...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

atraktivnistrasilka: Ježííš (doslova), to s těma plyšákama je dobrý.
Bratranec (pokrevní) si udělal srandu z druhého bratrance (nepokrevního). Koupil mu takový hlavolam, do kterého (prý) dal tisícovku - prý je hrozně lehké se tam dostat. No, jenže nepokrevní bratranec má psa, který nějakým způsobem ten hlavolam znehodnotil, takže teď se do toho nemůže dostat ani pokrevní bratranec, ani ten nepokrevní, ani strejda s tetou. A ta tisícovka vyndat taky nejde.

Na Ježíška jsem přestala věřit celkem brzo - nevím - bylo mi asi 7, když proběhly právě ty Vánoce, kdy už jsem věděla, jak se to s těmi dárky má. Mohla za to moje matka. Když mi bylo šest, dostala jsem morče, o kterém moje máma hned věděla, že je to holka. Ale pravda, že tou dobou už jsme se o tom ve třildě bavili, někdo ze spolužáků měl o dost staršího sourozence, který mu to těsně před Vánoci řekl - tudíž v celé 1.A samozřejmě apokalypsa. Stali jsme se prý nejmladší nevěřící třídou, kterou naše tehdejší pí učitelka učila. Takže si nepamatuju, jak jsem si Ježíška představovala, jestli vůbec nějak. Jako dítě jsem trpěla (a dodnes trpím) nedostatkem fantazie. Nicméně vím, že toho ježka ve mně Ježíšek evokoval taky. Jednou, to mi bylo asi pět, jsem to mámě řekla - ta mi pohrozila, že mi Ježíšek nic nepřinese. Takže jsem ráda, že s tím Ježíškem ježkem nejsem sama.