Jojo Moyesová: Poslední dopis od tvé lásky

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Přiznám se bez mučení, že jsem měla z přečtení další knihy od Jojo Moyesové trochu strach, protože Než jsem tě poznala se mi líbila tak moc (patří podle mě k jedněm z nejlepších knih, co jsem četla), že jsem se bála, jestli si tenhle dojem další knihou nezkazím, neb zmiňovaný bestseller bez diskuze tvoří prozatímní vrchol její kariéry a tudíž už může být jen hůř, ale naštěstí to nakonec nebylo tak zlé :o).

Téma nevěry mi nebylo nijak blízké, a tak jsem místo investice do papírové formy sáhla po e-knize, ve výsledku je ale Poslední dopis od tvé lásky ještě o něčem víc než jen o nevěře – řeší se v něm například i postavení žen ve společnosti na počátku minulého století, kdy byly považovány spíš jen za manželovu ozdobu, nikdo nebyl zvědavý na jejich názor na cokoli a vlastně se od nich ani neočekávalo, že by nějaký měly. A přesně taková je i hlavní hrdinka Jennifer Stirlingová, provdaná za bohatého azbestového magnáta, která nemá de facto celý den nic jiného na práci než domlouvat s hospodyní, co má uvařit pro manžela k večeři, co je potřeba v domě uklidit, vyžehlit, zašít a tak, a pak se rozhoduje, co si vezme na sebe, jak se nalíčí, učeše, jestli si nezajde na nákupy... zkrátka a dobře mně by z takového života asi hráblo :o(. Trochu mě sice zmátla počáteční zápletka se ztrátou paměti (kniha se tak zpočátku tvářila skoro jako nějaký thriller se záměnou osob, protože Jennifer si připadá, že do svého života nepatří, že je někdo jiný, než si její okolí myslí, přičemž jí všichni říkají, že si musí jen zvyknout a že si má dát valium, aby nebyla vystresovaná), ale pak se jakoby retrospektivně vracíme do doby, kdy během jednoho z pobytů na Francouzské riviéře potká novináře Anthonyho O'Harea, který píše o jejím manželovi medailonek do londýnských novin, a navzdory rozdílnému společenskému postavení se do sebe zamilují.

---

"Jennifer rozložila noviny, které Laurence odložil, urovnala je na stole a obrátila stránku. Otevřenými dveřmi viděla, jak se prohlíží v zrcadle v hale a urovnává si kravatu.

"Nezapomeň, že je dneska ta večeře v Henley. Jsou pozvané i manželky, takže možná by sis měla začít rozmýšlet, co si vezmeš na sebe."

Když neodpověděla, řekl podrážděně: "Jennifer? Je to dneska večer. A bude to v zahradním stanu.

"

"Jeden den mi určitě bude stačit, abych vymyslela, co si obleču," odtušila.

Zastavil se ve dveřích. Zamračil se, když spatřil, co dělá. "Co s tím děláš?"

"Čtu si noviny."

"To není zrovna moc pro tebe, ne? Copak ti nepřišly časopisy?"

"Prostě... říkala jsem si, že bych si je trochu prolistovala. Zjistila, co se děje ve světě."

"Nemyslím, že je tam něco, co by tě mohlo zajímat."

Pohlédla na paní Cordozovou, která myla nádobí ve dřezu a předstírala, že neposlouchá.

"Četla jsem si," pronesla zvolna a s rozmyslem, "o tom soudu kvůli Lady Chatterleyové. Vlastně je to docela fascinující."

Spíše cítila než viděla, jak ho to uvedlo do rozpaků – oči pořád upírala do novin. "Vážně nevím, kvůli čemu všichni tak vyvádějí. Vždyť je to jen kniha. Pokud to dobře chápu, je to jen milostný příběh dvou lidí."

"No, ty toho zas tak moc nechápeš, co? Je to svinstvo. Moncrieff to četl a říkal, že je to podvratné."

Paní Cordozová usilovně drhla pánev. Začala si polohlasně pobrukovat. Venku se zvedl vítr a za kuchyňským oknem se zatřepetalo několik narudlých lístečků.

"Měli bychom mít možnost to posoudit sami. Vždyť jsme všichni dospělí. Kdo má pocit, že by ho to urazilo, nemusí to přece číst."

"Aha. Hm. No, na téhle večeři radši nikomu svoje nedomyšlené názory nevnucuj, ano? Tohle nejsou lidé, kteří by stáli o to, aby je nějaká ženská poučovala o věcech, o kterých vůbec nic neví."

Jennifer se zhluboka nadechla. "Tak to možná poprosím Francise, aby mi tu knížku půjčil. Potom třeba budu vědět, o čem mluvím. Vyhovovalo by ti to?" Pevně sevřela ústa a ve tváři jí drobně poškubávalo.

Laurence sáhl po aktovce a utrousil přezíravě: "Posledních pár dní jsi po ránu hrozně protivná. Doufám, že dneska večer zvládneš být trochu příjemnější. Jestli budeš takováhle vždycky, když si přečteš noviny, asi si je nechám doručovat do kanceláře."

Nevstala, aby ho políbila na tvář, jak to kdysi dělávala. Kousla se do rtu a zírala do novin, dokud klapnutí domovních dveří neohlásilo, že její manžel odešel do práce." (str. 112-113)

---

Jinak poněkud nesmyslně ze začátku vypadala i ona úvodní berlička s mladou novinářkou, která najde jeden ze starých milostných dopisů v archívu redakce novin, kde pracuje, protože po téhle kratičké epizodě následuje ničím nepřerušované vyprávění týkající se Jennifer Stirlingové, ale nakonec se rozvine i současný příběh novinářky Ellie, která má také pletky s ženatým mužem a tráví dny tím, že neustále čeká alespoň na kratičkou zprávu od svého milence a tajně doufá, že se její vyvolený jednoho krásného dne rozhodne od své manželky odejít a budou spolu žít šťastně až na věky, což se samozřejmě nestane.

---

"Tak co jste našel?" Podá mu přes pult hrnek kávy a on si ho vezme. Ve vlasech má jemnou vrstvičku prachu a ona se musí držet, aby mu je neprohrábla, jako by to udělala dítěti. Už jednou se ho dotkla, když s ním jednala blahosklonně, a nechce riskovat, že by ho podruhé urazila.

"Je tam cukr?"

"Ne," odpoví. "Říkala jsem si, že asi nesladíte."

"Nesladím." Nakloní se k ní přes pult. "Koukněte, šéf tu dneska obchází. Musím bejt nenápadnej. Kdy dneska končíte?"

"Kdykoli," opáčí. "Už jsem skoro hotová."

Promne si rukou vlasy. Zvedne se kolem něj kajícný obláček prachu. "Připadám si jako ta postavička z Peanuts. Jak on se jmenoval?"

Zavrtí hlavou.

"Pig Pen. Ten, co se kolem něj pořád vznášelo mračno prachu... Stěhujeme krabice, na který už se desítky let nesáhlo. Fakt se mi nechce věřit, že ještě někdy budeme potřebovat zápisy z parlamentních jednání z roku 1932, ať si šéf říká, co chce. Takže... u Černýho koně? Za půl hodiny?"

"V tý hospodě?"

"Jo."

"No, já už tak napůl večer něco mám..." Chtěla by mu říct: "To mi prostě nemůžete dát, co jste našel?" Ale i ona sama si uvědomuje, jak nevděčně by to vyznělo.

"To bude jenom na deset minut. Já mám pak taky sraz s kamarádama. Ale v pohodě, jestli vám to víc vyhovuje, může to počkat do zejtra."

Vzpomene si na svůj mobil v zadní kapse kalhot, němý a vyčítavý. Co má na výběr? Utíkat domů a čekat, jestli jí John nezavolá na pevnou linku? Další večer prosezený před televizí s vědomím, že svět se dál točí bez ní? "Ale co už... jedna rychlá sklenička by byla skvělá."

"Koupím vám malý ovocný pivo. Ať se trochu odvážete."

"Malý! No teda! Tak se uvidíme tam."

Zazubí se. "Budu ten chlápek, co drží v ruce složku označenou ‚přísně tajné‘."

"Jo? No a já budu ta ženská, co bude křičet: ‚Koukej mi koupit pořádný pití, ty škrte! Dneska mám narozeniny!‘"

"Takže nebudeš mít červenej karafiát v knoflíkový dírce?" začne jí rovněž tykat. "Já jenom abych tě poznal."

"Žádný poznávací znamení. Abych mohla snadnějš utéct, jestli se mi nebudeš líbit."

Souhlasně přikývne. "To je rozumný."

"A to mi ani nenaznačíš, cos vlastně našel?"

"To by ale pak nebylo žádný narozeninový překvapení!" A s tím se otočí, projde dvojitými dveřmi a zmizí v útrobách novin." (str. 174-175)

---

Kniha je poměrně čtivě napsaná a mnohovrstevnatá – autorka se snažila například nenápadně podsouvat jakési srovnávání nevěry kdysi a nyní (byť možná trošku idealizované, jakože dřív byli lidé, resp. především ženy, nevěrní proto, že si prostě vzali špatného člověka a pak potkali někoho, do koho se zamilovali, zatímco dnes je nevěra spíš jen smutná realita běžného života, kdy se lidé snaží zahnat samotu nebo najít potěšení v náručí někoho jiného bez dalších závazků), tak trochu se pokouší i o jakousi studii vývoje milostných dopisů, jejichž úryvky v knize na začátku kapitol používá (od těch klasických papírových až po dnešní nejrůznější obměny ve formě SMS, mailů, stavů na facebooku apod.), okrajově je do děje zakomponován i rozmach používání azbestu a postupné objevování jeho nežádoucích účinků na lidské zdraví či občanské nepokoje v Kongu, kde manžel Jennifer Stirlingové azbest těží – ale celkově vzato mě vlastně nijak zvlášť neuchvátila. A navíc mi všechny ty nepřízně osudu, kterým museli protagonisté ústředního milostného příběhu čelit, a jejich neustálé míjení se až příliš nereálné a zavánějící červenou knihovnou (v jednu chvíli jsem se nemohla ubránit asociaci např. s Casablancou, i když jsem tenhle film vlastně nikdy neviděla a dějovou linku znám jen tak rámcově z jiných filmů, kde se o něm mluví :o). Takže ano, přečetla jsem si ji, ale nijak mi v hlavě neuvízla a nemyslím, že bych se k ní někdy v budoucnu chtěla vracet a číst si ji jen tak pro potěchu znova. Spíš bych řekla, že pro ni platí, že sice neurazí, ale ani nenadchne, zkrátka takové nemastné neslané klubko milostných příběhů :o(. Škoda, možná kdyby si autorka zvolila jiné téma, líbil by se mi Poslední dopis od tvé lásky mnohem víc, protože psát Jojo Moyesová rozhodně umí, takže uvidíme příště, co její další knihy :o)

---

"Moira se přehrabovala v krabicích s výzdobou, až našla, co potřebovala, a pak roztřídila a rozložila zbylý obsah. Každé dveře ozdobila dvěma třpytivými řetězy. Skoro půl hodiny seděla u stolu a slepovala papírové řetězy, které se během roku rozpadly, a potom je rozvěsila nad stoly jako girlandy. Na zeď připevnila několik šňůr a navěsila na ně vánoční přání od obchodních partnerů. Světla obalila proužky blýskavé fólie, ale dala si pozor, aby nebyly blízko žárovek a nezačaly hořet.

Obloha venku potemněla a na ulici se rozsvěcely sodíkové lampy. Zaměstnanci londýnské pobočky Acme Mineral and Mining se postupně rozprchli, zhruba ve stejném pořadí jako vždycky. Nejdřív písařky Phyllis a Elsie, které vždycky odcházely přesně úderem páté, i když při ranním příchodu tak úzkostlivou dochvilnost rozhodně neprojevovaly. Pak David Moreton z účtárny a krátce po něm i Stevens, který se před odchodem domů vždycky ještě vydal do hospody na rohu na pár posilujících panáků whisky. Ostatní pak odcházeli v malých skupinkách. Balili se do šál a kabátů, muži si brali svrchníky z věšáků v koutech a občas jí někdo zamával, když prošel kolem kanceláře pana Stirlinga. Mzdová účetní Felicity Harewoodová bydlela ve Streathamu jen jednu zastávku od Moiry, ale nikdy jí nenavrhla, aby jely autobusem spolu. Když Felicity v květnu nastoupila, říkala si Moira, že by mohlo být docela prima mít někoho, s kým by si po cestě domů mohla poklábosit, vyměňovat si recepty nebo v nevětraném autobuse číslo 274 okomentovat události uplynulého dne. Ale když Felicity večer odcházela, nikdy se po ní ani neohlédla. Když jednou s Moirou náhodou opravdu jely stejným autobusem, seděla po většinu cesty s nosem zabořeným v knize, i když si Moira byla skoro jistá, že Felicity dobře ví, že sedí jen dvě sedadla za ní.

Pan Stirling odešel ve tři čtvrtě na sedm. Po většinu odpoledne byl roztržitý a netrpělivý; volal řediteli továrny, aby mu vynadal za příliš vysokou nemocnost zaměstnanců, a zrušil jednání, které měl domluvené na čtvrtou. Když se vrátila z pošty, jen po ní hodil letmým pohledem, jako by se chtěl ujistit, že udělala, oč ji žádal, a pak se vrátil k práci.

Moira odtáhla dva volné stoly ke kraji místnosti, vedle účtárny. Přikryla je svátečními ubrusy a do rohů připjala ozdobné řetězy. Za deset dní na nich bude občerstvení; mezitím se budou hodit, aby bylo kam odkládat dary od dodavatelů a také vánoční schránku, jejímž prostřednictvím si zaměstnanci měli vzájemně posílat přání.

Před osmou večer bylo všechno hotovo. Moira se rozhlédla po prázdné kanceláři, která se teď díky jejímu úsilí svátečně třpytila, narovnala si sukni a na chviličku si povolila představu, jaké se lidem bude ve tvářích zračit potěšení, až ráno zase přijdou.

Nedostane za to zaplaceno, ale tyhle drobné skutky, tahle práce navíc, to byly ty důležité věci. Ostatní sekretářky neměly vůbec ponětí, že k práci osobní asistentky nepatří jen přepisovat korespondenci a dohlížet na to, aby všechny spisy byly správně založené. Její role byla mnohem významnější. Nejenže se musela starat, aby v kanceláři všechno běželo jako na drátku, ale aby tu všichni měli pocit, že patří... nu, do rodiny. Vánoční schránka a veselá výzdoba přispívaly k pocitu soudržnosti a dělaly z pracoviště místo, kam se může každý těšit.

Maličký vánoční stromek vypadal v rohu kanceláře mnohem lépe. Nemělo smysl stavět ho doma, kde by ho kromě ní nikdo jiný neviděl. Tady si ho může užít spousta lidí. A kdyby třeba někdo poznamenal, jak překrásný je ten anděl na špičce nebo jak pěkné jsou ty ozdoby z ojíněného křišťálu, mohla by jim nenuceně říct, jako by ji to snad právě v té chvíli napadlo, že tyhle měla maminka nejraději.

Moira si oblékla kabát. Posbírala si věci, uvázala šálu a pečlivě si na stole urovnala tužku a pero, aby je měla připravené na ráno. S klíči v ruce se vydala k pracovně pana Stirlinga, aby tam zamkla, ale pak mrkla na dveře, rychle zašla dovnitř a sáhla pod psací stůl pro koš na papír.

Rukou psaný dopis objevila během chviličky. Skoro bez zaváhání jej vytáhla, znovu vyhlédla přes sklo, aby se ujistila, že tu pořád nikdo není, uhladila zmuchlaný lístek na stole a dala se do čtení.

Chvíli stála úplně bez hnutí.

Pak si ho přečetla ještě jednou.

Zvony v ulicích odbíjely osm. Moiru ten zvuk vylekal. Vyšla z pracovny, postavila koš přede dveře, aby ho uklízečky vysypaly, a zamkla dveře. Strčila dopis na dno svého šuplíku, zamkla zásuvku a klíček si schovala do kapsy.

Pro jednou jí cesta autobusem do Streathamu uběhla jako nic. Moira Parkerová měla hodně o čem přemýšlet." (str. 70-71)

---

Zpět na hlavní stranu blogu