Tuhle knihu jsem si pořídila hlavně kvůli pozitivním internetovým ohlasům a zajímavé anotaci, ale moc jsem toho od ní neočekávala (koneckonců už jsem doma měla jednu s podobnou tématikou jménem Odpusť mi. Megan., kterou jsem teda ještě pořád nepřečetla :o). Nakonec jsem ale byla moc mile překvapená, i když samozřejmě nešlo o žádné veselé čtení, spíš naopak, vzhledem k zápletce s náctiletou Laurel, která se vyrovnává se smrtí své starší sestry, je to knížka poměrně dojemná, nicméně bravurně napsaná :o)
"Milý Rivere Phoenixi,
Mayin pokoj doma u táty vypadá přesně tak, jako vypadal vždycky. Je pořád stejný, až na to, že zůstává zavřený a panuje v něm naprosté ticho. Někdy se v noci vzbudím ze snu a mám dojem, že ji slyším, jak se potichu plíží do pokoje po noci strávené venku. Srdce se mi nadšeně rozbuší a posadím se na posteli, ale pak mi to dojde.
Když potom nemůžu usnout, vstanu, po špičkách projdu chodbou, stisknu kliku tak, aby dveře nevrzly, a vejdu do Mayina pokoje. Jako by nikdy neodešla. Rozhlédnu se, všechno je přesně tam, kde to nechala, když jsme ten večer vyrazily do kina. Na prádelníku leží do kříže zakleslá dvě pérka. Vezmu je a dám si je do vlasů. Potom je položím zpátky a složím je do stejného kříže tak, aby mířila na téměř prázdnou lahvičku parfému Sunflowers a na zářivou rtěnku, kterou při odchodu z domu na rtech neměla nikdy, ale při návratu vždycky. Vrchní poličku knihovny má nacpanou sbírkami slunečních brýlí ve tvaru srdíček, napůl vyhořelých svíček, mušlí a geod rozřízlých napůl tak, aby byly vidět krystaly uvnitř. Lehnu si do postele, prohlížím si věci kolem a snažím se představit si ji. Dlouze zkoumám nástěnku, na které jsou napínáčky připevněné usušené kytky, malé vytržené horoskopy a fotky. Na jedné z nich jsme malé, je léto, sedíme v dětském vozíku a vedle stojí mamka. Na druhé je vyfocená May těsně před svým prvním plesem, má na sobě dlouhé krajkové šaty, které našla v sekáči, a ve vlasech růži, která je teď usušená a přišpendlená hned vedle.
Otevřu Mayinu skříň a prohlížím si její flitrová trička, minisukně, svetry s podomácku zvětšeným výstřihem, džínsy roztrhané na stehnech. Její oblečení je stejně statečné a odvážné, jako byla ona sama.
Na stěně za postelí visí plakát Nirvany a vedle něj tvůj obrázek z filmu Stůj při mně. V puse máš napůl vykouřenou cigaretu, lícní kosti jako vytesané z kamene, vlasy blonďaté jako miminko. Moje sestra tě milovala. Pamatuju si, kdy jsme ten film viděly poprvé. Bylo to těsně předtím, než se mamka s taťkou rozešlí a než May nastoupila na střední. Zůstaly jsme vzhůru dlouho do noci, s hromadou dek a kbelíkem popcornu, který nám May udělala, a v televizi najednou naskočil tvůj film. To jsme tě obě viděly vůbec poprvé. Byl jsi tak krásný. Ale hlavně se nám zdálo, že tě známe. V tom filmu ses staral o Gordieho, který ztratil staršího bratra. Byl jsi jeho ochránce. Ale sám jsi trpěl. Rodiče a učitelé a všichni ostatní se na tebe dívali skrz prsty kvůli pověsti tvojí rodiny. "Byl bych hrozně rád, kdybych mohl odjet někam, kde mě nikdo nezná," řekl jsi a May se ke mně otočila. "Já bych byla hrozně ráda, kdybych ho mohla vytáhnout z telky sem do pokoje. Patří sem k nám, že jo?" Přikývla jsem na souhlas.
Na konci filmu May prohlásila, že se do tebe zamilovala. Chtěla vědět, jak vypadáš dnes, tak jsme šly na tátův počítač a May tě našla. Byly tam tvoje obrázky, nějaké z filmu Stůj při mně a nějaké, na kterých jsi starší. Na všech jsi vypadal zranitelně a drsně zároveň. A potom jsme uviděly, že jsi zemřel. Na předávkování. Bylo ti teprve dvacet tři. Jako by se zastavil svět. Vždyť jsi byl chvíli předtím s námi v pokoji. Ale na zemi už dávno nejsi.
Když o tom tak přemýšlím, ta noc jako by značila začátek změny. Možná jsme to tehdy neuměly pojmenovat, ale když jsme zjistily, že jsi zemřel, jako bychom si poprvé uvědomily, co se může přihodit nevinnosti. May nakonec vypnula počítač a osušila si slzy. Řekla, že pro ni budeš žít navždycky.
Kdykoli jsme se potom na tenhle film dívaly (pořídily jsme si DVD a to léto jsme na něj koukaly pořád dokola), vždycky jsme vypnuly zvuk, když Gordie na konci oznamuje, že Chris, kterého jsi hrál, zemřel. To jsme slyšet nechtěly. Vypadalo to, že máš kolem hlavy svatozář ze světla – byl jsi dítě, kluk, ze kterého se měl stát opravdový muž. Chtěly jsme tě tak vidět navždycky, dokonalého a věčného.
Vím, že May zemřela. Chci říct, že si to uvědomuju, ale nezdá se mi to skutečné. Pořád mi připadá, že je tady nějakým způsobem se mnou. Že jednou nad ránem proleze oknem zpátky do pokoje a poví mi o svém nočním dobrodružství. Možná že když se naučím být víc jako ona, budu vědět, jak mám žít bez ní.
Tvoje, Laurel." (str. 16-18)
Zajímavý je už samotný styl, jakým je kniha pojatá, a sice opravdu formou dopisů, které píše hlavní hrdinka Laurel nejrůznějším mrtvým osobnostem. Líbilo se mi, že je psala pokaždé někomu jinému (Kurtu Cobainovi, Janis Joplinové, Amelii Earhartové, Jimu Morrisonovi atd.) a že si adresáty svých dopisů často vybírala kvůli tomu, že k nim měla nějaký vztah nebo se na ně váže nějaká její vzpomínka či nový zážitek. Působilo to hezky bezprostředně a o to reálněji, stejně jako onen celkový nápad, který začal nevinným školním úkolem a vyklubalo se z něho cosi jako deníkové zápisky. V roli čtenáře se díky nim postupně dozvídáte, že hlavní hrdinka Laurel právě nastoupila na střední školu, kde se pomalu rozkoukává, že se její matka po sestřině smrti odstěhovala do Kalifornie, a proto teď střídavě bydlí u otce a u bezdětné pobožné tety, nebo i to, že provádí takové ty pubertální hlouposti, jako že se s kamarádkami opíjí apod., nebo že prožívá svou první lásku s klukem jménem Sky. Sledujete, jak se vyrovnává se smrtí starší sestry a hledá sama sebe, jak snáší rozpad své rodiny a navazuje nová a nezvykle silná přátelství. Její dopisy jsou hlavně ze začátku psané takovým až skoro naivním jazykem, až máte pocit, že je hlavní hrdinka vlastně ještě trochu dítě. V jednu chvíli mě dokonce svým chováním a tím, co si nechala líbit, solidně rozčilovala, o to působivější ale pak je fakt, že vám na stránkách postupně doslova dospěje před očima a stane se z ní člověk, na kterého můžete být jakožto čtenář, který s ní prošel všemi anabázemi, náležitě hrdí :o)
"Milá Judy Garlandová,
zrovna jsem na angličtině, ale nedávám vůbec pozor a místo toho píšu tenhle dopis, což je tak trochu ironie, protože tohle všechno začalo jako úkol na angličtinu, který jsem nikdy neodevzdala...
Moje sestra se tvému dětskému já trochu podobala. Taky to byla hvězdička rodiny, na jejíž záři se všichni spoléhali a která se snažila zabraňovat hádkám. Myslím, že kvůli tomu, jak mamka vyprávěla, že May dala naši rodinu dohromady, měla ségra pocit, že má za povinnost ji pohromadě udržet.
Když se u večere mamka s taťkou hádali, seděla jsem tam potichu a snažila se nebrečet. Ale May se vždycky vytratila a pak přišla zpátky ve svém gymnastickém dresu. Šla do obýváku, kde jsme na ni všichni dobře viděli, a začala dělat piruety a přemety vzad. Nedalo se na ni nekoukat. Dělala hvězdy a výskoky, a 
když se nepřestali hádat, přidala přemety snožmo po celé délce běhounu. Potom obyčejně vykřikla: "Koukejte!" A na kraji koberce udělala salto. Zatleskali jsme jí, a jakmile skončila, zeptala se: "Můžeme si dát po večeři zmrzlinu?" A mamka došla pro misky a všechno zlé bylo na chvíli pryč.
Ale sem tam měla mamka svoji náladu a bylo jedno, kolik přemetů May udělala, kolik písniček zazpívala a kolik řekla vtipů, nedokázala z toho mamku dostat. Mamka jí dala ruku na čelo a řekla: "Promiň, zlato, mám dneska nějakou blbou náladu." Potom nám řekla, že je moc unavená, takže pohádku na dobrou noc nám číst nebude. Do postele nás uložila brzo a zmizela v ložnici. Taťka za ní šel a snažil se ji uklidnit. Někdy, když neuspěl, slyšely jsme ho odejít z domu.
Ležely jsme s May v posteli a vždycky jsme obě předstíraly, že spíme, ale byly jsme vzhůru a přes zeď jsme slyšely, jak mamka brečí. Tehdy mě to nenapadlo, ale možná myslela na svou vlastní mámu, která moc pila, nebo na tátu, co jí umřel, nebo na život, který si malovala, když se plánovala odstěhovat do Kalifornie, aby se stala herečkou, prostě na všechno, co se jí nesplnilo. V takových chvílích jsme jí my s May na vykompenzování těch ztrát nestačily. A ačkoliv jsme to nedokázaly říct nahlas nebo na to jenom pomyslet, tak nějak mám pocit, že jsme to obě věděly.
Takhle jednou, když mamku chytla ta její nálada, mě May naučila čarovat. Muselo mi být asi tak pět. Zespoda patrové postele, kterou jsme měly, než jsme v dospívání dostaly každá vlastní pokoj, jsem zašeptala: "May? Já se bojím."
Slezla po žebříku dolů a lehla si ke mně. "Čeho se bojíš?" zeptala se.
"Nevím."
"Zato já vím," pověděla mi May. "Bojíš se těch čarodějnic tady kolem. Ale neboj, porazíme je. Máme svoje kouzla."
"Fakt?" optala jsem se.
"Čekala jsem, až trochu vyrosteš, ale teď už ti to můžu prozradit. Myslím, že už jsi připravená."
Zvuk mamčina pláče se vytratil společně se zbytkem světa. Zajímala mě jen May a tajemství, které se mi chystala sdělit. Naklonila jsem se k ní a čekala. "Na co? zeptala jsem se nakonec netrpělivě.
May zašeptala: "Jsme víly."
Vysvětlila mi, že každá sedmá generace dětí v naší rodině tu kouzelnou schopnost zdědí. Řekla mi, že to máme v genech. A jelikož jsme víly, tak prý dokážeme s neviditelnými čarodějnicemi bojovat.
"Pojď!" vytahovala mě z postele. "Seš připravená naučit se svoje první kouzlo?" Proklouzly jsme domem a zadními dveřmi ven na zahradu, abychom nasbíraly přísady. Zahrada zalitá měsíčním svitem byla světem sama o sobě, naším světem. Cikády zvláštně zpívaly. Potřebovaly jsem tři prázdné šnečí ulity, jemný písek, hrstku bobulí a kůru z jednoho malého jilmu, kterých rostlo na kraji zahrady několik. Když jsme do kbelíku nasbíraly všechny přísady, odnesly jsme si je do pokoje, May je zamíchala a šeptem odříkala zaklínadlo.
"Čáry-máry-láry-fáry-čarodějnice-ať-jsou-fuč!" Zamávala rukama, jako by z prstů vytřepávala malinkaté hvězdičky.
"Vidíš?" Otočila se na mě s rozzářenou tváří. "Jsou pryč."
A opravdu byly.
Uložily jsme lektvar pod postel a May řekla, že dokud ho tam budeme mít, čarodějnice na nás nemůžou. V tu chvíli jsem věděla, že dokud budu mít po boku May, všechno bude v pořádku." (str. 48-51)
Na to, že knížku napsala poměrně mladá autorka (a myslím, že je to i její prvotina), je až neuvěřitelně propracovaná, nápaditá, citlivá a zároveň čtivá, přestože je psaná vlastně takovým lehce básnickým jazykem. Připadalo mi sympatické, jak je hlavní hrdinka přemýšlivá a že ačkoli své dopisy píše nezvykle poetickým stylem, řeší vlastně úplně obyčejné věci a mezilidské vztahy (hlavně ty v rodině a mezi přáteli). Také díky tomu se v Dopisech na konec světa skrývá velká životní moudrost, a i když pojednává o smutných událostech a hlavním postavám se dějí opravdu špatné věci, dojdete k názoru, že dokud má člověk přátele a rodinu, zkrátka někoho, komu na něm záleží, bude nakonec všechno v pořádku. Asi tu nemusím nijak zdůrazňovat, že se mi knížka hodně líbila a že si vysloužila stálé místo v mé přecpané knihovně, protože bych si ji někdy v budoucnu ráda přečetla ještě minimálně jednou :o)
"Milá Amy Winehouseová,
dneska se stalo něco hrozného. Vzala jsem si na sebe svoji novou sametovou košili a paní Busterová na angličtině měla na sobě tu samou. A není to žádná mladá, pěkná, moderní učitelka. Je stará a má vykulené oči a vyžehlené vlasy. Připadalo mi to nemožné. Tu košili jsem si koupila ve stylovém obchodě. Pro puberťáky. Proč by tam paní Busterová nakupovala? Ale ty košile byly úplně stejné, včetně hladkých šedivě perleťových knoflíků, které se mi tak líbily. Po kterých jsem celé dopoledne přejížděla prsty. Vím, že si toho všichni všimli. Obličej jsem měla celou hodinu rudý.
Po zazvonění se mě paní Busterová pokusila odchytnout. "Laurel!" zavolala za mnou, když jsem vycházela.
Stěží jsem se otočila.
"Pěkná košile." Usmála se.
Věděla, že naše identické oblečení pro mě nebylo nic příjemného, takže jsem neměla důvod se usmívat. Tak jsem jí úsměv neoplatila.
"Jak se ti vede, Laurel?" Řekla to svým typickým způsobem, ta otázka mohla být klidně nabitou zbraní.
"Dobře," odpověděla jsem. I když jsem jí chtěla říct, že je mi nanic, když to musí vědět. A ještě jsem jí měla chuť vmést, proč mi sakra ničí život a nakupuje ve Wet Seal.
Místo toho jsem zamumlala: "Musím jít." A vyběhla jsem ze dveří.
Věděla jsem, že ji potkám ještě na zpěvu, protože ho učí společně s panem Janoffem. A na zpěv chodí i Sky. Když jsem si tu košili koupila, tajně jsem doufala, že si mě v ní Sky všimne a uvidí, kým bych mohla být. Možná ho zachvátí vlna lítosti, že mě nechal. Teď to ale evidentně nevyjde. Tak jsem to zatáhla. Dostanu z toho asi dost blbou známku, když místo zpěvu buď mumlám, nebo tam nejsem. Ale v tu chvíli mi to bylo fuk. Tristan chodí místo osmé hodiny vždycky hulit, tak jsem mu řekla, že chci jít s ním.
"To kvůli tý košili?" zeptal se. Zjevně to už věděli všichni.
Jen jsem se na něj koukla. Tristanovi nemusím nikdy říkat nic, co nechci. Vždycky to pochopí.
"No kdyby se mělo hlasovat, kdo v ní vypadá líp, tak bys ji rozdrtila. Fakt ti to sluší."
Bylo to od něj milé a trochu mě to rozesmálo, když jsem ho následovala uličkou pryč k okraji suchého říčního koryta. Pořád bylo plné lesklých suchých listů zbylých ze zimy, které se třpytily pod pučícími stromy.
Trávu jsem nikdy předtím nekouřila, takže mám dojem, že si Tristan myslel, že si tam s ním půjdu jen sednout. Když ale vytáhl dýmku, oznámila jsem: "Chci taky."
Zvedl obočí, ale podal mi ji.
Než jsem se začala pokoušet zjistit, jak to funguje, zeptala jsem se: "Můžu se tě na něco zeptat?"
"Povídej."
"Myslíš, že je pravda to, co jsi řekl o tý záchraně? Myslíš, že Sky našel někoho lepšího na svoji záchranu? Jako Francescu? Možná jsem na to prostě neměla. A ona na to má. Možná je teď spokojenější. Jako vážně šťastnej."
"Ty seš pro něj až moc dobrá, Buttercup. zasloužíš si někoho lepšího. A co se týče jí, tak ta by ani s patnácitmetrovým deštníkem nedokázala zachránit berušku před bouřkou."
"Ale co moje ségra? Proč jsem nedokázala zachránit ji?" Hlas se mi klepal a cítila jsem, jak se uvnitř třesu. A zvenku asi taky. Takové věci nikdy nahlas neříkám.
Tristan se na chvíli odmlčel a strašně zvážněl. Ale ne tak, jak by to udělala většina lidí. Podíval se na mě a pronesl: "Spletl jsem se."
"V čem?"
"V tom, co jsem ti řekl o záchraně. Není to pravda. Možná máš dojem, že to tak je, protože chceš, aby tě někdo zachránil, nebo třeba chceš někoho hrozně moc zachránit sama. Ale nikdo tě vlastně zachránit nemůže, ne úplně. Ne od tebe samotný," vysvětloval mi. "Usneš na úpatí hor a dolů seběhne vlk. A doufáš, že tě někdo vzbudí. Nebo ho zažene. Nebo zastřelí. Ale jakmile si uvědomíš, že toho vlka máš v sobě, víš to jistě. Nemůžeš mu utéct. A nikdo, kdo tě miluje, nemůže toho vlka zabít, protože je tvojí součástí. Lidi v něm vidí tebe. A nevystřelej."
Dlouho jsem na něj jen koukala. Věděla jsem, o jakém vlku mluví. Neustále cítím jeho tesáky. A došlo mi, že i když Tristan vypadá jako tvrďák, stejně jako já se bojí, že má uvnitř něco, co by ho mohlo sežrat zaživa.
Potom poznamenal: "Laurel, ségru jsi zachránit nemohla. Ale musíš zachránit sebe. Udělej to pro mě, jasný? Protože za to stojíš."
Nikdo mi nic takového nikdy předtím neřekl.
Uvědomila jsem si, že pořád držím dýmku, když nadhodil: "Nechceš ji poslat dál? Ty ji nepotřebuješ." Tak jsem mu ji dala a usmála jsem se na něj." (str. 184-187)