podaří se mi to propíchnout.

Zpoza rohu zas uslyšel Kim: "To je fakt divné."

"To mi povídej."

"Já tím ale myslela jen to, že jsme se tu potkali. Nemáš být v New Yorku?"

"Byl jsem tam."

"A co děláš v Londýně?"

"Pracuju tu."

"Odkdy?"

"Od prosince."

"Aha."

Harry se zkusil zhoupnout dozadu a dopředu. Morčata se zas rozpištěla.

"Taky jsem to zkoušela," ozval se Kimin hlas. "Vůbec si tím nepomůžeš, naopak to jen zhoršíš."

"To je absurdní. Jak se z toho člověk může dostat?"

"To bych taky ráda věděla."

"Není tu nějaký prodavač?"

"Řekla bych, že má zrovna přestávku. Už dost dlouho jsem ho neviděla."

Harry rezignovaně zaklonil hlavu. "A jak se vlastně máš?"

"Dobře."

"Říkal jsem si, že ti zavolám."

"Ale nezavolal jsi." Její hlas zněl nevzrušeně.

"Ne." Harry se zadíval do dálky přes moře pohovek. Kromě několika málo zákazníků daleko od nich na druhé straně předváděcí místnosti to tady zelo prázdnotou. Byl srpen. Všichni pravděpodobně čekají na letní výprodeje.

"Eva je ve Španělsku."

"Já vím," poznamenal.

"Otis si prý umí říct o zmrzlinu v pěti jazycích."

"Musel se hodně změnit."

"Určitě vyrostl," prohodila Kim.

V náhlém výbuchu zlosti Harry vyhodil obě nohy do vzduchu a popadle se za kotníky. Morčata se zděsila a zas sborově zapištěla. Co teď? Harry si uvědomil, že radši neměl dělat vůbec nic. Zůstal zkroucený jako paragraf a držel se za nohy. Zhluboka se nadechl, strčil hlavu mezi kolena, zařval a překulil se na bok. Podle očekávání se odrazil a byl vymrštěn vzhůru. Ztratil rovnováhu a spadl na hlavu přímo na tvrdou podlahu předváděcí místnosti tak prudce, že mu div nepraskla lebka.

"Auvajs," zasténal.

"Harry?"

"Počkej chvilku." Opatrně se posadil a sáhl si do týlu. Je to dobré. Jen pohmožděnina. Opatrně, pomalu se postavil a odkulhal za roh.

A tam ji uviděl.

Dřív než se zmohl na to, aby začal rozumně uvažovat, ještě předtím, než se připravil na nevyhnutelný souboj důvtipu, mu hlavou probleskla myšlenka, která mu vyrazila dech. Je krásná. Samozřejmě to vždycky věděl. Od samého začátku. Ale teď měl pocit, jako by ji spatřil poprvé v životě. Když se zadíval na krátké světlé vlasy, dokonalé lícní kosti a vzpurnou bradu, jako by se díval na fotografii někoho, koho nezná. Jako kdyby získal důkaz o něčem naprosto zřejmém, co záměrně ignoroval. Na vzdouvající se pohovce, s koleny v černých džínsách u brady, vypadala jako malé dítě uvězněné v odpadkovém koši. Ovšem na tváři měla přesně takový výraz, jaký pamatoval – vzdorný, vyzývavý, připravený k boji. Celou tu dobu, co byl pryč, nikoho podobného nepotkal.

"Co je?" zeptala se Kim.

"Nic."

"Civíš na mě."

"Opravdu?"

"Jsem špinavá na obličeji nebo co?"

"Ne." Dál stál jako přikovaný k zemi.

Po chvíli se Kim ozvala znovu: "Tak pomůžeš mi?"

"Samozřejmě. Promiň." (str. 162-165)

Zpět na hlavní stranu blogu