Tuhle knížku jsem si vybrala jakožto "knihu o přátelství" do mé Čtenářské výzvy, ale vlastně zas až tolik o přátelství není (to jsem si ale uvědomila, až po jejím přečtení :o(, a zhltla jsem ji během jediného dne, resp. během cesty tam a zpět do Prahy na jezdeckou show Apassionata.
"Jasmine a Owen to vezmou Uličkou psích hovínek. Owen se chce očividně pochlubit svým výtvorem. Zaváhám, pak se vydám za nimi. Zabočí přede mnou za roh, když vtom zaslechnu, jak Owen nadává. Dostihnu je právě včas, abych viděla, jak bouchne pěstí do plotu.
Jasmine sebou trhne. Udělám krok směrem k ní, svaly napjaté.
"Kdo to udělal? Zabiju ho!" zahuláká Owen a prožene se kolem, aniž by se na mě vůbec podíval.
Někdo přetřel Owenovy graffiti tmavě červenou barvou. Nanesl ji v tak silné vrstvě, že z plotu skapává dolů. Vypadá jako krev. Snažím se polknout, ale v krku mám knedlík. Kdo by to udělal? Jiných graffiti se nikdo ani nedotkl.
Jasmine si přikryje pusu roztřesenou rukou. Popadnu bloček a napíšu jí: Neboj. O tebe tady nejde. Owen tu není zrovna nejpopulárnější.
Jasmine se na mě nepřítomně podívá. Chvíli jí trvá, než najde slova. "Díky, ale pleteš se. Tady o mě jde, Megan."
Chci se zeptat, co tím myslí, ale pohled na její tvář mi napoví, abych to nedělala.
Dívám se na zprávu, kterou jsem právě napsala. Můj rukopis býval úhledný, s oblými, pružnými písmeny. Teď píšu rychle, jak se snažím přizpůsobit rychlosti svých myšlenek. Nadrápané klikyháky. Zoufalá alternativa hlasu.
Představuju si, jaké by to asi bylo, mluvit s Jasmine. Říkám si, jak by asi zněl můj hlas. 
Pravděpodobně jako vrata se zrezlými panty – skřípavě a toporně. Třeba ho zanedbávám tak dlouho, že mi ztrouchnivěly hlasivky, takže už ho nikdy nebudu moct použít znovu.
Spěcháme k válečnému pomníku, odkud právě odjíždí autobus. Jasmine na něj mávne a řidič zastaví. Ale mračí se na nás jako ďas, zatímco nastupujeme." (str. 50-51)
Na první "pohled" mi připadala poměrně hodně podobná jako Dopisy na konec světa – taky je tam zápletka s traumatizovanou teenagerkou, která se snaží vyrovnat s tragédií ve svém životě, akorát že tady u Megan nešlo o sestru, ale o nejlepší kamarádku – řekla bych, že to teď začíná být v žánru young adult nový trend a podobně laděné tituly vycházejí čím dál častěji (v poslední době jsem zaregistrovala minimálně knihu Mluv) – a možná i proto jsem měla od knihy celkem vysoká očekávání, u Odpusť mi. Megan ale bohužel nebyla tak úplně naplněna.
"Po škole jdeme s Jasmine na autobus. Je celá zabraná do povídání o projektu na dramaťák, na kterém dělá, a za poslední tři minuty se stěží nadechne. Pak před sebou uvidíme Luka. "Co to má Luke na zádech?" zeptá se.
Přistoupíme trochu blíž. Je to lepík. Vzdychnu, když si přečtu jediné slovo, které je na něm napsané.
Jasmine zalapá po dechu. "Luku!" zařve. Několik lidí se otočí, včetně Luka. Jasmine k němu vykročí, ale chytnu ji za paži, honem vytáhnu bloček a ve spěchu načmárám: Neříkej mu to. Sundám mu to v autobuse, ani si toho nevšimne.
Jasmine přikývne a připojíme se k Lukovi. "Ehm... čau!" řekne Jasmine s přehnaným úsměvem. "Nevadí, když si dneska sedneme k tobě?"
"Ne. To jsi... to jsi mi chtěla?"
"Jo! Jen jsem si chtěla být jistá, že budeme sedět všichni spolu."
Nastoupíme do autobusu a najdeme si místo. Luke se po nás udiveně podívá, když si sedneme za něj místo přes uličku. Otočí se zády ke mně, aby si mohl Jasmine postěžovat na svého fotbalového trenéra.
Pomalu Lukovi odloupnu lepík ze zad. Myslela jsem, že jsem jako duch, ale ohlédne se a zeptá se, co dělám. Snažím se nenápadně zmačkat papírek do kuličky. Doufám, že to na sobě neměl celý den.
"Nic," vyhrkne Jasmine rychle. "Jenom jsi měl na zádech nějakou trávu."
Luke zírá na moji pěst. "Ukaž mi to. Já věděl, že tu dneska něco nehraje. Ty hajzlové!"
Zavrtím hlavou.
"Dej mi to, Megan," dožaduje se.
Znovu zavrtím hlavou.
Luke mě chytne za ruku a násilím mi ji rozevře. Odvrátí se od nás, aby si to přečetl, pak vztekle zavrčí a praští do sedadla před sebou.
Jasmine si skousne ret.
Luke se několikrát zhluboka nadechne, aby se uklidnil.
Počkám pár minut, pak mu stisknu rameno. Vytrhne se mi. Přelezu přes Jasmine a posadím se vedle něj.
Nestojí za to, napíšu.
Luke se na mě usměje. "Díky, že ses mi to snažila sundat. Ale moc nenápadná teda být neumíš!"
Zalapám po dechu. V nenápadnosti jsem přeborník! napíšu. Musíš mít Spider-Manovy smysly!
Tentokrát sklidím úsměv od ucha k uchu. "Jo, to jsem celej já. Spider-Man!" (str. 84-85)
Zápletka je sice ozvláštněna faktem, že Megan po oné tragické nehodě, která se Haně přihodila, nemluví (a naštěstí to není jen z nějakého pubertálního rozmaru, ale proto, že u ní po prožitém traumatu nastal jakýsi psychický blok) a musí se tak vyrovnávat s řadou neobvyklých situací, které jinak bereme jako samozřejmé (celkem vtipné mi přišly její "rozhovory" se školním psychologem :o), stejně jako mi připadalo zajímavé téma školní šikany nebo hledání sexuální identity (zdá se, že v literatuře pro náctileté je téma homosexuality poslední dobou taky celkem in :o), ve výsledku vás ale spousta těchhle snah o obohacení děje jako čtenáře navnadí a pak vyšumí do ztracena, podobně jako Meganin vztah s matkou atd. atd. Zkrátka dalo se to mnohem lépe propracovat a promyslet a kniha i celý příběh by pak působila mnohem realističtěji, což je asi to, co mi na knize vadilo nejvíc, protože je napsaná čtivě, má nápad a rozhodně i potenciál, jen ho autorka (potažmo redaktor a další lidé kolem) neuměla využít a vznikla tak kniha působící trochu jako rychlokvaška :o(. Čekala jsem toho víc například od Meganiných sezení se školním psychologem, kterému v úvodu zachrání psa (jakože alespoň nějaké pokroky nebo častější rozebírání průběhu sezení a tak), a rozhodně se nedokážu smířit s tím vyloženě zcestným obrácením o sto osmdesát stupňů a jakoby zmoudřením hlavní šikanérky a utlačovatelky (třebaže dřívější Meganiny nejlepší kamarádky) ke konci knihy, to na mě působilo jako vyložený zkrat :o(. Za mě tedy kniha Odpusť mi. Megan nic moc, vlastně jen taková jednohubka, kterou kdybych nečetla, nic by se nestalo :o(
"Má sezení s panem Harwellem jsou v tuhle chvíli kvůli rozpisu zkoušek nepravidelná, ale myslím, že se snaží vměstnat jich tam co nejvíc, než na Barcham Green skončím. Zdá se, že si to stanovil jako osobní cíl, přimět mě mluvit, než přestoupím jinam. Jako by mu to mělo být co platné. Ale jsem dojatá, že to pořád zkouší.
"Jak se máš, Megan?" ptá se.
Mám plný zuby toho stresu ze zkoušek.
Nakloní se dopředu. "Poslouchej. I když bych si to moc přál, nebudeme moct pokračovat, když přestoupíš jinam, takže tohle je asi naše poslední sezení."
Ach, vážně? Fajn.
"Dneska na tebe trochu zatlačím, Megan, ale myslím, že to zvládneš."
Chceš říct, že doufáš, že ti ji znovu nenatáhnu?
"Tak, a teď, no, vím, že je tu pár věcí, ke kterým se nechceš vracet."
Ne. O tom se bavit nebudeme.
"Strávila jsi spoustu času tím, že sis v duchu stavěla hráz, abys všechny vzpomínky a pocity s tím spojené potlačila. A já nenavrhuju, abychom se k nim pokusili dostat najednou. To by bylo příliš. Ale možná bychom dneska malý kousek té hráze sundat mohli. A ty bys pak přes léto pracovala na tom, abys uvolnila pár dalších?"
Ne.
On ale neustoupí. "Vzpomínáš si na něco, co se týká Haniny smrti? Můžeš mi to napsat? Stačí maličkost."
Nemůžu.
"Chci, abys to zkusila, Megan. Vlastně, neopustíme tuto místnost, dokud to neuděláš."
Pan Harwell se opře o židli, zkříží ruce a pozoruje mě.
Za tou hrází je vlna žalu a viny. Vážně by neměl chtít, abych ji vypustila.
Asi deset minut sedíme v tichosti, než vzdychnu, popadnu pero a napíšu: Byla jsem na Hanu hrozně naštvaná.
Barikáda zasténá, hrozí, že se protrhne, ale já ji udržím. Když ne, zblázním se.
Pohádaly jsme se, napíšu. Řekla jsem jí, že se chová jako káče. A nemůžu se smířit s tím, že umřela s tímhle vědomím.
Polknu slzy a vzhlédnu k němu. Pan Harwell chvíli mlčí. Přemýšlí, co říct. "Vždycky se najde něco, cos mohla říct nebo udělat jinak, Megan. Každý cítí lítost potom, co někoho ztratí. Je to obvyklý pocit, spolu s vinou, takže nechci, aby sis myslela, že jsi v tom sama. Ty a Hana jste se znaly dlouhou dobu a domnívám se, že jste měly i jiné spory?"
Kývnu.
"Ale vaše přátelství je vždycky přežilo. Tvoje pocity zlosti vůči Haně byly dočasné. Ale to, co leželo pod nimi – ten pevný základ vašeho přátelství –, se nezměnilo a nezmění. Nemyslíš, že mám pravdu?"
Přemýšlím o tom. Asi ano. Tak nějak. Možná.
Pan Harwell se usměje a řekne: "Děkuju, že ses mi s tím svěřila, Megan. Mám z tvého pokroku velkou radost. Vím, že to netrvalo dlouho, ale přesto mi bylo potěšením s tebou těch posledních pár měsíců pracovat."
Vstane a naznačí mi, že můžu jít. Vykročím ke dveřím. A je to tady. Naposledy, co ho vidím. Chci panu Harwellovi ukázat, jak jsem mu vděčná. Zastavím se, s rukou na klice. Udělej to, Megan. Udělej to! Cítím, jak se na mě dívá. Jestli promluví a zeptá se mě, zda mám ještě něco na srdci, zpanikařím. Ale neděje se nic. Jen ticho plné očekávání.
Otočím se a přiměju se mu podívat do očí. Rozevřu rty, přilepím jazyk na patro a neslyšně naznačím: "Děkuju."
Pan Harwell na okamžik ztuhne. Pak vykulí oči, na tvářích mu naskočí dvě skvrny a usměje se. "Vedeš si výborně, Megan. Jednoho dne se ti hlas zase vrátí." (str. 135-137)