Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
L. J. Smith: The Vampire Diaries - The Awakening
25. únor 2010 | 18.31 |
Na své cestě do Prahy (viz. moje výprava na Pandoru) a zpátky jsem stihla přečíst první díl Upířích deníků v angličtině (D. Dunnettovou jsem z prostorových důvodů musela nechat doma :o) A i když jsem měla z četby v angličtině bez možnosti koukat do slovníku trochu strach, nakonec to dopadlo dobře a při čtení jsem neměla s porozuměním textu žádný problém, sice jsem neznala všechna slovíčka, ale z kontextu jsem vždycky pochopila, co který výraz (nejspíš :o) znamená.
V knize je oproti televiznímu zpracování řada více či méně podstatných rozdílů: například Elena je blondýna, nemá bratra, ale malou sestřičku, a její rodiče zemřeli už před 3 lety. Zrovna tak si knižní Stefan není jistý, jestli nemá na 
svědomí útoky na obyvatele Fell‘s Church (v seriálu už od první chvíle tuší, že za tím bude jeho povedený bratr), Elenin deník má modré desky, nikoli zelené, a Katherine nezahynula při požáru kostela, ale spáchala "sebevraždu" (když zjistila, že s ní oba bratři nevydrží žít bok po boku šťastně až navěky, sundala si prsten s Lapis Lazuli a počkala na svítání, takže z ní bratři Salvatorovic našli jen hromádku popela v bílých šatech).
svědomí útoky na obyvatele Fell‘s Church (v seriálu už od první chvíle tuší, že za tím bude jeho povedený bratr), Elenin deník má modré desky, nikoli zelené, a Katherine nezahynula při požáru kostela, ale spáchala "sebevraždu" (když zjistila, že s ní oba bratři nevydrží žít bok po boku šťastně až navěky, sundala si prsten s Lapis Lazuli a počkala na svítání, takže z ní bratři Salvatorovic našli jen hromádku popela v bílých šatech).Samotný příběh začíná ve chvíli, kdy se Elena vrací do Fell's Church po prázdninách strávených ve Francii, a protože ji nový pohledný student Stefan Salvatore svým ignorováním přivádí k nepříčetnosti, rozhodne se ho "dostat" za každou cenu. Její pokusy však vždy skončí trapasem – Stefan je totiž pěkně tvrdý oříšek a přehlíží ji jako širé lány. Ale po jednom takovém odmítnutí, kdy se Elena na truc přidá ke studentské "spodině", ji Stefan zachrání před nenechavýma rukama jednoho hejska a pod nátlakem jí přizná, že se jí tak tvrdošíjně vyhýbá, protože mu připomíná dívku, kterou miloval a která zemřela. Poté se z nich oficiálně stane pár, ale zvonec a šťastný konec se tak snadno nedostaví. Elenu začne otravovat neznámý pohledný cizinec se sametově cynickým hlasem, který ukradne i její deník (samozřejmě Damon :o), ve městě se šíří počet napadených osob a mezi Elenou a Stefanem se zvětšuje napětí, které by se dalo krájet. Všechno vyvrcholí na halloweenském večírku, kde je zavražděn profesor Tanner, a všichni podezírají Stefana. Tomu se díky Mattovi podaří před lynčováním středoškoláků utéct, a když ho potom Elena vyhledá, nezbyde mu nic jiného než se jí se svým temným tajemstvím svěřit.
Elena si ze Stefanova vyprávění odvodí, že záhadný cizinec nemůže být nikdo jiný než jeho bratr, a vymluví mu jeho podezření, že za všemi útoky ve městě stojí on. Stefan se proto vydá na místo, kde první den ve Fell's Church viděl neobvykle velkého havrana a vyzve Damona na souboj. Jenže ten je samozřejmě silnější, rychlejší a vůbec, takže Stefana zraní a nechá ho ležet v lese. Když Stefan druhý den nepřijde do školy, Elena neváhá a vyráží mu na pomoc, a protože tuší, že mu nejspíš ublížil Damon, vydá se rovnou na hřbitov a tam druhého upířího bratra volá. Tím končí první díl upířích deníků a nechává doslova vrata dokořán pro další pokračování...
Nemohla jsem si v zápletce nevšimnout jisté podobnosti se Stephenie Meyerovou – upír, který se hlavní hrdince nejdřív vyhýbá, a pak se z nich stane nerozlučný pár, zloduch, který jí usiluje o život apod. Ale svým způsobem se ani nedivím, že se někdo inspiroval velkým potenciálem, který bohužel zůstal v technicky odfláknutém vyprávění L. J. Smithové trestuhodně nevyužit. The Vampire Diaries nemají nijak zvlášť složitý sloh, spíš jde o popis sledu událostí s troškou jednoduchých myšlenkových pochodů. Pokud chtěla L. J. Smithová zachytit ducha náctileté americké královny střední školy, myslím, že se jí to bezchybně podařilo. Dvanáctiletým a mladším dívkám to možná bude připadat zajímavé, ale dospělí čtenáři z toho příliš nadšení nebudou (mě osobně to připadalo dost hloupoučké). Jediné, čím se utěšuju, je, že jsem alespoň oprášila svoji znalost angličtiny, přestože jsem měla pocit, že držím v ruce nějaký Penguin reader. Díky bohu za tak povedené seriálové zpracování!
PS: Pro ty z vás, kteří chtějí vyzkoušet svoji znalost angličtiny, ještě přidávám malý úryvek:
"From the very beginning, you've avoided me as if I were... were some kind of leper. I tried to be friendly to you, and you threw it back in my face. Is that what a gentleman does when someone tries to welcome him?”
He was trying to say something now, but she swept on, heedless. "You've snubbed me in public time after time; you've humiliated me at school. You wouldn't be speaking to me now if it hadn't been a matter of life or death. Is that what it takes to get a word out of you? Does someone have to nearly be murdered?”
"And even now,” she continued bitterly, "you don't want me to get anywhere near you. What's the matter with you, Stefan Salvatore, that you have to live this way? That you have to build walls against other people to keep them out? That you can't trust anyone? What's wrong with you?”
He was silent now, his face averted. She took a deep breath and then straightened her shoulders, holding her head up even though her eyes were sore and burning. "And what's wrong with me,” she added, more quietly, "that you can't even look at me, but you can let Caroline Forbes fall all over you? I have a right to know that, at least. I won't ever bother you again, I won't even talk to you at school, but I want to know the truth before I go. Why do you hate me so much, Stefan?”
Slowly, he turned and raised his head. His eyes were bleak, sightless, and something twisted in Elena at the pain she saw on his face.
His voice was still controlled – but barely. She could hear the effort it cost him to keep it steady.
"Yes,” he said, "I think you do have right to know, Elena.” He looked at her then, meeting her eyes directly, and she thought, That bad? What could be as bad as that? "I don't hate you,” he continued, pronouncing each word carefully, distinctly. "I've never hated you. But you... remind me of someone.” (str. 54)