V sobotu 10. prosince 2016 jsem konečně viděla jezdeckou show Apassionata. Vždycky mě coby milovnici koní a bývalou jezdkyni (i když rozhodně ne na takovéhle úrovni, nebo vůbec na jakékoli profesionální úrovni :o) lákalo vidět ji na vlastní oči a docela dlouho se mi to nedařilo, protože v rámci svého turné třeba ani nejeli do České republiky, což byl taky jeden z důvodů, proč jsem si to dala jako cíl v rámci Projektu tisíce a jednoho dne :o)
Místem konání byla pražská O2 Aréna a jelikož mám nastavené zasílání novinek, dozvěděla jsem se o představení hodně brzy (asi v polovině února) a mohla si tak koupit lístek do první řady, což bylo něco 
úžasného a za těch 1.690 Kč to rozhodně stálo :o). Jinak jsem si vybrala odpolední představení od 14 hod., abych to zvládla do Prahy a zpátky jen na otočku a nemusela tam přespávat v hotelu. Vyrazila jsem proto v sobotu v 9:40 ráno autobusem Student Agency, takže jsem byla těsně před polednem v Praze Na Knížecí, zašla jsem si do OC Nový Smíchov, odskočila si tam na WC, zhltla improvizovaný oběd z domova (bezlepkový chleba s máslem a šunkou), dokoupila k tomu v Tescu v přízemí nějaké pití, (ledovou kávu a pár bezlepkových sladkých tyčinek ke svačině :o), koukla trochu po obchodech a zhruba kolem jedné jsem vyrazila metrem na Českomoravskou. Tam jsem zjistila, že jsem to možná trochu podcenila, protože bylo něco kolem půl druhé a fronty před bezpečnostní kontrolou u vchodů se moc nehýbaly, takže to vypadalo, že možná ani nestihnu vidět celou show od začátku (informaci na lístku o tom, že vstup do haly bude umožněn už 90 minut před začátkem představení, jsem si chytře přečetla až spolu s ostatními čekajícími ve frontě :o), a průběžné hlášení o tom, že představení začne za 15, 10 nebo 5 minut moji nervozitu nijak zvlášť nemírnilo, spíš jen stupňovalo paniku davu, který se po každé takové hlášce jen víc a víc natlačil vpřed :o(. No, nicméně nakonec jsem stihla kontrolou projít a najít své místo v první řadě včas, i když se mi zase neosvědčilo věřit v navigaci pikolíkovi u dveří, neb mě neomylně poslal do špatného sektoru (resp. na špatnou stranu, protože řekl doleva a můj sektor byl vpravo), ale narazila jsem pro změnu na velice ochotného sekuriťáka, který mě dokonce pustil za takovou tu hraniční pásku, abych nemusela zvedat ze židlí celou řadu, protože jsem samozřejmě měla místo pěkně uprostřed :o(
Jakmile jsem ale byla pohodlně usazená na svém místě, mohla jsem si začít užívat celkový dojem (před začátkem samotné show jsem nakonec ještě dobrých deset minut seděla a čekala, přičemž se nás snažili zabavovat obcházející a na kole objíždějící "kameloti", takže pohoda :o) a samozřejmě i trochu fotit (to mi prostě nedalo, i když v průběhu show jsem toho pak moc nefotila, neb kvůli tomu, že koně i lidi byli neustále v pohybu, byla stejně drtivá většina fotek ošklivě rozmazaných, a tak jsem si raději užívala celou tu podívanou a foťák nechala foťákem :o). Jinak představení, se kterým k nám letos přijeli, se jmenovalo Biograf snů (neboli Cinema of Dreams) a musím se přiznat, že jsem měla původně trochu obavy, jak a jestli vůbec budu rozumět příběhu (přeci jen na nějaké odezírání emocí z výrazů tanečníků moc nejsem), ale naštěstí to mají vychytané a celým představením nás provázel slovní komentář, a to prosím dokonce v češtině (přestože všichni vystupující byli cizinci, takže teoreticky pro změnu zas oni nevěděli, co že to tam ten hlas vlastně říká, i když rámcově celé to povídání zaručeně znají :o), což bylo moc příjemné a milé (asi počítají i s účastí dětí, kterých bylo i tady v O2 Aréně docela dost :o).
No a show jako taková? Ta byla naprosto úžasná, nádherná a prostě neskutečná, upřímně řečeno jsem ani nečekala, že se mi bude Apassionata tolik líbit, protože cirkus normálně moc nemusím, ale tohle bylo tak akorát vkusně vybalancované a navíc jakékoli cirkusové pozlátko jednoznačně převálcovaly všechny ty skvělé výkony koní a jezdců, takže nezbylo žádné místo na kýč :o). Na začátku bylo na scéně asi do půlky jakési šapitó, které se potom rozhrnulo, a pokladní budka – podtitul Biograf snů totiž znamenal, že celá show vyprávěla příběh dvou mladých lidí, kteří se v malém městečku potkali při otevření úplně prvního kina (kromě koní a jezdců vystupují v Apassionatě i tanečníci, kteří je buď na scéně doplňovali nebo fungovali jako taková ta "vycpávka", než se v zákulisí všechno připraví :o), co všechno spolu v kině viděli (a jaký to byl vlastně zázrak), jak postupně oblíbenost kina upadá a nahrazuje ho televize apod., příběh se sice tak úplně neprolínal celou show, nebo mně to tak aspoň vyloženě nepřišlo, ale vlastně to vůbec nevadilo, protože to, co se v aréně dělo, bylo naprosto dechberoucí a žádnou dějovou linku jsem k tomu nepotřebovala :o).
Moc pěkný byl i úvodní proslov před samotným začátkem o tom, že si můžeme pořizovat fotografie a videozáznamy po libosti a klidně je pak dávat na sociální sítě a tak, ale že nemáme používat blesk, a také že potlesk potěší nejen dvounohé ale i čtyřnohé vystupující – což pak bylo občas i hezky vidět, například když jeden koník stál tak trošku schlíple a řekněme odpočíval, zatímco jeho kolegové vpředu předváděli různé cviky, ale jakmile na něj padl kužel světla reflektoru, vyprsil se a šlo se na výstup :o) nebo když dvojice běloušů obcházela po obvodu "jeviště" a měli do kroku propínat nohy pěkně do výšky a ten, který byl blíž ke mně, to trošku flákal, ale jakmile jsme začali tleskat, vystřelili mu nožky dopředu jako na pérkách :o). To mi přišlo hrozně roztomilé, že jsou to takoví exhibicionisté :o)
Jinak co se jednotlivých "kousků" týče, jako první najela na scénu šestice nádherných běloušů s drezurními jezdci ve fracích a s klobouky na hlavě a předváděli takové ty synchronizované sestavy (neboli jejich dráhy určitě z pohledu ze shora vytvářely nejrůznější obrazce :o), měli krásně ladné chody, byli úžasně osvalení, se zapletenými hřívami, no zkrátka radost se podívat a k tomu šlapali jako hodinky :o). Už jen z tohohle prvního minipředstavení jsem byla u vytržení, a to jsem ještě nevěděla, kolik koní v téhle show mají a jaké triky schovávají v rukávu :o). Hned po klidné drezúře se totiž nahrnuli do arény divocí "piráti" a ti předváděli na koních uhánějících tryskem neskutečné kaskadérské kousky jako seskakování a naskakování za jízdy, nejrůznější přemety, stojky a podobně (odborně se téhle disciplíně prý říká džigitovka) a můžu říct, že pro mě osobně byl solidní adrenalin jenom to pozorovat ze svého sedadla, zvlášť když jsem z první řady zřetelně viděla, jak je to náročné i pro koně, kteří museli udržet rovnováhu, když jim v té vysoké rychlosti visel jezdec jen z jedné strany a ještě jezdili v kruhu, no prostě celkem masakr, chvílemi jsem až trnula hrůzou, aby to některému z nich neuklouzlo (trošku jim to totiž klouzalo, ale naštěstí to vždycky nějak vybrali :o). Potom přišla scéna jakože z pohádek Tisíce a jedné noci, kdy dvojici vraníků odlétávala lehýnká sprška jisker od třmenů a dělali piruety v ohnivém kruhu a různé další drezúrní cviky. Pak následovala zimní královna a sněhulák, který dělal na koni především humorné psí kusy (a mě až tolik nebavil), a odlehčení v podobě volné drezúry pidiponíků (ti měli fakt snad jen padesát čísel v kohoutku a vypadali spíš jako pejsci :o), kteří reagovali jen na pokyny a občasné hvízdnutí svého cvičitele, což si myslím, že je slušný výkon, protože poníci bývají obzvlášť tvrdohlaví, takže když už někoho poslouchají, je to proto, že chtějí, resp. že se chtějí člověku zavděčit, protože spolu mají nějaký hlubší vztah a respektují ho (i když občas dostávali za odměnu i nějakou tu dobrůtku :o), každopádně ten nejšikovnější z nich si dokonce i sedal a ukláněl se, no prostě byli k zulíbání roztomilí :o)
Od adrenalinu jsme si ale nevydechli na dlouho a musím říct, že jsem se mnohdy nezmohla na víc, než na udivené lapání po dechu a překvapené tiché výkřiky typu "tý brďo" :o). Třeba když jeden z džigitových jezdců za plného cvalu de facto oblezl celého koně, včetně toho, že se mu protáhl pod břichem – taky si pak koník za svou šikovnost vysloužil od svého jezdce krásné pomazlení, což byla další z věcí, která se mi na Apassionatě strašně líbila, že se při ní všichni jezdci chovali ke svým koním hezky a očividně je opravdu milují, protože tohle nebyla jediná pochvala, které jsme byli svědky (i když byla asi nejmohutnější a taková hezky bezprostřední – jezdec svého koně prostě objal kolem krku a něco mu špital do ouška, než ho standardně poplácal :o) a sem tam koníci dostali i nějakou tu mňamku :o). Docela síla byla, i když se akrobatka na vzpínajícím se koni ještě v klidu spustila dolů, resp. si lehla na záda a visela tak na koni vlastně jen za nohy, nebo když dvojice akrobatů předváděla tzv. voltiž na koni cválajícím na lonži a jeden z nich si klidně udělal za jízdy salto a opět přistál na hřbetě, nemluvě o tom, že tihle dva z koně bez problémů za jízdy seskakovali (a to ještě vždycky nějakým machrovinkovým způsobem, skoro jako u skoků při krasobruslení :o) a zase naskakovali, dělali různé přemety, stojky a vůbec. Zaručeně největší adrenalin pro mě ale byla tzv. Uherská pošta, tzn. číslo, při kterém jezdec stojí na zadku dvou koní zároveň a ještě řídí třeba jeden další pár koní před sebou. Tady v Apassionatě s nimi ale jen tak nejezdil dokola, oni dokonce přeskakovali překážky! Doteď nechápu, jak se na nich dokázal udržet! Ale aby toho nebylo málo, skákal s nimi přes překážky i na střídačku nebo řekněme do nůžek – zkrátka první pár přeskočil překážku vlevo a druhý pár překážku vpravo – na to prostě člověk nemá slov, jo a pak si ještě přidal jeden pár koní, takže jich nakonec ovládal rovnou šest :o)
Tenhle pěkný, ostrý snímek samozřejmě pochází z oficiálních webových stránek :o)
Nicméně zlatým hřebem představení byla bezesporu volná drezúra. Malou ochutnávku jsme dostali už v průběhu – nejdřív s poníky a potom s trojicí nádherných fríských vraníků, z nichž jednoho dokonce jejich cvičitel taky posadil, což je rozhodně něco, protože to pro koně není zrovna přirozený úkon :o). Jinak cvičitelem fríských volnodrezúrářů byl ten samý chapík, co předtím předváděl ještě s jedním mladíkem tzv. garrochu, neboli drezúru na koni ze sedla s takovou dlouhou tyčí (pochází to myslím ze Španělska :o). Jo a ze španělské drezúrní školy nám v průběhu show taky předvedli jeden úžasný kousek, odborně se to jmenuje myslím "kapriola" a je to takový ten neuvěřitelný výskok koně z místa s vykopnutím zadních, takže se v jednu chvíli ocitne všema čtyřma ve vzduchu, což musí být hrozně náročné mimo jiné i na kondici a na svaly, ale byla jsem moc ráda, že jsem to mohla vidět na vlastní oči, protože to už je fakt něco. Ostatně ona většina těch drezúrních cviků, co nám v Apassionatě předváděli, patří do tzv. vysoké jezdecké školy, takže ani ta sebenejnevinněji vypadající show nebyla žádný šlendirán :o)
To jsem ale odběhla od oné závěrečné volné drezúry – tu měl na starosti opět ten samý sympatický pán, co trénoval poníky (na internetu se mi podařilo dohledat, že se jmenuje Bartolo Messina, ale nebylo to vůbec jednoduché, což bych taky Apassionatě asi jako jediné vytkla, že nikde není k nalezení seznam vystupujících a třeba i plemen koní a tak) a bylo to něco naprosto úžasného. Oproti všem těm adrenalinovým nebo tvrdě drezúrním kouskům bylo tohle představení krásně mírumilovné, koníci ho poslouchali bez jediného sedla či uzdy, takže jsme je jako diváci mohli obdivovat v celé jejich kráse a v jejich přirozeném pohybu. Opět svého cvičitele poslouchali jen na základě jeho řeči těla (i když měl končetiny prodloužené o bičíky, ale ty používal spíš jen jako ukazovátka :o) a maximálně slovních pokynů či občasného hvízdnutí. Ono to možná ze sedačky může vypadat jako brnkačka, ale stát uprostřed jízdárny se sedmi koňmi, kteří jsou úplně navolno, není až taková legrace (přeci jen každý z nich váží přes půl tuny) a přimět je, aby vás poslouchali jen podle toho, jak pokrčíte rameny nebo zvednete ruce, to je něco neuvěřitelného :o). Asi nikdy mě tahle výjimečná mezidruhová komunikace nepřestane fascinovat, možná o to víc, že jsem si ji měla šanci vyzkoušet na vlastní kůži – moc dobře si ze svých jezdeckých let pamatuju ten pocit až téměř telepatie, když jste seděli na tom správném koni (na tom, s kterým jste si rozuměli) a byl vhodný den, kdy jste vy i kůň dobře naladěni, ve správné kondici a vůbec a nastalo tohle spojení s koněm, který poslouchá vlastně skoro jen vaše myšlenky (v některých případech i doslova :o), to je něco jedinečného, úchvatného a nezapomenutelného (ano, přiznávám bez obalu, že se mi to poštěstilo za těch asi pět let jen párkrát), a to jsem to měla možnost zažít jen ze sedla, takhle ze země to musí být ještě daleko silnější, protože koně mají naprostou svobodu a musí tudíž opravdu chtít udělat vám radost a poslouchat :o)
No, nebudu zastírat, že jsem se několikrát během Apassionaty zasnila a přála si být mezi nimi :o). Navíc nejen, že jsou to všichni stoprocentní profíci, ale všichni (tanečníci i jezdci) byli tak pružní a svalnatí, že by vůbec nebylo k zahození být taky v takové kondici (bez debaty tady platí, že jsou jak lidé, tak koně v téhle show jednoznačně vrcholovými atlety), nemluvě o tom, že je evidentně to, co dělají, baví, a jsou chvíle, kdy mi práce s koňmi a trénink ať už ježdění nebo drezúry nebo čehokoliv připadá smysluplnější a hmatatelně realističtější než nějaké sezení v kanceláři a produkování stohu papírů :o(. Věřím, že tohle je práce, která lidi naplňuje, přestože je to neuvěřitelná dřina a myslím, že si málokdo dovede představit, kolik hodin práce každý boží den musí za takovýmhle vystoupením být. Bez skrupulí před nimi smekám! Ale i přes to všechno bylo očividné, že představení stejně nebylo úplně bez chybičky a že se sem tam něco nepovedlo nebo koníci neposlouchali úplně tak, jak by měli – například právě u oné Uherské pošty ten prostřední pár koní pokaždé překážku shodil, místo aby ji jen přeskočil, ale i tak to bylo podle mě mistrovské vystoupení a mně osobně případné chybky vůbec nevadily. Naopak bych řekla, že to jen dokazuje, že při práci s koňmi je to každý den jiné, kůň i jezdec mají jinou náladu, jsou v jiné kondici (to cestování z místa na místo jim podle mého taky moc nepřidává), zkrátka je to vždycky napínák, jak to půjde a jak to dopadne, jako samozřejmě v takovém tom celkovém měřítku odvedou dobrou práci, protože jsou fakt vytrénovaní, ale neznamená to, že to bude pokaždé úplně perfektní, na to je tam příliš mnoho koní, lidí a čísel a i v téhle show je to jako s herci na divadle – jakmile je to naživo, nikdy nevíte, co všechno se může stát, což ale na druhou stranu dodává každému vystoupení na jedinečnosti a neopakovatelnosti :o)
Každopádně já odcházela z Apassionaty úplně natřesená a u vytržení a taky s přesvědčením, že jakmile se u nás zase objeví, zaručeně se na ně půjdu podívat (o přestávce mi svitla naděje, protože prý příští rok v zimě se k nám chystají dokonce s nějakým jubilejním vystoupením :o). Místo v první řadě bylo taky naprosto epesní a v průběhu show jsem si mohla ke koníkům dokonce i přičichnout, protože jak byli celí zpocení a všichni pěkně slintali soustředěním nad pokyny páníčků, voněli až k nám :o). Jen bych si možná pro příště pořídila lístky někam do čela a ne na stranu, abych měla takříkajíc celistvý výhled na scénu :o). Jinak si myslím, že ten lístek za 1.690 Kč vyšel vlastně ještě lacino, když vezmu v úvahu kolik kostýmů, jezdců a ještě víc koní nejrůznějších plemen tam měli, nemluvě o tanečnících a těch nekonečných hodinách, co jim zabere trénink a výcvik koní, sehnat ty správné lidi k nim a tak, to není vůbec jednoduchá a levná záležitost. A líbilo se mi, že neměli jenom jezdce (tedy chlapy), ale i jezdkyně, což většinou v profi jezdectví moc nebývá, protože ženy a dívky dříve či později skončí na mateřské, anebo mají jiné zájmy :o). Nejvíc mě ale potěšili, když po skončení show zůstalo asi deset koní (včetně jednoho furiosa z volné drezúry s Bartolem Messinou na hřbetě :o) na "jevišti", aby si je mohli diváci přijít pohladit – to jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít, sáhnout si na tyhle čtyřnohé hvězdy, i když se k nim hrnuli primárně především děti (a já :o) – tajně jsem na to totiž myslela o přestávce, když jsem procházela kolem stánku se suvenýry (velkými plyšovými koňmi) na záchod a ohrnovala nad nimi nos, že tohle si domů přivézt nemusím, ale kdyby nás takhle nechali si koníky, ty opravdové, pohladit, to by bylo něco :o). Sice jsem si to představovala trochu jinak, s méně lidmi kolem a víc jakože v klidu, že by si je mohl člověk prohlédnout a pochválit je, příp. si o nich popovídat s jezdci, jakože co jsou zač, jakou mají povahu a tak, ale člověk holt nemůže mít všechno :o). I tak bylo moc fajn pozorovat, jak jsou koníci trpěliví a klidní, a že ani když se kolem nich nahrnuly ty davy a všechny děti se na ně sápali a tlačili, že se nijak neplašili ani neoháněli, ale prostě je nechali a ještě sem tam zkoumali, jestli náhodou nemají u sebe něco dobrého k snědku – z toho je prostě vidět, že mají s lidmi jen dobré zkušenosti a práce "v cirkuse" je nijak nestresuje :o). Mé výsledné doporučení tedy zní, že pokud jste ještě neměli tu čest a máte rádi koně nebo byste chtěli zažít jen nějaké neobvyklé představení, rozhodně si nenechte Apassionatu ujít :o)
A protože jsem měla v sobotu 10. prosince 2016 do odjezdu autobusu zpátky domů ještě čas, rozhodla jsem se využít příležitost a zajít se podívat ještě na adventní trhy na Staroměstském náměstí, když už o nich na webu psali, že patří k nejkrásnějším v Evropě :o). Vystoupila jsem z metra u Palladia, kde byly mimochodem taky moc pěkné mini trhy s hezkým stromkem, uvnitř jsem si koupila zase něco k pití a pak jsem pokračovala spolu s proudícími davy na Staromák. Upřímně řečeno trochu mi vadily už ty masy lidí v Palladiu, že člověk musel kličkovat, pokud se chtěl někam dostat normální rychlostí a nešourat se jako šnek, ale to, co na mě čekalo na náměstí, jsem dlouho nezažila. Na Staroměstském náměstí totiž byla namačkaná hlava na hlavě, takže jediná možnost, jak se pohybovat mezi stánky, bylo šlapat spolu s davem tučňáčím pochodem a běda, když jste potřebovali odbočit nebo se nedejbože přesunout do protisměru :o(. Ke stánkům jsem se tudíž ani nepodívala, ani nevím, co měly být takové ty osvětlené schody, jestli to byla vyhlídka či co, počkala jsem si jenom na půl, abych viděla aspoň rozsvěcení stromku (v Praze ho mají vychytané trochu jako světelnou show s hudebním doprovodem), a pak jsem se prošťouchávala zase zpátky na volnější prostranství a celou dobu jsem se modlila, aby mě někdo neohodil párkem nebo punčem apod. Vím sice, že jsem tam byla v tu nejméně vhodnou dobu, jakože v sobotu v podvečer, ale stejně mi tenhle zážitek stačil a nechápu, jak může někdo tuhle hrůzu prohlašovat za nejhezčí adventní trhy. Zlaté ty naše malé trhy v Budějovicích, i s šišatým stromkem – ten mají sice v Praze hezčí a mnohonásobně osvětlenější, ale za to všechno okolo to rozhodně nestojí :o(. Když jdu na trhy, chci si je v klidu projít, pokouknout po stáncích, zkrátka trochu si to užít a vychutnat, ne se jen celou dobu strkat v davu. Naštěstí u "východu" a v Celetné ulici už to bylo trochu mírnější, takže jsem si Staromák mohla i na památku nafotit a dalo se tam relativně normálně chodit, ne že musel člověk pochodovat namačkaný na někom dalším. Z Prahy jsem pak odjížděla v sedm večer – Apassionata i s přestávkou trvá dvě a půl hodiny, pak jsem ještě něco pokoupila v OC Nový Smíchov (konkrétně belgickou čokoládku od Jeff de Brugges, kde měli i nádherné, leč předražené vánoční "kolekce" :o) a měla jsem to na autobus tak akorát, přičemž domů jsem dorazila kolem půl desáté večer, sice trochu unavená, ale spokojená, že jsem si užila krásný den plný neobyčejných zážitků :o)
